Předci prvního kosmonauta Gagarina pocházeli z carského rodu. Svět Tomáše (Petroviče) Koloce

ROZHOVORY NA OKRAJI Druhý díl vánočního rozhovoru se synem slavného českého spisovatele (Staré řecké báje a pověsti, Birlibán, Pohádkový dědeček, scénáře k filmům o Krtečkovi), spisovatelem a vydavatelem každoročního 'gothajského' almanachu – tentokrát o zahraniční šlechtě.

Otevřme druhé pokračování našeho rozhovoru (který jsme započali už včera) tím, že se vrátíme k vašim almanachům české šlechty. Vzpomenete si na první okamžik, kdy se na ně ,začalo blýskat'?

Ano. Dlouho před revolucí jsem redigoval paměti sestry bratří Čapků Heleny Čapkové a její vnučka šla vracet lyže své sestřenici Marii Lobkowiczové. Tak jsem se seznámil s doktorem Františkem Lobkowiczem, se kterým jsme se po léta smáli, že vydáme almanach české šlechty. František princ Lobkowicz žertoval: „Že byla nějaká revoluce, uvěřím, až bude almanach.“ Pak ovšem viděl daleko víc včetně svého syna v pozici ministra obrany naší republiky…

Včetně toho, že razítko nové doby, vysněný almanach, začal skutečně vznikat…

Ano. Po revoluci jsme se s panem doktorem Lobkowiczem sešli s tím, že teď je doba na to, abychom své plány uskutečnili. Já měl nakladatelství a on měl tisíce vysledovaných předků, mezi nimiž byl i Džingischán. Jeho rodokmen byl vytvořen až do roku 800, ke Karlovi Velikému. Měl štěstí, že jeho dědeček si vzal savojskou princeznu, a tak nemusel příliš pátrat, protože savojský královský rod (pod jehož vedením se pro nás tak osudného roku 1866 sjednotila Itálie) to měl zpracované.

K tomu se vytvořil tým, z něhož nyní žijí už jen pan doktor Petr Mašek a hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Dnes by se nám to už asi nepovedlo, i kdyby na to byl obrovský grant a spousta spolupracovníků, protože tehdy ještě žily tetičky, které si pamatovaly, kdo byl čí sestřenice. Naše práce byla prací archeologů, ale těžší, protože když archeolog slepuje vázu, má ty kousky pohromadě, ale my to měli rozhozené po řadě světadílů. Na druhou stranu jsme měli práci ulehčenu o to, že na rozdíl třeba od Polska, Gruzie či Francie, kde jde o tři až čtyři procenta populace, u nás, kdybychom pozvali všechny šlechtice, kteří mluví a cítí česky, vešli by se do dvou takovýhle učeben, a ještě by tam mladí šlechtici mohli tancovat, protože by na to měli dost místa…

Jak došlo k tak masívnímu prořídnutí české šlechty?

Česká šlechta dostala tři velké údery. Bitvu na Bílé Hoře, po níž začal obrovský exodus protestantských rodů, ale byly postiženy i některé rody katolické, které sympatizovaly se stavovským povstáním. O některých odešlých českých rodech jsme dlouho nevěděli, až v poslední době se dovídáme kupříkladu to, že v Maďarsku se objevili Žerotínové. Tenkrát ale odejidší exulanty nahradily přišedší rody, z nichž mnohé se později ukázaly být velmi vlastenecké.

Druhým úderem byla válka s Pruskem v roce 1866, konkrétně bitva u Hradce Králové, v níž a po níž zahynuly kromě tisíců prostých vojáků i řady šlechticů. Válka v roce 1866 zdecimovala českou šlechtu, protože po ní tu zbyla řada šlechtičen, které se nemohly vdát, protože nenašly ženichy na své úrovni, takže skončily jako staré panny či dámy řeholních řádů, ale děti po sobě nezanechaly. Třetím úderem byl logicky únor 1948.

 

Jaká byla metoda vzniku prvních almanachů české šlechty a jaké byly nesnáze zařazování jednotlivých rodů a jedinců do nich?

