Kráva tlustá, bezcitná. Hyena, co nenávidí děti! Čtenáři píší o sociální pracovnici, která odvlekla násilím děti z Klokánku do diagnosťáku… Pátrali jsme

Foto: repro MF Dnes

Popisek: Kurátorka Zdeňka Balcarová odvádí chlapce z Klokánku

Na tuto kauzu nás upozornili čtenáři, kteří používali při popisu dotyčné sociální pracovnice, již vidíte na snímku, velmi expresivní výrazy. Celou kauzu původně rozvířila MFDnes před půl rokem, nyní ale došlo na nejhorší obavy: Dva chlapce, bratry, kteří žili šťastně v Klokánku rodinného typu v Brništi na Českolipsku, odvezla minulý týden sociální pracovnice, kurátorka Zdeňka Balcarová, do diagnostického ústavu, kam se umísťují mimo jiné děti s velkými poruchami chování, lidově řečeno, malí kriminálníci. A to jen den předtím, než oba chlapci měli nastoupit na dětský tábor, který jim zařídila první dáma, paní Ivana Zemanová…

Jak celý případ začal? Dejme slovo Lidovým novinám, sesterskému deníku MFDnes, jenž celou kauzu zmedializoval:  „Je to tu hezké, ale stejně chci moc domů. Prosím teto, chci domů.“ E-mail s touto prosbou poslal po pár hodinách v diagnostickém ústavu čtrnáctiletý Martin, který je ukázkovým příkladem úřednické zlovůle. Spolu se svým desetiletým bratrem pobýval v Klokánku, protože jejich matka je závislá na drogách a alkoholu. Sociální pracovnice jim ale dala na vybranou: buď se vrátí k matce, anebo půjdou do diagnostického ústavu. Po půlroční nečinnosti úřadu si pro chlapce nakonec auto přijelo. A to přesně den předtím, než měli odjet na dětský tábor od Nadace Ivany Zemanové,“ píší bez obalu LN.

A článek pokračuje výpovědí ředitelky Klokánku: „Do Klokánku v Brništi na Českolipsku se chlapci dostali po dohodě sociálního úřadu s jejich matkou. Spolu s bratry ve věku 10 a 14 let do zařízení přišly i jejich sestry, kterým v tu dobu bylo 3 a 7 let. „Bylo vidět, že jsou zanedbané a že se o ně matka nestará. Děti byly špinavé, zavšivené, nebyla poznat ani původní barva jejich oblečení,“ vypráví ředitelka Klokánku Jitka Mankovecká. „Nedostávali najíst. Když měli hlad, museli si něco ukrást, protože doma nic nebylo.“ Matka se ale po půl roce rozhodla, že chce děti zpátky do péče. Úřady jí vrátily jen dcery, chlapci se k matce vrátit nechtěli. Příslušný soud proto rozhodl, že vzhledem k situaci v rodině budou umístěni do Klokánku. Poté se ale matka dětí přestěhovala a celý případ se dostal do působnosti jiného sociálního úřadu, a to konkrétně v Rumburku.

Do případu vstupuje kurátorka Balcarová

Rodina připadla Zdeňce Balcarové, tajemnici komise péče o rodinu a dítě. Kámen úrazu ovšem nastal tehdy, když si úřednice po Novém roce vyložila po svém znění nového občanského zákoníku. V něm se píše, že dítě může být umístěno do Klokánku maximálně na dobu 6 měsíců. Balcarová se proto snažila děti vrátit matce, přestože věděla, jaká je v rodině situace, a že děti návrat k matce vehementně odmítají.

Do sporného výkladu zákona se proto vložilo samo ministerstvo spravedlnosti i sociálních věcí. Oba rezorty vydaly výkladové stanovisko právě pro tuto část zákona. Z něho vyplývá, že pro potřeby zájmu dítěte je možné po uplynutí doby umístit ho do daného zařízení opakovaně. „Slibovali jsme si usměrnění rozhodovací praxe. Takové stanovisko ovšem samozřejmě není závazné, takovou pravomoc ministerstvo nemá. Přesto nás mrzí, že není respektováno a že je při rozhodování upřednostňován formální přístup před evidentním zájmem dítěte,“ uvedl v reakci pro Lidovky.cz Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, která se případem čtrnáctiletého Martina zabývala.

