Majetek mu nic neříkal a k životu mu stačil malý kufříček. Nejtěžší životní kapitoly svérázného umělce, který dokázal navrhnout skleněný dům stejně jako originální kliku ke dveřím. Tajnosti slavných
14.02.2016
Foto: Facebook
Popisek: Světoznámý český architekt a designer Bořek Šípek podlehl rakovině slinivky v sobotu 13. února dopoledne. Bylo mu šedesát šest let.
Život originálního architekta, skláře a designéra výrazně poznamenala předčasná smrt rodičů i emigrace. Proč nikdy nic neplánoval a kdo ho přivedl k jeho nejoblíbenějšímu tvůrčímu materiálu – hutnickému sklu.
Navrhoval designový nábytek i originální skleněné předměty, za éry prezidenta Václava Havla byl hradním architektem. Stál i za podobou Laviček Václava Havla, které v posledních letech vyrostly na řadě míst po celém světě, a své čistě české jméno dokázal natolik proslavit, že už ho na všech kontinentech psali s čárkou i háčky. V poslední době bojoval s rakovinou slinivky břišní, léčil se ve španělském Madridu chemoterapiemi, protože mu odborníci chirurgický zákrok nedoporučili. Boj s nemocí nevzdával a žil do posledních chvil naplno, před třemi měsíci se dokonce objevil naposledy před televizními kamerami, když přišel podpořit zpěvačku Leonu Machálkovou, bývalou partnerku a matku nejmladšího syna Artura, v taneční soutěži České televize StarDance. Přesto nerovný boj se zákeřnou chorobou nakonec prohrál. Bořek Šípek zemřel v sobotu 13. února dopoledne, bylo mu pouhých šedesát šest let.
V sobotu 7. listopadu 2015, když přišel podpořit se synem Arturem bývalou partnerku Leonu Machálkovou
v taneční soutěži StarDance
Vždycky žil tady a teď
Architekt, designér, sklářský mistr a kosmopolita Bořek Šípek byl svým záběrem renesanční člověk a založením kosmopolita. Nikdy se neohlížel zpět ani neplánoval, žil daným okamžikem. Vystudoval architekturu a filozofii v Německu, rodinu založil v Holandsku. Mluvil anglicky, německy, italsky, holandsky a rusky. Jeho umění je vystavováno v galeriích v New Yorku, Soulu, Paříži, Londýně i Bejrútu, mimo jiné navrhoval butiky pro Karla Lagerfelda či obchodní dům Ginza v Japonsku.
Svou designérskou slávu odstartoval v Holandsku, kde se dokonce kvůli němu naučili číst háčky a čárky. Mít něco od Šípka – kus nábytku, sklo, příbor, porcelán, lustr – se stalo známkou bohatství i vybraného vkusu, od Evropy po Asii. Za svůj první skleněný dům, který postavil pro svoji sestru v Hamburku, dostal německou cenu za architekturu a ve ‘sbírce‘ měl celou řadu ocenění, mimo jiné byl jmenován Rytířem umění a literatury Francouzské republiky.
Bořek Šípek se svým bývalým poručníkem René Roubíčkem
O rodiče ho připravila rakovina
Dětství světoznámého umělce, který se narodil 14. června 1949 v Praze, bylo odmalička ovlivněno velkou dávkou samostatnosti a zodpovědnosti. Jeho otec umíral na rakovinu několik let a navždy odešel, když bylo Bořkovi pouhých sedm. V patnácti pak osiřel úplně, když mu stejná zákeřná nemoc vzala i maminku. Hrozilo, že bude muset do dětského domova, a tak se stal jeho poručníkem slavný český sklář René Roubíček. Tehdy si ale Šípek ještě vůbec neuvědomoval, jak významná osobnost se ho ujala. „Byl tatínek spolužačky, do které jsem byl zamilovaný,“ prozradil v rozhovoru pro Právo s tím, že to prý s ním neměl Roubíček vůbec lehké. Právě díky němu ale objevil svou lásku ke sklu.
V osmnácti letech emigroval, nicméně nikoli z politických důvodů, ale vlastně kvůli mamince, která prý velmi toužila cestovat. Chtěl si to přání splnit za ni a bylo mu jasné, že v Československu se mu to nepodaří. V té době hrál házenou a toužil studovat architekturu. „Tehdejší německý kancléř Willy Brandt držel nad českými uprchlíky ruku, takže jsem dostal stipendium a mohl studovat architekturu na univerzitě v Hamburku,“ prozradil Šípek, který ve dne studoval a v noci si vydělával na živobytí jako noční hlídač. Pak si chtěl prohloubit teoretické zázemí, a tak odešel do Stuttgartu studovat filozofii se zaměřením na estetiku a sémiotiku.
