Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vlastimil Brodský: Vůbec se mi to tu nelíbí, politici mluví jako Stalin, rozmnožili se vlajkaři… Svět Tomáše Koloce

23.04.2022
Vlastimil Brodský: Vůbec se mi to tu nelíbí, politici mluví jako Stalin, rozmnožili se vlajkaři… Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením BontonFilm

Popisek: Vlastimil Brodský ve své poslední roli ve filmu Babí léto

Ve středu 20. dubna uplynulo dvacet let od sebevraždy jednoho z největších hereckých talentů své generace, Vlastimila Brodského. Autor této rubriky ho znal od dětských let a jejich setkání bylo korunováno rozhovorem, který ač byl autorizován 9. ledna 2002, některé hercovy úvahy jako by hodnotily události našich dnů. Vlastimilu Brodskému tehdy do dobrovolného konce života zbýval necelý čtvrtrok…

Vzpomínky Tomáše Koloce

(neboli zestručnění hodinového vzpomínání na Vlastimila Brodského, kterého se autor v den smutného výročí, tedy tuto středu, dopustil na Radiu Proglas)

Vlastimil Brodský byl můj dvojnásobný soused. V Praze bydlel v Jičínské ulici, dva bloky od bydliště mé babičky, a jeho chalupa ležela v Slunečné, zatímco chalupa mého dědy ve vedlejší obci Skalice u České Lípy. Potkávali jsme se jak v Praze, tak v severních Čechách, často na poště. Naše známost byla tehdy ovšem jednostranná. Když jsem si na přelomu tisíciletí začal dodávat odvahy k rozhovorům s umělci, Vlastimil Brodský byl první ,přespolní', koho jsem oslovil, ovšem s doporučením, které mi dal můj tehdejší domácí Svatopluk Beneš (jenž byl jako můj první respondent snadnou obětí, byl totiž majitelem domu, ve kterém moje rodina bydlela 59 let, a znal od plenek nejen mě, ale i mého otce).

Pan Brodský mě překvapil svou neuvěřitelnou skromností, hraničící s nejistotou, které byly v ostrém kontrastu s jeho hereckou proslulostí. (Snad pramenila z faktu, že se narodil jako dítě z nouze. Rodiče, kteří pocházeli z různých společenských tříd, si účelově pořídili těhotenství, aby jejich rodiny svolily k sňatku.) Jeho nesmělost mě nutila, abych mluvil sám, takže jsem mu postupně řekl i to, o čem jsem sám raději ani nepřemýšlel. Dnes chápu, že šlo vlastně o jeho psychoterapeutickou techniku, ke které ho částečně inspiroval jeho vzor a celoživotní přítel, režisér a herec Evald Schorm.

Přišel jsem k němu jako nesebevědomý mladík se sklopenou hlavou a odcházel se sebevědomím člověka, který (na jeho vlastní přání) poradil muži, jenž měl za pár hodin přebírat cenu za nejlepší herecký výkon, co by mohl při dekorování říkat. A taky s jeho ujištěním, že když to budu zkoušet, že mě na tu DAMU nakonec určitě vezmou. Ale ať se držím zvoleného oboru dramaturgie a rozhodně to nezkouším na herectví, protože pak by mě, „tak jako jeho", jednou vynesli z jeviště nohama napřed s infarktem. Při myšlenkách na Vlastimila Brodského mě dodnes napadají slova písně Petra Nováka o víle, která „všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít...“

 

 

Náš rozhovor, jeden z mých prvních, se později zároveň ukázal být jedním z respondentových posledních (ne-li vůbec posledním). Byl autorizován 9. ledna 2002 a o pár dní později uskutečnil pan Brodský svou poslední návštěvu u Miroslava Horníčka a za pár dní prodělal mozkovou příhodu, po níž byl zbaven řidičského průkazu a hospitalizován na uzavřeném neurologickém oddělení, což byla skrumáž příhod, která jemu, od mládí dlouhodobě depresivnímu člověku, definitivně vzala chuť do života.