Sociální pracovnice ale odmítla podat žádost o prodloužení pobytu chlapců v Klokánku. „Snažila se chlapce přesvědčit, ať se vrátí k matce. Že prý je biologická rodina přednější. Ti se ale domů prostě vrátit nechtěli,“ popisuje pro LN dále Mankovecká. Balcarová nakonec podala žádost o umístění do diagnostického ústavu, a to i přesto, že veškeré psychologické posudky i další vyšetření chlapců potvrzovaly, že jsou z cela v pořádku a nemají problémy s chováním ani učením.

Soud v lednu žádosti vyhověl a rozhodl o tom, že se chlapci přestěhují do diagnostického ústavu v Liberci, který má sloužit jako zařízení pro problémové děti. Jenže ani půl roku poté se nic nedělo, jen na konci února a března přijela sociální pracovnice Balcarová za chlapci do Klokánku a snažila se je znovu přemluvit, aby se vrátili k matce.

Martin napsal dopis i prezidentovi

Tehdy už chlapci tušili, že jim hrozí umístění do diagnostického ústavu. Starší Martin se proto dal do boje a s prosbou o pomoc psal na ministerstvo spravedlnosti, sociálních věcí, do médií, k soudům, a dokonce i do kanceláře prezidenta republiky. Touto cestou se případ dostal i k první dámě Ivaně Zemanové. Ta chlapcům slíbila, že se věcí bude zabývat, a mezitím jim domluvila dvě místa na dětském táboře, který spolupracuje s její nadací.

Úryvky z Martinova dojemného dopisu

PROSÍM VÁS MOC VŠECHNY, ABYSTE MI POMOHLI
• Už jsem tu rok a nerad bych odtud z Klokánku Brniště odešel. Zatížilo by mě to natolik, že bych utek, ale nejsem blbej a kraviny dělat nebudu. Musím se snažit ve škole, abych měl dobré známky a v budoucnosti dobrý život. Ale jak to mám udělat? Když paní sociálka Balcarová sem chodí a lže.
• …Taky tvrdí, že doma je čisto, ale když jsme byli u babičky, tak jsme s ní jeli za mámou a byla ožralá. Babička se jí ptala, co pila za alkohol a ona řekla: „jenom vodu" a přitom to z ní šlo cítit. Bylo to tam smradlavé močí.
• …Zatím co já se snažím, proběhne soud, kde je i moje máma a souhlasí s tím, abychom já i brácha šli do Diagnostického ústavu, prý proto, že si to Martin přeje. Já jsem si o to neříkal nikomu.
• …Na paní sociálku se nemohu spoléhat, ani na rodinu. Můžu se spolehnout tady v Klokánku a na Vás. Nerad bych s bráchou skončil v diagnosťáku. Tak mi prosím pomozte. Děkuji.

Vzhledem k tomu, že se sociální pracovnice Balcarová ředitelce Klokánku od března neozvala, píší dále LN, vypadalo to, že chlapci na tábor odjedou. Jenže ve středu se Balcarová ozvala s tím, že si pro chlapce přijede tento pátek, tedy přesně den před tím, než měli oba odjet na dětský tábor. „Bránila se, že o táboru nevěděla, ale to je hloupost, protože tohle musíme příslušnému sociálnímu úřadu hlásit,“ říká Mankovecká. „Na poslední chvíli jsme kupovali spací pytle, kluci měli zabaleno a těšili se.“ Přitom za to, aby úřad počkal s převozem chlapců do diagnostického ústavu až po táboře, se přimlouvala nejen ředitelka Klokánku Mankovecká, ale orodoval také úřad v Rumburku i Ústeckém kraji. A špatné rozhodnutí sociální pracovnice potvrzuje i Božena Lányová, ředitelka diagnostického ústavu v Liberci, kam měli být chlapci převezeni. „Děti mohly na tábor jet z Klokánku a z jejich hlediska by bylo lepší, kdyby k nám přijeli až po táboře. To se ale bohužel nestalo a já je dle platné legislativy pustit nemohu.“ „Sociálka má větší moc než já. V zásadě není důvod, aby ty děti byly tady, když nejsou ohroženy na životě," dodala.