Skleněný dům v Hamburku, za který dostal německou cenu za architekturu
Uchvátila ho svobodomyslnost a tolerance
Na hamburské architektuře se spřátelil s jedním ze dvou tamních holandských profesorů a významných architektů. Začal za ním jezdit do Holandska, postupně se seznámil s dalšími výraznými osobnostmi a uvědomil si prý, že Německo není ta pravá země, v níž by chtěl žít. Zatímco Němci prý všechno berou ‘přes hlavu‘, vše musí být podložené a vysvětlené, Holanďané mají spíš emocionální přístup. „Vyhovovala mi taky holandská svobodomyslnost a tolerance,“ dodal na vysvětlenou. „Když se mi líbí nějaká žena, tak se mi prostě líbí a nezajímá mě, jestli umí vařit, je bohatá…“
V Holandsku začínal od nuly, a protože zpočátku neměl práci jako architekt, dělal malé věci. Shodou náhod na jeho výstavu přijeli Italové z přední designérské firmy Driade a nabídli mu spolupráci. Začali nábytkem, po třech letech ho nechali udělat vlastní kolekci malých objektů. V té době spolupracoval se slavným francouzským designérem Philippem Starckem. „Smáli jsme se, že já dělám věci na neděli, on na všední den. Naše jména se dostala do důležitých časopisů a během půl roku jsme byli všude známí,“ zavzpomínal.
Lavička Václava Havla podle návrhu Bořka Šípka. Netradiční památník, tvořený dvěma křesly
spojenými kulatým stolem, jehož středem prorůstá lípa, již zdobí řadu světových měst.
Domů se vrátil kvůli Havlovi
Jeho návrat do vlasti odstartoval prezident Václav Havel, když se pustil do vylepšování Pražského hradu. „Po revoluci byla v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstava nábytku Tonet, kterou financovala švýcarská firma Vitra, pro niž jsem taky pracoval. Václav Havel měl za to, že Vitra Tonet vlastní, a požádal majitele, aby mu pomohl s výměnou židlí ve Španělském sále. Ten mu řekl, že by tam neměly být ‘tonetky‘, ale nějaké moderní židle, a že je ochotný ty židle zaplatit. Měl jednu podmínku: navrhne je Šípek,“ prozradil architekt, který se stal členem rady pro rozvoj Pražského hradu.
Během života se prý stěhoval zhruba čtyřicetkrát a jeden čas dokonce říkával, že je doma v letadle. V posledních letech se ale nejčastěji pohyboval mezi svým pražským architektonickým studiem, chalupou v severočeské Lindavě a svojí sklárnou Anežkou v Novém Boru. Bydlel v podnájmech a o žádný další majetek prý nikdy nestál. Auto bylo pro něj prostředkem, jak se dostat z místa na místo, starožitnosti nevyhledával… „Mám pár obrazů od přátel, které jsem dostal výměnou za moje věci,“ dodal světoběžník, který kdysi odcházel z Čech s malým kufříčkem a zdůrazňoval, že by to dokázal kdykoli znovu.
Se sklářským mistrem v huti v Novém Boru při výrobě vázy pro Baracka Obamu
Dvakrát odešel s prázdnýma rukama
Z prvního manželství s anglickou choreografkou Bambi Uden měl slavný architekt dva syny. Starší Milan vede jeho studio v Šanghaji, o dva roky mladší Dalibor pracuje v otcově sklárně v Novém Boru. Z téměř desetiletého vztahu se zpěvačkou Leonou Machálkovou má syna Artura. A protože si vždycky přál dceru Anežku, kterou mu ale osud nedopřál, pojmenoval tak alespoň svou sklárnu. Dvakrát svou partnerku opustil a oběma vždy nechal veškerý majetek. „Dovedl bych si představit život s jednou ženou, když se ale vztah dostane do bodu, kdy to už nefunguje, tak nevidím důvod v něm setrvávat,“ konstatoval pragmaticky a dodal: „S dětmi je to ovšem třeba dělat opatrně. Jsem moc rád, že se nám s Leonou podařilo, aby Artur měl pořád tatínka.“ To se bohužel nepodařilo, dvanáctiletého Artura musel nedobrovolně navždy opustit.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');
Vložil: Adina Janovská