Marsovský oceán piva: VI. povídka ze série COVID WARS V. GOGO HOMO
12.10.2026
Foto: Marek Dobeš / Gemini+
Popisek: Ilustrační obrázek
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: V sérii Covidové války se Marek Dobeš již dostal k šesté povídce… Mimochodem, tato série již doznala své knižní podoby, již si vydal autor sám. O knize píše: „Příběhy ze světa císařství za panování reverzního hologramu patky Donalda Johna Trumpa Augusta I. Zářivého Sci-fi satira, kterou v té či oné formě všichni žijeme. Koncesovaní fluid druidi, závody v rozdojení kozla, kulturní války s jednotkami OmbudsOsobO, satanské orgie v Molenbeeku, zákeřní parasomnici, postfalické zpravodajství, toulaví transpsi, sloní spermoléčba, intifantiliáda, a samozřejmě propulze inkluze aplikace autorova dlouhodobě udržitelného kretenismu třetího stupně.“
A pokračuje v anotaci: „Prostě Ein Kessel Bžuntes estráda absurdity, po které už nikdy nepohlédnete na svého transpsa stejnýma očima. Povídky Covid Wars, CsCis. Marka Dobeše, kandidáta běd, jsou přesně ten šálek vitriolu, který potřebujete denně kloktat na starosti všedního globalizovaného dne, abyste se alespoň chvíli necítili jako Podčolek.“

Nyní již k aktuálnímu dílu série:
Povalená pohádka, rodino Krucko dostalo pochvalo za příkladno etno redukcionismus, vesnička má středisková 布尔诺日阿博夫热斯基.
Bylo nebylo, ve zprávě pověřence pro exopolitiku třetího stupně, krizová komunikace, odbor zvaný lidově „nepanikař, zdrhej“, předmět: planeta Silénia, se defekcí zjevilo.
Nebyl to Mars, i když by to znělo fakt dobře, že jsme na rudé planetě nenašli vodu, ale pivo. Nešlo o oceán. A vlastě to ani nebylo pivo. Ale pro pochopení situace nejsou výše zmíněné příměry od věci. Planeta Silénia, původním názvem Dzingram, v pravém rameni Andromedy, byla pro nás humanoidy nejobyvatelnější potenciální domicil široko daleko. Dokud jsme nenarazili na ten oceán „piva“. Olbřímí jezero husté zlatavé tekutiny líně se převalující na odvrácené straně Dzingramu, kam světlo dopadá díky specifikům oběžnice jen za svítání.
V prvních letech osidlování jsme měli dost práce sami se sebou. Naše kolonie se úspěšně rozrůstala, nově příchozí klučili v jejím perimetru vlastní městyse, bylo okolo toho papírování a politické handrkovačky. Dovedete si to představit. A to jsme neměli v parlamentu nikoho za zelené, kdo by zkoumal každého dzingrambroučka, kterých se při budování komunikací rozdrtily bambilióny. A to nemluvím o situaci po zjištění, že ti zelenkavě zbarvení lokální střevlíci o velikosti dlaně novorozence mají chuť avokáda a výživné vlastnosti stejku. Začali jsme je těžit a zásobovat jimi řetězce na Zemi i přilehlých satelitech, tak byli nutričně výhodní. Ono bylo ostatně všechno na Dzingram báječně jedlé. Člověk mohl pomalu nabýt dojmu, že se stačí zakousnout do drnu a pochutnáte si.
Dokud nás nenapadlo otestovat chuťové vlastnosti toho proklatého jezera.
Ukázalo se, že nejen na první pohled vypadá jako dobře nachlazená plznička, ale dokonce tak i šmakuje. A opět přišlo na řadu měření nakolik by potenciálně splňovala tato tekutina podmínky pro těžbu výživových látek, které potřebuje lidský organismus k získání energie, růstu a obnově buněk. Splňovala. Dokonced podobně jako pivo napomáhala růstu a trávení, nervovému systému i tvorbě červených krvinek. V momentě, kdy jsme přešli na testování lidskými jedinci, hlásili tito mírnou euforii. Aniž by ovšem jejich játra byla zatížena. Alkohol v pivním moři přístroje neindikovaly. Po měsících výzkumů se navíc ukázalo, že už po prvním doušku účinky přetrvávají. Ochotní pokusní lidští králíci hlásili setrvalý stav zlepšené nálady, někteří se dokonce přiznali k lehké mimosmyslové komunikaci s oceánem. Následně jsme udeřili i na ostatní a výsledek byl předvídatelný. S oceánem probíhala lehká, řekněme pocitová komunikace, ze strany všech, kteří měli tu čest jeho tekutiny ochutnat. Spojení přetrvávalo i po návratu na Zemi. Evidetně mělo kvantový základ. A tehdy to začalo být zajímavé. Představte si, že máte s vaším půllitrem důvěrný vztah nejen dokud mu neuvidíte na dno, ale prakticky navždy. Že se nemusíte vnucovat pozornosti barmana, aby se vám dostalo psychoterapie v těžkých okamžicích vašich životů, ale máte cvokaře v žaludku. Zlehka. Nenuceně. Navždy.
Zástupci pozemského pivovarského průmyslu si u nás začali podávat dveře.
My však situaci nehodlali podcenit. Neodstěhovali jsme se na jinou planetu, abychom si na ní ze Země zanesli lobbismus a korupci. Navíc nám velmi brzy došlo, že bychom si mohli vybudovat vlastní pivotěžební společnost.
A výsledek se dostavil.
Oceán piva se nasral.
Poznali jsme to velmi snadno. Žádné trapné vlnky nebo jiné pokusy. Prostě se z odvrácené strany přelil na stranu přivrácenou. Kde se shodou okolností nacházela naše celá kolonie.
Ta se ovšem tak rychle přelít nedokázala.
Přežilo nás jen pár.
Tedy přežilo, možná by nám bylo lépe, kdybychom sdíleli osud našich kolegů, kteří jako moucha v jantaru uvízli uvnitř mas zlatavé mazlavé pivotekutiny. Prakticky od začátku s námi navázali komunikaci. Nikoli slovy, pocity. Někdy příjemnou, jindy hluboce depresivní. Znáte lidi, psychickou pohodu a vyrovnanost abys mezi nimi mikroskopem pohledal. A takto nevypočitatelně nyní komunikovali z útrob oceánu nejen s námi, ale i se všemi předchozími konzumenty. Nálady oceánu se prostě s nově zapojenými lidskými jedinci změnily. Už to nebyl psychoterapeuticky vyklidněný kámoš. Zmítaly s ním jak prudké vlnobytí emoce. Tsunami emocí. A tím pádem i s námi.
Nezapomeňte, že za ty roky ochutnal až donedávna blahodárné účinky oceánu piva kdekdo. Od intergalaktické střední třídy až po meziplanetární honoraci.
Někteří z nás se pokusili uniknout, ale ani v odlehlých končinách neztrácel pocitový přenos na intenzitě. Mnozí do oceánu prostě „sebevražedně“ zapadli a raději se přidali k jeho více méně vyrovnanému vnitřnímu rozpoložení, než nechat si nevypočitatelně míchat svými pocity na dálku. Čímž jen dále zhoršili jeho celový stav.
Naše oddělení tu však nebylo od pěstování wellbeing, nebo dokonce hygge. My jsme krizoví pracovníci. A jako takoví jsme zvyklí trpět a trpělivě hledat řešení.
Tolik k historii problému známého jako „Marsovský oceán piva“. Je čas přejít do času přítomného. Náš plán je ve své genialitě jednoduchý. Zapojujeme pana Vladislava.
Vladislav je rodák z Čech. Tatínek Čech zezplzně, maminka čechobudějovičanka. Oba odkojení od útlého věku pivem. Nejčastější hádky v rodině se vždy nesou v duchu preferované značky. Nehodlám ani jednu jmenovat. Ve vědecké zprávě nemá product placement co pohledávat.
Vladislav jako správný potomek představuje amalgám rodičovských genů. Chutná mu jakékoli pivo.
Jeho objem tomu napovídá.
Po studiu potravinářství se zaměřením na pivovary pracuje jako sládek létajícího pivovaru. A když říkám létajícího, myslím tím doslova mezihvězdný transport, pivní turistiku nejvyššího stupně. Kdo někdy pečoval o kvasnice ve stavu beztíže, ten chápe, o jak delikátním poslání je řeč.
Chce to nasazení 24/7, hodně ochutnávání a plné nachlazení. Vladislav ochutnává rád. Natolik rád, že už se k němu do hvězdoletu další zátěž nevejde.
Jeho vztah s pivem je nepřenosný a neopakovatelný. Pivo je pro něj parťák, průvodce, guru, pacient i manželka. Při přeletu z jedné mezihvězdné základny na druhou o kvasné procesy nejen pečuje, on si těmi kvasnice povídá. Zná každou jménem, sám je přeci pojmenoval. Zná jejich silné i slabé stránky, rozumí si s nimi beze slov.
Jedinečný odborník přes každý kvašený alkoholický nápoj, není lepšího vyjednavače pokud se týče ležáku.
Nyní jej tedy sledujeme zaměřovacími přístroji z orbity, kterak v plavečkách jak pro panenku cudně hrozících prasknutím pod obrovským teřichem pivoznalce, vstupuje jemně pomlaskávajíc do příboje.
Pomalými pohyby paží, jako by oceán objímal on a nikoli tekutina jeho, tempuje k obzoru.
Na jeho přání jsme se stáhli v kosmických lodích z planety a nechali konat výsadek o jednom muži, tedy Vladislava zcela samotného. Na jeho pokyn jsme planetu přejmenovali, v hvězdných mapách bude nyní už navždy bez ohledu na výsledek známa jako Silénia. Podle Siléna, v řecké mytologii boha piva a druha pijáků, vychovatele a průvodce Dionýsa.
Pokud se Vladislav nedokáže s oceánem piva domluvit, pak už nikdo.
Buď nám Silénus milostiv. Dej Bůh štěstí.
Závěrečné zhodnocení pověřence pro minimálně dvanáctistupňovou exopolitiku.
O půl roku později bylo jasno, že pan Vladislav uspěl.
Psycho-seismická aktivita oceánu polevila. Lidská osádka planety se přestala bát o život. Z jejich analýz bylo jasné, že pokud se bude křivka soužití vyvíjet nastoleným směrem, symbyóza bude novou konstantou Silénie. Samotný prezident mi zavolal zrovna, když mi padla. Neměl jsem z toho kdovíjakou radost, sotva jsem zmerčil volné místečko na lavici U Černého vola a už jsem musel jít videotelefonovat před dům. Každý kdo ví, jak těžce se tu shání sitzplac, mou rozmrzelost chápe. Ale co bych pro naši nejbližší kosmickou kolonii neobětoval. Ostatně pan Vladislav už učinil mnohem více. Pokud tedy rozpuštění se v oceánu piva byla pro něj vůbec nějaká oběť.
„Haló, pane prezidente, slyšíme se?“
„Něco vám tam vyzvání, pane pověřenče.“
„Jsem pár kroků od Lorety, omlouvám se, za chvíli bude po všem.“
„Chápu. Popíši vám tedy alespoň momentální situaci tady u nás na Silénii.“
„Poslouchám.“
„Satelitní snímkování s definitivní platností potvdilo, že pan se pan Vladislav rozpustil.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, ono z něj trochu v tom oceánu patrně zůstalo, nastaly změny, oceán začal být, jak bych to specifikoval, prostě takový přátelštější. Klidnější, už nereaguje podrážděně na naše aktivity.“
„Ano, pan Vladislav byl klidnější nátury. Stejně jako většina jeho krajanů. Ono přeci jen, když to vezmete z hlediska kulturně-antropologické typologie – pivní národy jsou snášenlivější, než ty pijící převážně víno nebo dokonce vodku.“
„Ono se vlastně nestalo nic dramatického. A to je právě dobře. Tedy ne hned, ale změna se projevila. Později se naši vědci dovtípili, když příboj vyvrhl na břeh jeho kontrolní náramek, černá schránka hovoří jasnou řečí. Tepová hladina byla neměnná, tempoval, nwechal se nadnášet, upíjel, postupně se rozpustil a ten jeho klid přešel na celý oceán. Alespoň na nějakou dobu.“
„On už byl pivo více, než člověk, když odlétal.“
„Právě, proto volám právě vám, to vy jste vytipoval pana Vladislava.“
„Děkuji, nebylo to těžké, bylo z čeho vybírat.“
„Právě, my bychom tu potřeboval další podobné pany Vladislavy. Víte, kterým by nečilo problém se pro naši komunitu obětovat.“
„A kolik byste si jich zhruba představoali, pane prezidente?“
„Řeknu to na rovinu – čím více, tím lépe. Ať máme jistotu. Ale prosím opravdu jen ty nejlepší, s nejsilnější možnou afinitou k pivu.“
„To nebude problém.“
„Že ne, skvěle. A kolik zhruba máte k dispozici?“
„Zhruba? No zhruba jich tu máme tak deset miliónů.“
Dodatek řídícího agenta vesničky 布尔诺日阿博夫热斯基, soudruha Sin Ťjin Čunga z ODBORU VNĚJŠÍ PROPAGANDY A IDEOLOGICKÉHO DOHLEDU ČLR. Přestože byl text ústně šířené bezzubé zkazky „Planeta Silénia“ původně indikován k exekutivní cenzuře pro subverzi státního aparátu a projevy anomické dekadence, po ideologické rekontextualizaci bylo schváleno jeho propagandistické využití coby deskriptivní případové studie regresivních vzorců české etnicity; narativ totiž věrně demaskuje její imanentní etno-kulturní determinanty – totální fetišizaci a habituální sakralizaci piva coby primárního etnického markéru potlačujícího bazální reprodukční i sebezáchovné imperativy, fenomén pasivní asimilace a pseudoadaptivní ataraxie ústící v somatickou i kognitivní fúzi s externí hrozbou namísto agonálního odporu, a v neposlední řadě partikulární plebejský oportunismus, v němž institucionalizovaný amoralismus a atomizovaný lokální mikrohabitat jednoznačně triumfují nad jakoukoli formou celospolečenské koheze či etické solidarity.
Věnováno Bohumilu Hrabalovi, 1914 - 1997.

Vložil: Marek Dobeš