Ona rozmluva, ačkoli je v ní patrné i cosi z věcí budoucích, je ale ještě plná respondentova elánu, humoru. Obsahuje jeho vyznání celoživotní lásky k židovskému humoru a (zejména na rozhovor s debutantem) překvapivě hluboké úvahy o rozdílnostech i shodách divadelního a filmového herectví z pozice bilancujícího muže, který přes veškerou svou skromnost a sebepochybnost byl a už navždy bude jedním z největších českých divadelních a filmových umělců, ale i nejkrásnějších lidí, jaké kdy potkal autor tohoto článku.

 

Rozhovor

Kdo vchází do bytu pana Brodského, musí si zákonitě připadat jako Alenka v říši divů. Místo na věšák si kabát pověsíte na hoblík, byt je vyzdoben soškami svatých, historickými telefony a obrazy z cirkusového prostředí. Čekali byste divadelní a filmové plakáty; v celém bytě však najdete jenom dva. Jsou to vzpomínky na legendární český film Světáci (1969) a na jediný východoněmecký film, který byl nominován na Oscara, Jakub lhář (1974), za který získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. Sedíme v kuchyni, kde je vše dřevěné, u stolu z masívního dubu, a poté co namazal dva krajíce i mně, jíme chleba s marmeládou, zapíjíme ho čajem a respondent si (věren svému oblíbenému tématu) sype popel na hlavu za to, že tak dlouho oddaloval naše setkání…

 

Kresba Vlastimila Brodského; foto Tomáš Koloc

Pane Brodský, víte, co mě zaujalo? Ta vaše kresba, kterou jste mi poslal jako pohled. Je na ní kuře, které vykouklo z vajíčka, rozhlédlo se, pak skořápku zase zavřelo a zalezlo…

Narážíte na můj skepticismus? Ten mám od narození. A navíc si ho pěstuju programově. Má to jednu výhodu, jsem z tohohle světa míň zklamanej. Zdánlivě to, co vidíte, je beznadějný pesimismus. Ale já když od světa nic nechci, tak se mi pak všechno jeví jako menší průser, než jsem očekával. Tento postoj mi skýtá krásná překvapení, a svět se mi pak nezdá být tak černým. Mám strach ze svýho svědomí. Je to motor. Já jsem šíleně línej, jen ten strach, aby nebyla ostuda, mě žene k tomu, abych šílenejch hodin denně makal. Přitom jsem toho strašně moc udělal a jen ta ostuda mě hnala, to je zajímavý, jen ten strach… Jsem na sebe náročnej, a když je to jen ten menší průser, připadá mi to nedostatečný. Je to tím, že mám chorobnou představivost o výsledku toho paňáka, co vytvářím. Vidím ho barvitějšího a krásnějšího, než je, a přestože pak vidím, že je z hlediska divácké obce přijatelnej, jsem zklamanej.

 

Pohled adresovaný autorovi rozhovoru; foto Tomáš Koloc

Vyjádřil jste myšlenku, že dnešní lidstvo je horší, než bylo před několika málo lety. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Nutí ho k tomu doba. Etický hodnoty jsou bagatelizovaný, struktury jsou tu pořád totalitaristický; dosud se nevymanily ze stalinsko-jakešovských manýrů. Stupňování nevkusu: Super-Blesk-Rejžek. A nahoře? Pocit moci člověka deformuje, vždyť už když je někdo u moci místo pěti deset let, musí být deformovaný proti své vůli. Proto těžko přijímám nadřazenost naší moci hlavně ve vztahu k občanům. Nedávno jeden politik řekl, že existovat může jedině organizovanej člověk. Můj bože, vždyť to je hitlerovská a stalinská rétorika! A když ještě vidím, že tenhle politik sedí na tribuně a moje bývalá nevěsta a divadelní ředitelka, které je přes sedmdesát, před tímhle člověkem stojí v pozoru a čte jeho bezduché litanie, tak to nemůžu pochopit. Napsal jsem do Mladé fronty, že nenávidím mocipány, a nějaký pan Fridrich mi tamtéž v dopisové rubrice zadarmo (kdyby se nechal uplatit, tak neřeknu...) obratem odpověděl, že teď nemám rád mocipány, ale za socialismu jsem pro komunisty za velký peníze točil seriály. Ten člověk očividně neví, jaký já točil seriály. Tak já to vyjmenuju: F. L. Věka, Slovácko sa nesúdí, Stříbrnou pilu, Dobrou vodu, Dnes v jednom domě, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Slavné historky zbojnické, Dobrodružství kriminalistiky, Arabelu, Návštěvníky, Pana Tau, Chobotnici z druhého patra a Život na zámku. Většina z těch seriálů byla koprodukčně objednaná dětskými redakcemi západoněmeckých televizí. Politickým seriálům jsem se úspěšně vyhnul, jen jsem jako jeden z mála na to nikdy hlasitě neupozorňoval.