Balcarová odmítá komunikovat

Balcarová své rozhodnutí ale nezměnila. V pátek ráno si pro chlapce přijela a odvezla je do diagnostického ústavu. Předtím navíc tvrdila, že zde budou pobývat jen pár týdnů, než se v září přestěhují k náhradní rodině. Její kolegyně ale v pátek tuto informaci popřela. Serveru Lidovky.cz se Balcarovou nepodařilo kontaktovat. Poté, co chlapce převezla do diagnostického ústavu v Liberci, si vzala na 14 dní dovolenou. Služební i soukromý mobil má vypnutý a na sms zprávy nereaguje.

Co pro chlapce „diadnosťák“ znamená?

Paní ředitelka Mankovecká pro Deník před časem vysvětlila: „Martin byl zvyklý přemýšlet stylem, že když něco chci, tak si to musím ukrást. Teď už je ve stavu, kdy přemýšlí, že sám chce něco dokázat. Proto tak moc nechce do diagnosťáku, protože ví, že to bude znamenat návrat do zvláštní školy. Tady ale chodí na normální základku a kdyby mu u nás prodloužili pobyt, měl by šanci dokončit základní vzdělání a dostat se na učňovský obor. Vnímá to velmi vážně," říká Jitka Mankovecká.

Začali jsme pátrat…

Pokud si člověk přečte předchozí řádky, nemůže nesouhlasit s čtenáři, kteří nemají pro kurátorku Balcarovou jediné slušné slovo. Chlapce, kteří jsou šťastni v Klokánku, poprvé v životě se o ně někdo stará, chodí do normální školy, vezme proti jejich vůli a strčí je mezi malé lotry, kteří nejsou ve vězení jen proto, že na něj ještě nemají patřičný věk, navíc do zvláštní školy, která je doživotně stigmatizuje… A ještě to udělá před zraky médií a objektivem fotografa, navíc den předtím, než měli hoši odjet na tábor, který jim zařídila prezidentova manželka. Tady už člověk začíná pochybovat o jejím zdravém rozumu. Je tedy dotyčná dáma ke všemu úplný blázen? Zjistili jsme, že věc je trochu složitější. Zalovili jsme na internetu, kde jsme našli zajímavé informace. Například  korespondenci reportérky MFDnes Jany Blažkové s úřady, z níž vyplynuly zajímavé skutečnosti:

Vážená paní vedoucí odboru, vážený pane vedoucí oddělení,

popisuji v MF DNES případ dvou bratrů - Martina Nguyena a jeho bratra Davida - toho času umístěných v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc FOD v Brništi, na které dohlíží odbor péče o děti v Rumburku, konkrétně tamní pracovnice Zdeňka Balcarová. V Klokánku v Brništi oba žijí už rok. Paní Balcarová v lednu navrhla soudu jejich přemístění proti jejich vůli a bez zjevného důvodu jen s odkazem na novou legislativu do diagnostického ústavu. A soud v Děčíně jí vyhověl. Myslím, že případ znáte i proto, že proti tomuto postupu poslal FOD stížnost na krajský úřad. Vzhledem k tomu, že se paní Balcarová vzdala práva na odvolání proti rozsudku, jste, jak mě ujistili na ministerstvu práce a sociálních věcí v současné době jedinou institucí, která může do případu bratrů zasáhnout.

Píši to tak zeširoka proto, že chystám pokračování článku o smutném osudu obou hochů. Starší Martin - je mu 14 let - mě totiž už podruhé kontaktoval se zoufalým dopisem, v němž popisuje své trápení i to, proč nechce do diagnostického ústavu, a že chce zůstat v Klokánku, kde je. Dopis zaslal i kanceláři prezidenta republiky. Z dopisu také vyplývá, že na jeho přání příslušná sociální pracovnice vůbec nebrala ohled při svém rozhodování, konala v rozporu s ním, a to přesto, že nový občanský zákoník nařizuje, že přání dětí nejméně od 12 let mají být slyšena.

A teď ta prosba: Ráda bych Vás požádala o odpověď na otázku, zda v tomto případě zakročíte a podáte soudu podnět, který Martinovo přání zohlední? A také, zda postup paní Balcarové přezkoumáte.

