Jste neustále oběť někoho. Oběť Hitlera, Stalina a pak Brežněva. Podívejte se na Finy… 68 rok z pohledu ‘zachránce - rytíře‘
22.08.2020
Foto: H. Posuchová
Popisek: Ruské tanky v ulicích Liberce v srpnu 1968
Je tomu 52 let, kdy se Československo probudilo do zlého snu. 21. srpna vjely do celé republiky tanky Varšavské smlouvy, aby zkrotily naši touhu po větší svobodě těla i ducha. Po tomto datu následovaly nebývale velké demonstrace, ale nastoupily i normalizační represe. Celá okupace se za dob normalizace vžila mezi vládními a mediálními kruhy komunistické moci jako ‘Bratrská pomoc‘.
Ani samotní vojáci, doprovázející tanky při okupaci, nevěděli vlastně, do čeho jdou. Jejich velitelé jim tvrdili, že nás jdou zachránit před nepřítelem, že jsou hrdinové a budeme je oslavovat. Neoslavovali. Odpor, s kterým se u nás setkali, byl svým rozsahem ohromný, ale i v mnohém absurdní. A hlavně krátký a bez účinku. Tanky přijely a vydržely tu až do listopadové revoluce v roce 1989. S půlnocí 21. srpna vstoupilo do naší republiky půl milionu vojáku Sovětského svazu, Polska, Bulharska, NDR a Maďarska a naprosto promíchali dalších dvacet let života v této republice.
21. srpen v Liberci, foto J. Bartoš
Liberec na nohou
Všichni jsme viděli dnes už ikonické fotografie z pražské okupace, kdy Pražané nevítali armády vstupující na území města šeříky a provoláním slávy, ale křikem, dohadováním a odporem. V tu dobu se Sovětský svaz přetransformoval z osvoboditele na okupanta. Ale Praha nebyla jediná. Svůj boj si po okupaci oddřel i Liberec. První den okupace? 9 mrtvých a 48 zraněných. Liberecká bilance odporu obyčejných lidí proti zvůli světových mocností, které si hrály na vojáčky a my u toho krváceli.
Pro Paměť národa své zážitky popsala Petra Erbanová. Ráno, 21. srpna, se probudila a slyšela dunění. Vyhlédla z okna a viděla projíždějící tanky. Nedošlo jí, že probíhá okupace. Politovala chudáky vojáky, že je armáda tak brzy žene na vojenské cvičení. Jenže dunění neustávalo, tanky se valily jako lavina dál. V rozhlase pak zjistila, že probíhá okupace. Babička ji varovala, říkala – nechoď ven. Ale Petra přesto vyrazila. Práci měla v centru Liberce. A tam se děly věci. Lidé házeli na tanky rajčata, hrozili pěstmi, nadávali, křičeli.
Petra Erbanová s poraněnou nohou v liberecké nemocnici, foto Paměť národa / archiv Petry Erbanové
„Prchali jsme do podloubí. Někdo tam začal hrozně křičet a válet se na zemi. Chtěla jsem odtud utéci, ale najednou jsem spadla. Vstala jsem a zase jsem spadla. Koukla jsem se na nohu a z ní řičela krev. Měla jsem roztržené lýtko, nemohla jsem se postavit. Noha byla jako kus hadru,“ svěřila Petra Erbanová Paměti národa a dodala, že kulka uvízla v koleni. Doposud ránu občas cítí.
Povinně okupovat
Pro Paměť národa promluvil i jeden z vojáků okupační armády Sergej Magid. Ten se narodil v roce 1947 v Leningradu do židovské rodiny, miloval západní kulturu, učil se anglicky a právě v roce 1968 nastoupil na povinnou vojenskou službu a byl odvelen do Prahy. S tím, že vojáci dostali briefing o tom, že jdou zachraňovat Československo. „Dokonce i já, který nenáviděl komunisty, jsem si myslel: Německé tanky v Československu? Kdo ví? Nechceme napadnout Československo. Nechceme okupovat! Jsme ušlechtilí rytíři! A v tom byla tragédie sovětských vojáků a mých kamarádů. A dokonce mě samotného,“ řekl Sergej Magid pro Paměť národa.
„Zaprvé to nemohl nikdo z nás zkontrolovat. Žádné noviny jsme neměli kromě Rudé hvězdy a tam to samozřejmě potvrzovali, ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já sám, který jsem nenáviděl komunisty, jsem si myslel: ‘Panebože, německý tanky v Československu?! Kdo ví?‘ Dokážete si představit, co si mysleli ti méně vzdělaní kluci? A navíc, když nám říkali: ‘Chceme zachraňovat. Nechceme dobývat. Nechceme okupovat. Jsme ušlechtilí rytíři.‘ V tom byla tragédie sovětských vojáků,“ vysvětloval Magid, který se s jednotkou přemístil do západního Běloruska, kde nastoupili do transportních letadel.
