Okatý margay, takovou kočičku by chtěl každý. Letošek je pro libereckou Zoo plný nových nájemníků. Některé uvidíme na vlastní oči poprvé
02.11.2020
Foto: Zoo Liberec (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Margay má obrovské nádherné tmavé oči
Liberecká Zoo nezahálí ani při lockdownu, kdy má nařízením vlády letos již podruhé zavřené brány, a lidi, dychtící po exotické podívané, musí nechat čekat. Po otevření nás čeká pár zajímavých kousků. Některé jsme přitom v liberecké Zoo neměli šanci spatřit.
Tamní pavilon tropů má nové obyvatele. Z vídeňské zoologické zahrady Schönbrunn tam dorazila dvojice jihoamerických tropických ještěrů dracén krokodýlovitých. Jedná se o živočišný druh, kterého mohou návštěvníci v Zoo pod Ještědem pozorovat úplně prvně. Novým domovem se jim stala zrekonstruovaná expozice v přízemí libereckého pavilonu tropů. Jedná se o mladé, čtyřleté sourozence. „Oba jedinci už začínají být pohlavně dospělí, a tak naší snahou bude v rámci spolupráce s evropskými zoo jednoho z nich brzy vyměnit a vytvořit chovný pár, “ říká zooložka Petra Hnidová. V expozici, která před nimi patřila krokodýlovi čelnatému, nebudou ale samy. Sdílí jí společně s želvami krátkokrčkami novoguinejskými a během několika dní přibudou i ryby krunýřovci, se kterými dracény obývají stejné životní prostředí i ve volné přírodě.
Plavec jedna báseň
Dracéna krokodýlovitá získala své druhové jméno díky velkým a tvrdým šupinám (osteodermy), které připomínají kůži krokodýla. Ty jí slouží jako ochrana před predátory, mezi které patří především jaguáři, hadi a krokodýli. Tento až 1,3 metru dlouhý ještěr má zeleně zbarvené tělo s mohutnou červenou nebo oranžovou hlavou, což bývá patrné obzvláště u samců. Žije poblíž vodních toků a v mokřadech tropických deštných lesů Jižní Ameriky. Dobře šplhá po stromech a přes den nejvíce času tráví odpočinkem nebo vyhříváním se na větvích stromů nad vodní hladinou. Pokud se cítí být ohrožen, rychle skočí do vody. Ve vodním prostředí se dobře pohybuje díky zploštělému ocasu a pod vodní hladinou kouká, stejně jako krokodýli, díky třetímu víčku mžurce, která chrání oko. Dracény v přírodě loví bezobratlé živočichy, a to především plže s ulitou. Pochutnají si ale i na škeblích, racích a občas i želvách. Díky silným plochým zubům umí rozdrtit tvrdé skořápky, ulity a krunýře, které vyplivnou a sežerou jen měkký vnitřek.
V přírodě jsou dospělé dracény samotářská zvířata, samci se samicemi se vyhledávají pouze v období rozmnožování. Samice klade obvykle 3–10 vajec do termitišť, kde je pro ně ideální teplota a vlhkost. Z vajec se mláďata líhnou po 5–6 měsících. Divoce žijící populace dracén je stabilní a není v současné době v bezprostředním ohrožení. V minulosti byla ve velkém lovena pro využití kůže v oděvním průmyslu. Tento komerční lov je ale od 70. let minulého století v Amazonii zakázán.
|
Do Zoo v Liberci přicestovaly nové šelmy
Ale jsou dracény jediní noví nájemníci? Ani vzdáleně. V úterý 22. září 2020 ve večerních hodinách přicestoval z německé zoologické zahrady v Magdeburgu do Zoo Liberec transport se samicí levharta čínského a párem margayů. Margaye neboli oceloty dlouhoocasé mohou návštěvníci liberecké zoo pozorovat její stopatnáctileté historii úplně poprvé.
Čtyřletá levhartí samice by měla utvořit chovný pár s původním desetiletým samcem, který v liberecké zoo pobývá již od roku 2011. Cílem zahrady je obě tyto kočkovité šelmy rozmnožit a posílit tak jejich populace chované v lidské péči v zoologických zahradách. Oceloti byli po transportu umístěni do zázemí zoo, kde probíhá jejich aklimatizace a po transportní izolace. Zahrada zároveň dokončuje stavební úpravy jejich venkovní expozice, která se nachází u bazénu s lachtany a kdysi sloužila rysům, pandám a dočasně i mláďatům lva berberského.
