Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pižmoňům bylo samotným smutno, tak se odstěhovali, a místo nich přišli ´převaláci´. Daří se jim, mají už dvě hříbátka

16.06.2019
Pižmoňům bylo samotným smutno, tak se odstěhovali, a místo nich přišli ´převaláci´. Daří se jim, mají už dvě hříbátka

Autor: Zoo Liberec

Popisek: Malé, čtyřčlenné stádo koňů Převalského se nedávno rozrostlo o dvě hříbátka

V liberecké Zoo se téměř dmou pýchou, „historicky první liberecké přírůstky u koní Převalského,“ oznamují. Poslední květnové týdny byly ve znamení historicky prvních mláďat v malém stádu koní Převalského. Tento druh je novým chovatelským programem Zoo Liberec od srpna 2017, kdy se uskutečnil transport tří klisen z německé Zoo v Norimberku. Později, další rok v květnu, přicestoval hřebec, který malou skupinu těchto vzácných asijských lichokopytníků doplnil. Zvířata si na sebe zvykla a tvoří dnes sourodou skupinu. Samice tohoto druhu rodí po téměř roční březosti jediné mládě. Od soboty 25. května letošního roku tak mohou návštěvníci ve výběhu v horní části Zoo vidět už dvě nová hříbata.

Nejen pro Zoo, ale i pro obě klisny, znamenají tato mláďata prvoodchov, který sebou přináší některá rizika. I třetí klisna ve stádu byla březí, ale porodila na začátku května mrtvé mládě. Další klisny pak přivedly na svět samce (21. 5.) a samičku (25. 5.), obě mláďata dobře přijímají potravu, jejich matky se o ně vzorně starají. Nejmladší klisnička je v současné době v pozorování a léčbě, má poraněnou pravou zadní končetinu. Pozorování i ošetřování mláděte musí probíhat velmi opatrně a citlivě, oddělení od matky musí být jen na velmi krátkou dobu, aby klisna neztratila o své hříbě zájem.

Maminka s hříbátkem, foto Zoo Liberec

Jenže co se stalo s pižmoni?

„Kůň Převalského je přesně tím druhem, který by bez zoologických zahrad nepřežil. Souhrou řady faktorů - jako byla například konkurence s hospodářskými zvířaty, lov těchto koní nebo klimatické změny – na konci 60. let 20. století v přírodě vyhynul. Od roku 1969 přežívá pouze v chovech v zoologických zahradách“, dodal ředitel Zoo, David Nejedlo.

Roztomilé hříbě na dosud nejistých nožkách, foto Zoo Liberec

„Jedním z důvodů, proč se nejstarší Zoo v Čechách rozhodla pro chov koňů Převalských, jsou i klimatické podmínky a chovatelská nenáročnost v našem mírném pásmu. Rekonstrukce výběhu tedy nevyžaduje stavbu klimatizovaného pavilonu, jako je to u jiných druhů zvířat žijících v tropech. V roce 2017 pro tuto skupinu koní Převalského vznikl výběh sloučením tří expozic. Jednu z těchto expozic obýval pár pižmoňů grónských, s jejichž chovem Zoo Liberec skončila v červnu roku 2017,“ vysvětlil Luboš Melichar, hlavní zoolog liberecké Zoo. Což zní trochu zlověstně, že? Ale nebojte se, pižmoňům se nic zlého nestalo…

Převaláci potřebují velký prostor

Výběh koní návštěvníci naleznou v horní části Zoo. Vznikl sloučením tří výběhů. V jednom z nich byli oblíbení pižmoni, ti už ale Zoo opustili. „Chov pižmoňů grónských u nás probíhal nepřetržitě 28 let. Za tuto dlouho dobu se nám však podařily pouze dva odchovy, a proto jsme se rozhodli chovný pár uvolnit a obohatit jím stádo v dalších zoologických zahradách,“ vysvětlil Luboš Melichar, hlavní zoolog liberecké zahrady.