Ruští vojáci v Liberci, foto J. Bartoš
„Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Opakuju, že spousta z nás věřila, že letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že je to Ruzyně. Byla tma. Viděli jsme jen světla tanků a světla náklaďáků, které vyjížděly. A baterky. Takže všechno bylo jako v nějaké americké sci-fi,“ vyprávěl o pro nás osudové noci z 20. na 21. srpna.
Ráno se kolem tanků srocovali lidé, což vojáky děsilo. Měli strach, že je lidé vytáhnou ze strojů a rozsápou na kusy, přitom je přijeli ‘zachraňovat‘. „Bylo to opravdu komický. Ti chudáci Češi a chudáci Rusi nevěděli, s kým mají tu čest. Nesli transparent s nápisem ‘Ivan, idi domoj!‘ Jméno Ivan bylo tehdy populární asi jako v Čechách Blažej. Nikdo to jméno neměl. Ivan byl hrdina nějaký ruský byliny. Všichni jsme se tomu smáli. Pak ti demonstranti šli k jedné skupině našich. Ta skupina pocházela někde od Uralu. Tak padesát procent z nich si myslelo, že jsou v Polsku. Studenti na ně začali mluvit. O čem? O existencialismu! Tam stál student a mluvil o Sartrovi, Heideggerovi, o odcizení. On byl pro ty ruský vojáky jako divoch. Mluvil rusky, ale nějakými nelidskými slovy,“ vyprávěl pro Paměť národa Magid a popsal tak naši esenciální touhu po svobodě a velmi kuriózní formu odboje našich studentů.
„Před kasárny byla ocelová brána. Každé ráno byla namalovaná pěticípá hvězda a uvnitř hákový kříž. Byl to odboj, ale hloupý odboj, protože sovětský vojáci tomu rozuměli, že to dělají fašisti. Já spolu s kamarády jsme si říkali: Proč to ti Češi nemohou napsat jinak? Vždyť u nás tomu každý rozuměl tak, že to kreslí fašisti.“ Podle něj Rusové s jejich mentalitou nedokázali pochopit, proč se nebráníme: „Češi mi říkají, jsme národ malý a slabý a tak dále. Jste neustále oběť někoho. Oběť Hitlera, Stalina a pak Brežněva. Podívejte se na Finy, ty se ruské zrůdě ubránili. Jich byly tři miliony, vás patnáct milionů,“ řekl nyní publicista Magid a popsal tak perfektně náš falešný a zbytečný pocit méněcennosti.
|
Nesmíme zapomenout
Primátor Liberce Jaroslav Zámečník k 52. výročí srpnové okupace pravil při pietě: „Můžeme si stokrát říkat, že nesmíme a nechceme na tragické události roku 1968 zapomenout. Každý rok nás však od nich přirozeně víc a víc vzdaluje. Nejen dnešní mládež či ti o něco starší, ale už ani padesátníci, kteří byli v té době dětmi, si nemohou pamatovat atmosféru tehdejších dní. Rok 1968 se zkrátka stává vzdálenou historií. A čím víc se smutné výročí vzdaluje, tím důrazněji bychom si jej měli připomínat.“
Pomník obětem okupace 1968 na náměstí Dr. Edvarda Beneše v Liberci, foto město Liberec
Měli bychom si pamatovat, a tím si vážit naší současnosti. „Pevně věřím, že podobná tragédie se už nebude opakovat a naše vydobytá svoboda a demokracie nebude zničena žádnou totalitou. Zůstaňme však ve střehu, náš dnešní život a jeho nekonečné možnosti si hýčkejme, a hlavně - nezapomeňme," dodal na závěr svého proslovu primátor.
A nakonec se nechal slyšet i Václav Havel, který k liberecké okupaci před dvanácti lety řekl toto: „Působili jsme v tehdejším rozhlase – psali jsme komentáře, vystupovali jsme v televizním studiu narychlo zřízeném, já psal dokonce proslovy předsedovi národního výboru a obsáhlé prohlášení k obyvatelstvu. Ten týden pro mne znamenal zážitek, na který asi těžko zapomenu. Viděl jsem, jak sovětské tanky na náměstí rozbořily podloubí, které zasypalo několik lidí; viděl jsem, jak se pomátl velitel tanku a zběsile začal střílet do davu,“ uvedl bývalý prezident Václav Havel. Neměli bychom zapomínat. Ale zároveň bychom neměli na minulosti stavět svou budoucnost. Minulost umí být slepá a z lidí slepce i dělá.
Vložil: Kamil Fára