Osobně jsem měl výhodu, že jsem měl k šlechtě otevřené dveře. Když mě hraběnka Waldsteinová-Wartenbergová na jednom setkání představovala, bylo to v době, kdy se k šlechtě každý hrnul, a ona mě představila slovy: „To je ten, co se s námi nebál znát už předtím.“ A naše metoda? Kdysi jsem viděl jeden americký film, a tam na otázku, zda jistý člověk byl černoch, zazněla odpověď: „My se ho neptali.“

My jsme to udělali naopak. Všech lidí, připadajících v úvahu, jsme se ptali, jestli se považují za české šlechtice. Mám dopis od jedné paní, která mi psala krásnou češtinou, že doma nejsou Češi, protože jim Češi vzali majetek. A naopak některé rody, které by možná někteří zpochybnili, se k češství hlásí. Karel Schwarzenberg se například velmi zasadil, abychom do almanachu zařadili rod Kekulů ze Stradonic, který sice odešel do Německa, ale jeden z jeho potomků, Friedrich August Kekulé von Stradonitz, byl chemik, který objevil strukturu benzenu a vychoval několik nositelů Nobelovy ceny.

První díl almanachu ovšem poznamenalo to, že pamětníci vzpomínali na spolupráci některých členů šlechty s okupanty. Ti se tehdy do almanachu nedostali. Druhý problém byl s rody, které vznikly tak, že se dcera rodu vdala nerovnoměrně, čímž i se svými potomky ztratila šlechtický titul (u mužů, kteří si vezmou nešlechtické nevěsty, tomu tak není). Jeden pán se s námi chtěl dokonce soudit, že neuvádíme jeho dceru. Já jsem prosazoval, že budeme uvádět i tyto lidi, ale genealogové mi to nedovolili.

Dřív také v almanachu nebyly uvedeny nemanželské děti, protože platilo pravidlo: „Neexistuje-li manželka, neexistuje ani dítě.“ Když ale někteří přísní arbitři odešli, přišel jsem s argumentem, že když šlechty máme tak málo, měli bychom uznat i tyto jednotlivce. Tak jsme poté přidali i je. Ona ani není jiná možnost, zvlášť pro šlechtu českou. Před oněmi třiceti lety stále existovala řada rodů, které už dnes nejsou. Vzpomínám si na majestátního Adama barona Mladotu ze Solopysk (jehož předek je znám z Jiráskova Temna, kde ho hraje Oldřich Velen) a jehož rod nedávno s jeho osobou vymřel.

Jaké jsou způsoby, jimiž lze stav šlechty doplnit?

V zemích, které jsou stále monarchiemi, je možné stav aristokracie doplnit povýšením z rukou panovníka. My, kteří jsme z rukou Oty Habsburského (jehož prvním činem bylo, že šel jako následník trůnu za rakví Františka Josefa I., a posledním, že mi poslal recept do kuchařky českých šlechtických rodů) kdysi přijali pamětní medaile Marie Terezie, bychom v monarchii odcházeli domů jako baroni, ale protože arcivévoda byl v té době už jen soukromou osobou, a nikoli panovníkem, zůstali jsme i my tím, čím jsme.

Skutečnými šlechtici se dnes tímto způsobem mohou stát jen naši krajané, kteří jsou občany stále existujících monarchií. Ti (podobně jako Michael Palin ze skupiny Monty Pythonův Létající Cirkus, který u příležitosti jmenování sirem označil Čechy za národ s největším humorem na světě) se šlechtici stále můžou stát. Příkladem je lady Milena Grenfell-Baines, jedna z dětí, které byly zachráněny Nicholasem Wintonem (který se za tuto záchranu stal rovněž šlechticem), a dáma, která v Británii zpopularizovala český průmysl skrze remosku.

Totéž se mimochodem po emigraci do Rakouska povedlo orlickým Schwarzenbergům díky jazyku, který používali. Karel Schwarzenberg mi vyprávěl, jak pořádali ve svém paláci ve Vídni večeři pro rakouskou vládu, na kterou přišel spolkový kancléř Kreisky, a starý kníže stále nešel, a tak mu syn domácím telefonem česky volal. Kancléř se ho ptal: „Jak to, že mluvíte česky?“ Budoucí český ministr zahraničí mu řekl, že jsou Češi. Ale Kreisky, ačkoli byl po rodičích od Brna, byl zvyklý, že česky šlechta nikdy nemluvila. V jeho očích jsme po této příhodě rázem stoupli. Mezi Rakušany začalo být dokonce módou hlásit se ke svým českým kořenům a učit se česky. Po letech jsem pak mluvil s předsedou spolku rakouských spisovatelů, který se jmenoval Roček, a i když neuměl česky, psal si nad c háček.

Podobný zájem o naši vlast jste, pokud vím, svým projektem vzbudili mezi evropskou šlechtou. Kolik almanachů jste zatím vydali?

Během třiceti let jsme vytvořili devět dílů a mysleli jsme, že skončíme, teď jsem ale mluvil s hrabětem Podstatským-Lichtensteinem, a ten mě přemluvil, že uděláme desátý, aby to bylo kulaté číslo. Vedle toho vydáváme almanachy nižší šlechty, kterých jsme vydali dvacet sedm. Ty mají menší formát, protože šlechtici si přáli, aby jim to dobře pasovalo do zámeckých knihoven. Celkem to tedy už jsou dva regály knih, které se zprvu dobře prodávaly, dnes už je vydáváme v minimálním nákladu, spíš jako bibliofilie.

Jak se vlastně pozná nižší šlechta od vyšší?

Nejníže je šlechtic, potom je rytíř, a až do Marie Terezie patřili k nižší šlechtě i baroni, kteří dnes patří k vyšší šlechtě. To všechno byly tituly, které člověk mohl získat za zásluhy, jako malíř Václav šlechtic Brožík, nebo František Ladislav baron Rieger. Ekvivalentem barona je Freiherr neboli svobodný pán. Díky tomu je dnes mezi námi řada lidí jako inženýr Webr, jeho předek byl významný tvůrce školství na sklonku Rakousko-Uherska, a pan inženýr je následkem toho rytířem Webrem z Pravomilu (neboť jeho předek miloval právo).

Na nižší šlechtu byl specialista inženýr Vavřínek, který se jí začal věnovat ve vysokém věku a který, když jsme začínali, dělal závěť, jak mají pokračovat jeho pozůstalí, a pak udělal dalších dvacet dílů, protože tou prací získal motiv, proč žít dál. Když v knihách objevil nějaký nový rod, snažil se o něm něco vypátrat.

Jednou v pramenech našel, že na jednom velkostatku bydlela určitá šlechta, o níž od té doby prameny mlčely, tak tam zazvonil. Když viděl, že na zvonku je stále stejné jméno, a řekl tamním obyvatelům, že jsou šlechtici, tak se dali do smíchu, a on na to: „Nemáte doma nějakou starou plechovou škatuli?“ A oni: „Máme. Babička uklízela, a právě takovou nedávno našla.“ Tak mu ji přinesli a v ní byl dekret Marie Terezie, která rod povýšila do šlechtického stavu. Rodina na to ale úplně zapomněla. Pokud si je někdo nejistý, zda je či není nižší šlechtic, může se podívat do našeho almanachu, kde, pokud se jeho šlechtictví potvrdí, najde i rodový erb.

Jakými tituly se pak začíná vyšší šlechta?

Ta začíná od hraběte. Vévoda, kníže a markýz jsou si pak na roveň a závisí na tom, v jaké zemi se titul používá. Máme na to v našem almanachu srovnávací tabulku. Existují ale paradoxně i příběhy, že se lidé svého vysokého šlechtictví vzdali. Obrozenecký kníže Rudolf Thurn-Taxis (jehož rod k nám kdysi přišel z Itálie), přítel Karla Havlíčka Borovského, se bral za národ, jenomže zchudnul, což mu bylo trapné, a tak se stal snad jediný případ v dějinách evropské šlechty, kdy si šlechtic dal na vlastní přání snížit titul. Thurn-Taxis se stal baronem Troskovem, neboť prohlásil, že je troska, a do erbu si dal hrad Trosky. Odešel do Ruska, kde mu car uznal predikát, a odtud jeho rod po říjnové revoluci odešel do Bulharska. Když se po století a půl Troskovové opět objevili v Praze a přišli s tím, že jsou Thurn-Taxisové, nechtěli jsme jim jejich příběh ani věřit, dokud nepřinesli doklady.

Byly i případy, že se někdo snažil do vašeho almanachu vetřít neprávem?

Hraběnka Bernadetta Kinská říkávala, že v Praze je hned několik rodin Kinských, které se vydávají za šlechtický rod. Většinu podobných falsifikátorů (německý herec Klaus Kinski k nim nepatřil, ten nikdy nezastíral, že se narodil jako Nakszynski a jeho tatínek byl lékárník) se nám podařilo odhalit, ale jednoho knížete jsme neodhalili a dali ho tam. Ten měl tak skvěle zfalšované doklady, že ani náš kolega doktor Mašek, který byl špičkový odborník, ho neodhalil.

Stávalo se to tak často, že když už jsme to zpracovali, trošku recesisticky jsme si řekli, že uděláme seznam falešných šlechticů. Hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly se mě v žertu zeptal, zda máme dost peněz na soudní procesy, a tak jsme ten nápad zavrhli.

Vysvětlivka pod čarou: Že obyčejní občané nesou jména šlechtických rodů, není nic výjimečného. V době, kdy vznikala první příjmení, se prostě o někom řeklo, že je od Kinských, a dostal příjmení Kinský. Podobně se k svému příjmení dostal i první kosmonaut Jurij Gagarin, jehož předkové zkrátka pocházeli z panství známého ruského knížecího rodu Gagarinů. (pozn. aut. Stejným způsobem vznikla od dob císaře Josefa II. většina židovských příjmení, kdy všichni členové komunity, pocházející z Hořovic, dostali jméno Horowitz atd., a v severní Americe zase černoši nesli příjmení pána svých otrockých předků.)

Když jsme u tématu Ruska – slyšel jsem, že jste dostal nabídku zmapovat i jeho šlechtu…

Je to tak. S našimi almanachy jsme začínali v roce 1990 a 1991, tehdy bylo v Rusku jakési bezvládí, a dostali jsme nabídku, abychom udělali almanach ruské šlechty, o níž se odhaduje, že ji před revolucí tvořily tři miliony lidí. Mluvilo se i o podpoře z fondu romanovského carského rodu, zřejmě z důvodu zmapování potenciálního carského dvora.

Hrabě Tolstoj mi slíbil, že mi zpracuje genealogii svého rodu. Do hraběcího rodu Tolstých se narodili jak legendární Lev Nikolajevič Tolstoj, tak jeho vzdálený synovec, předseda Svazu spisovatelů SSSR Alexej Nikolajevič Tolstoj, který si nechal na navštívenky odvážně napsat GR. TOLSTOJ, přičemž ono GR vždy veřejně vysvětloval jako GRaždanín, občan, ale všichni pochopili, že to znamená GRaf, hrabě.

Z hraběcího rodu pocházel i Tolstého následovník ve funkci šéfa sovětských spisovatelů Sergej Michalkov, otec slavných sovětských režisérů Nikity Michalkova a Andreje Končalovského a autor hymny, jejíž text napsal natřikrát: za Stalina, Brežněva i Putina. Oba rody, jak Tolstí, tak Michalkovové, přitom pocházely z prvního vládnoucího carského rodu Rurikovců. (pozn. aut. O tom, že sovětská moc si zakládala na tom, aby ji na mezinárodních pozicích reprezentovali šlechtici, jako byl velitel zpravodajské mise SSSR v USA Dmitrij Jakuškin, pocházející z rodu ruských šlechtických děkabristů, jsme v této rubrice pojednali ve vzpomínce na jeho čs. partnera Miroslava Polreicha.)

 

 

Nešlo o to, že bychom jim přišli jako větší profesionálové než ruští genealogové, ale existovalo tam několik skupin, a tak neutrální skupina ,z venku, ze zlaté Prahy' pro ně byla východiskem. Praha má mezi ruským poříjnovým exilem zvuk, neboť Tomáš Garrigue Masaryk jim zde vytvořil skvělé podmínky včetně jedné vysoké a několika středních škol s ruským vyučovacím jazykem a stipendii pro ruské emigranty. Možná i protože počítal, že ruský bolševismus nevydrží a osvobozené Rusko nám pak bude vděčné. Ani TGM, ani mně to ale nakonec nevyšlo, což mě osobně zbavilo obav, že ten almanach ve velkém nákladu vydá těsně přede mnou nějaký ruský konkurent, a já potom zkrachuji. Na druhou stranu by bylo hezké, kdyby se tehdy ta ruská monarchie znovuzrodila a my bychom ji iniciovali z Prahy.

Znovuobnovená monarchie v bývalé ,první zemi socialismu', to mi zní ještě méně proveditelně, nežli u nás. Jak na tom je vlastně dnešní republikánská Evropa s možností oficiálního používání šlechtických titulů?

Šlechtické tituly jsou povolené v Německu, následkem čehož tam mají řadu princů a princezen ve správních radách, protože to působí dobře a lidé si řeknou: Mají tam šlechtice, tak nás neokradou. Ve Francii jsou tituly taky povolené a tamní směs šlechtictví a republikánství je velmi milá. Jednou jsem bydlel s jinými hosty na jednom panství v Bretani, a jeden z nich se zeptal hraběte, jestli by si mohl v jeho jezeře vylovit ryby, a hrabě řekl, že bohužel ne, protože podle několik let starého pravidla tam smí lovit jen představitel rodu. Okamžitě si vzal vysoké holínky, prut a šel mu je nalovit sám.

U nás a v Rakousku jsou šlechtické tituly zakázané, ale je to takzvaný spící zákon, za jehož porušení není žádný postih. Za první republiky když někdo řekl veřejně „pán gróf“, byl za to popotahován. Dnešní faktická beztrestnost paradoxně nastala v únoru 1948, když se rušily bloky prvorepublikových ,nemoderních' sankcí. (Než jsme to zjistili, tak nám šlechta ovšem říkala: „Jen nás tak titulujte, my vám budeme nosit zvěřinu a víno do žaláře!“)

K té titulatuře ovšem věc jiná. Já jsem kdysi bydlel jednou ve Vídni u jednoho bývalého dvorního rady, Rakušana, který nebyl aristokrat, a když jsem řekl, že jdu k panu hraběti Nostitzovi, upozornil mě: „Proč říkáte panu hraběti? Nejste jeho lokaj! Tak mluví služebník! Sebevědomý člověk tituluje šlechtice jen hrabě.“ Já jsem se pak ptal některých českých šlechticů, zda i oni to tak cítí, a oni říkali, že ano. (Zcela opačné je to u šlechtických příjmení, ta se samotná uvádějí jen u hlav rodu, jinak se vždy uvádí spolu s křestním jménem.)

Kterými vlastnostmi se běžný šlechtic liší od svého okolí?

Během práce na almanaších jsem se setkal s desítkami, stovkami těch lidí a mohu uvést několik rysů, které jsou společné pro celou tuhle vrstvičku české společnosti, jež je některými zcela obdivována a některými zcela neobdivována. První věc je její mezinárodnost a s tím spojená tolerance. V minulých časech se o šlechtě s oblibou říkalo, že je degenerovaná stálým křížením příbuzných. Pravý opak je pravdou. MUDr. František princ Lobkowicz mi naopak říkal, že je takový, jaký je, když má celkem třináct proudů krve ze všech konců světa, například jeho dědeček, hrabě Silva-Tarouca, byl portugalského původu… Proto šlechta vytvořila první sjednocenou Evropu, protože pokud je někdo z tolika národů, v drtivé většině to není šovinista, zaujatý proti nějakému národu.

