Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nevrlý by ke mně byl nevrlý. Glosa Iva Fencla, tentokráte skrytě oslavná

07.06.2022
Nevrlý by ke mně byl nevrlý. Glosa Iva Fencla, tentokráte skrytě oslavná

Foto: Se svolením Nakladatelství Letokruhy (stejně jako snímek v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Výřez z obálky knížky Miloslava Nevrlého Větrné toulání

Miloslav Nevrlý mi připadá jako můj antipod. Jistěže se s ním nemohu ani vzdáleně srovnávat, takže to neberte jako mou drzost, ale vždycky žil způsoby protikladnými těm mým. Dobře dělal. Je mu letos osmdesát osm let a vyšla nedávno další jeho kniha (těžko se už počítají) Zašlá chuť morušek. Cestovní zpráva čarodějova učně. O čem to je?

V první části si autor vybarvuje při psaní Krkonoše vlastních vzpomínek, když tam ještě bylo takřka mrtvo. A já si zase vybavuji jednu profesorku Univerzity Karlovy, jak nám diktuje doporučenou četbu, to ještě byla osmdesátá léta. Zvedá oči a vzorně vyslovuje slabiky: „Karpatské hry.“

Student v aule: „Karpatské hory?“

„Ne. Karpatské hry, tak se to skutečně jmenuje. To si přečtěte.“

Absolutně mě to nelákalo, hodil jsem Karpatské hry rovnou ranou za hlavu, ani z vlaku jsem je tenkrát neviděl a UK jsem nejspíš nedostudoval. Jméno Miloslav Nevrlý mě i nadále míjelo. Nejsem nijak zapálený turista, takže tím spíš. Žil jsem trochu ve svém světě, on možná taky, ale přitom se toulal. Jak mě to láká. Ale Nevrlý to rovnou dělal a dal by mi za uši. Ne, spíš by mě po právu ignoroval - a byl ke mně nevrlý. Není nicméně vyloučeno, že bychom si rozuměli, a ta představa mě fascinuje.

 

Narodil se v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium (1944–1952) a přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu University Karlovy (obor zoologie, promoce roku 1957, rigorózní zkouška a titul RNDr. roku 1969). Ještě před promocí získal místo zoologa v Severočeském muzeu v Liberci. Tam pracoval až do odchodu do důchodu v roce 2000, po většinu doby jako vedoucí přírodovědeckého oddělení. Foto ing. arch. Martin Říha – Vlastní dílo autora, commons.wikimedia 

Donedávna mě však zcela míjely Nevrlého světy a knihy. To se změnilo, i když trochu pozdě. „On ale musí být borec,“ řekl jsem si - a hltám jeho díla a žasnu, jaký uměl být šílenec. Což není urážka, nýbrž výsada. Vždyť i sám Nevrlý hovoří o nutnosti mít šílenství v zraku, pokud chceme to či ona dokázat. Víte-li pak, jaké množství je na slovenské straně Tater ples?

I s těmi malými a nejmenšími plesy je jich přes sto. Nevrlý pokládal a pokládá za samozřejmost, že to okolo nich prošmejdil a že se tehdy smočil ve všech. Chtěl, užil si to, musel. Počasí přitom u něj nikdy nehraje roli - a není zimy, může leda jít blbě oblečený poutník.

A jinde líčí už třetí den putování takřka bez jídla. Což vás vyřídí. Neptejte se mě, jak se do té situace Nevrlý dostal, přečtěte si to sami. A zda mu takové trýznění dělalo a dělá dobře? Nepochybně. Je masochista v nejlepším smyslu slova. Prochodil většinu českých a slovenských hor a Karpaty. Rumunsko. Přespávání pod širákem mu přitom vždycky bylo samozřejmostí, probouzení se do následujících rán snad rozkoší. Nezapomenutelná je sekvence, kdy líčí sám sebe jako absolutně blechami rozštípanou, rozdrásanou trosku, která je zachráněna městskými lázněmi, do nichž se vpotácí týdny nemyt, aby se ponořil pod hladinu vany a řval - a řval.

