Žádní vrazi ve Stalinově ráji? Temný thriller Dítě číslo 44 se točil v Česku, dokonce tu byl na skok i Ridley Scott - inkognito. Film týdne

FOTO Dítě číslo 44, thriller o sériových vraždách odehrávající se roku 1953 v Sovětském svazu, má tento týden premiéru. Hlavní hrdinou je agent tajné policie Leo Demidov, který čelí svému svědomí a ztratí své postavení, moc i domov poté, co odmítne udat svou vlastní ženu Raisu pro zradu. Leo a Raisa jsou vykázáni z Moskvy do pochmurného vyhnanství. Zde oba spojí síly s generálem Michailem Nesterovem a snaží se vypátrat sériového vraha, jenž se zaměřuje na malé chlapce. Jejich zápas o spravedlnost ohrožuje pokrytectví celého systému, který tvrdí, že „v socialistickém ráji zločin neexistuje“.

Dítě číslo 44 je jedním z nejvýznamnějších hollywoodských filmů, jenž v poslední době vznikal u nás, z velké části se točil v Praze a na mnoha dalších místech České republiky. Do širokého povědomí se pak dostal především proto, že díky Dítěti číslo 44 byla vůbec poprvé kvůli natáčení zastavena část pražského metra a veřejná doprava v něm. Hollywoodští filmaři byli z některých lokací a jejich atmosféry doslova unešení. „Ta místa tady jsou tak autentická, že prostě hodně práce udělají a odehrají za nás,“ pochvaloval si Gary Oldman například industriální železárny v Hrádku u Rokycan jako rovnoprávného hereckého partnera.  

Praha samotná pak hraje Moskvu 50ých let. „Přestože se točilo v létě, museli jsme občas pár ulic zasněžit a herci hráli zimní scény v těžkých kožešinových kostýmech,“ vzpomíná Veronika Hladíková ze společnosti Stillking Films, jež natáčení v Česku zajišťovala. Autor knižní předlohy Tom Robin Smith se byl podívat i na natáčení a štábu prozradil, že vůbec první myšlenka na celý příběh a na vznik knihy ho napadla při cestování právě během pobytu v Praze. 

Píše se rok 1953 v Rusku za vlády Stalina

Příběh, inspirovaný bestsellerem Toma Roba Smithe Dítě číslo 44, je temný thriller odehrávající se roku 1953 ve stalinistickém Rusku. Hlavní hrdina je hrdý občan Sovětského svazu: Leo Demidov (Tom Hardy) postupoval po kariérních stupních bezpečnostní služby MGB a stal se hvězdným vyšetřovatelem zaměřeným na podvratnou protistátní činnost. Když on a jeho sadistický kolega Vasil (Joel Kinnaman) zatknou Anatolije Tarasoviče Brodského (Jason Clarke), podezřelého ze špionáže, „zrádce“  při výslechu uvede jako jednu ze svých spiklenců Leovu manželku, krásnou učitelku Raisu (Noomi Rapace).

Leo je nucen vyšetřovat Raisu jako podezřelou z velezrady, mezitím se mu však dostane do rukou případ zavražděného chlapce, nalezeného u železničních kolejí. Přestože všechny důkazy nasvědčují opaku, Leo před chlapcovým otcem, agentem MGB Alexejem Andrejevem, případ zařadí jako nehodu, protože stalinistická doktrína hlásá, že „v socialistickém ráji zločin neexistuje“.

Když potom odmítne udat svou ženu, velitel MGB major Kuzmin (Vincent Cassel) je oba vyhostí do pochmurného industriálního města Volsku, kde mají žít v nuzné chatrči. Tam, zbavený všech hodností, se Leo dozvídá, že takových krvavých „nehod“ u železničních tratí se malým chlapcům v nedávné době přihodily desítky. Ve spojení s šéfem místní policie generálem Nesterovem (Gary Oldman) pronikne zpátky do Moskvy a pátrá po důkazech.

Čím dál fanatičtější Vasil se Lea a Raisu snaží zadržet dřív, než vraha dětí odhalí, protože ve stalinistické společnosti pro takové odhalení není místo. Velké finální střetnutí mezi hrdinou, pedofilem a byrokratem přežije jen jeden z nich. Stalinův režim však vůči Leovým nepříjemným pravdám zůstává imunní...