Odpověď:

Vážená paní Blažková,

jako metodický orgán Městského úřadu Rumburk prošetříme stížnost na postup orgánu sociálně-právní ochrany dětí, která byla na náš úřad doručena. Příslušná spisová dokumentace již byla pro dané šetření od OSPOD Rumburk vyžádána a v případě zjištění pochybení v jejich postupu budou uložena konkrétní opatření k jejich odstranění.

Soudní řízení jsou zcela nezávislá, je výhradně v pravomoci soudu, které důkazy si před vydáním rozhodnutí opatří a vyžádá. Do činnosti soudu nebudeme nikterak zasahovat, neboť k tomu nemáme příslušné zmocnění v zákoně.

Připravila:  Ing. Petra Lafková, vedoucí Odboru sociálních věcí, Krajský úřad Ústeckého kraje

Vida, rumburská charita...

A dále pak článek na stránkách Oblastní charity Rumburk, podepsaný její ředitelkou Martinou Škodovou a nazvaný Každá mince má dvě strany. Celý článek pojednává o té samé kauze, tentokráte ale z pohledu matky chlapců:  „Maminka boj o své děti nevzdává, i když předem vypadá jako prohraný. Své chlapce, Martina a Davídka chce zpět domů z Klokánku, kam je vloni v lednu na vlastní žádost umístila. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) bylo její jedinou možností, jak se postarat o své čtyři děti, neboť sama bojovala o své zdraví a docela možná i holý život,“ stojí tu.

A článek pokračuje: „Jako zástupce Oblastní charity Rumburk a sociální pracovnice, která celý případ zná od počátku, je mou povinností ukázat čtenářům/veřejnosti i druhou stranu mince tohoto případu. Reaguji na články, které byly uveřejněny v MF Dnes v únoru a březnu tohoto roku a týkají se dětí paní Jolany. Ta, jako zákonný zástupce svých dětí, souhlasila s tím, abychom tento případ zveřejnili a vnesli do něho světlo. Rodině paní Jolany poskytuje Oblastní charita Rumburk od dubna 2012 sociální službu, která pomáhá především rodinám s dětmi v tíživé životní a sociální situaci. Paní Jolana v době, kdy začala tuto sociální službu využívat, byla stejně jako nyní, na výchovu svých dětí téměř sama. Zřídka jí pomáhal jen její starý otec, dědeček jejích dětí. Jak sama přiznává, v jejím životě jsou chvíle, na které není opravdu pyšná a stydí se za ně. Nyní si uvědomuje, že ne vždy se chovala správně a spoustu situací měla řešit jinak. Nezakrývá, že pro svou bezmoc, slabost a bolest hledala někdy útěchu v alkoholu.

Když asistentka rumburské charity začala do rodiny paní Jolany dojíždět, bydlela ještě ve Varnsdorfu. Bohužel byli jednou z mnoha rodin, které jsou využívány pro neznalost svých práv, důvěřivost a v jejím případě i bezmocnost,  k nekalým praktikám zbohatnout na ubytování v nevyhovujících podmínkách za „slušné“ nájemné. O peníze se jí tehdy staral pronajímatel bytu, ale matka nikdy nevěděla, kolik peněz ji vydal a na co. Paní Jolaně byla asistenční služba Oblastní charity Rumburk tehdy nabídnuta pracovnicí místního sociálního odboru a na její podmínky dobrovolně přistoupila. Už v té době měla paní Jolana vážné zdravotní potíže (zánět slinivky břišní), který spíše neléčila. Není se co divit, když se měla rozhodovat, zda nastoupit delší pobyt v nemocnici a svěřit své děti „kamarádkám“ nebo zůstat raději s nimi a alespoň se zbytkem sil o ně pečovat. Asi si dokážeme všichni představit, jak lehce ovlivnitelní jsou jedinci, kteří se v sociálním systému, ve svých právech a povinnostech dost dobře neorientují.  Asistentka z rumburské charity, která do rodiny pravidelně (min. jednou týdně, někdy i častěji) dojížděla, začala pracovat nejen s dětmi, ale i s matkou, zejména na lepší péči o rodinu. Jak začala rodinu blíže poznávat, zjistila, že se matka „točí v začarovaném kruhu“.  Nabídla mamince několik možností, jak z „rozjetého vlaku“ vystoupit, ale k většině z nich by potřebovala mít více peněz. Doporučila jí prioritně řešit její zdravotní stav, umístit přechodně děti do ZDVOP, kde o ně bude náležitě postaráno, aby se mohla začít léčit a měla sílu se o děti starat.  Matka však již několikrát byla hospitalizována pro své zdravotní potíže, ale na vlastní žádost vždy po několika dnech nemocnici opustila. Kdo ví, co se jí honilo hlavou, když byly některé děti u dědy a některé u kamarádek, navíc se bála, aby ji někdo z bytu nevystěhoval.