Pižmoň grónský je po celém těle pokryt dlouhými, hustými dredy, že by i Ivan Bartoš záviděl... Foto Zoo Liberec

„Je to náročný chov. Pižmoň je velmi sociální zvíře. Mláďata se rodí rovnou pod kopyta stád, a v tak malém počtu se jim nedaří," okomentoval  to Luboš Melichar s tím, že se další pižmoně dokonce pokoušeli získat z Grónska, což se nepodařilo. „Když je máte jen v páru, tak se množení nedaří," dodal. Takže pižmoň grónský Lovis našel svůj nový domov v Olomouci a samice Beritt byla transportována do Zoo Chomutov.

 

Záchrana koně Převalského. Díky zoologickým zahradám

Kůň Převalského byl pro veřejnost objeven v roce 1879 plukovníkem a kartografem ruské armády Nikolajem M. Przewalským, který od kirgizských lovců získal kůži a lebku divokého koně. Ostatky zvířete po návratu do Ruska předal přírodovědci Poljakovovi, který nález v roce 1881 vědecky popsal jako nový druh a pojmenoval po objeviteli. Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Díky dlouholeté mezinárodní spolupráci zoologických zahrada se podařilo poslední druh divokého koně zachránit a dokonce vrátit zpět do přírody.

Koně Převalského na svobodě, v poušti Gobi, foto Facebook

Tento druh koně je sesterský ke koni domácímu (odděleni před 150000-250000 lety), ale liší se zavalitější postavou a kratšími končetinami. Pro koně Převalského je dále typická mohutná klabonosá hlava s bílým okolím kolem nozder, vztyčená hříva, tmavý pruh na hřbetě až ke kořeni ocasu, krátké žíně po stranách kořene ocasu a náznak příčného pruhování na končetinách.

V přírodě vytváří menší stáda, obvykle o 5-15 jedincích. V případě putování za potravou se však mohou koně shlukovat do početnějších skupin. Stádo tvoří jeden samec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty. Jedna vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda. Mladé klisny zůstávají ve svém rodném stádě po celý život, pokud nejsou odlákány cizím samcem. Oproti tomu mladí samečci opouští stádo ve věku dvou let a sdružují se v bakalářských skupinách tvořených stejně starými hřebci. Ti pohlavně dospívají ve věku pěti let, poté se snaží odlákat samice z harémů nebo v harémech převzít nadvládu.

Tento transport ´převaláků´ z Česka se vydařil, koníci se nadšeně vrhají na svobodu. Foto Facebook

Světová populace koně Převalského čítá na 2010 kusů a pochází z pouhých 13 původních jedinců.  Přes 500 koní již žije volně v přírodních podmínkách v chráněných územích Mongolska a Číny. Dalších 250 jedinců obývá stepní oblasti ve střední Evropě (pusta Hortobágy v Maďarsku, na Ukrajině stepní rezervaci Askania Nova nebo vysídlenou oblast poblíž Černobylu).

Kůň Převalského je jediný divoce žijící druh koně, který se vyskytuje ve stepích a polopouštích Mongolska a Číny. I když byl v minulosti v přírodě vyhuben, díky zoologickým zahradám se ho podařilo zachránit a opět navrátit zpět do jeho domoviny.

Projekt ´Návrat divokých koní´

Od konce 80. let 20. století probíhá reintrodukce koně Převalského do vybraných oblastí v Číně a Mongolsku, kde se dříve přirozeně vyskytoval. Na počátku projektu stály především německé, švýcarské a nizozemské organizace. První transport směřoval do Číny a proběhl v roce 1988, další dva směřovaly v roce 1992 do Mongolska. V letech 1998 a 2000 poskytla pražská Zoo k reintrodukci čtyři koně, kteří byli v rámci zahraničních transportů dopraveni do oblastí Tachin Tal a Chusta Nuru. Zásadně se pražská Zoo do reintrodukčních projektů zapojila v roce 2011, od kdy existuje projekt Návrat divokých koní, díky němuž probíhají pravidelné transporty koní Převalského z Prahy na vybrané lokality v Mongolsku. Ve spolupráci s Armádou ČR uskutečnila zoo již osm samostatných transportů a v roce 2018 činila celková bilance 31 z Evropy převezených a do přírody vypuštěných koní, z nichž někteří již mají potomky.

