Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

‘Dnes jsem ji pi*al dvakrát...‘ Ve škole nám toho zamlčeli: Kromě šifrovaného erotického deníku Máchy také nemáme tušení, jak básník vypadal

26.02.2020
‘Dnes jsem ji pi*al dvakrát...‘ Ve škole nám toho zamlčeli: Kromě šifrovaného erotického deníku Máchy také nemáme tušení, jak básník vypadal

Autor: muzeumcl.cz (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Pohled do ´máchovské´ expozice v Památníku Karla Hynka Máchy v Doksech

FOTO Karel Hynek Mácha a jeho Máj. Královská poezie českého romantismu, kterou zná každý. Alespoň z doslechu, když ne rovnou zpaměti. ‘Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.‘ Notoricky známá slova, která byla pevnou součástí národního obrození i jisté revolty mladých proti starší generaci, která ve své době Máj v kritikách ztrhala a označila za nečeský, dokonce nihilistický a poplatný Byronovi. Což již dnes zní neuvěřitelně, že?

A jakého autora si pod romantickými slovy Máje představit? Rozevlátého umělce s bolestí v duši, který se cudně prochází po rozkvetlých lukách a vykašlává z plic literárně pojaté souchotiny? Jak jinak. Přesně tak nám byl totiž ve škole představován. Zjihlý Romeo, který má mezi nohama prázdné místo jako Ken od Barbie. No, neměl. Byl to, řečeno zemědělskou terminologií, doslova plemenný býk, který často ‘myslel jen na to jedno‘. Což dokládají jeho tajné a před veřejností dlouho tutlané deníky, které si psal v šifrách, abychom měly my, generace po něm, problémy se dohrabat k jeho vilné existenci (pro přesnost, ty erotické pasáže jsou jen v jednom z několika deníků, více dále v článku). Pravdou je, že cudnost u Máchy prim skutečně nehrála.

 

Snímek z expozice

Borový háj plný ‘mordyjánských prdelí‘

Nejvíce to v jeho tajných denících schytala Lori, s kterou byl zasnoubený. To okolo ní se motaly všechny sexuální části deníku. A to ve stylu: „Chtěl jsem na zemi, ona nechtěla... Potom se přece svlíkla a lehli jsme si u kamen, aby na nás žádný nepřišel.“ Přitom Mácha nebyl zrovna grant, co se týká romantického ztvárnění lásky. Na papíře, prosím, ale v praxi se ke své Lori choval neurvale a pohrdavě. V deníku Mácha často zmiňuje, že on chtěl picat, Lori nechtěla, ale aby nebyl mrzutý, svlékla se a picala. Z historických análů jde vypátrat, že samotná Lori byla domácí puťka, trochu slepice, pitomá jako štoudev, navíc na sex asi moc nebyla. Zato Máchu, chudera malá, upřímně obdivovala a milovala, dokonce si prý přála, aby na jejím hrobě - zemřela mnoho let po básníkovi - stál nápis ´Máchova Lori´. Pro básníka tedy představovala, hovoří dále anály, jen vhodný sexuální objekt. Což nám titána českého romantismu trochu nabourává. Ale zároveň nejspíš i zlidšťuje.

 

Výňatky z šifrovaných deníků

Poprvé si Máchovy kompletní deníky z roku 1835 mohli lidé přečíst až v roce 1993. Šifru, do které je sám Mácha zapsal, se podařilo sice přeložit už Jakubu Arbesovi v roce 1884, ale vydání v té době nepadalo v úvahu, právě kvůli těm erotickým pasážím, které Máchovy obdivovatele pohoršovaly - když tedy spisovatel Jakub Arbes koncem 19. století rozluštil šifrovaný deník, dospěl k názoru, že zveřejnit ho by byla chyba.

Teprve v polovině 30. let minulého století začali podporovat vydání deníku ze září a listopadu 1835 surrealisté, Jindřich Štýrský a (tehdy) Vítězslav Nezval. A jen jeden jediný šifrovaný deník z několika, které si Mácha psal a které se dochovaly, skrýval podrobný popis jeho intimních styků s Lori. Nebyl nijak šťavnatý či eroticky dusný, spíš až úřednicky věcný, ale ctitele Máchova kultu urážel. Vyděsila je lidská básníkova stránka (v roce 2007 vydal úplnou dešifraci deníku literární vědec Pavel Vašák v knize Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy v nakladatelství Akropolis).

