Zavolal režisér: Hele, co budeš dělat v dalších 15 letech? vypráví slavná herečka... Oscarový film Chlapectví, ověnčený mnoha dalšími cenami, vychází na DVD a Blue Ray

Foto: Archiv

Popisek: Chlapectví získalo Zlatý glóbus za nejlepší drama, nejlepší režii a nejlepší herečku ve vedlejší roli - Patricia Arquette.

ROZHOVOR Tento týden byl pro tvůrce Chlapectví velmi úspěšný. Diváci i kritici mu už na festivalech a v běžné kinodistribuci sice dávno propadli, nyní to je ale potvrzené i pozlacenými cenami. Chlapectví totiž získalo Zlatý glóbus za nejlepší drama, nejlepší režii a nejlepší herečku ve vedlejší roli (Patricia Arquette). I čerstvě oznámené nominace na Oskara dávají Chlapectví velké naděje s 6 nominacemi: za nejlepší film, nejlepší režii, nejlepší originální scénář, nejlepší střih, nejlepšího herce ve vedlejší roli - Ethan Hawke a nejlepší herečku ve vedlejší roli - Patricia Arquette. Právě s herečkou Patricií Arquette si nyní můžete přečíst exkluzivní rozhovor…

Chlapectví je výjimečný film. Příběh o dospívání jednoho obyčejného kluka chtěl režisér Richard Linklater (Před soumrakem, Před půlnocí) natočit co nejpoctivěji, i proto na něm pracoval dvanáct let. Každý rok, na tři až čtyři natáčecí dny, se sešla tatáž sestava herců a tvůrců, aby natočila další střípek do jedné životní mozaiky. Výsledkem je snímek, který je neobyčejný svou obyčejností a také tím, jak neuvěřitelně pestrou škálu emocí dokáže ze svých diváků vydolovat. Mason (Ellar Coltrane) je sympatický šestiletý kluk, který po rozvodu rodičů žije se starší sestrou Sam (Lorelei Linklater) a mámou (Patricia Arquette). S tátou (Ethan Hawke) se ale obě děti pravidelně vídají a mají s ním kamarádský vztah. Taková je Masonova výchozí životní situace, z níž se vydává vstříc pubertě, dospívání a dospělosti. Po cestě míjí spousty známých a přátel, prvních a druhých lásek, konfliktů a usmiřování se sestrou a matkou a dalších životních křižovatek, které všichni tak důvěrně známe.

Patricia Arquette: Vizuálně je to vlastně docela brutální

Její kariéra začala u filmů s Timem Burtonem (Ed Wood, 1994), Davidem Lynchem (Lost Highway, 1997), Davidem O. Russellem (Flirtování s katastrofou, 1996) a Martinem Scorsesem (Počítání mrtvých, 1999), nicméně žádný film není možné srovnat s tím, co Patricia Arquette zažila u filmu Chlapectví s Richardem Linklaterem. Film natočený v průběhu 12 let se natáčel pouze několik dní v každém roce. Chlapectví mapuje dospívání Masona z Texasu (Ellar Coltrane), jeho sestry Samanthy (Lorelei Linklater) a jejich matky Olivie (Patricia Arquette). V rozhovoru se Patricia Arquette rozpovídala o tom, co ji přimělo roli přijmout, jaké to bylo sledovat se stárnout a jak její roli ovlivnilo její samotné vychovávání dvou dětí.

Jak vám režisér Richard Linklater projekt představit? Je to film tak neobvyklý…

Zavolal mi  a řekl: „Hele, co budeš dělat v dalších 15 letech?” – odpověděla jsem mu, že si asi budu hledat práci, na to on, že bude dělat na filmu, který se bude natáčet vždy jen pár dní v roce po dobu 12 let. Dále jsem se zeptala, jestli pro tu roli opravdu počítá se mnou, nato odpověděl, že bych se na to mohla hodit. Takže jsem řekla, že do toho jdu, protože to by vzrušující nový nápad.  Dále jsem zeptala, o čem film bude, protože bych přece měla něco vědět o své postavě. Už můj první pocit byl, že se bude jednat o úžasný filmový zážitek.

Jaké to je sledovat film a vidět svůj vývoj za těch posledních 12 let?

Vizuálně je to vlastně docela brutální, to vám řeknu rovnou. Ale emocionálně je to přesně to, co jsme všichni chtěli. Já a Ethan Hawke (otec Masona) jsme opravdu stáli o nějakou výzvu. Ano, je to všechno rychlé, sledovat, jak se ty děti mění a procházejí různými změnami. Je to příběh o tom být člověk. Třeba můj oblíbený film je Východ slunce z roku 1927 od F.Q. Murnaua. V originále to má podtitul Píseň dvou lidí a zrovna jsem říkala Richardovi, že Chlapectví je taková píseň pěti lidí.

Řekněte nám něco o cestě vaší postavy Olivie, ať už jako matky nebo člověka. Jak se časem vyvíjí?

Na začátku si myslím, že je dost šokována, že z ní je matka živitelka a má na sobě velkou tíhu zodpovědnosti, protože musí sama vychovat dvě děti. Myslím, že chce lepší budoucnost pro své děti, a proto se rozhodne vrátit se do školy. Zároveň to ale dělá I pro sebe. Aby byla dobrý rodičem, rozhodne se pro své děti vybudovat silnější rodinné zázemí s nějakým stabilním otcovským vzorem. To ale skončí velmi špatně. Vždycky se snaží být tím nejlepším rodičem, zároveň se ale sama ptá: „Kdo jsem?” a „Čím jsem chtěla být?”. Vlastě nikdy neměla čas se nad tím pořádně zamyslet. Nejdříve byla někoho dcerou a hned se stala někoho matkou. Až na konci to vypadá, že konečně přijde na to, kdo ve skutečnosti je. Ten moment, kdy její syn Mason odchází na univerzitu, to na ní všechno padne a vlastně je z toho dost vyděšená.  Už nebude někoho matkou každý den. Už neví, kdo je, když není matkou.                                                                                                                                                       

Pomohlo vám v této roli být sama matkou?

Ano, ale všichni máme ve svých životech nějakou silnou ženskou či mateřkou postavu. Bylo tady hodně možností a rozhodování a má postava vždy udělala pravý opak toho, než pro co bych se rozhodla já. Ale bylo velmi zajímavé slyšet názor jiných a vidět to z jiného úhlu pohledu.

Bylo těžké vracet se každý rok k vaší roli, neměla jste trochu pocit, že už to dělat nechcete? 

Chtěla jsem natáčet třikrát, pětkrát, dvanáctkrát do roka. Přála bych si, aby to tak bylo napořád. Nikdy se nestalo, že bych už nechtěla natáčet, vždy jsem se těšila. Někdy jsem ale měla červené nebo modré vlasy a musela jsem si je přebarvit. To asi byla největší výzva – ale vlastně nebyla. Mezitím jsem ale 7 let natáčela Medium (2005), takže bylo vlastně těžké si vzít pár dní volna na další natáčení.

Jde vám dokumentace života vašich vlastních dětí v podobném smyslu jako je to ve filmu?

Mám milion vytištěných fotek mého syna. Ale už jsem si nenechala vyvolat fotky mé dcery, ale mám je vždy v počítači. Ale měla bych si je také vytisknout!

Myslíte, že tento film je o plynutí času?

Ano, myslím. Taky to ale je lidský příběh. Tam venku máme vždycky vládu, vždycky máme stát, ve kterém žijeme, vždycky se něco politického děje, nové hračky přicházejí, takové základní věci. Ale vevnitř máme to, kdo jsme. A rodinné zážitky jsou opravdu nadčasové.

Vložil: Anička Vančová