S díky tatínkovi aneb Ještě jednou Český ráj. Dětská závrať umocňuje zpěvy, architekturu, nebe… Glosa Iva Fencla

Foto: Geopark Český ráj / Jiří Částka

Popisek: Zřícenina hradu Trosky

S jarem je chuť cestovat - nejradši mám oblasti tady v Česku, do kterých mě zaválo dětství. Lázně Kynžvart, kde podle většiny lidí nic není, a Český ráj.

Když mi bylo deset let a dva měsíce, vzal mě otec prvně do Sobotky, zatímco osmiletá sestra zůstala doma s matkou a babičkou. „Odfrkne si od nich?“ Ta otázka mě napadla až dnes.

29. června 1974 bylo tátovi šestatřicet a půl. Už nesměl být školním inspektorem, jak se mu to koncem šedesátek podařilo, a živil se s titulem PhDr. jako řidič. Chvíli i pekař. Měl vůbec nárok účastnit se co „destruovaný“ pedagog festivalu Šrámkova Sobotka?

To je otázka, ale maminka nadále učila dívky na střední ekonomické škole a nějak se to ukuchtilo; kdyby se to tenkrát nestalo, tenkrát začátkem prázdnin, zůstal bych prázdnější.

Poprvé jsem tedy žil s tátou sám. Týden. Otec mě učil milovat Český ráj a zvládl to mistrně. V srdci Sobotky nás vyklopil autobus. Byly dvě odpoledne a šlo se k základní škole, už byla vylidněná. Mně, otci a ještě jednomu pánovi, který mi bohužel zůstane už provždy krapet podezřelý, ačkoli asi nic neudělal, přidělili celou „pátou á“.

Nic zvláštního? Ale jo. Pro kluka jako já se jednalo o výhru. Jak jsem se rozradostnil! Já ještě „nikdá“ nespal ve školní třídě: co víc, ve snu mě nenapadlo, že se to dá. Stalo se. Řadu lavic, ještě se zdvíhacími sedátky, přistrčil školník blíž oknu, a třídě dominovala tři kovová lůžka. K mytí jsme měli normální porculánové umývadlo v průčelí napravo. Ze stěn mě vítaly působivé přírodopisné obrazy a týden jsem disponoval několika bílými křídami a tabulí a houbu. Asi byly křídy gratis, anebo pak někomu chyběly? Na to jsem se jako Kříďák neptal.

Otec mi tu první sobotu, kdy jsme do Ráje přijeli, ukázal zatravněné hřiště za školou a hú, na pahorku vedle tenkrát stál malý, zato nebezpečný tryskáč. Celý lesklý. Už jsem šplhal po křídle, v duchu ve výšce mnoha kilometrů, usedl v kokpitu a hýbal kniplem. V duchu jsem žil na okraji závrati. Ne že bych se zavrtával i do vymlácené trysky, ale stala se mi probíhačkou. Otec mě s letadlem nechal o samotě. Jiný kluk tam nebyl. Vracel jsem se k tryskáči i ve zbytku týdne, kdy to jen bylo možné, a vysníval jsem si při běhání po tom stroji eposy.

První odpoledne, když jsme přijeli, mi táta řekl, že zajdeme „nahoru“ do zámku. Stoupali jsme jako krajánci silnicí k místu, kde spí Fráňa, tedy Šrámek, a před hřbitovní zdí se dejte stezkou doleva, to se nemění. Projdete lesík a prvně jsem ohmatal orientálně půvabnou stavbu na pahorku. Koupili jsme u pokladny poctivě dva pohledy a dopsali do Staré Plzně, svého bydliště. Pak jsem se prvně ocitl v Síni ozvěn, kde stačilo jen dupnout, aby sál zněl od svých pat až do pomyslné hlavy v nekonečné výšce. Tento zámek Humprecht je onou síní dodnes vykotlaný a vykotlaný je zdravě.

V patře byla expozice knih Albatrosu. Perfektní. Vystřihovánky, výkresy dětí jako doplněk, od stropu na nitích visely míče a Lhotákovy balóny. Pilně jsem zjišťoval, které vystavené publikace máme a které ne a jaké bych chtěl. Knížky jsem měl strašně rád. Byla tu i (předtím na roky z politických důvodů z prodeje stažená) encyklopedie Vesmír, země, člověk a my, děti, anebo Součkovy Velké otazníky. A edice verneovek Podivuhodné cesty a šance jít do větru na závratný ochoz obemykající věž s půlměsícem na špici. Byla příležitost obcházet svět pokladů (dole mi táta koupil Karavanu Poklad v hlubinách) nad korunami listnáčů a přes stromy získat aspoň zdánlivý nadhled nad skutečností. „A budeš si tam psát deník, ne?" vymyslela rodina už doma. Dostal jsem malý sešitek a zachytil na první stránce plánek naší třídy. Nazítří byla neděle a otec mě okolo už zmíněného hřbitova vedl ke koupališti. Ale přepadla nás zima, vodu jsme nechali vodou a vyšlapovali dál. Ukazoval mi obrys na obzoru. „To je Semtinská lípa." Viděl jsem prvně obrys onoho obra, a když jsme svorně vykročili, strom nám rostl před očima. Ale táta ho zradil (a dnes už lípa neexistuje) a odbočil a procházeli jsme mezi roubenkami. Obemklo nás ticho údolí Plakánku; jen Karel Čapek tu až moc kecal a méně o to vnímal údajné divy; Šrámka nenadchl.