Pro aklimatizaci levharta čínského je covidová karanténa ideální. I když si vedení Zoo patrně myslí něco jiného, při pohledu na stále stejné náklady a nulové výnosy.
„Do venkovního výběhu budou opatrně vypuštěni podle aktuálních klimatických podmínek a s ohledem na jejich potřeby a komfort. Nejdříve však až v průběhu několika dní, až se v novém prostředí dostatečně aklimatizují,“ vysvětluje zoolog Luboš Melichar.
Jedná se o mladý zatím nezkušený chovný pár. Samice se narodila v roce 2017 v Zoo Jihlava a dvouletý samec pochází ze zoologické zahrady v Boissiere du Dore ve Francii. „Oba jedinci už jsou na sebe ale zvyklí, k představení páru došlo již v Zoo Magdeburg. Ta se ale z chovatelských důvodů rozhodla chov tohoto druhu přerušit, a tak byl pár na základě naši předchozí žádosti o zapojení se do mezinárodního záchovného programu převezen k nám do Liberce,“ dodává zooložka Dorota Gremlicová.
Největším nepřítelem je člověk
I chov levharta čínského v zoologických zahradách patří do evropského záchovného programu EEP. Jedná se o silně ohrožený druh, a tak je cílem liberecké Zoo tyto asijské kočkovité šelmy rozmnožit a pomoci zabránit jejich úplnému vyhubení. „V současné době je populace levhartů čínských v evropských zoologických zahradách velmi malá a čítá pouze okolo 50 jedinců. Náš samec je navíc pro posílení populace levhartů čínských geneticky cenný, a tak je odchov libereckých jedinců pro záchranu celého druhu žádoucí,“ doplňuje Melichar. Na světě je momentálně jen 23 institucí, které jsou do chovu levhartů čínských zapojeny, a v České republice je návštěvníci mohou spatřit pouze v Zoo Liberec a v Zoologické a botanické zahradě města Plzeň.
Levhart čínský je v současné době jedním z nejohroženějších poddruhů levharta, který se vyskytuje v malých a izolovaných populacích v 7 čínských provinciích. Jeho populace ve volné přírodě čítá maximálně 500 jedinců. Nejvíce jej ohrožuje pytláctví, nedostatek kořisti, ztráta životního prostředí a jeho fragmentace.
Patří v rámci rodu Pantera k menším druhům kočkovitých šelem. Tělo má protáhlé s poměrně krátkými končetinami. Barva srsti je okrově žlutá s tmavými skvrnami, které se nazývají rozety. Při zmnožení tmavého pigmentu (melanismus) se setkáváme s černou formou levharta. Zvíře je velice tiché, má vynikající zrak, sluch i čich.
Nejvíce času tráví tato šelma na stromě, kde odpočívá i vyhledává potravu. Je aktivní ve dne i v noci, loví většinou za soumraku. Živí se savci do velikosti antilop, ptáky, hady, rybami i hospodářskými zvířaty. Ulovenou kořist o váze větší než lovec sám dokáže vytáhnout do větvoví, kde ji v bezpečí před ostatními predátory spořádá. Kromě člověka jsou jeho hlavními nepřáteli tygři a smečky vlků a psů.
|
Margay leze ze stromu hlavou dolů
Margay neboli ocelot dlouhoocasý je známý také jako dlouhoocasá tečkovaná kočka. Délka těla dosahuje 50–72 cm. Srst je krátká, hladká a žlutohnědá, bílá naspodu těla, hrudi a krku. Tmavá kresba je podobná jako u ocelota a táhne se podél hřbetu a na boky. Má dlouhý, až půl metru dlouhý pruhovaný ocas.