Z knihy na plátno

Příběh Dítěte číslo 44 byl inspirován zločiny skutečného sériového vraha Andreje Čikatila, známého také jako „rostovský řezník“, který byl usvědčen a odsouzen za vraždu a zmrzačení 52 žen a dětí v letech 1978 - 1990. Román Toba Roba Smithe byl ihned po svém vydání roku 1998 nadšeně přijat kritikou i čtenáři, přeložen do 26 jazyků a stal se prvním dílem pozdější trilogie, v níž na Dítě číslo 44 navázal Agent 6 a Utajovaný projev.

„Na detektivních příbězích a policejních vyšetřováních je skvělé, je ukazují zároveň i atmosféru společnosti, ve které se odehrávají,“ říká Smith. „Když chcete porozumět nějaké zemi, podívejte se, jak v ní pracuje policie.“

Jedním ze Smithových fanoušků byl i legendární filmař Ridley Scott, který se se spisovatelem už před devíti lety sešel v Londýně.

„Bylo to trochu jako ve snu,“ vzpomíná Tom Rob Smith. „Původně jsem ani nevěřil, že můj román někdo vydá, a najednou si o něm povídám s Ridley Scottem v jeho kanceláři hned vedle meče z Gladiátora a rekvizit z Vetřelce. Ridley měl spoustu báječných nápadů.“

Ridley Scott měl zpočátku v úmyslu režírovat Dítě číslo 44 sám. Ale pak uviděl krimi thriller Snadný prachy švédského režiséra Daniela Espinosy, nejvýdělečnější film v dějinách švédské kinematografie.

„Můj film se mu líbil a pozval mě na večeři,“ vzpomíná Espinosa. „Jenom příležitost sedět a povídat si s takovým mistrem byla ohromně vzrušující. Pak jsme začali mluvit o Dítěti číslo 44, které jsem už předtím četl. Řekl jsem mu pár svých nápadů a Ridley se mě zeptal, jestli bych chtěl režírovat filmovou adaptaci, zatímco on by film produkoval.“

Velkolepá podívaná, intimní detail

Režisér Espinosa oslovil scenáristu Richarda Pricea (Barva peněz). Ačkoli příběh je zasazen do určitého času a místa, příběh je zároveň univerzálním podobenstvím o totalitním režimu, který drtí lidského ducha.

„Ve všech svých filmech se zajímám o postavy, které procházejí nějakou transformací,” říká Espinosa, který v Hollywoodu ještě předtím debutoval filmem Nepřítel pod ochranou. “Dítě číslo 44 je pro mě o muži, který ztrácí své iluze. Takže otázka stojí takhle: jak dokáže žít dál poté, co ztratil všechno, v co věřil, a zjistí, že dokonce I jeho manželství bylo založené na lži?”

Film byl pro něj příležitostí propojit dramatické akční scény s psychologicky odstíněnými proměnami postav, to vše na bohatém historickém pozadí.

„Chtěli jsme prozkoumat dynamiku moci mezi Leem a Raisou. Pro mě ten příběh evokuje otázky o důvěře, o tom, co znamená někoho milovat ve společnosti, kde je každý ke každému ostražitý.”

Neobvyklý hrdina

Filmaři hledali pro hlavní roli herce schopného utáhnout celou šíři postavy, od jemných emočních momentů až po brutální akční scény. Potřebovali někoho, kdo by dokázal vyjádřit protagonistovy vnitřní konflikty, když zápasí o vlastní lidskost v nelidských podmínkách. Objevili Toma Hardyho, jednoho z nejcharismatičtějších talentů své generace, který diváky ohromil jako násilný trestanec ve filmu Bronson nebo jako padouch Bane v Temný rytíř povstal.

„Práci Toma Hardyho jsem obdivoval mnoho let,” říká Espinosa. „Je to jeden z nesmírně talentovaných herců, který se do role dokáže tak ponořit, že zapomenete, že jde o hereckou hvězdu, a vnímáte ho jen jako postavu na plátně. Věděl jsem, že postavě Lea propůjčí intenzitu a pravdivost.”

Během natáčení Tom Hardy potvrdil svou pověst herce, který se na role pečlivě připravuje a podává intenzivní výkon.

„Tom přišel první den s velmi jasnou představou o tom, kým Leo je,” říká Espinosa. „Nejjemnějšími výrazy dokáže sdělit vnitřní pocity a nejistotu muže, který se celý život učil nejistotu skrývat. A navíc to dokázal s nádherným ruským přízvukem.”

Žena na pokraji nervového zhroucení

Producent Ridley Scott zasvětil Noomi Rapace do projektu Dítě číslo 44 v Los Angeles v době, kdy ji obsadil do své sci-fi Prometheus.

„Scénář se mi moc líbil. Milostný příběh je tak komplikovaný, nesmírně mě zasáhl a nemohla jsem na něj zapomenout, protože ta postava se mnou prostě začala žít.”

Když se Noomi navíc dozvěděla, že režírovat bude Espinosa, byla nadšená.

„Chtěla jsem s Danielem pracovat už dlouho. Je to divoká duše. Je jako kluk z ulice, který točí gangsterky a akčňáky, ale zároveň je to úžasný režisér, který dokáže cokoli.”

Potěšila ji i spolupráce s Tomem Hardym. „Jsme na sebe opravdu dobře napojení,” říká švédská herečka. „Cítím se s ním absolutně v bezpečí, takže jsme v každé scéně mohli hledat pravdivý výraz a nechat se zavést kamkoli. S Tomem mám pocit, že mohu udělat cokoli, jít nevím kam, a on mě vždycky bude jistit.”

Její dramatický portrét učitelky Raisy Demidovové je velkou odbočkou od rolí, které jí přinesly popularitu, jako byla drsná Lisbeth Salanderová ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy. Aby pochopila nesmělou Raisu, snažila si představit, v jaké paranoie žili obyčejní lidé pod stalinistickým režimem.

„Její pud sebezáchovy se projevuje v tom, že stále ostražitě sleduje celou místnost, drží se v koutě, hledá cesty k úniku, neprojevuje se,” vysvětluje Rapace. „Nechce na sebe přitáhnout pozornost, protože to může být nebezpečné. Raisa dokázala přežívat díky tomu, že nevyjadřovala své pocity a neozývala se kvůli věcem, na kterých jí záleželo. V její hlavě je úplné bitevní pole, ale nemůže to nikomu říct, protože to je příliš nebezpečné.”

Noomi Rapace poznamenává, že všechno se změní, když Raisa odejde s Leem do exilu. „Pošlou nás do příšerného průmyslového městečka, kde musím drhnout podlahu v místní škole,” říká. „Leo ztratí svou moc a vliv a privilegovaný životní styl. Skončíme ve špinavé místnosti a je to těžký život, ale současně to Raisu osvobodí, protože teď už ji Leo nemůže ovládat. Už nemusí hrát hodnou manželku.”

Stalinistický psychopat

Joel Kinnaman, který s Espinosou poprvé spolupracoval na filmu Snadný prachy, si užíval příležitost zahrát si podlého policejního byrokrata Vasilije jako trojrozměrnou postavu.

„Vasilij je člověk se sociopatickými rysy,” říká. “Výzvou pro mě bylo vybudovat kontrast, takže i Vasilij prochází nějakou cestou a mění se. Daniel a já jsme to vyjádřili s pomocí proměny vztahu mezi Vasilijem a Leem. Ze začátku Vasilij Lea obdivuje a chce být jako on. Když pak je Leo vyhnán do exilu, Vasilij začne žít v jeho bytě. Nosí jeho župan. Vždycky choval silné city k jeho ženě Raise. Prostě, snaží se doslova se jím stát.”

Ke konci filmu se ovšem obdiv promění v zabijáckou zuřivost. „Vasilij se stane skutečně zlovolnou a manipulativní postavou,” říká Kinnaman.

Na natáčení dorazil rovnou z natáčecího placu seriálu The Killing. „Točil jsem The Killing, pak nasednu do letadla a druhý den jsem v Praze,” vzpomíná. „Do té doby mi nedošlo, že Dítě číslo 44 je vlastně historický film. Ale pak jsem vystoupil z letadla a šel rovnou do kostymérny, kde jsme se snažili vybrat něco pro mě, a najednou jsem si to uvědomil: to jsou padesátá léta! Bylo to skvělé, protože kostýmy přidaly mé postavě velmi mnoho. Odvedou za vás spoustu práce.”

Byrokrat s dobrým srdcem

Pro Garyho Oldmana byla role venkovského policejního šéfa Michaila Nesterova především postavou, která uzavírá řadu morálních kompromisů, aby přežila ve Stalinově éře.

„Ve společnosti se v té době odehrávala spousta emočního, fyzického i psychologického teroru, nad kterým prostě zavíral oči,“ říká. „Sovětský systém nepřiznával nešvary jako vraždy nebo prostituci, takže lidé jako Leo a Nesterov jsou v jistém smyslu v etické svěrací kazajce. Když jejich myšlení jen o kousek uhne z vytyčené linie, Stalin je může potrestat.“

V době, kdy Leo přijíždí do Volsku, Nesterov už dávno přivykl svým omezeným pravomocem.

„V provincii není do takové míry pod mikroskopem, pod bdělým okem z Moskvy,“ říká Oldman. „Vybudoval si své pohodlné hnízdečko. Má svou obec, svou rodinu, své podřízené. Leova přítomnost to všechno ohrožuje.“

Když mu ale Leo vysvětlí, že se snaží vypátrat vraha, který nechává mrtvoly chlapců u železničních tratí, Nesterov, sám otec malých dětí, se chopí příležitosti. „Leo znovu probudí jeho svědomí,“ říká Gary Oldman.

Móda v zemi Sovětů

Kostýmní výtvarnice Jenny Beavan, držitelka osmi oscarových nominací a jedné sošky za Pokoj s vyhlídkou, pracoval na mnoha dobových filmech odehrávajících se v Anglii, včetně Sherlocka Holmese a Královy řeči.

„Když jsem si dělala rešerše na internetu, v knihách a dobových časopisech, uvědomila jsem si, že většina z toho, co vidím, je ve skutečnosti propaganda,“ říká Beavan. „Obrazy byly filtrovány tím, že sovětský systém chtěl lidi ukazovat jenom vzorné a šťastné. Vzhledem k všudypřítomné cenzuře vylo obtížné najít fotografie ze skutečného života obyčejných lidí.“

Jamile zvolila vzhled pro oblečení civilního postav, vyhledávala na internetu sklady se zásobami starého oblečení. Tým českých řemeslníků potom šatům dodával obnošený vzhled. „Našli jsme oblečení z té doby, které bylo naším východiskem, ale všechno, co vypadalo nové, jsme se snažili trochu postařit a poškodit,“ říká Beavan. „Používali jsme k nomu nejrůznější nástroje, abychom přirození proces obnošení urychlili, jako například brusky, struhadla, vazelínu a barvu. Také jsem látky nechávala prát, ještě než jsme je stříhali, což materiál zjemňuje.“

Na vojenské uniformy, které nosí Leo, Vasilij a jejich kolegové, Beavan najala polského výrobce. „Manufaktura Hero Collection v Poznani se specializuje na uniformy pro polskou armádu, policii a sportovní oddíly,“ říká. „Ale vášní jejího majitele Krzysztofa jsou historické uniformy. Je to skvělý krejčí s vynikajícím okem pro dobové střihy a ve své dílně vyrobil pro Dítě číslo 44 na 400 uniforem.“

Najdete na snímku Janu Strykovou?

Pokud jde o Noomi Rapace, oblékat ji bylo velmi jednoduché: „Vypadala by skvěle i ve starém pytli,“ říká Beavan. „Protože hraje učitelku, oblékli jsme ji velmi jednoduše, do prostých střihů a levných látek.“

Podobný přístup zvolila i při oblékání 800 komparzistů, kteří účinkovali v davové scéně na nádraží.

„Mezi obyčejnými lidmi v Sovětském svazu té doby vládl obrovský strach. Takže lidé v davu se nesnaží ničím vyniknout. I u hlavních hrdinů jsem zvolila tlumené odstíny. Nikdo nenosí zářivou červenou nebo jinou výraznou barvu. Nechtěli vyniknout ze strachu, že si jich někdo všimne.“

Moskva nad Vltavou

Dítě číslo 44 je jedním z nejvýznamnějších hollywoodských filmů, jenž v poslední době vznikal u nás. Samotné natáčení v létě 2013 trvalo od června do září přes deset týdnů, probíhalo v Praze i na mnoha dalších místech České republiky. Do širokého povědomí se pak dostal především proto, že díky filmu byla vůbec poprvé kvůli natáčení zastavena část pražského metra a veřejná doprava v něm.

Natáčení předcházely i náročné přípravy. „Hlavní herci byli v Česku už tři týdny před začátkem, pilovali ruský přízvuk a zkoušeli. Včetně všech příprav tu američtí filmaři strávili téměř devět měsíců,“ uvádí Silvia Jančulová, která měla za společnost Stillking Films natáčení u nás na starosti.

Hollywoodský štáb Dítěte číslo 44 u nás utratil celkem na 20 milionů dolarů. Tajně a mimo jakoukoliv pozornost se části natáčení osobně zúčastnil i producent a legendární filmař v jedné osobě – Ridley Scott. Na vznik filmu se přijel podívat také autor knižní předlohy Tom Robin Smith a štábu dokonce prozradil, že vůbec první myšlenka na celý příběh a na vznik knihy ho napadla při cestování právě během pobytu v Praze.

Praha hraje ve filmu Moskvu 50ých let v době studené války. Národní divadlo a Rudolfinum byly použity pro natáčení scén, v nichž elitní důstojníci MGB se svými ženami sledují Labutí jezero v moskevském Bolšom těatru. Točilo se na Hlavním nádraží, v Národním muzeu, na Invalidovně, v metru na Andělu, na Malostranském náměstí a na dalších místech. „Přestože se točilo v létě, museli jsme občas pár ulic zasněžit a herci hráli zimní scény v těžkých kožešinových kostýmech,“ vzpomíná Veronika Hladíková, která se v rámci Stillking Films starala o herecké hvězdy.  Výtvarník Jan Roelfs navíc dohlížel na vytvoření 125 dekorací pro scény, které se točily ve studiích na Barrandově.

Jako byla Moskva srdcem Sovětského svazu, Praha byla centrálou a zázemím natáčení tak, aby ji měli filmaři vždy „po ruce“, i když točili mimo ní. Máchovo jezero, Ralsko, Králův Dvůr, Dobříš, Hrádek u Rokycan …  

Ty nejdokonalejší ukázky architektury v sovětském stylu 50. a 60. let

„V České republice najdete ty nejdokonalejší ukázky architektury v sovětském stylu 50. a 60. let jen hodinu cesty z pražského centra,“ říká nadšeně další producent Adam Merims.

S nádherou Moskvy pak kontrastuje pochmurné městečko Volsk, kam jsou Leo a Raisa posláni do vyhnanství. Merims si byl vědom, že režisér Daniel Espinosa rád točí v reálných lokacích, což hercům i štábu dodává pocit té správné atmosféry. Najít kulisy městečka Volsk bylo tedy klíčové. Filmaři si prohlédli více než 50 lokací ve vzdálenosti do tří hodin jízdy od Prahy. Nakonec se rozhodli pro Králův Dvůr, kde sídlí už více než 163 let stará ocelárna. „Samotný areál ocelárny jsme se rozhodli proměnit v město,“ říká Merims.

Z některých míst a jejich atmosféry byli unešení i samotní herci. „Ta místa tady jsou tak autentická, že prostě hodně práce udělají a odehrají za nás,“ pochvaloval si Gary Oldman například industriální železárny v Hrádku u Rokycan jako rovnoprávného hereckého partnera.  

Důležitou roli hrály také vlaky a železniční tratě – Leo a Raisa v přeplněných vlacích ve filmu najezdí na 1000 kilometrů. Aby jejich cesty působily autentičtěji, filmaři při natáčení použili velkou parní lokomotivu, vyrobenou v roce 1928, jejíž maximální rychlost je asi 50 km za hodinu. Ve scénách na nádraží navíc figuruje další lokomotiva, vyrobená ve Vídni roku 1944. „Dali jsme si záležet, aby to na nádraží vypadalo velmi věrohodně,“ dodává Merims.

Vedle natáčecích míst promluvili do Dítěte číslo 44 i čeští filmaři, na filmu se jich podílelo přes 150. A právě na ně v oficiálních rozhovorech vzpomíná hlavní hvězda filmu Tom Hardy. „Film jsme točili v České republice a musím říct, že místní štáb byl prostě fantastický. Jsou to opravdoví a hodně dobří profesionálové, všechno klapalo, jak mělo. Ve všech ohledech je to pro natáčení skvělá země. Bylo úžasné pracovat někde, kde všichni berou opravdu vážně svou práci, ale neberou zas až tak vážně sami sebe.“ 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.          

Vložil: Anička Vančová

Film týdne, Dítě číslo 44,