V polovině června 2012, ještě týž den, kdy matka s pomocí asistentky na vlastní žádost umístila děti do ZDVOP na Ústecku, odjela do nemocnice, aby se mohla léčit. Lékaři však její momentální stav klasifikovali jako ne nutný k hospitalizaci (matka byla pod tlumící injekcí, aby zvládla cestu s dětmi) a poslali ji léčit se domů. Mimo zápis bylo uvedeno, že matka je opilá a  často léčbu již před tím odmítala. Maminka ale opilá nebyla, neboť celý den s ní byla asistentka, byla pod tlumícími léky a vyčerpaná.  Pronajímatel bytu v té době rodinu přestěhoval, protože si nemohla dovolit tak vysoké nájemné – matka měla nižší příjmy/dávky, neboť děti byly umístěné v ZDVOP. Z finančních důvodů také nemohla navštěvovat děti tak, jak by si přála, neboť měla i vysoké výdaje za své léky. Děti si ale po měsíci vzala zpět do své péče i přes svůj stále neuspokojivý zdravotní stav.

Málokdo si dokáže představit, co všechno „začarovaný kruh“ skrýval. Maminka byla zadlužená, bezradná, vážně nemocná a slabá „bojovat“.  Koncem ledna 2013, kdy už to vypadalo, že chce po opakovaných krátkodobých hospitalizacích boj vzdát, podařilo se asistentce matku přesvědčit, aby začala řešit situaci radikálně. V té době byla rychlou záchrannou službou převezena do nemocnice a za spolupráce sociálního odboru byly všechny děti opět na vlastní žádost matky umístěny do ZDVOP, tentokrát na Liberecku. Asistentka matku tehdy podporovala zejména psychicky a stejně jako lékaři, zdůrazňovala reálnou možnost úmrtí, pokud se nebude opravdu léčit. Maminka poslechla a snažila se dodržovat léčebný režim. Při propouštění z nemocnice do domácí léčby lékař upozornil na to, že matka není momentálně schopna se o své děti postarat (vážila 32 kg) a doporučil jí nejdříve načerpat nové síly (její zdravotní stav byl stále velmi vážný). V rámci svých možností a sil se snažila připravit dětem prostředí, aby se mohly vrátit zpět za ní domů. Již na začátku prázdnin si maminka vzala zpět své dcerky (4 a 8 let) domů, chlapci zatím nechtěli a matka je nenutila. I asistentka jí doporučovala nechat jim čas na rozmyšlenou a hlavně, aby si vyzkoušela, jak bude zvládat péči zatím o dvě děti a svou rekonvalescenci. Bylo to náročné, ale zvládla to. Koncem července 2013 se podařilo za spolupráce maminky a asistentky z rumburské charity zajistit rodině lepší bydlení v Rumburku. Starší dcerka Adrianka nastoupila do druhé třídy již v rumburské ZŠ, kde si vede opravdu velmi dobře, mladší Kačenka začala docházet do školičky na 4 hodiny denně. Maminka musí každý den zvládnout pěšky ujít min. 2 x 4 km, když doprovází dcerky do školy a školky. Také starší dcerce byla diagnostikována celiakie, což s sebou přináší další nároky na matku, zejména finanční.