Žije v tropických a opadavých listnatých lesích ve Střední a Jižní Americe. Patří mezi malé kočky (Felinae). Většinu svého života tráví na stromech, kde i loví převážnou část své kořisti. Její potravou jsou hlavně krysy, myši, veverky, vačice, mladí lenochodi, malí ptáci i bezobratlí. Jako jedna z mála kočkovitých šelem dokáže slézat ze stromu hlavou dolů.
|
Ježci? Dikobrazi? Ale vůbec, osináci
Trojici osináků afrických složenou z mladého tříletého páru a jejich pětiměsíčního mláděte mohou návštěvníci nově pozorovat ve venkovní expozici Pavilonu tropů, kterou obývají společně se zoborožci hrubozobými. Na zimu se pak přestěhují do tepla ubikace uvnitř pavilonu. Podle zooložky Doroty Gremlicové se oba druhy sžívají zcela bez komplikací. „U zoborožců právě probíhá hnízdní sezóna. Samice je momentálně zazděná v budce a samec do venkovní části voliéry vylétá jen příležitostně,“ vysvětluje zooložka. Zvýšenou pozornost ale chovatelé musí věnovat krmným dávkám. „Osináci chovaní v lidské péči mívají sklony tloustnout, takže je nutné sledovat, co zoborožcům „upadne od zobáku“ a podle potřeby korigovat krmnou dávku osináků,“ dodává Gremlicová.
Musejí se hlídat, aby se nepřežírali, mají sklon k tloustnutí. Nepřipomíná vám to něco?
Osináci s bodlinami na zádech
Osináci sdílí stejný habitat se zoborožci hrubozobými i ve volné přírodě, kde obývají tropické lesy střední a západní Afriky. Přestože umí obratně šplhat, zdržují se převážně na zemi. Na stromy se uchylují pouze výjimečně v případě nebezpečí. Pokud se osináci cítí ohrožení, naježí své ostny, které jim vyrůstají na zadní části hřbetu, a opticky tím zvětší svoji velikost.
Stejně jako ostatní dikobrazovití se natočí k predátorovi zády a pokouší se ho zranit svými bodlinami. Na rozdíl od dikobrazů jsou ale štíhlejší, mají dlouhý ocas zakončený štětkou ze světlých tuhých chlupů, kterými mohou chřestit. Bodliny jim vyrůstají pouze na zadní části hřbetu, zbytek těla kryjí krátké ploché štětiny. V zoologických zahradách se dožívají až dvaceti let.
|
Společné bydlení s papoušky, no neberte to
Sedmiměsíční samec pásovce dorazil do Liberce první dubnový den z brněnské zoologické zahrady, kde přišel na svět v srpnu loňského roku. Nový domov našel v pavilonu tropů. Zde obývá stejnou expozici s párem papoušků arů hyacintových, se kterými sdílí stejnou oblast výskytu i ve volné přírodě. „Pásovci se pohybují výhradně po zemi, takže nehrozí, že by ary rušili při hnízdění, a inteligentním ptákům, jako jsou velcí papoušci, zase svědčí, když jsou chováni ve vhodně sestavených kombinovaných expozicích. Je to pro ně určitá forma sociálního enrichmentu (obohacení), „spolubydlící“ jim vlastně pomáhají bojovat s nudou,“ vysvětluje zooložka Dorota Gremlicová.
Sladké zvíře, nemyslíte?
První setkání obou druhů proběhlo bez komplikací. Dle slov zooložky opeřenci reagovali přiměřeně, nepanikařili, ani nebyli agresivní. „Bezprostředně po vypuštění pásovce se chovali ostražitě, ale zároveň na něj byli strašně zvědaví. Na nižší větve si netroufali, ale sledovali každý jeho pohyb a pozorovali, jak všechno pečlivě obhlíží a přehrabuje. Později si našel koutek, kde se uložil ke spánku a papoušci se v klidu nakrmili a odvážili se i na zem,“ dodává Gremlicová.
Opancéřovaný pásovec
Pásovci kulovití se vyskytují v travnatých oblastech a mokřadech poblíž suchých lesů v Jižní Americe, a to ve státech Argentina, Bolívie, Brazílie a Paraguay. Patří mezi nejmenší žijící pásovce. Malý vzrůst společně s nevýrazným zbarvením a převážně noční aktivitou z nich činí nenápadné tvory, které je obtížné spatřit. Pásovce kulovité v přírodě, kromě člověka, nejvíce ohrožují šelmy. Pokud se jim nepodaří rychle utéct do úkrytu, zvolí si jinou strategii, a to svinutí do koule. Na hřbetě mají vyvinutý kostěný krunýř s vnější vrstvou z rohoviny, tvrdými štíty je krytá také jejich hlava a ocas. Takové „pancéřování“ je velmi efektivní, protože dokonale chrání měkké a zranitelné části těla pásovců.
|
Vložil: Kamil Fára