 

Pobaví pasáž o tom, co se všecko dá jíst a nakolik nehygienicky. Že to nevadí. A z čeho všeho na dně batohu lze uhníst dobroučkou kouli, již poté baštíme, až nám lupe za ušima. Z jeho knih máte pocit, že se ke štěstí musíte vždycky unavit. Ona je to pravda. O to sladší je následné upadání do (většinou podvečerního) odpočinku. A v horách je to nejlepší. Nevím, nakolik je Miloslav Nevrlý introvert, ale pochopil jsem, že je taky ryzí spisovatel. Ryzí v tom smyslu, že on radši žije. On nechce moc psát, vždycky chtěl objevovat. Psaní je druhotné a spíš náhoda a dodatek, je-li náhod. Ne vždycky se chtělo Nevrlému formulovat věty, ale nakonec tomu taky podlehl. Díky bohu však není grafoman. Kritikou možná poněkud nedoceněný, nevím. Přečtěte si úryvek ze Zašlé chuti morušek:

Po západu slunce se zvedl vítr, minutu od minuty sílil, až se změnil v noční uragán. Stěny Obří boudy byly tehdy pokryty snad břidlicí, možná eternitem. Vítr zmítal uvolněnými deskami na domě a burácel v nich jako v ráhnech k záhubě předurčených plachetnic. Celý dům se otřásal větrným řevem. Myslel jsem na malé, větru vydané lindušky a bylo mi zima: okna nedoléhala a vítr vnikal až pod pokrývku.

K ránu takřka naráz utichl. Kolem se prostíraly proměněné hory, z nichž vítr odnesl léto. Stály ve studené mlze a Obřím dolem z nich vážně a pochmurně sestupoval do údolí podzim.

Typický Nevrlý.

Ne „český Seton“. Ne „náš Thoreau“. Sám on, unikát. Čteme i o tom, jaký klidně jedl hmyz, a jak se stále rozhlíží, jak mapuje, vnímá, chce navštívit a prochodit, ohmatat si. Když svá putování zachycuje, každou chvíli se vytasí s detailem, kterým nás zaskočí. Přírodopisným, jakýmkoli. Jsou to vždycky subjektivní líčení a často dává prostor nečekaným spojením. Je překvapivě sečtělý. A že kouká, to ještě neznamená, že neumí snít. Některé ty sny jsou ony „hry“ z Karpat. Ale nejen odtamtud. Hry, které doporučuje provozovat za chůze i vleže. Vždy pozná, kdy už generátor snů vypnout a kdy bude nutné se soustředit na reálný střet s živly.

Nenapodobitelný zoolog doktor Nevrlý (*1933), zvaný nejen skauty Náčelník, pracoval do roku 2000 pro Severočeské muzeum. Srostl s Jizerskými horami, kde zná každou píď (a každý ze stovek tamních pomníčků), a oslavil je Knihou o Jizerských horách (poprvé 1976). Pro dva kamarády Slouku a Kukačku z Ústí napsal následně „úhlavní“ svůj bestseller Karpatské hry (neoficiálně 1981, poprvé 1992, 2021 anglicky), nenapodobitelnou knihu, která zdaleka není jen rádcem cestovatele po Rumunsku, protože radí, jak žít, aniž bychom přehnaně pátrali po smyslu života.

Abych ale nekončil moc vzletně, vrátím se ještě k nové Náčelníkově knize. Její druhá část líčí dávné putování po Slovensku s „hmyzím fotografem“ Marcelem Safírem (*1912). Vznikla už někdy v roce 1966 a končí dovětkem z jara 2021. V dovětku se připomíná Safírův život a jeho smrt (1978). Ten dovětek, řekl bych, pasuje dost i k tomu, jak vnímá svět Nevrlý sám.

Za rakví kráčejí černé můry, na světlém nebi vosy smuteční taneček zatančí.

Nekonečný zástup mravenců. Teď nad hřbitovem přelétla jen podzimní hejna severských kvíčal a zima, kterou Marcel neměl rád, se blíží.

V záhlaví smutečního oznámení byly pak vytištěny verše Julia Zeyera: „Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla, a lesy budou dále snít a vody dřímat v lesku bílých hvězd.“

Při modlitbě za klid duše toho podivuhodného člověka, který toho tolik hrozného i nádherného prožil, mě napadlo, že by v záhlaví mohly být i úvodní verše starozákonního devadesátého Žalmu: Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“

Teprve velice nedávno jsem se úplnou náhodou dozvěděl, že tělesné pozůstatky Marcela Safíra byly patrně po roce 1989 převezeny z Čech do Izraele a odpočívají tam ve městě Kfar Saba.

V tomto krátkém filmu o jedné z Nevrlého knih zvíte, co byl Hnojový dům, a kde stál: 

 

Vložil: Ivo Fencl