Aby se tragédie třináctileté Julky již nikdy neopakovala: Projekt proti šikaně dostal proto jméno ´Princezna Julie´
23.01.2019
Foto: Facebook
Popisek: Šikana, ilustrační foto
Zastřešující dvouletý projekt proti šikaně a dětskému násilí na základních školách zahájilo v polovině ledna město Liberec. Projekt dostal název Princezna Julie na památku třináctileté Julie Moravcové, která si v roce 2015 dobrovolně vzala život, přičemž šikana byla patrně jednou z příčin. Cílem projektu je jediné, aby se Julčina tragédie neopakovala.
Název Princezna Julie je symbolický, dílem odkazuje k reálné postavě, dílem k chystané divadelní pohádce. Princezna Julie má mj. upozornit na veškerá rizika podobných netolerovatelných jevů a otevřít veřejnou debatu o nich. „Co je však nejpodstatnější, Princeznou Julií chceme především podpořit samotné úsilí i preventivní programy jednotlivých základních škol; jde tedy o vzájemně se doplňující a znásobující aktivity. Dá se totiž bez pochyb říci, že neexistuje větší školní kolektiv, kde by šikana – byť třeba v latentní podobě – neexistovala, jen ji umíme lépe či hůře odhalovat a řešit. Pokud bych chtěl toto tvrzení podpořit až do krajnosti, řekl bych, že právě ve škole, která dlouhodobě vykazuje nulové případy výskytu šikany, nemusí být samo o sobě něco v pořádku,“ domnívá se Ivan Langr, náměstek primátora pro kulturu, školství, sociální věci a cestovní ruch.
Obava postižených dětí se včas svěřit?
To právě může mít řadu příčin, jako je třeba obava postižených dětí se včas svěřit, nízká ochota či nedostatečná kompetence rodičů i pedagogů řešit už první projevy rizikového chování, špatně nastavená primární prevence (jak šikanu detekovat, co mají děti v kritický okamžik dělat) i oslabování školních kolektivů (selhávání sociálního a osobnostního klimatu).

Přednáška o šikaně na základní škole, foto Policie ČR
Princezna Julie v průběhu dvou let obsáhne řadu různorodých aktivit. Na každé z dvaceti běžných ZŠ nechá liberecký magistrát zpracovat podrobnou mapu školy, a tím získá potřebná vstupní data. Každý měsíc se uskuteční jedna beseda preventistů Městské policie Liberec se žákovským parlamentem ZŠ, odkud se pak informace o všech rizicích i řešeních šikany budou přenášet formou P2P (děti dětem) do jednotlivých tříd a bude se o nich diskutovat v třídnických hodinách. „Chystáme také krizový rozcestník na sociálních sítích pro potenciální dětské oběti šikany (co dělat, na koho se obrátit), odborný workshop pro ředitele škol i školní preventisty a rovněž debaty s veřejností,“ dodává náměstek Ivan Langr.
Vrcholem prvního roku projektu bude divadlo
Úkolem městské policie bude dále šířit mezi žáky právní povědomí o tom, co šikana může znamenat z pohledu zákona, kdy se může jednat o vydírání, týrání, šíření dětské pornografie apod. Preventisté také budou informovat o následcích bez ohledu na protiprávnost, kdy šikana může způsobit změny v chování jako sebeubližování, psychické problémy a další. „Městská policie ročně v rámci přednášek a návštěv kontaktuje přes 3 500 dětí. Nejvíce v rámci dopravní výchovy. V roce 2019 projdou lektoři proškolením v problematice šikany na školách. Cílem je, aby dokázali zaznamenat indicie, že dítě může být obětí šikany a dokázali vhodným způsobem reagovat,“ uvedl ředitel městské policie Ladislav Krajčík.

Ilustrační foto, Pixabay
Vrcholem prvního roku projektu Princezny Julie bude divadelní představení O vílách a Králi draků. To je inspirované Julčiným příběhem a pod režijním vedením Jany Hejret Vojtkové ho nastuduje herecké Studio DFXŠ, které je většinově postaveno na dětských hercích. Příběh je v tuto chvíli napsaný, herecké studio jej už zkouší a premiéra by měla být na přelomu května a června tohoto roku. Divadelní představení s tématem šikany a dětského násilí bude formou školních představení nabízeno libereckým základním školám. V plánu je také zařazení do stálého programu libereckého divadla jako odpolední představení pro rodiče s dětmi.
Příběh krásné a nešťastné Julie Moravcové, jíž zabili krutí spolužáci
Krajské listy.cz o něm informovaly již 16. 4. 2017. Co se tehdy stalo? Teprve třináctiletá Julie z Liberce spáchala děsivou sebevraždu a její maminka, Dana Moravcová, se rozhodla vše zveřejnit jako varování… Matka totiž byla zoufalá, chtěla svému dítěti pomoci, apelovala i na vedení školy. Všechno ale bylo nakonec marné.