První film jste natočil v roce 1937, a hned s Voskovcem a Werichem. Jak jste se k nim dostal?

Mně bylo v roce 1936 šestnáct let, chodil jsem v Praze na gympl a byl jsem fanatik přes V+W a Burianovo Déčko, Mandlovou a Záhorského. Herce, kteří byli mými bohy. Jednou potkám v tramvaji kamaráda, kterej mi dal takovej lísteček, na kterým stálo, že je to poukázka na 2,40 Kč na tramvaj a guláš za účinkování v novém filmu V+W Svět patří nám! No, to jsem zajásal. Jenže když jsem tam přijel, přišel jsem na to, že jsem ten lísteček ztratil, tak jsem se přehoup přes plot, což bylo adekvátní mému tehdejšímu věku, a už ke mně přicházel hlídač, protože jsem skočil do čínský vesnice, teda staveb ňáký čínský vesnice, odkud jsem zděšen prchal a vmísil jsem se do toho komparsu V+W. Ten kompars tvořili vysokoškoláci a nezaměstnaní a každý z nich měl tu ceduličku, tu já jsem neměl, o guláš jsem přišel, ale stejně to byl nehynoucí zážitek.

Prý jste se taky učil stepovat…

Do astairovskýho stepování jsme byli blázni dva, Zdeněk Dítě a já. Chodili jsme do kina do první řady, abychom měli z plátna odraz světla na poznamenávání kroků Freda Astaira do notýsku. Už v době před příchodem německých vojsk nás nutili dost tvrdě brousit němčinu a na protest jsme místo ní chodili na hajzl a stepovali a ve svý naivitě jsme to, že jsme pak propadli z němčiny, pokládali za odboj.

Kdy jste se poprvé setkal s E. F. Burianem, géniem čs. meziválečné avantgardy, který uměl stejně dobře hrát jazz a skládat opery, jako psát, režírovat i hrát činohru, a který vytvořil první multimediální projekt (spojení divadla a filmu) theatergraph i rytmickou divadelní recitaci, tzv. voiceband?

Když jsem se stal elévem v jeho herecké škole. Už ten šmak divadla, zákulisí smíchanej ze smradu, klihu a líčidel, byly pro mě vůně naprosto posvátný. Buriana jsme zbožňovali. Ale v jednačtyřicátým nám ho vzalo gestapo a my jsme si museli hledat novou obživu, existenci a seberealizaci.

(Panu Brodskému zazvoní telefon. Krátký telefonát s přítelem je zakončen jeho oblíbeným celoživotním rčením: "Snad se ještě uvidíme před smrtí…")

Mluvili jsme o válce…

Když nám sebrali Buriana, založili jsme si něco jménem Větrník, divadlo, které Jiří Brdečka za války poctil tím, že pro ně napsal hru, která se jmenovala Limonádový Joe, a kam po válce přišli i Kopecký s Horníčkem. Celý to stálo na genialitě režiséra Šmídy, jenže ten byl zdravotně indisponován, přesněji řečeno jeho citlivá duše neunesla divadelní intriky a zbláznila se. Takže Kopecký a Horníček odešli do Divadla satiry a já, zatížen nějakou takovou sentimentalitou, zpátky k EFB. Když se díváte na události v druhé polovině čtyřicátých let, musíte si uvědomit, že květnové osvobození v roce 45 to bylo největší životní štěstí mé generace. Možnosti se otevíraly. Proto jsem šel znova k Burianovi, jehož jsem pokládal za jednoho z hrdinů, který nám to štěstí vybojoval. On za tý války prodělal strašný věci, zákonitě musel bejt psychicky zdeformovanej, ten vybičovanej pud sebezáchovy, že vám DENNĚ jde o kejhák, to má právo deformovat osobnost člověka. Burian se vrátil tvrdě budovatelsky založenej.

To, co se u nás opravdu děje, jsme zpětně zjišťovali až po procesu se Slánským. Někdo si to uvědomil dřív, někdo pozdějc a já odcházel od Buriana s lehkým srdcem, a dokonce s pocitem jistého povýšení do Vinohradskýho. Když v padesátým roce obsadila Vinohradský armáda a udělala z něj armádní divadlo, odešli na protest proti nastávající tuposti Adamová a Deyl mladší do Werichova ABC. Do smrti si neodpustím, že jsem tenkrát taky neodešel. Některý lidi holt byli pravdě blíž, jiný se přešupačili do takový předstíraný nevědomosti, a musím říct, že tehdy jsem mezi ně patřil i já. Později jsem si k tomu, že jsem ve Vinohradském zůstal, na druhou stranu gratuloval. To když se v 60. letech jeho ředitelem stal František Pavlíček, autor scénářů k filmům, jako Marketa Lazarová, dvojdílná Moskalykova Babička či legendární Tři oříšky pro Popelku.

Přiznávám se, že za normalizace, kdy mu nebylo co závidět, jsem mu stejně jako kolegům Chramostové a Landovskému záviděl odvahu. Podepsal Chartu 77 a psal pro bytové divadlo, které si Vlasta a Pavel na rozdíl od nás, kteří jsme byli ochotni chodit na schůze, jen abychom mohli hrát v kamenném divadle, založili u Vlasty v obýváku. Po revoluci pak pan doktor Pavlíček pracoval dva roky jako ředitel Československého rozhlasu, kde jsem byl shodou okolností po léta zakázán i já, takže jsme se opět sešli.

 

 

Šedesátá léta přinesla české kultuře nepřeberné množství osobností. Kdo je pro vás největším symbolem těchto let?

Jednoznačně Evald Schorm. Byl neuvěřitelnej ve svý pokoře. Točili jsme spolu v šedesátých letech Farářův konec, což bylo biblické podobenství od Josefa Škvoreckého a Evald to přímo napěchoval jinotaji, vpašovával do toho ty biblický motivy. Jeho pokora se projevovala v tom, že dovedl i mě infikovat sebedůvěrou, kterou od přírody postrádám. Když jsme šli na plac, vždycky jsem po něm chtěl vědět, jak to mám hrát. On mi ale řekl: „Vlastíčku, jak po mně můžeš chtít, abych JÁ ti říkal, co máš dělat? Ty to přece víš daleko líp!“ A mně se po těle rozlil TAKOVÝ pocit sebevědomí a hrál jsem skvěle. Evald byl absolutní jednička. Dokonce i jako herec (například ve filmu O slavnosti a hostech). Dávám ho na první místo. Velký zločin byl nejen to, že ho zakázali, ale že tím zavinili jeho smrt. Protože on byl stejně dobrý režisér a herec jako člověk.

Jak vás tak poslouchám, vidím, že takových lidí je víc… Ale zeptám se na něco jiného. V čem je hlavní rozdíl mezi prací herce a režiséra?

Režiséři stárnou umělecky dřív. Můj vrchol je pomíjivej, ale jejich… Někteří dokonce proto, aby tak rychle nestárli, stávají se herci, a naopak někteří herci, aby nestárli touhou po rolích, které jim nikdo nedá, a mohli se do nich obsadit, se stávají režiséry. Tak vzniká fenomén věčně mladých herců-režisérů, jako Hugo Haas, Rudolf Hrušínský, Otomar Krejča, Jiří Menzel, Jan Kačer, Milan Šteindler, Karel Smyczek, Juraj Herz a z mladých třeba Filip Renč nebo Jiří Strach. Ale to, proč se stal hercem v trapném televizním seriálu takový génius, jako je Jiří Menzel, je zločin. Jeho producent Sirotek ho okradl o autorská práva na knížku Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, na jejímž filmovém přepisu tři roky den co den pracoval. Taková svinstva se u nás dnes v kultuře dějí! (Jiří Menzel si práva nakonec přece jen vydobyl a film byl natočen v roce 2006, čtyři roky po smrti pana Brodského. – pozn. autora.)