Sama Lori nebyla zrovna ztělesněním múzy, jak napsaly Novinky.cz. Byla to prostá dívka, o poezii mnoho nevěděla a mluvila jen německy, česky se nikdy nenaučila. Hynek s ní hovořil proto většinou německy, ona jej oslovovala lieber Ignaz (drahý Hynku). A Mácha se k ní nijak dobře nechoval, byl mimo jiné strašlivý žárlivec. Chudák Lori byla ze všeho tak umořená, až naříkala, že je unglücklich (nešťastná) a chce umřít. Pátého května 1836, to už Lori zjistila, že je těhotná, jí zemřela matka. A došlo k strašnému výstupu. O půlnoci, v den, kdy matka zemřela, dovlekl Hynek Lori k matčině rakvi a nad ní musila přiznat, jak to bylo s její minulostí. S pláčem nakonec řekla, že nebyla panna, ale jeden hoch jí provedl „eine Notzucht“ (násilné smilstvo). Hynek strašlivě řádil a o dítěti prohlásil: „Bude-li to hoch, co se zrodí, z toho bude Mefistofeles.“ Nebyl, mimochodem. Ludvíček, jak mu říkala Lori, jako několikaměsíční miminko zemřel - po geniálním básníkovi tedy nezbyl žádný přímý potomek. Ani Lori žádné další děti pak již neměla... 

 

Hrob ´Máchovy Lori´, Eleonory Šomkové na Vinohradském hřbitově. Sám Mácha leží na Slavíně, kam byly v roce 1939 jeho ostatky odvezeny z Litoměřic. Stala se z toho v prvním roce německé okupace celonárodní manifestace češství... Foto Wikipedie

„Odpoledne jsem chtěl na zemi; ona nechtěla. Juž oblíkla šaty, bála se však ustavičně, že budu mrzutý. Potom se přece svlíkla a lehli jsme si u kamen; aby na nás žádný nepřišel.“

„Po divadle byl venku p. Šabas s jeho mladou paní. Uvečer jsem ji pical dvakrát po sobě. Podruhé na stolicích u okna.“

„Vzadu jsem ji fikal. Nechtěla dlouho, ale když jsem se stavěl mrzutý, šla přece. Bála se, že chci hluboko.“

„Líbal jsem ji u kamen a díval jsem se na ni až dovnitř, pak jsem ji fikal u kamen, podruhé když odešla, opět jsem pical a vyšlo to, uvečer leželi jsme na sobě na kanapé, tam jsem ho měl v ní a seděla mi na klíně; pak jsem měl hlavu pod sukněmi, pak jsem ji pical vstoje vyzvednutou a vyšlo to.“

„Hned časně ráno onanie.“

„Já ji odkryl pozadu a koukal jsem se na ni. Ta má mordyjánskou prdel! Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom, wie tief ich hinein je kommen bis. (Jak hluboko dovnitř jsem se dostal – pozn. red.)“

„Když jsem ji fikal, musila se přehnout přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí.“

 

Největší sbírka vydání Máchových knih

Ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě je k vidění na 630 vydání Máchových knih, včetně zmíněných deníků. Součástí jsou i zahraniční překlady. Nutno zmínit, že se Máchův Máj dočkal překladů do všech evropských jazyků, včetně třeba esperanta nebo převedení Máje do Braillova písma pro slepce. Se sbírkou muzeum začalo už v padesátých letech minulého století.

 

Památník K. H. Máchy v Doksech

 

Expozice K. H. Máchy je umístěná v bývalém špitálu, nejstarším domě v Doksech z roku 1669, který byl postaven nadačním fondem hraběnky Marie Františky Heissenštejnské pro staré lidi a osiřelé děti. Přístupný je v dubnu a říjnu o víkendech od 9 hodin do 17 hodin, od května do září od úterý do neděle od 9 hodin do 18 hodin. Vstupné činí 50 Kč, pro děti, seniory a studenty 20 Kč.

Při příležitosti 210. výročí narození Karla Hynka Máchy se koná od 10. dubna do 19. července 2020 v Památníku K. H. Máchy v Doksech speciální výstava ´Kudy chodil básník - Doksko a Kokořínsko na fotografiích Vladimíra Štěpánského´.

 

„Doplňování sbírek je jednou ze základních funkcí našich muzeí. Kompletací a rozšiřováním sbírek se tvoří hodnota, která může být v budoucnu a často je již nyní, nevyčíslitelná. A to nejen pro badatele, ale také pro budoucí generace. Rozsah sbírky máchovských tisků v českolipském muzeu je úctyhodný, a samozřejmě jsou její součástí i ty, které bývaly našim školním představám o autorovi skryté,“ řekla Květa Vinklátová, radní pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Libereckého kraje. Nedílnou součástí sbírky v českolipském muzeu jsou totiž samozřejmě také tajné deníky plné picání a fikání Máchovy Lori.