Julie Moravcová na snímku, který pořídila její maminka rok před tím, než se dívka zabila
Maminka jednou bez oznámení přišla do dceřina pokojíku. Trošku se podivila, proč Julie spěšně ukryla mobil pod polštář. „Julie, co to přede mnou schováváš?“ zeptala se. „Mami, prosím tě, to nechtěj vědět,“ odpověděla jí suše Julie. Právě tato situace se matce vybavila dva týdny poté, kdy už její dcera nežila. Dívka se totiž v roce 2015 oběsila v lesíku na kraji Liberce. Proč to nebohá Julie udělala? Policisté při vyšetřování samozřejmě prověřili i její telefon a našli v něm hrůznou skutečnost. Julie si na internetu hledala návody k sebevraždě a zvolila si nejjistější způsob smrti.
Dcera se jí se vším svěřovala a matka tak věděla, že má nějaké trápení. Nikdy by jí ale nenapadlo, že to může dojít takhle daleko. MF Dnes tehdy zveřejnila: „Liberecký policejní komisař Josef Košek napsal do usnesení o odložení věci tuto větu: „Jako důvod sebevražedného jednání a pravděpodobný motiv Julie Moravcové se tak jeví její hypersenzibilita v kombinaci s pocitem nezačlenění se do školního kolektivu.“ Povolaní odborníci zjistili, že její smrt souvisí s tvrdou školní šikanou. Spolužáci ji neustále nadávali dost nevybíravým způsobem. Vše si podrobně zaznamenala do deníčku. „Jsi štětka, fialový dobytek. Jsi tlustá, nejšerednější a nejblbější prostitutka z Kazachstánu,“ osočovaly jí děti. Někdy musela dokonce čelit i fyzickému násilí. Maminka o jejích problémech a šikaně věděla a snažila se to s vedením školy řešit.
V osudný den jí končila škola u půl čtvrté. „Ještě ve čtyři jsme spolu telefonovaly. Úplně normálním hlasem řekla: Mami, jsem ještě ve městě a teď jdu do dramaťáku. Tak pá pá,“ popisuje matka. Na ten už ale nedorazila. V šest hodin jí přijela vyzvednout z kroužku. Učitelka jí ale oznámila, že tam vůbec nepřišla. Mobil jí nebrala. Matka telefonovala, kam jen jí napadlo. V sedm hodin večer pak vystresovaná vše oznámila policii. MF Dnes psala: „Policii se podaří zaměřit Juliin mobil. Matka s policisty pak další dvě hodiny objíždí okolí nákupního centra Globus na okraji města. Dceru nenajdou. Sepisují protokol. Domů se žena dostane až kolem půlnoci. Nechává do rána svítit světlo. Chce, aby „Juli“ věděla, že na ni čeká. Také se potřebuje ochránit před tíhou tmy.
Hned ráno jí pak kriminalista sděluje, že rozjíždějí pátrání přes média. Tělo objevuje policie druhý den. „Když tentýž policista přišel ještě s další ženou v civilu, myslela jsem, že se jdou jen na něco zeptat. Nepřipustila jsem si, že by pro mě měli nejhorší zprávu,“ podotýká. Když si hrůznou pravdu vyslechla, byla na dně a museli k ní zavolat záchranku.
Třídní učitel jí později charakterizoval velmi dobře. Spolužáky svojí mentální vyspělostí převyšovala zhruba o tři roky a do kolektivu vůbec nezapadala. Byla velmi inteligentní, měla literární a výtvarné sklony. Dokonce psala na internetu i povídky. Bavil jí film, chodila na dramatický obor a v létě jezdila i na herecké a filmové kurzy. Psychicky na tom ale dobře nebyla. Už v jedenácti letech začala brát antidepresiva. A hodně prožívala i své první lásky. Kvůli nim navštěvovala psychologa. Její dopis na rozloučenou ale policii nikam neposunul. Byl totiž určen rodině. „Julie psala, že to neudělala proto, že by neměla ráda nás, ale neměla ráda život,“ vysvětluje matka. V MF Dnes se dále dozvídáme: „Nezačlenění citlivé dívky do třídy puberťáků mělo dramatičtější podobu. Někteří kluci Julii kopou, mlátí polštářem, shazují jí věci z lavice. Hrají hru na „největší Juli“, kde ona představuje největšího ztroskotance. A dívky se přidávají slovy: „Chceš poznat, co je to ošklivost, podívej se do zrcadla.“ Posmívají se a ponižují ji, kvůli ubohé svačině, matčině obyčejnému vozu Favorit. Urážky prší na Facebooku.“
Škola podle matky prý měla snahu celou situaci se šikanou nějak řešit. Ale vedení si evidentně nevědělo, jak na to. „Vnímala jsem to tak, že pan učitel má snahu, ale moc neví, jak na to. Když jsem navrhla, že by dcera mohla změnit třídu, což byl její nápad, řekl, že to nedoporučuje. Z mého pohledu měla škola špatně nastavený celý systém. Chyběla základní erudice, učitelé nerozpoznali šikanu ani v pokročilém stadiu a dceřiny problémy podcenili,“ popisuje matka.
|
„Tragický příběh třináctileté žákyně, která si vzala život, mě šokoval natolik, že se stal pro mne inspirací k napsání divadelní hry,“ vypráví herečka a režisérka Jana Hejret Vojtková. „Zasáhlo mě to nejenom jako herečku, ale taky jako mámu. Dalo mi to vnitřní sílu do další herecké a režisérské práce, protože někdy nás oběť posune dál a pomůže tak dalším lidem,“ upřímně hodnotí Jana Hejret Vojtková.
„Ve druhém roce trvání projektu bude výstupem probíhajícího projektu také koncert dětí ze ZUŠ, protože právě umělecké vzdělávání a jeho podpora je jednou z cest, jak rizikovým jevům účinně čelit,“ uzavírá náměstek Ivan Langr.
Vložil: Markéta Vančová