 


 

A jak jsou na tom scenáristi? Jeden z nich, můj oblíbený, vás má taky rád, a pokud vím, napsal vám na tělo roli pacienta Fendrycha v inscenaci Tažní ptáci, za kterou jste pak dostal Zlatou nymfu z Monte Carla.

Jiří Hubač? Toho miluju, ale on má sklon k ještě větší sentimentalitě, než mám já! Co to dá práce, než do toho vždycky nacpu trochu toho svýho mírně optimistickýho sarkasmu. Tu nymfu za roli Fendrycha v Tažných ptácích mi tenkrát ukrad normalizační ředitel televize Zelenka. Dokonce udělal takovej potěmkinovskej přenos, kde mi ji předává, a pak mi ji sebral a já ani nepíp. Což je typicky můj a typicky český postoj. Na druhou stranu už je mi to jedno, jen by se mi tu na ni prášilo. Práší se mi tu na víc věcí…

Třeba na tuhle vaši bustu, které jste přilepil knír, na oči jí dal černé brejle a narazil jí papachu?

Z toho jsem měl průser. Dělal mi ji slavný sochař, a když ji takhle vyfotili v novinách, volal mi, že jsem zneuctil jeho dílo. Já jsem mu říkal: Ale přece musíte chápat, že když ten svůj ksicht vidím denně v zrcadle, tak to se na něj nemůžu dívat ještě v trojrozměrný podobě!"

Vrátím se k Tažným ptákům. Na druhou stranu dostat na světovém televizním festivalu první cenu za výkon v inscenaci, v níž hrál hlavní roli Vladimír Menšík, to už přece člověku dodá sebevědomí, ne?

Právě naopak! Ta porota musela být slepá, protože on samozřejmě i tam byl lepší. Já ho miloval, až jsem ho nenáviděl! To, co udělal o tom Dumasovi (třídílnou televizní inscenaci Alexandre Dumas starší Jaroslava Dietla podle románu André Mauroise – pozn. autora), to bylo autentičtější než sám život! Nebo když jsme dělali Všechny dobré rodáky! Pamatujete se na tu umírací scénu? To když jsem viděl, tak jsem to chtěl úplně zabalit. Říkal jsem si: Proč vůbec hraju? Vždyť vedle Menšíka vůbec nemám právo hrát! Vedle něj jsem si naplno uvědomil fakt, že mám nezaslouženej kredit a na svoje nejlepší věci se dívám z pozice udiveného diváka…

 

 

V tom případě jste herec s nejobsáhlejším nezaslouženým kreditem na celém světě. Zlaté sošky z Berlína i z Monte Carla, svou hlavní rolí jste jednomu filmu pomohl k nominaci na Oscara a další, v němž jste hrál roli vedlejší, toho Oscara získal. A teď jste za Babí léto, ve kterém vám Jiří Hubač napsal další roli, dostal Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli.