Praha Kbely, 16. června 2018. Zde začal dosud poslední transport koňů Převalského do Mongolska, foto Facebook

Počet jedinců (reintrodukovaných i již v přírodě narozených) na třech chráněných lokalitách v Mongolsku (Přísně chráněná oblast Gobi B, Národní park Khustain, Khomintal) dosáhl roku 2014 počtu 387 (v roce 2008 se odhadoval na 325 kusů), dalších více než 100 jedinců bylo napočítáno na dvou lokalitách v Číně. Díky záchranným projektům žije k roku 2017 v Mongolsku ve volné přírodě více než 500 koní, z toho 194 v Přísně chráněné oblasti Gobi B.

Kůň Převalského není jako mustang. I přes nejnovější objev vědců

Jen málokterou oblast lidského vědění změnil výzkum zaměřený na analýzu genů tak výrazně, jako naše znalosti o koních. Platí to i pro studii, kterou nedávno publikoval prestižní časopis Science o koních Převalského. Podle vědeckého výzkumu jsou totiž koně Převalského potomky zvířat, která byla před 5500 let domestikována takzvanou botajskou kulturou na území dnešního Kazachstánu, a poté uprchla ze zajetí zpět do volné přírody.

Takhle vypadají ´převaláci´zblízka, tito jsou právě z Liberce. Foto Zoo Liberec

V souvislosti s touto zprávou se pak objevila velmi přehnaná tvrzení, že na světě již nejsou žádní divocí koně a že ´převaláci´ jsou na tom stejně, jako američtí mustangové. Tato přirovnání jsou však velmi nepřesná. „Na koni Převalského je zřetelné, že si i přes pobyt v zajetí udržel typický vzhled divokého zvířete. Navíc genetické analýzy potvrzují, že se jen minimálně křížil s domácími koňmi. Svým vzhledem a genetikou jde tedy o divoké zvíře,“ konstatoval Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina a spoluautor studie o evropských divokých koních. „Ostatně není to poprvé, kdy kůň Převalského přežil díky chovu v zajetí. V přírodě vyhynul na přelomu 60. a 70. let 20. století a desítky let byl chován v lidské péči v zoologických zahradách a dalších chovných zařízeních,“ připomenul Dalibor Dostál. První transporty vracející koně Převalského do přírody směřovaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století do Číny a Mongolska. „Koně Převalského zůstávají představiteli linie divokých koní, kteří žili na východ od řeky Volhy. Ani nejnovější objev vědců tak nesnižuje výsledky mezinárodního úsilí zoologických zahrad na jejich záchranu a navracení do přírody,“ dodal Dalibor Dostál.

Divocí mustangové ve americkém Wyomingu, foto Pixabay

Přirovnání s mustangem je proto velmi nepřesné a zavádějící. „Rozdíl mezi mustangem a ´převalákem´ představuje několik tisíc let intenzivního křížení, kterým prošli domácí koně, jež později na severoamerickém kontinentu zdivočeli. I po staletích pobytu v přírodě se mustangové vyznačují tělesnými proporcemi domácích koní a často pestrým zbarvením, které neodpovídá divokým koním v přírodě. Včetně bílých skvrn a znaků typických pro domácí koně,“ porovnal Dalibor Dostál.

Podobný osud, jako koně Převalského v Asii, měli v Evropě divocí koně pocházející z oblasti anglického Exmooru. I když řada vědců, především z britských ostrovů, předpokládá, že ve volné přírodě žijí kontinuálně, není vyloučeno, že na území dnešní Velké Británie koně dočasně vyhynuli a z kontinentu je na ostrovy přivedl člověk, konkrétně Keltové. „Rovněž v případě koní z Exmooru byl pobyt v zajetí natolik krátký, že si tato zvířata udržela vzhled divokých koní. Také po genetické stránce je dodnes patrný jejich distanc od domácích koní,“ doplnil Dalibor Dostál. „Exmoorští koně tak dodnes zůstávají reprezentanty divokých koní, kteří se vyskytovali na západ od Volhy,“ upozornil Dalibor Dostál.

Exmoorské koně spojuje s koněm Převalského také to, že se nevyhnuli částečnému křížení s koněm domácím. Jak historicky, tak při současném výskytu ve volné přírodě. Pokud by chtěli být vědci naprosto striktní, měli by jak v případě exmoorských koní, tak v případě koní Převalského, užívat místo termínu divoký kůň pojem ´ekvivalent divokého koně´. Jenže podobné označení by bylo pro oba koně příliš kruté. „Hranice, jaké zvíře lze označit za divoké, je velmi tenká. Například z více než půl milionu amerických bizonů jen asi osm tisíc zvířat není poznamenáno křížením s domácím skotem. Křížení s domácí kočkou se nevyhnula ani kočka divoká, velmi silně například ve Skotsku. Severoameričtí vlci jsou zase z části potomky kříženců s indiánskými psy… Ve světě, kde žije sedm a půl miliardy lidí, nelze u některých druhů zabránit jejich ovlivnění ze strany člověka. Pokud bychom měli být striktní u koní, měli bychom stejně přistupovat i k ostatním živočišným druhům,“ upozornil Dalibor Dostál.

Exmoorský kůň ve středočeských Milovicích, foto Česká krajina

Divokost je relativní pojem i v případě zvířat, která se nezkřížila s domácími živočichy. „Také zubři přežili jen díky tomu, že byli člověkem několik desítek let chováni v zajetí. Neměli bychom je tedy kvůli pobytu v lidské péči považovat za divoké? Rovněž jeleni, které vnímáme jako typické divoké zvíře, přežívají zimu jen díky intenzivnímu přikrmování v přezimovacích obůrkách. Při striktním pohledu by skutečně řada velkých druhů zvířat, která jsou nucená potkávat se s člověkem, neobstála,“ dodává Dalibor Dostál.

Podle jeho slov by se při rozlišování, která zvířata lze považovat za divoká, a která za zdivočelá, nemělo zapomínat na zdravý rozum. „Je potřeba rozlišovat mezi zvířaty, kde vlivem krátkého pobytu v zajetí, nedošlo ke změně tělesných proporcí, zbarvení a větší části genetické výbavy. To se týká jak koní Převalského, tak exmoorských koní nebo bizonů. Nelze je srovnávat se zvířaty, která byla po tisíce let šlechtěna člověkem a do přírody se dostala za situace, kdy již byla svým vzhledem a zbarvením na hony vzdálená původním, divokým druhům. To je případ amerického mustanga, východoevropského tarpana, středomořského muflona nebo australského dinga,“ podotkl Dalibor Dostál.

Zjednodušující soudy by mohly podle něj ohrozit záchranu divokých koní v Evropě i v Asii. „Divocí koně žijící ve volné přírodě v Exmooru i v Mongolsku jsou ohrožováni křížením se zatoulanými koňmi domácími. Pokud budeme zpochybňovat jedinečnost těchto divokých koní, budou ochranářské organizace jen velmi těžko zdůvodňovat, proč tato zvířata nadále chránit a proč bránit jejich křížení s domácími zvířaty. A to by bylo tragické,“ uzavřel Dalibor Dostál.

Není to poprvé, kdy byla divokost koní Převalského zpochybňována. Vědecký popis koně Převalského v roce 1881 byl přijat rozporuplně, někteří zoologové a hippologové jej považovali za zdivočelého domácího koně nebo dokonce křížence koně s divokým asijským oslem. Důvody ke zpochybňování souvisely především s malou zkušeností s tímto druhem a také špatnou kondicí postupně dovážených živých koní do Evropy. V průběhu 20. století, zvláště pak v jeho druhé polovině, převládl názor, že jde o zástupce kdysi rozšířených a prosperujících divokých koní, a to na základě mnoha morfologických, několika chromozomálních a celé řady molekulárních znaků.

Vložil: Markéta Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace