Nakrknout souseda je stejně rozumné, jako nakrknout si manželku. Komentář Štěpána Chába
komentář
01.11.2021
Foto: Oldřich Szaban
Popisek: Pohled na důl i elektrárnu Turów a Bogatyniu od české hranice u Václavic
Včera jsem sbíral smrkové šišky na zátop. Výborné, celých osm pytlů jsem si naskrblil. A u sbírání se dojímal nad Polskem. I napadlo mě, jak škaredě a ohavně jsme se zachovali vůči Polsku. Vůči sousedovi. Poláci otevřeli pro ně velmi lukrativní uhelný důl Turów, kde doufali v jisté zásobování svých uhelných elektráren. Jenže Turów je u hranic s Českou republikou a Poláci by těžbou v dolu vlastně zlikvidovali spodní prameny vody pro české obce. Zásadní problém, který se musí řešit.
Vůči Polsku a jeho plánům se začal ozývat hejtman Libereckého kraje. Téma se dostalo až na vládu. Došlo na několik jednání s polskou stranou, kde Česká republika požadovala uzavření dolu. Vyjednávání probíhala jednostranně. Zavřete to, křičela naše vláda. Na protiargumenty nereagovala, prostě si stála za svým. Zavřít, nesmíte těžit. Zavřít. Žádný kompromis, žádné vyjednávání, prostě tvrdý požadavek bez ústupků.
Ten došel až do stavu, kdy Česká republika, rukou vlády, podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie. Soud nařídil Polsku těžbu ukončit, což mělo Polsko na háku a těžilo vesele dál. Česká republika, zase rukou vlády, podala žádost, aby bylo Polsko za neuposlechnutí pokutováno. K čemuž došlo. Náš soused dostal za povinnost zaplatit půl milionu euro denně do doby, dokud bude těžit. I na to Polsko nakašlalo. V mezičase jsme se, zase rukou vlády, zajímali u Evropské komise, co bychom měli s Polskem dělat. Co radí protektor?
Ale pozor, to není vůbec všechno. Zároveň jsme začali vyjednávat s Polskem dohodu, že by nám platilo za způsobenou újmu. Pak že přimhouříme oko. Přimhouříme oko a žalobu u soudu stáhneme. Spodní vody nám začnou být jedno, ekologický dopad začne být naprosto vedlejší. Když Poláci budou solit.
A při sběru šišek jsem si říkal, že je to takové zvláštní. Žalovat na souseda? Ani v rámci Evropské unie se podobné praktiky příliš neužívají. Žalobami se střílí, až když je sousedství na hranici snad až nepřátelství. My, jakožto svrchovaný stát, jsme přece měli rukou vlády a jejích vyjednávačů zasednout s Poláky k jednomu stolu a prostě se propracovat k společnému výsledku. Dohodnout se po dlouhém a pracném vyjednávání. A vyjednávání o shodě nikdy není jednostranné, kdy by Poláci poslechli na slovo naše požadavky. Kompromis. Oni i my ustoupíme tak, aby řešení bylo pro obě strany akceptovatelné. To jsme neudělali.
Naopak jsme se rozhodli žalovat do Bruselu. Jako kdybychom neuměli mluvit se sousedy. Jako kdybychom se neuměli dohodnout. Je to takové… no, hloupé. Ubohé. A to obzvláště s ohledem na následnou smlouvu, kdy jsme, s vidinou peněz z Polska, zahodili onu zapálenost pro životní prostředí a spodní vody a začali tvrdit, že žaloba u soudu je vlastně jen součást naší vyděračské diplomacie. Přijde mi to jako dovolávání se práva u protektora. Copak nemáme vlastní diplomacii? Vlastní vyjednávače? Vlastní politiku? Ne, ne, protektore, rozhodni za nás. Smutné. S takovou si mezi sousedy kamarády nenaděláme. Zároveň je naše chování kopnutím do slabin spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky, kde bychom si měli hýčkat svého spojence a dokázat se s ním prostě dohodnout.
Vložil: Štěpán Cháb