Metalové texty ve slovenštině jsou legrační, říká kapela Eufory
26.09.2026
Foto: Marek Dobeš (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Eufory na pódiu
NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Slovenská heavy a power metalová skupina Eufory vznikla v roce 2008 v Martině z iniciativy bubenice Miriamy Hodoňové a jejího bratra, kytaristy Štefana Hodoňa.
Formace, kterou v současnosti doplňují kytarista Peter Drábik a baskytarista Filip Andel, se po počátečních personálních proměnách a vítězství v soutěži Rock Off 2 začala intenzivně věnovat vlastní tvorbě. Její hudební styl staví na melodických riffech, energickém projevu a mezinárodně oceňovaných studiových albech Flying Island Eufory z roku 2015, Higher and Higher z roku 2018, na němž spolupracoval Roland Grapow, a albu Fifth Dimension z roku 2023. Skupina si postupně vybudovala silné koncertní zázemí nejen na Slovensku, ale i v Česku, vystoupila na festivalu Masters of Rock a sdílela pódia s předními zahraničními formacemi jako Powerwolf nebo Freedom Call.
Zásadní zlom v historii kapely nastal na přelomu let 2024 a 2025 s příchodem nového zpěváka Jaroslava Mojžiše, který dříve působil v Metalindě. Skupina se s jeho příchodem rozhodla pro dosud nejvýraznější koncepční obrat a opustila dosavadní angličtinu ve prospěch rodného jazyka. Po úspěšných singlech jako Koniec snov nebo Schizofrénia absolvovala v průběhu roku 2025 celorepublikové turné Jungle Tour po boku české rockové kapely Traktor. Celý tento posun vyvrcholil v listopadu 2025 vydáním v pořadí čtvrtého studiového alba nesoucího název Eufory, které je kompletně naspívané ve slovenštině a představuje modernější, přímočařejší tvář skupiny.
Eufory jsem zažil jako naprosté profíky. Už v zákulisí bylo slyšet, jak se rozezpívávají. Následně sólového kytaristu přistihnu při důsledné přípravě, když si na toaletě fénuje háro. Teď teprve vidím limity jinak velmi moderního a na koncerty precizně připraveného prostoru Fora Karlín. Jak se tu bude řešit revival hair metalu se všemi jeho vlasovými kreacemi, to nevím. „Nemyslím si, že bychom byli v Praze někdy ve větším sále,“ uvažuje bubenice MIA. Zpěvák Jaro ji doplní ohledně do diváků molem prodloužené stage: „My to máme na kilometry.“ A za chvíli svým charismatickým pěveckým stylem, vypilovaným už v předchozím angažmá u Metalindy, rozpálí do maxima pohledy většině žen v publiku. A když už jsem u diváků, příjemně mne překvapil počet tváří mladých rockerek. Jedna z nich se přiřítí do vinglu hrazení hned po otevření veřejnosti, Anna Průšová: „EUFORY jsem slyšela už poprvé v Liberci s TRAKTOR.“ Já si je tu rád užiji naživo poprvé a týká se to i rozhovoru s nimi, konkrétně bubenicí Miriamou Hodoňovou a zpěvákem Jaroslavem Mojžišem.
Odkud jste dnes do Prahy přijeli?
Miriama MIA Hodoňová: Z Martina.
Takže napřímo na tenhle koncert ze Slovenska, nebo v rámci další zastávky v rámci šňůry?
Miriama: Ne, přímo z domova, z Martina.
Jaroslav Mojžiš: Z Martina. Ale s Traktorem jedeme celé turné.
Hráli jste v Česku už někdy ve větší hale?
Miriama: Nemyslím si, že bychom hráli ve větším, než je Forum Karlín.
Jaroslav: Jsme tu poprvé.
Takže jde trošičku o váš milník?
Jaroslav: Dokonce Štefko, kytarista (Števo Hodoň pozn. aut.), tak on tu byl na zahraniční kapele, na HIM, a on měl od té doby takový sen, že by jednou jako chtěl v tomto Foru Karlín hrát, a dneska je tady, takže on má takový malý sen splněný. Jeden z nich.
Miriama: Prý jsem tu byla i já na tom HIMu, ale to si normálně nepamatuju, když říkal, že tu chce hrát.
HIM, že tu byl? Jak je to dlouho?
Miriama: To bylo tak kolik? Čtyři roky zpátky, možná pět, když tu byl.
Budete se nějak muset vypořádat s tím, že hrajete na té velké prokomponované stage Traktoru, s vrakem automobilu apod…
Miriama: Vždycky si pak musím dát ego riser před autem. Ale když je malé podium, tak se tam s tím autem nevejdou, tak je to v pohodě, že jsem přímo pod bicími. Když je větší, tak už tam dají auto a moje bicí jsou na boku nebo před autem.
Tak to vás trošku determinuje z hlediska show…
Miriama: Traktor mají tu stage takovou jako džungli, kde člověk neví, o co zakopne. A minule tam měli takový kočárek s mrtvým dítětem, to bylo docela strašidelné. A bylo to zaparkované vedle toho mého ego riseru, celou dobu jsem se na to dívala, normálně horor.
Jaroslav: Kostry jsou tam…
Miriama: Kostřičky. Deno a Anča jsme je nazvali.
Takže to bicí vpravo pod tou nástavbou, tak ty jsou vaše?
Miriama: Vpravo jsou moje, jo. Bílé jsou moje bicí.
Jsou trošku menší, než Pavla Balka.
Miriama: Tak víš, já mám metr šedesát.
A nevylezeš si nějak na ten vrak automobilu, že bys tam třeba zastepovala…
Miriama: Jasně. Hm, jasně, zastepovala. Při mém štěstí bych zastepovala, auto by se rozlomilo a má si zlomila nohu…
Jaroslav: Ono se nám už stalo i to, že se tam otevíraly dveře toho auta samy. Bylo tak postavené, že se mu dveře začaly otevírat a my jako „Co se děje?“
Když má člověk ten pohyb na podiu v krvi a teď musí toho autopilota nastavit tak, že máš v cestě auto, to asi není řádit před diváky lehké… A vy se hýbete docela hodně, jak jsem si všiml.
Miriama: Kluci jo, no. Já moc ne.
Jaroslav: My to máme na kilometry.
Miriama: Vždyť pověz historku se mnou, jak jsem tě posílala tleskat. Ne, protože Jaro, když… on je s námi vlastně kolik? Rok teď, rok jako zpěvák.
Jaroslav: Rok, no.
Tak se musí snažit, to je jasné.
Miriama: Tak on byl na začátku ještě jasně že takový… já jsem mu říkala starý Dracula. Říkám: „Víc se hýbej.“ On šel tak pomalu po tom mole, jo, když šel zpátky a pak přišel ke mně za bicí a říká: „Já jsem od tebe chtěl takovou podporu, úsměv a tak,“ a já jsem ho hned: „Vypadni tleskat, roztleskávej!“
Jaroslav: Ona po mně křičela: „Vypadni! Co tu děláš?“
Miriama: Už si zvykl. Teď jsem ho pochválila…
Jaroslav: Ani napít se nemůžu, jako…
Miriama: …za poslední koncert, že už se taky začal hýbat, protože kluci jsou dost mrštní, kytaristi, ti už to mají sehrané, jen Jaro byl takový, že fakt chodil tak pomalu, když šel zpátky. Mě to normálně rozčilovalo, jo. Ono je ale pravda, že když to lidé natáčejí nebo to vidíš z dálky, tak jako kamera, jako ve filmu, musíš strašně přehánět. Musíš dělat obrovská gesta, protože ty jsi vzadu na tom pódiu malý pindík a jednoduše když jen mávneš rukou, tak jako bys neudělal nic. A když on jde z té stage pomalu, tak to fakt vypadá, jako když Dracula vstával z hrobu, jo, že prostě jde shrbený a po tom mole. Prostě oni musejí létat. Nebo musíš mít ten krok zvládnutý, takový ten herecký, jo, úplně ten povznesený. Takže to prodat, jo.
Prodat to, to je správný přístup. To je ta slavná historka z Total Recallu, jak tam Arnold Schwarzenegger učil Michaela Ironsidea, jak má běhat. Sice měl za sebou americkej fotbal, takže si myslel, že poběží jako sportovec, ale vypadalo to strašně komicky. Takže Arnold si ho vzal stranou a učil ho něco jako scénický běh.
Miriama: Musí to být trošku i divadlo.
Jaroslav: Ano, ono je nejlepší, když tě natočí, je to taková ta sebereflexe, že se pak sám vidíš a říkáš si: „Aha, tak takhle to vypadá…“
Miriama: Si myslíš, že dobré, nebo tak, a pak…
Jaroslav: Ale ještě tam bylo i to, že my jsme vlastně přišli a jak byl s Traktorem ten první koncert, tak najednou přišlo vlastně to po čem chodíme, to molo. I to si vlastně musíš osvojit, jo, aby ses tam někde nepřerazil nebo něco nezničil, nenaboural do rekvizity. Jakmile si to osvojíš, už to pak jde, už… Užiješ si to.
Miriam, jsi bubenice, co dělá velké pohyby, děláš show?
Miriama: Jsem. Většinou házím hlavou, protože nic jiného není vidět, jenom od břicha…, ani břicho ne, od hrudníku nahoru, takže mávám ručičkama, hlavou, ale teď jsem trošku hendikepovaná, takže nemůžu, takže dneska budu taková trošku při zemi, ale jinak jo.
Co se stalo?
Miriama: Měla jsem operaci, takže… takže si musím dávat trochu pozor na pravou ruku, ale co se týče toho, když jsem byla předtím, tak jako já jsem přepnutá, já jsem tam házela hlavou, až mi bylo špatně, že jsem dřív házela hlavou, než hrála, jak jsem pak zjistila, jo. Takže… takže já jsem za těmi bicími taky takový živelnější typ, nejsem taková, že jen sedím, jsem vystresovaná a hraju. To není můj styl.
A jak reaguje české publikum? Už vás mají Češi najetý?
Miriama: My jsme vlastně začali jezdit do Čech dost brzy, víc než na Slovensko, vždyť naše kapela už má v podstatě šestnáct let, takže od úplného začátku je to už dost dlouhá doba. Nejdřív to bylo Slovensko, možná první dva roky, a my jsme tak po těch dvou letech fungování kapely začali hrát v Čechách. Ale většinou to bylo tak, že Morava. Tam jsme se pohybovali okolo té Moravy. Čechy až teď v podstatě s Traktorem. Jak s nimi jedeme to Jungle Tour, tak už jsme se dostali i tak, že Plzeň, Praha a tohle okolí, protože do té doby to byly nevím, možná dva koncerty jsme měli v Čechách jako takových, většinou fakt ta Morava. Takže ti Moraváci už si na nás i tak zvykli, ta starší alba znají, ale tahle nová tvorba, tím, že Jaroslav je nový zpěvák, máme teď slovenské texty, že jsme úplně všechno překopali…
Dřív jste zpívali anglicky, teď je to jinak. Jaké procento slovenštiny zazní? Třeba třicet procent?
Jaroslav: Víc, víc. Vlastně jsme na osmdesáti procentech.
Miriama: Ano, ano. Právě že ano. Slovensky tak osmdesát procent.
V průběhu koncertu?
Miriama: Ano, ano.
A reagujou líp ti Češi na to, když si můžou zazpívat…
Miriama: Tisíckrát víc. Zrovna minulý koncert v Olomouci jsme hráli úplně novou písničku, kterou nikdo neslyšel, úplně nikdo… vůbec, jo. To jsme nevydali ani ven, jen jsme ji zahráli na tom koncertě a já jsem byla úplně překvapená, že ti lidé, jak se potřetí opakoval refrén, tak si to zpívali. Čili normálně se na tu slovenštinu úplně chytili, ale to už bylo u těch prvních dvou skladeb, co jsme vydali ve slovenštině, že chtějí ještě slovenských. Pořád si tu slovenštinu jenom žádali.
Jaroslav: Ono s tou slovenštinou je to i tak, že vlastně na Slovensku jsou kapely, které já nevím, jako Horkýže, no oni nejsou úplně…, ale jsou třeba Catastrofy nebo takové ty tvrdé kapely, ale… ale ty texty jsou spíš takové i legrační, ale udělat jako metal text, aby byl i hodnotný a vážný, aby to vyznělo, protože ta slovenština je opravdu měkký jazyk, jo, ž, č, ľ a všechno…
Miriama: Vážný metal.
Jaroslav: …tak ono to, že se napíše skladba, která je fakt tvrdá a teď se do toho dá ta slovenština a ono to jde úplně jakože dolů. Anglicky by to bylo jinak, jo. Nebo i ta čeština je taková tvrdší, ale ta slovenština, takže jsme opravdu hledali, jak to udělat. No, hledali jsme to…
Miriama: Jenže víš, teď je to ono.
Takže jste uspěli. Ono jde o to, že člověk musí volit slova tak, aby zněly cool. V angličtině zní cool úplně všechno.
Miriama: Všechno, hm.
Jaroslav: Musíš to udělat v hatmatilce, v té angličtině, a pak ta slova opravdu napasovat, protože my máme i ty koncovky strašně dlouhé a ta angličtina je taková krátká, jo. Oni si můžou prodlužovat, jak kde chtějí…
Měl jsem vždycky pocit, že slovenština je pro písničku lepší než čeština.
Miriama: Tohle si Češi myslí…
Jaroslav: Češi si to myslí, no.
Miriama: …ale vůbec to není pravda. U nás, když si to vezmeš i celkově, tak ty slovenské texty, i velkým kapelám, píšou textaři. Ty kapely nejsou schopné si samy napsat slovenský text.
Jaroslav: Miroslavu Žbirkovi psal Kamil Peteraj.
Miriama: Čili ono… ono je to o tom, že to fakt asi není tak jednoduché. Ani sám Habera si moc texty nepíše, nepíše si ani Tublatanka. Všechno je to vlastně o tom, že mají textaře. Ti textaři jsou dobří v poezii, prostě ti se v tom umějí orientovat a muzikanti si ty texty nepíšou. Takže asi není až tak jednoduché ten slovenský text napsat, protože tady v Čechách většinou ty kapely… ti zpěváci si píšou texty sami.
Ale starší, klasické kapely si je taky nepsaly.
Jaroslav: Olympic, no.
Olympic výjimečně a Petr Janda si píše texty až v poslední době, Katapult taky až později v kariéře. A to je rock…
Jaroslav: Ano, ano.
Miriama: No, je to těžké, no. V podstatě já si myslím, že ta slovenština je oproti té češtině na to psaní i tisíckrát horší.
A ty si texty píšeš, Jaroslave?
Jaroslav: No, děláme něco teď už i spolu.
Miriama: Teď akorát má na albu jednu, dvě skladby, kde má texty své.
Jaroslav: Ale pořád to odkomunikováváme, protože je tam třeba nějaké slovo, které pak změníme, protože ono je to jiné, když to napíšeš a pak to zazpíváš a zjistíš, že to nezní dobře, ještě to čistíme…
A zkoušíte i na koncertech? Jakože jak to bude znít?
Jaroslav: No teď se to stalo s tou skladbou.
Miriama: No teď se to stalo asi poprvé s tou skladbou, že jsme ji dali ven a…
Jaroslav: Že jsme ji dali ještě…
Než jste ji odehráli před lidmi?
…než jsme ji odehráli.
A ta tady zazní?
Miriama: Ano.
Jaroslav: Poslední skladba.
Miriama: Bude poslední.
Jak se jmenuje?
Jaroslav: Jaký máme název? Noc… Noc neřestí.
Miriama: My jsme měli pracovní název Popelník, protože na začátku se zpívá, že popelník. A my teď normálně z toho, že jsme od toho nechtěli upustit, ale říkáme: „To by nebylo dobré, říkat písničce Popelník.“ Tak jsme vymýšleli strašně poetických názvů, teď ta skladba má hezký název. Když se mě ale někdo zeptá, jak se jmenuje, tak mně hned jako první cvakne Popelník.
Jaroslav: Noc neřestí.
Miriama: Je to o té noci neřestí, jo, co se děje…
Jaroslav: …že co se prostě ti stane něco a teď ráno vstaneš a… viď?
Miriama: Že máš okno.
Jaroslav: A ráno vstaneš a teď máš nejdřív depresi, vidíš tam tu party těch lidí, všechno ještě, jo, ty jsi z toho špatný, ale zároveň je ti strašně dobře. Je ti dobře, ještě jednou bys tu noc chtěl zažít, ale… ale nevíš, co se stalo, víš? To je…
Takže je to vlastně rockový život?
Jaroslav: Ano, no je to přesně o tom, že… po koncertě vznikne něco neplánovaného, jdeš někam a někde skončíš na nějakém já nevím, bytě nebo tak, a ráno vstaneš a nikoho neznáš, protože si nepamatuješ, víš jak, a teď… Ale zároveň ti je dobře, jako…
A zažils to?
Jaroslav: Zažil jsem to. Víckrát.
Miriama: Tak myslím, že jsme si to zažili všichni.
Jaroslav: Asi všichni jsme si to zažili.
Miriama: Kde jsou party…
A probouzíš se v cizím bytě?
Miriama: To ano, taky. A já jsem ani nevěděla, v jakém jsem městě. Pak jsem zjistila, že v Žilině.
Jaroslav: Bylo to tak, jo, že se to prostě zvrhne, ale je ti dobře, ono to všechno je, jen to pak povypadává a přijdou takové útržky, že: „Aha! Á, je to jasné.“
Miriama: No, no.
Hlas z pozadí: Eufory, tak se připravte, za chvíli máte tu zvukovku.
Jaroslav: Dobře.
Jaroslave, chci se zeptat na tu Metalindu, v té kapele jsi byl?
Jaroslav: Hm. Ano.
Dalo se teda chodit v Metalindě pomalu?
Miriama: Nevím, jestli ho za to…
Jaroslav: Tam jsem nechodil. Ono občas ani zpívat není potřeba.
Zpěv na playback vsedě? Tak já se jdu podívat na vaší zvukovku. (smích)
Poděkování: Karel Balčirák (rockový časopis Spark)
Příště: Zdeněk Rytíř
Vložil: Marek Dobeš