Druhá věc, která je pro šlechtu charakteristická, je dějinný nadhled. Já jsem pobýval na Moravě u svých šlechtických přátel na jednom zámku a dělali jsme výlet na jednu zříceninu (kterou věnoval své dceři k narozeninám) a můj přítel mi řekl: „Ten nám zbořil Jiřík z Poděbrad.“ Když někomu zboří část panství Jiřík z Poděbrad, nehroutí se z toho, že mu další majetek zabaví ti či oni, protože ví, že to se v dějinách stává, že kyvadlo práva se může vychýlit, ale pak se zas vrátí. Z toho ovšem vyplývá i odpovědnost.

Šlechtici mají galerie obrazů předků, kteří se na ně dívají a vědí, že určité věci nemohou udělat. Jeden nejmenovaný šlechtický rod se pustil do podnikání a měl strašné ztráty, ale prodal rodinné klenoty a vše splatil do posledního věřitele (zatímco běžný podnikatel by vyhlásil bankrot, ušetřil by majetek, ale neušetřil by svědomí). Šlechtici vědí, že žijí v skleněném domě, kde je na ně vidět, a že kdyby udělali něco nečestného, že by to mělo daleko větší ozvěnu, než když to udělá někdo jiný.

Když zemřel hrabě Bořek-Dohalský (který byl mimochodem z rodu, který stejně jako orličtí Schwarzenbergové byl za protektorátu v českém odboji), vyprávěla mi jeho vdova, jak se to stalo. Vracela se z města, vystoupila z tramvaje, viděla tam nějakou skrumáž lidí, přišla domů, ale manžel doma nebyl. Když hrabě viděl, že venku prší, vzal deštník a čekal ji na refýži, a tam dostal infarkt a zemřel. To byla smrt šlechtického gentlemana. Je řada lidí, kteří si řeknou „Prší, ta moje zmokne“, ale on vzal deštník a pustil se do lijáku.

Neposlední věc, která je pro šlechtice charakteristická, je víra. Pro mě byla příkladem šlechtické víry hraběnka Daisy Waldsteinová-Wartenbergová, kterou si člověk musel oblíbit už proto, že byla Hanačka, uměla krásně mluvit hanácky a měla moravský smysl pro humor. Měl jsem v životě kdysi jakousi nesnáz a ona mi řekla, že poví jednomu knězi, aby dohlédl na to, aby se to vyřešilo. A já na to: „Ale vždyť on zemřel!“, a ona mi říká: „No právě – nemá co dělat!“ Ona věřila, že ti, kdo nás mají rádi, nás nepřestanou mít rádi. Což se pro mě teď týká i jí samé. Když jsem u ní byl naposledy, dala mi své parte, které už měla připravené, a rozloučila se se mnou slovy: „Ale budu vás chodit navštěvovat!“ A dnes je tu s námi a poslouchá.

 

PhDr. Martin Petiška (pseudonym Eduard P. Martin, v anglicky mluvících zemích Martin P. Edwards) Narozen 1951. Je předobrazem Martínka, chlapečka malovaného paní Helenou Zmatlíkovou do knížek jeho otce Eduarda (1924-1987), autora knih, čtených už čtvrtou generací čtenářů po celém světě. Vystudoval divadelní vědu a slovanské jazyky (ruštinu, polštinu a bulharštinu). Pracoval jako vysokoškolský učitel literární teorie. Je autorem čtyřiceti knižních titulů. Píše romány, povídky, verše, eseje, scénáře, životopisy, meditace a divadelní i rozhlasové hry. Jeho sci-fi román Prorok? o naklonování Ježíše Krista, ač uzavřen doslovem římského kardinála Tomáše Špidlíka, vzbudil nebývalou vlnu kontroverze. Jeho neobyčejně úspěšné knihy příběhů o andělích z obyčejného života, které píše pro Karmelitánské nakladatelství, se počítají na desítky. Je také vydavatelem každoročního Almanachu českých šlechtických rodů a dalších knih, spojených s tímto tématem, a organizuje pravidelná setkání české šlechty. Některé ze svých knih a knih svého otce dal autor k dispozici zdarma ZDE.

 

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Martin Petiška, Rozhovory na okraji,