Jolana Oláhová se všemi svými dětmi v Klokánku

Maminka doufá, že synové Martin a David se budou chtít snad jednou vrátit domů, nechce je však nutit, bojí se, aby jim ještě více neublížila. Není pravda, že by jim nepsala dopisy nebo netelefonovala. Asistentka rumburské charity je svědkem, kdy se maminka pokoušela několikrát volat do ZDVOP, často však bezvýsledně (bylo jí řečeno, že jsou chlapci na výletě, na kroužku, venku nebo telefon nikdo nezvedl). Posílala i dopisy, avšak chlapci tvrdí, že je nedostali. Dokonce za nimi byla i 2x na návštěvě (viz foto z jedné z návštěv). Musí se však rozhodovat, zda zaplatí jízdné pro sebe i dcerky do ZDVOP, jízdné k soudnímu řízení ohledně dětí, obědy pro dcerky, které jsou již doma, splátky dluhů nebo své léky. S přemístěním dětí z Klokánku do jiného zařízení opravdu souhlasila, ale z důvodu špatné dopravní obslužnosti, ráda by děti měla blízko, aby je mohla častěji navštěvovat.

Musím oponovat tvrzení syna Martina, že pracovnice půjčovala mamince peníze, že si jí „kupovala“. Asistentka učila matku, jak hospodařit s jejími vlastními penězi, jak zajistit rodinný rozpočet potažmo celou rodinu z toho, co má k dispozici. Služba se totiž řídí svými přísnými standardy a takové jednání pracovníka není přípustné. Teprve s vývojem posledních událostí si uvědomuji, jak je důležité vše co děláme a proč to tak děláme, vysvětlovat i dětem, které si to jinak vysvětlí po svém. Je zvláštní, že Martin nyní domů nechce. Při jeho návštěvě doma ještě před Vánocemi jsem s ním i já osobně mluvila, a tehdy se mu v novém bytě líbilo a chtěl se vrátit spolu s mladším bratrem domů.

Všem dětem paní Jolany, tedy i Martinovi a Davidovi, kteří jsou ještě v ZDVOP, přeji já i kolegyně asistentka, aby se měly v životě lépe než jejich maminka, aby za sebe uměly bojovat, aby se mohly smát a radovat se, ale především, aby věděly, že tu bude vždycky jejich matka, když ji budou potřebovat. Měly by vědět, že jejich matka se pro ně v rámci svých možností snaží zajistit to nejlepší.  Tento případ je daleko komplikovanější a rozsáhlejší než uvádím, a proto jsem vybrala jen stěžejní body. Věřím, že některé případy, které zařízení Klokánek v Brništi popisuje, jsou právě takové, jak uvádí, ale tento  má i svou „druhou stranu mince“, zakončuje ředitelka charity.

Co jsme se tedy dozvěděli?

Nespokojili jsme se s článkem a zavolali paní ředitelce charity. Ta nám toho po telefonu nechtěla moc prozradit, ale sdělila nám, že zřídila paní Jolaně email, ať jí napíšeme, pokud bude chtít, že nám odpoví. Což jsme učinili… Dále se paní ředitelka netajila s tím, že úzce spolupracuje s kurátorkou Balcarovou a vyslovila také podezření, že v Klokánku v Brništi chlapce proti matce navádějí. Také řekla, že chlapci budou prý v diagnostickém ústavu jen krátce, odbydou si nějaká vyšetření a pak se rozhodne, co s nimi…

A hned bylo jasněji. Matka je zjevně Romka, jmenuje se, jak vysvitlo z emailové adresy, Jolana Oláhová, která vzhledem k příjmení chlapců - Nguyen - měla dvě starší děti s Vietnamcem. Kdo je otcem holčiček, nám paní ředitelka nechtěla říci. Dále je evidentní, že rumburská charita považuje paní Jolanu za svůj projekt, „svoje“ dítě a jedná v souladu s jejími zájmy. A o tom také zřejmě přesvědčila i kurátorku Balcarovou. Ta zato zjevně ztratila profesní nadhled a v rámci obvykle správného hesla „dítěti je nejlépe ve vlastní rodině“ bojuje za zájmy matky a zcela opomíjí zájmy dětí. Protože v disfunkčních rodinách se ty zájmy nemusejí vždy shodovat. A matka může také chtít syny do péče hlavně kvůli dávkám… A podle popisu ředitelky Klokánku se lze jen těžko divit klukům, že k takové mamince moc nechtějí a její snaze o nápravu příliš nevěří. Ostatně, diagnóza těžký alkoholismus a drogová závislost neslibují zrovna světlé zítřky, skutečně abstinujících je podle statistik velice málo. Přesto, pokud nám matka odpoví, dáme jí slovo a budeme vás o vývoji případu informovat.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: redaktor KL1