Jak vypadal český bard?

Pro naše badatele se nezachovala žádná daguerrotypie ani portrét. Doposud se tedy neví, jak Karel Hynek Mácha vypadal. Ale to, že se to s určitostí neví, neznamená, že se nevedou bitvy, které obhajují podobizny, na kterých Mácha nejspíš je.

 

O podobizně Karla Hynka Máchy psala Jana Fridrichová, zástupkyně ředitele a vedoucí Oddělení knihovního fondu Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, v Litoměřickém deníku z 14. 5. 2010 v článku ´Jak vypadal český básník Karel Hynek Mácha?´: „Podle různých svědectví lze z tabulky v knize vyčíst, že měl středně vysokou postavu, podlouhlý obličej s nepříliš hustým vousem, snědou pleť, modré oči, vysoké čelo, černé anebo tmavě hnědé vlasy sčesané dozadu, pod pravým okem měl jizvu. Oblečen chodíval do dlouhého světle šedivého pláště s červenou podšívkou oblíbenou červenou čepicí se čtyřhranným dýnkem a vysokými jezdeckými botami. Když byl na lehko, brával si černou vestu, černý šátek kolem krku, modrý frak a světle šedivé pantalony (kalhoty - pozn. red.)."

 

V roce 2011 se v Moravském zemském muzeu v Brně konala výstava´Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!, Karel Hynek Mácha, kníže české poezie´, která představila dvě varianty Máchovy busty od akademického sochaře Milan Knoblocha, které vytvořil na základě zkoumání profesora Emanuela Vlčka. Foto Moravské zemské muzeum

A paní Fridrichová pokračuje: „Jedním z pramenů o podobě KHM je jeho cestovní pas, který byl vydán před jeho italskou cestou v r. 1834. Zde se uvádí, že čtyřiadvacetiletý posluchač práv Ignatz Macha (Ignatz je německá verze jména Hynek; jako Karel Hynek Mácha se z důvodů obrozeneckých začal básník nazývat později - pozn. red.) je vysoké postavy, podlouhlého obličeje, modrých očí, velkých úst, prostředního nosu a hnědých vlasů. Dalším vodítkem určení jeho podoby je popis jeho vrstevníků, autobiografické prvky v jeho tvorbě (Pouť krkonošská, Marinka a Rozbroj světů) a také jeho autoportrét, malá kresba, spíše karikatura, zobrazující profil muže z básníkova zápisníku Poznamenání.“

 

Ale není to problém jen našich současných badatelů. Problémy s Máchovou podobiznou měli už v roce 1856 Májovci, kteří chtěli do právě vydávaného almanachu sehnat Máchovu podobiznu. Nesehnali. Tenkrát se využilo domněnky, že Mácha měl stát modelem malíři Františku Maškovi. Ovšem tato podobizna byla v dalších letech zpochybněna. Podle Máchovy Lori básníka věrně namaloval pouze malíř Jan Zachariáš Quast.

 

Jana Fridrichová popisuje (ve stejném článku z Litoměřického deníku) cestu Quastova akvarelu takto: „Podobizna, jejímž autorem je malíř Jan Zachariáš Quast, skutečně existovala. Byla objevena na přelomu 19. a 20. století v jedné rodině v Soběslavi a zakoupena v roce 1906 obchodníkem s obrazy p. Roubíčkem, od něho později obrázek kupuje F. A. Borovský. Ke 100 letům výročí Máchova narození vydává František Řivnáč útlou publikaci Jaroslava Kampera ´Máchovy portréty´ a spolu s ní i zmiňovaný portrét.

Pravděpodobná podobizna Máchy od malíře Jana Zachariáše Quasta, dnes ztracená. Foto Wikipedie

Bohužel se ztratil ve 40. letech minulého století, kdy obrázek byl, dle slov příbuzných F. A. Borovského, zapůjčen na výstavu Quastovy tvorby. Nalezne se originál ztracené podobizny muže s modrýma očima a uhrančivým pohledem?“

 

Ale nezůstává jen u nejspíš marného hledání ztraceného akvarelu. Do debaty o podobě Karla Hynka Máchy zasáhl i antropolog Emanuel Vlček, který se pokusil vyluštit básníkovu podobu z jeho lebky. A uznal, že Quastův akvarel by mohl být autentický. Tvar lebky tomu prý nahrává.

Ani zde Jana Fridrichová nemlčí (opět Litoměřický deník): „Ke srovnání napomohl tvar Máchovy lebky a obličeje. Antropolog mohl číst nejen z odlitku lebky, ale vycházel i ze svědectví Máchových současníků. Je prokázáno, že básník byl dinárského typu, podlouhlého obličeje. Tvar lebky toto svědectví potvrzuje, říká profesor Vlček. Dinár je horský typ, kostnatý, vyšší, tmavý, astenický.“ 

 

O Máchově Máji

Mácha kromě sexu dělal i leccos jiného, tak třeba je autorem jedné z nejlepších romantických básní v Evropě, jejíž jedinou ´chybou´ je čeština – být v angličtině, Lord Byron by měl zásadní konkurenci, na tom si trváme. Toto vrcholné dílo českého romantismu vyšlo v roce 1836, ve své době však moc úspěchu nesklidilo. Prý je Máj nečeský a nepolitický. Nikdo nemohl tušit, že právě básník Máje, když byly v roce 1939, sto let po smrti, jeho ostatky převezeny z Litoměřic na vyšehradský Slavín, se stane symbolem a nadějí národa.

Máchovu tvorbu dokázali náležitě ocenit až Májovci ve 2. polovině 19. století. V dnešní době pak tohoto autora považujeme za jednu z nejvýznamnějších postav české literatury. Ač byl s velkou pravděpodobností nepříliš společenský a dle svědectví známých často i protivný až mrzoutský, i jeho chování k nešťastné Lori by pod lupou MeToo jen sotva obstálo, jeho básnická genialita, dodnes fungující, je nezpochybnitelná. Marná sláva, ač je tato malá země na velké básníky mimořádně úrodná, Mácha mezi nimi stále ční jak Mount Everest.  

 

Ilustrace k Máji od Cyrila Boudy

 

Máj dodnes svádí literární badatele k novým a novým interpretacím a je stále výraznou inspirací pro řadu umělců. Máchův Máj měli diváci možnost zhlédnout jako divadelní představení či film (nepříliš povedený, bohužel), některé pasáže z této skladby byly zhudebněny a citace z tohoto nesmrtelného textu se objevují v celé řadě dalších uměleckých děl. Skladba je rozdělena na 4 zpěvy a 2 intermezza. Užívá jambický verš a je prošpikována metaforami, oxymórony i neotřelými básnickými přívlastky. Dodnes neotřelými - a teď si to představte v tom roce 1836, to muselo být takřka zjevení. 

Celé skladbě předchází věnování pražskému měšťanovi Hynku Kommovi – báseň Čechové jsou národ dobrý, která připomíná vlastenecké básně a vzhledem ke své nízké umělecké úrovni bývá vykládána jako parodie. Jako každé velké umělecké dílo, lze i Máj interpretovat mnoha způsoby. Sám autor vydal báseň s poznámkou, že hlavním účelem skladby je oslava jarní přírody. Důvodem pro toto uvození díla byla patrně snaha zmást dobovou cenzuru. Ovšem i dnes bývá smysl Máje často redukován na pouhou apoteózu přírody a lásky, čemuž napomáhá i memorování úvodních veršů ve školách. 

Jinou možností ale je zaměřit se na verše ve třetím a čtvrtém zpěvu, v nichž se spojuje motiv země-matky se steskem po uplynulém čase. Nejhlouběji však sahá zpěv druhý, v němž Vilém čekající na smrt uvažuje nad svým životem a tajemnou vinou, kvůli níž musí zemřít, ačkoliv se subjektivně necítí viníkem. Zde se také nacházejí verše vyjadřující obavu ze smrti jako prázdnoty a věčnosti, které tehdejší kritika nejvíce odsuzovala. Tak praví moudrá a vševědoucí  Wikipedie. A řekněme si rovnou, je to síla, konec konců, přečtěte si alespoň tenhle kousek...

 

Ukázka z intermezza II.

Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Úvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují –
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
takže sinným pod oblakem
skály úzkou bránu tvoří.

Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamene záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jakoby plamenou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.

 

Ukázka z 2. zpěvu

„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč myšlenko!!“– – A citu moc
myšlenku překonává.

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jakoby noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.

„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.

„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
Bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
Toť co se „nic“ nazývá.
A než se příští skončí den.
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.

A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.

 

 

Kamil Fára, Markéta a Anna Vančovy

Vložil: Kamil Fára

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace