RECENZE Michal Viewegh přitvrdil. Jeho povídková kniha typické čtenáře zaskočí

Foto: TV Prima

Popisek: Michal Viewegh u Krause

Když před třemi lety bojoval o život, těžko by si dokázal představit, že se znovu vrátí k psaní. A přeci. Autor desítek knih, nás nejúspěšnější spisovatel, přichází po čase se souborem třinácti povídek Zpátky ve hře.

Viewegh patří mezi nejvíc překládané, nejžádanější a nejúspěšnější spisovatele, které porevoluční období přineslo. I přesto se pro jeho prózu složitě hledá charakteristický prvek. Není ani napínavá, ani tak moc vtipná, není tam často žádné překvapení, ale přeci je vždy okouzlující. Viewegh zkrátka a dobře nesází na osvědčené stereotypy, "jen" píše. Tak jako v případě souboru třinácti povídek, jimž dominují dvě témata. Nemoc a vztahy.

Už první povídka naznačí, že půjde o čtení přímé, polopatické, a přeci dokonale promyšlené, vypointované a neotřelé. Křižovatka, stejně jako několik dalších příběhů (Magické kouzlo měsíčního svitu, Vymrdanej pánbíčkář nebo Mrtvola a Zombie) jdou podobnou cestou. Hlavní hrdina Oskar, zčásti fiktivní a zčásti autentický, si užívá života, stejně jako se mu brání. Plno životních zkušeností doplňuje málo obvyklý kolorit vulgarit. Ty jsou pro Viewegha netypické, ale nebudeme lhát, když naznačíme, že sedí a celkovému vyznění textu ničím neubližují. Zcela ojedinělá a v rámci celku výjimečná je story Subtilní věci chlapi nikdy nepochopí. Jejímu vzniku dal podnět novinový článek o ženě, která týden neohlásila smrt svého muže.

Právě tato povídka, nezařaditelná do výše zmíněných kategorií nemoc a vztahy, tvoří předěl. Vše ostatní, jistě editorsky cíleně připravené, navazuje na spisovatelův zdravotní stav. Čtenář se podívá pod pokličku tvrdé pleny mozkové, kde jen marně nahmatá klid, jistotu, pohodu, život. Michal Viewegh zcela prozaicky, ironicky a bez sebemenší chutě zapírat, anebo naopak přehánět, líčí svůj současný zdravotní stav. Častá únava, špatná paměť, zrak a orientace jdou ovšem proti tomu, co sám vytvořil. Ačkoli se jako autor věnuje adoraci nevěry, jak sám uvádí, málokdo se nad tím pozastaví, protože jde o prakticky běžnou věc. Zato psaní, to je něco jiného. Autor musí už zpočátku vědět, kam míří. Když ne přímo do cíle, tak alespoň do jeho blízkosti. Vieweghovi patří náležité ocenění právě kvůli tomu, že byl s to udržet koncentraci a své povídky zaznamenat bez jakéhokoli okolního vlivu. Jednoduše řečeno: pokud by někdo nevěděl, co se mu stalo s aortou a na jak tenkém vlásku mu visel život, nedošlo by mu, že drtivá část knihy je prožitá a ne vyfabulovaná.

Mezi povídkami taktéž naleznete citlivé kresby výtvarníka Josefa Bolfa, tak typické pro autorova rozpoložení.

Snad jedinou výtkou bychom se chtěli zaměřit na redigaci celého textu. Ten je seřazen podle jakéhosi vodítka smyslu. Na sebe navazují vztahy, pokračuje zdravotní stav a třináctka určitě neznamená smutek, ale nový začátek, jelikož právě poslední povídka dala souboru název. Čím se Viewegh vrací, koresponduje s jeho ironií a nadhledem. Abychom se tedy vrátili k té jediné kritické poznámce. Tou je časová osa. Pro bedlivější čtenáře by se více hodilo, pokud by šly povídky zase sebou v čase. Navzdory tomu, že by redakčně nedržely pohromadě. Proč? Protože ani sám autor nedrží pohromadě a právě tahle mozaika mohla nádherně ukázat, jak mu bylo a v jaké situaci ta malá díla vznikala.

Jinak nelze vytknout nic.

Název: Zpátky ve hře
Autor: Michal Viewegh
Nakladatel: Druhé město, 2015
Hodnocení: 90 procent

Vložil: Zdeněk Svoboda