Neříkám, že mě to netěší, ale je to spíš cena za požehnání boží. Protože, pane, herec film nedělá! My jezdíme na premiéry s Michálkem, s Hubačem, lidi mně tam tleskaj a já nemám sílu říct jim, že jsou blbí, a vysvětlit jim, že hereckej podíl u filmu je mizivej. Vždyť ta skladebnost je dána tolika faktory! Třeba zvukař Radim Hladík mladší! Vždyť já to tam vodšeptal a ono je to tak krásně slyšet! Já se v poslední době potácím, jsem labilní, oni se o mě postarají, připraví mi scénu, vysvětlí mi, jak to mám udělat... Můj podíl na tom filmu tkví jen v tom, že jsem kromě jednoho natáčecího dne ve čtyři hodiny ráno vstával, v sedm večer jsem se vracel, seděl jsem v našem vagóně metra, kterej jsme měli pronajatej jako šatnu, a to vše v osmdesátém prvním roce svého života. Víc jsem pro ten film neudělal. Taky jsem to Vláďovi Michálkovi řek, když mi lichotil: „Jdi někam, dyť přece musíš uznat, jak málo z toho je moje práce!“ Proč jsem v jinejch blbejch filmech nebyl dobrej? No protože to bylo celý blbý! I ten vlajkař, co jsem ho hrál v Ostře sledovaných vlacích, je stoprocentní dílo Jiřího Menzela. To on vymyslel, že to bude citlivý tatínek, který má pocit, že se o svou staničku dobře stará. (Mimochodem, přesně takoví vlajkaři se nám dneska zase pěkně rozmnožili…) Mě by to taky nemuselo napadnout, kdyby mi to Jiří Menzel neporadil. Moje základní psychická poloha je pocit, že se chlubím cizím peřím. A ta udílení, to je vždycky pohřeb! S německým filmem Jakub Lhář jsme se dostali do Hollywoodu, byla tam velká recepce pro tři tisíce lidí a Mae West, můj dětský idol, symbol sexu dvacátých let, matka celého Hollywoodu, šla špalírem všech těch Kirk Douglasů a Lemonů… nebo Lennonů...?

Lemonů.

…těch Lemonů, zastavila se a něco řekla. A překladatelka mi šeptá: „Paní Westová si přeje pohovořit s tím pánem, který ztvárnil roli Jakuba Lháře.“ Tak říkám: „Vyřidťe paní Westové, že neumím anglicky, tak ať se nezlobí...“ A v tu chvíli se na mě vrhl první muž mé druhé ženy Miloš Forman a všichni ti Douglasové a Lemonové a začali mi strašně spílat, že jsem odmítl tu čest, které se jim v životě nedostalo. Tak jsem jim slušně řekl, ať si trhnou nohou, že se přece nebudu chlubit cizím peřím.

Co takhle Guinnessovu cenu za hereckou skromnost?

Tak skromnej zase nejsem.

Na divadle je to něco jinýho, tam si tu roli do jistý míry dělám sám a jsem na to patřičně nafoukanej, a někdy i zlobím. Taky jsem měl režiséra, kterýmu se nelíbilo mý pojetí role, tak vždycky přišel na reprízu, a aby mě zbuzeroval, ze zákulisí na mě hulákal, jak to mám dělat. Ale já už jsem na něj byl připravenej, roztáh jsem vždycky kalhoty směrem na zákulisí, a tam jsem měl na zadnici našitou záplatu s nápisem: „ROZUMÍM TI, FRANTIŠKU, ALE POMOCT TI NEMŮŽU!“

To je zápletka, která by si sama o sobě zasloužila rozvést do Simonovy divadelní hry nebo Allenova filmu. Já se teď ale vrátím k lháři Jakubovi, heftlikovi z koncentráku, který předstírá, že si ulil rádio, a přináší celému ghettu naději vymyšlenými zprávami z fronty. To byl mistrovský kus z dlouhé galerie židovských rolí, které se staly vaším osudem…

Pravda je, že jsem se nahrál Židů hodně a miluju je. Jejich filozofie, knížky a anekdoty mají šmrnc obraznosti a zároveň je v nich tolik tvrdý pravdy. V sedmdesátých letech mě vyhodili z rádia, který jsem tolik miloval, protože prej jsem Žid. To není pravda," říkal oponent, on není Žid." Možná, že není, ale vypadá tak," děl ten funkcionář, co mě vyhodil. Toť židovská anekdota ze života. Neb to, že VYPADÁM jako Žid, to má zvláště v rozhlase své ,hluboké opodstatnění'... Nicméně donutilo mě to, abych se nad tím zamyslel. Měl jsem už na gymnáziu převážně židovské kamarády a ta moje celoživotní náchylnost k jejich kultuře… Kdysi v mládí jsem se na to ptal tety a ona mi řekla, že k nám před mým narozením docházel jistý židovský intelektuál, ale ona že si netroufá maminku podezírat.

Možná ve vašich očích očistím vaši maminku. Pověřil jsem svého kamaráda genealoga, aby mi vytvořil váš rodokmen. Váš prapradědeček se jmenoval Josef Brodský, narozený v Brozanech na Litoměřicku přímo na německo-české jazykové hranici, takže se nedá určit, zda byl česky či německy mluvící, ale každopádně jeho příjmení Brodský by napovídalo, že jeho předci (jako předci téměř všech, kdo nesou jméno Brod, Brody, Brady nebo Brodský) pocházeli z ghetta v Českém Brodě a toto jméno si dali po ustanovení císaře Josefa II., podle něhož museli Židé ve všech zemích, kde vládl, přijmout evropská příjmení, často podle místa svého původu. To, že Josefův syn Václav (1840-1873), mistr kovářský v Mileticích u Kladna, náboženství evangelického, váš pradědeček, si vzal Karolinu Španielovou, dceru evangelického učitele z Nosislavi u Brna, by napovídalo, že oba rody během josefínského povolení jiných křesťanských vyznání s novým jménem přijali i nové náboženství, což se tehdy často stávalo. I příjmení Španiel je totiž typicky židovské; označovalo španělsky mluvící Židy, tzv. sefardy, kteří byli ze Španělska koncem 15. století vyhnáni a rozptýleni po celé Evropě. Za váš vztah k židovství tedy téměř s jistotou nemůže nevěra vaší maminky, ale víra vašich dávných předků ze strany tatínka.

Tak to jste mě tedy úplně zvednul z křesla! Díky za vysvětlení! Ale co já vám za to…

(Naštěstí mě vysvobodí další telefonát. Z něho vyrozumím, že pan Brodský se chystá na návštěvu za Miroslavem Horníčkem, který leží v Liberci v bytě svého ošetřujícího lékaře. Volá přítel, který ho tam autem poveze. Úryvek z dialogu: „Proč bych nemoh bejt o hladu, samozřejmě, že budu o hladu, už jsem tlustej dost! Ale až tam přijedeme, objednej stůl v restauraci, ať nám udělají obrovskej řízek s valašským bramborovým salátem. Dyť já kromě toho jídla už na tom světě nic nemám…“ Pak si povídáme o stavu pana Horníčka, a já se dozvídám, že je na tom velmi špatně, během poslední návštěvy prý blouznil a zakončil ji slovy: „Ať jde ten kluk s tím kolem okamžitě pryč!“ Pak dlouho mlčíme, a tak se snažím navázat odlehčujícím tématem z telefonátu.)

Pane Brodský, jak se dělá valašský bramborový salát?

Jako normální, ale dávají se do něj jen brambory a cibule. A smím se na něco zeptat vás. Co děláte, když je vám smutno?

Zkouším se uklidnit v meditaci.

A bez toho Buddhy by to nešlo? Já dávám přednost Jehovovi…

Myslím, že po tom, co jsem zjistil o vašich předcích, to chápu. Slyšel jsem, že sbíráte židovské anekdoty, z nichž pár jste Gustavu Oplustilovi, scenáristovi seriálu Uctivá poklona, pane Kohn!, kde jste hrál a který je ze židovských anekdot složen, dodal vy sám. Což je další věc, která nás spojuje, já je totiž sbírám taky. Věnujete mi nějakou novou?

Židovský anekdoty jsou většinou ze života. Jednu už jsem vám řekl, tak vám povím ještě jednu. Kdysi jsem s Vinohradským divadlem hrál v Mexiku Cervantese v češtině, ty lidi lautr ničemu nerozuměli, ale někdo zavolal „Bravo!“ Nedávno jsem byl se svojí dcerou Terezkou na besedě a říkal jsem, že až umřu, tak bych chtěl, až bude rakev zajíždět do katafalku, aby obecenstvo vstalo a přesně tak jako v tom Mexiku do ticha zakřičelo: „Bravo!“ A Terezka to s lapidárností Sáry z anekdot o Kohnovi a Roubíčkovi bez mrknutí oka zglosovala: „Já jsem přesvědčena, že by tatínek byl ještě radši, kdyby, až bude ten katafalk zajíždět, někdo spontánně vykřikl: Opakovat!“ Shrnula to skvěle!

 

Vložil: Tomáš Koloc