Vpravo-vlevo vystupují z kopřiv stále vyšší pískovcové skály, zatmí se, šero, kouzla, poklid. Pachy. Shůry problikává šmolka nebe. Nestýskalo se mi po domově v korytě té vyschlé řeky a zničehonic vyvstal přede mnou hrad Kost. Jako překvapení, otec to tak naplánoval a snil, že budu malíř, takže mě vybavil skicákem. První pohledy na Humprecht i Kost jsou tak dodnes zachyceny, ale brána téhle Kosti, vnímaná z Plakánku, je, pozor, brána falešná. Nikam nevede, a navíc hned za ní stoupá větrný tunel, co k nebi vynese každý list; a když se postavíte na správné místo v podhradí v Podkosti, tak vidíte čtyři hrany hradní věže: už je tak postavena.

Další vrchol pobytu v Ráji byla „celodenní“ pouť na Trosky. Ze Sobotky jdete a jdete a hrad vždycky zmizí, když jste v oudolí, aby se vynořil o to mohutněji. A znova dolů/nahoru a zas je obrovitější. Zdánlivě to nemá konce, jak jsem tenkrát pochopil. - Hned ve dvou dnech mě táta musel brát do Prachovských skal. Jednou na náměstí Jičína. Jeli jsme autobusem do Starých Hradů, pořádali tam pro účastníky Šrámkovy Sobotky zájezd. U zámku je kaple a pedagog Aleš Fetters (později i spisovatel a přítel Václava Havla), vznosný muž, musel vždy dovnitř (zajížděli jsme tam i v pozdějších letech) a shora od varhan uměl „basovat“. Krásně, melodicky zpíval pro lidi. Zprvu jsem ani moc nerozuměl, proč se někteří účastníci výletů bojí vstoupit pod klenbu kostela a naslouchat Alešovi, ačkoli přece nejde o žádné kázání.

Otec už nežije. Ani Aleš. Za začátek prázdnin onoho roku jsem tátovi vděčen. Místa v Ráji byla pocitově větší, než jaká jsou reálně, vzdálenosti taky. Dítě poutá každá maličkost, pitomůstka. Lidi, které dávala Šrámkova Sobotka dohromady, mě okouzlovali taky. Po letech jsem proto vzal syna taky do Ráje, když byl podobně starý jako já tenkrát, a chtěl jsem co nejvěrněji rekonstruovat otcův postup při objevování zázraků. Povedlo se jen částečně, protože zrovna zlobila vedra. Já sám si jako desetiletý oblíbil entomologa Samšiňáka, pobývajícího vždy přes léto v roubeném Šolcově statku. Uměl vyprávět. Bavil mě i pracovitý pan Pařík, vyřezávající strašidýlka a židličky; už jich měl plný dům; a viděl jsem prvně plastiky, co tvořil ve skalách u svého statku Mistr Kopic. Prvně se mě zmocnila závrať nahoře na Drápských Světničkách a napřesrok na začátku července jsme poprvé bydleli ve stejné škole s matkou a mou mladší sestrou Evou a já využil šanci jim po tátově vzoru vše předvést. Což jsem udělal, ale vybavuji si konkrétně jen jeden moment. Hned na začátku společného výletu na Trosky. Chvíli, kdy poskakuji před rodinou a čekám ji na úplně konkrétní, bezejmenné, ale rok mi příjemně známé loučce. Došli mě. Všecko bylo jako před rokem a teď jsem navíc směl být průvodcem. Do Ráje jsme jezdili jen do mé puberty, což byla chyba, a zažil jsem i večerní výšlap, kterému ale dospělí říkali noční. Podobné pochody organizoval redaktor Šimůnek. Zúčastnil jsem se jen s mladší sestrou Evou, a když nás rodiče předávali, byl si vedoucí vědom, že tentokrát bude muset ubrat z tempa; ale nakonec ubral jen trochu.

Ráj bude vždycky už jedním z míst, kde jsem ochoten déle bydlet, ale idealizoval jsem si ho roku 1974 hrozně moc. Tenkrát jsem nevěděl, že trochu sním, a jen mi chyběl Řáholec a Rumcajs. Měl jsem rád výhledy a zkouším dodnes lidi ze „znalostí“ a někdy chci moc. „Jsou z ochozu Humprechtu vidět Kost i Trosky, anebo jen Trosky? Co myslíš?“ Mezi tím Humprechtem a Sobotkou byla třešňovka a vždycky začátkem prázdnin se dalo ochutnávat. S každým dalším pobytem jsme se víc účastnili poetických pořadů, ale rodiče se pokoušeli dát pobytům hlavně výletní a uzavřeně rodinný charakter. Prvně jsem stoupal i k Bezdězu a byl zaskočený, že je ten nikoli jen Máchův hrad „takřka mezi mraky“. Není to nakonec jen pocit a dětská závrať se nedá považovat za jakékoli zlo, protože umocňuje zpěvy, architekturu, nebe.

Entomolog Karel Samšiňák o literátech:

Vložil: Ivo Fencl