Vychovala děti i manželovy bratry, založila firmu a makala od rána do večera. Její muž si jenom užíval a nakonec ji ještě okradl. Životní K.O.

Foto: pixabay.com

Popisek: Zklamání - ilustrační foto

Zatímco paní Daniela tak makala, až ji zradilo zdraví, manžel rozhazoval peníze, které tvrdě vydřela. Nakonec zpronevěřil peníze a utekl až na druhý konec planety.

Od roku 1967 do roku 1990 jsem porodila a vychovala dva syny a pečovala, co jsem mohla, o dcerku manžela a o jeho dva osiřelé bratry. Dva roky jsem pracovala výhradně v noci, abych mohla přes den hlídat syna. Naše finanční situace to vyžadovala. Domek, který manžel zdědil po rodičích, jsme svépomocně a prostřednictvím úvěru celkově zrekonstruovali, když jsme předtím vypláceli dědické podíly manželovým sourozencům.

Peněz se nám stále nedostávalo, a tak jsem hledala každou možnost přivýdělku. Například sušením sena na okolních stáních pro zemědělský výkup. Stačila jsem dálkově pět let studovat dálkově a přitom učit manžela azbuku a algebru, protože také studoval večerní školu. Oba jsme se věnovali sportu. Manžel trénoval děti v klasickém lyžování, a to na celkem vysoké úrovni. Já chodila dvakrát týdně do tělocvičny jako cvičitelka, od mladších žákyněk po starší ženy. Byl to velký fofr, ale měli jsme i spoustu přátel a našli si čas na občasné výlety.

Manžel rozhazoval, aniž se zeptal

Po stránce kariéry jsme si polepšili. Já už dávno nedělala závorářku, ale hlavní pokladní, manžel nedělal skláře, ale vedoucího provozu. Dokonce měl to štěstí, že byl vybrán pro svou odbornost k řízení malé továrničky při vysoké škole v Africe. Po návratu v roce 1990 bylo jeho původní místo obsazené, co mu nabízeli, nechtěl přijmout.

Já se vrhla na podnikání, a tak mi manžel začal pomáhat. Nejprve mi vozil čerstvou zeleninu apod. Když přišla éra malé privatizace, začal vášnivě navštěvovat aukce. Aniž poradil se mnou, koupil budovu v sousedním městě. Na jistinu si sáhl do šuplíku mého obchůdku, aniž se zeptal, a donesl mi za to papír z banky, který nás zavazoval k úhradě koupené nemovitosti s příslušenstvím. Na tehdejší dobu to byla darda.

Milenka se jí přišla představit

Nemohla jsem si dovolit zaměstnance, protože jsem musela desítky tisíc měsíčně splácet úvěr a před zahájením činnosti dělat všechno pro to, abychom připravili prostory. Když skončily splátky na budovu, přišla na řadu dodávka, poté vysokozdvižný nakladač, a následovala nová dodávka, protože ta první byla zničená. Celých deset let podnikání jsem splácela v průměru 35 000 korun měsíčně.

Seděla jsem u počítače, přebírala kamiony zboží, jezdila s paletovým vozíkem po skladu. To už jsem měla dvě zaměstnankyně. Přesto té práce bylo na mne moc, až mne schvátil tzv. únavový syndrom. Tehdy jsem si uvědomila, že mne manžel zneužívá a má firma mu je dobrá pouze pro zvyšování ega, k tomu, aby si mohl každou zimní sezónu vyjet do zajhraničí s kamarády na lyže. Pak se mi jednoho dne přišla představit jeho milenka až k nám domů. Krátce nato mi manžel zpronevěřil peníze, určené na zaplacení příkazu k úhradě za nakoupené zboží, aby měl na letenku a peníze na dvouměsíční výlet až za téměř k polárnímu kruhu, proti mé vůli. Tak jsem zažádala o rozvod. Během jeho putování severní pustinou jsem si také našla kamaráda, později přítele a manžela.

Týden před rozvodovým jednáním mne manžel vyhnal z bytu a já se s ním neprala. Naložila jsem své osobní věci a doklady z podnikání do dodávky a odjela do domku po rodičích. Byl konec listopadu a já tam neměla připravené zásoby k vytápění, tedy dřeva a uhlí. Na nepřístupné místo, kam cesta pro náklaďák nevede. Proto jsem využila nabídku nového přítele a nastěhovala se do jeho bytu na Ostravsku. Přemýšlela jsem, co s domkem po rodičích, zda udržovat, když není za co, nebo prodat. Nakonec jsem ho prodala neteři, aby zůstal v rodině. Dostala jsem za něj 400 tisíc a přemýšlela dál, jak s penězi naložit. Zvítězil nápad koupit si domek na Ostravsku. Problém spočíval v tom, že byl jednou tak drahý, než jsem dostala za zděděný. Dostala jsem nabídky z rodiny i od přátel, že mi půjčí tolik, aby mi to stačilo i na nutné opravy. Všichni mi věřili, že peníze vrátím, až bude rozděleno společné jmění manželů. Jenže...

Na rozsudek čeká patnáct let

Dnes jsem patnáct let rozvedená a soud o rozdělení majetku ještě nerozhodl. Nastal stres, dvě mozkové mrtvice, infarkty, operace srdce. Nový manžel také onemocněl. Na další běžnou údržbu nového domku na Ostravsku nebyly z důchodů peníze. Nechtěla jsem čekat, až zchátrá, byla mi hanba před hodnými věřiteli, kteří se ke mně chovali slušně, třebaže už pochopitelně naznačovali, že by se jim ty peníze hodily. Proto následovalo další životní rozhodnutí. Domek prodat, poplatit dluhy a rozdělit se s manželem. On zůstal na Ostravsku se svými dětmi v pořízeném malém bytě, mne si vzal k sobě syn, dal mi k dispozici malý byt ve svém domě, který mi zrekonstruoval a zařídil. Sice povětšinou ze staršího nábytku, ale koupil mi i televizi, ledničku, počítač a chystá se koupit pračku. Rodina mi pomáhá s úklidem, nákupy, vozí mne k lékařům, se snachou se střídáme ve vaření. Mohla bych být šťastná, kdyby...

V pátek byla podepsána kupní smlouva a paní, která od nás domek koupila, stačil víkend na to, aby nechala odkrýt základy do hloubky dvou metrů. V pondělí ji navštívili statik a šéf nějaké stavební firmy a volala mi, že na domku objevila skryté vady a žádá o vrácení 300 000 korun. Já ale pochopitelně upřednostnila vyplacení dluhů hodným lidem. Chování paní kupující jsem chápala jako vychytralost a šla s ní do soudního sporu. Ten soud jsme prohráli. Ve svých téměř sedmdesáti letečch se nyní bojím exekutora. Především proto, že mám obavy, aby na to všechno nedoplatil syn a jeho rodina, kteří se ke mně hezky zachovali a neodsunuli mne do nějakého zařízení pro staré a nemohoucí lidi. Před chviličkou jsem přišla ze 'zkušené' na nové zaměstnání, abych se se vším poprala. Bohužel jsem zklamaná, že si na něj netroufnu. Tak takhle mne zválcoval život. Díky liknavosti soudu se z dobře situované a pracovité ženy stal zoufalec, který ztratil tu nejzákladnější touhu po životě. Škoda že se o problém nezajímají osoby, které ho podle mého názoru zavinily. Nebo jsem příliš sebestředná a svaluji vinu na jiné? Pak se do této společnosti nehodím.

Čtěte také:

K odebrání dcery stačil jeden podpis, o její vrácení bojuje paní Růžena již půldruhého roku. Životní K.O.

Exekutoři si mastí kapsy, kvůli jejich nárokům se relativně malý dluh promění v nesplatitelný. Jak nesmyslný český systém ničí lidské životy. Životní K.O.

Adrenalinový sport, který v ČR jednoznačně vede. Toužíte po neobvyklých zážitcích? Naše čtenářka radí, jak na to, úřad práce je to pravé místo... Životní K.O.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská