Záchrana koně Převalského. Díky zoologickým zahradám
Kůň Převalského byl pro veřejnost objeven v roce 1879 plukovníkem a kartografem ruské armády Nikolajem M. Przewalským, který od kirgizských lovců získal kůži a lebku divokého koně. Ostatky zvířete po návratu do Ruska předal přírodovědci Poljakovovi, který nález v roce 1881 vědecky popsal jako nový druh a pojmenoval po objeviteli. Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Střední Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Díky dlouholeté mezinárodní spolupráci zoologických zahrada se podařilo poslední druh divokého koně zachránit a dokonce vrátit zpět do přírody.
Koně Převalského na svobodě, v poušti Gobi, foto Facebook
Tento druh koně je sesterský ke koni domácímu (odděleni před 150000-250000 lety), ale liší se zavalitější postavou a kratšími končetinami. Pro koně Převalského je dále typická mohutná klabonosá hlava s bílým okolím kolem nozder, vztyčená hříva, tmavý pruh na hřbetě až ke kořeni ocasu, krátké žíně po stranách kořene ocasu a náznak příčného pruhování na končetinách.
V přírodě vytváří menší stáda, obvykle o 5-15 jedincích. V případě putování za potravou se však mohou koně shlukovat do početnějších skupin. Stádo tvoří jeden samec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty. Jedna vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda. Mladé klisny zůstávají ve svém rodném stádě po celý život, pokud nejsou odlákány cizím samcem. Oproti tomu mladí samečci opouští stádo ve věku dvou let a sdružují se v bakalářských skupinách tvořených stejně starými hřebci. Ti pohlavně dospívají ve věku pěti let, poté se snaží odlákat samice z harémů nebo v harémech převzít nadvládu.
Tento transport ´převaláků´ z Česka se vydařil, koníci se nadšeně vrhají na svobodu. Foto Facebook
Světová populace koně Převalského čítá na 2010 kusů a pochází z pouhých 13 původních jedinců. Přes 500 koní již žije volně v přírodních podmínkách v chráněných územích Mongolska a Číny. Dalších 250 jedinců obývá stepní oblasti ve střední Evropě (pusta Hortobágy v Maďarsku, na Ukrajině stepní rezervaci Askania Nova nebo vysídlenou oblast poblíž Černobylu).
Kůň Převalského je jediný divoce žijící druh koně, který se vyskytuje ve stepích a polopouštích Mongolska a Číny. I když byl v minulosti v přírodě vyhuben, díky zoologickým zahradám se ho podařilo zachránit a opět navrátit zpět do jeho domoviny.
Projekt ´Návrat divokých koní´
Od konce 80. let 20. století probíhá reintrodukce koně Převalského do vybraných oblastí v Číně a Mongolsku, kde se dříve přirozeně vyskytoval. Na počátku projektu stály především německé, švýcarské a nizozemské organizace. První transport směřoval do Číny a proběhl v roce 1988, další dva směřovaly v roce 1992 do Mongolska. V letech 1998 a 2000 poskytla pražská Zoo k reintrodukci čtyři koně, kteří byli v rámci zahraničních transportů dopraveni do oblastí Tachin Tal a Chusta Nuru. Zásadně se pražská Zoo do reintrodukčních projektů zapojila v roce 2011, od kdy existuje projekt Návrat divokých koní, díky němuž probíhají pravidelné transporty koní Převalského z Prahy na vybrané lokality v Mongolsku. Ve spolupráci s Armádou ČR uskutečnila zoo již osm samostatných transportů a v roce 2018 činila celková bilance 31 z Evropy převezených a do přírody vypuštěných koní, z nichž někteří již mají potomky.
Praha Kbely, 16. června 2018. Zde začal dosud poslední transport koňů Převalského do Mongolska, foto Facebook
Počet jedinců (reintrodukovaných i již v přírodě narozených) na třech chráněných lokalitách v Mongolsku (Přísně chráněná oblast Gobi B, Národní park Khustain, Khomintal) dosáhl roku 2014 počtu 387 (v roce 2008 se odhadoval na 325 kusů), dalších více než 100 jedinců bylo napočítáno na dvou lokalitách v Číně. Díky záchranným projektům žije k roku 2017 v Mongolsku ve volné přírodě více než 500 koní, z toho 194 v Přísně chráněné oblasti Gobi B.
Kůň Převalského není jako mustang. I přes nejnovější objev vědců
Jen málokterou oblast lidského vědění změnil výzkum zaměřený na analýzu genů tak výrazně, jako naše znalosti o koních. Platí to i pro studii, kterou nedávno publikoval prestižní časopis Science o koních Převalského. Podle vědeckého výzkumu jsou totiž koně Převalského potomky zvířat, která byla před 5500 let domestikována takzvanou botajskou kulturou na území dnešního Kazachstánu, a poté uprchla ze zajetí zpět do volné přírody.
Takhle vypadají ´převaláci´zblízka, tito jsou právě z Liberce. Foto Zoo Liberec
V souvislosti s touto zprávou se pak objevila velmi přehnaná tvrzení, že na světě již nejsou žádní divocí koně a že ´převaláci´ jsou na tom stejně, jako američtí mustangové. Tato přirovnání jsou však velmi nepřesná. „Na koni Převalského je zřetelné, že si i přes pobyt v zajetí udržel typický vzhled divokého zvířete. Navíc genetické analýzy potvrzují, že se jen minimálně křížil s domácími koňmi. Svým vzhledem a genetikou jde tedy o divoké zvíře,“ konstatoval Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina a spoluautor studie o evropských divokých koních. „Ostatně není to poprvé, kdy kůň Převalského přežil díky chovu v zajetí. V přírodě vyhynul na přelomu 60. a 70. let 20. století a desítky let byl chován v lidské péči v zoologických zahradách a dalších chovných zařízeních,“ připomenul Dalibor Dostál. První transporty vracející koně Převalského do přírody směřovaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století do Číny a Mongolska. „Koně Převalského zůstávají představiteli linie divokých koní, kteří žili na východ od řeky Volhy. Ani nejnovější objev vědců tak nesnižuje výsledky mezinárodního úsilí zoologických zahrad na jejich záchranu a navracení do přírody,“ dodal Dalibor Dostál.
Divocí mustangové ve americkém Wyomingu, foto Pixabay
Přirovnání s mustangem je proto velmi nepřesné a zavádějící. „Rozdíl mezi mustangem a ´převalákem´ představuje několik tisíc let intenzivního křížení, kterým prošli domácí koně, jež později na severoamerickém kontinentu zdivočeli. I po staletích pobytu v přírodě se mustangové vyznačují tělesnými proporcemi domácích koní a často pestrým zbarvením, které neodpovídá divokým koním v přírodě. Včetně bílých skvrn a znaků typických pro domácí koně,“ porovnal Dalibor Dostál.
Podobný osud, jako koně Převalského v Asii, měli v Evropě divocí koně pocházející z oblasti anglického Exmooru. I když řada vědců, především z britských ostrovů, předpokládá, že ve volné přírodě žijí kontinuálně, není vyloučeno, že na území dnešní Velké Británie koně dočasně vyhynuli a z kontinentu je na ostrovy přivedl člověk, konkrétně Keltové. „Rovněž v případě koní z Exmooru byl pobyt v zajetí natolik krátký, že si tato zvířata udržela vzhled divokých koní. Také po genetické stránce je dodnes patrný jejich distanc od domácích koní,“ doplnil Dalibor Dostál. „Exmoorští koně tak dodnes zůstávají reprezentanty divokých koní, kteří se vyskytovali na západ od Volhy,“ upozornil Dalibor Dostál.
Exmoorské koně spojuje s koněm Převalského také to, že se nevyhnuli částečnému křížení s koněm domácím. Jak historicky, tak při současném výskytu ve volné přírodě. Pokud by chtěli být vědci naprosto striktní, měli by jak v případě exmoorských koní, tak v případě koní Převalského, užívat místo termínu divoký kůň pojem ´ekvivalent divokého koně´. Jenže podobné označení by bylo pro oba koně příliš kruté. „Hranice, jaké zvíře lze označit za divoké, je velmi tenká. Například z více než půl milionu amerických bizonů jen asi osm tisíc zvířat není poznamenáno křížením s domácím skotem. Křížení s domácí kočkou se nevyhnula ani kočka divoká, velmi silně například ve Skotsku. Severoameričtí vlci jsou zase z části potomky kříženců s indiánskými psy… Ve světě, kde žije sedm a půl miliardy lidí, nelze u některých druhů zabránit jejich ovlivnění ze strany člověka. Pokud bychom měli být striktní u koní, měli bychom stejně přistupovat i k ostatním živočišným druhům,“ upozornil Dalibor Dostál.
Exmoorský kůň ve středočeských Milovicích, foto Česká krajina
Divokost je relativní pojem i v případě zvířat, která se nezkřížila s domácími živočichy. „Také zubři přežili jen díky tomu, že byli člověkem několik desítek let chováni v zajetí. Neměli bychom je tedy kvůli pobytu v lidské péči považovat za divoké? Rovněž jeleni, které vnímáme jako typické divoké zvíře, přežívají zimu jen díky intenzivnímu přikrmování v přezimovacích obůrkách. Při striktním pohledu by skutečně řada velkých druhů zvířat, která jsou nucená potkávat se s člověkem, neobstála,“ dodává Dalibor Dostál.
Podle jeho slov by se při rozlišování, která zvířata lze považovat za divoká, a která za zdivočelá, nemělo zapomínat na zdravý rozum. „Je potřeba rozlišovat mezi zvířaty, kde vlivem krátkého pobytu v zajetí, nedošlo ke změně tělesných proporcí, zbarvení a větší části genetické výbavy. To se týká jak koní Převalského, tak exmoorských koní nebo bizonů. Nelze je srovnávat se zvířaty, která byla po tisíce let šlechtěna člověkem a do přírody se dostala za situace, kdy již byla svým vzhledem a zbarvením na hony vzdálená původním, divokým druhům. To je případ amerického mustanga, východoevropského tarpana, středomořského muflona nebo australského dinga,“ podotkl Dalibor Dostál.
Zjednodušující soudy by mohly podle něj ohrozit záchranu divokých koní v Evropě i v Asii. „Divocí koně žijící ve volné přírodě v Exmooru i v Mongolsku jsou ohrožováni křížením se zatoulanými koňmi domácími. Pokud budeme zpochybňovat jedinečnost těchto divokých koní, budou ochranářské organizace jen velmi těžko zdůvodňovat, proč tato zvířata nadále chránit a proč bránit jejich křížení s domácími zvířaty. A to by bylo tragické,“ uzavřel Dalibor Dostál.
Není to poprvé, kdy byla divokost koní Převalského zpochybňována. Vědecký popis koně Převalského v roce 1881 byl přijat rozporuplně, někteří zoologové a hippologové jej považovali za zdivočelého domácího koně nebo dokonce křížence koně s divokým asijským oslem. Důvody ke zpochybňování souvisely především s malou zkušeností s tímto druhem a také špatnou kondicí postupně dovážených živých koní do Evropy. V průběhu 20. století, zvláště pak v jeho druhé polovině, převládl názor, že jde o zástupce kdysi rozšířených a prosperujících divokých koní, a to na základě mnoha morfologických, několika chromozomálních a celé řady molekulárních znaků.
|