Shakespeare jako nejúspěšnější podvod v historii dramatu. TEORIE X
20.09.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Vypadal takto William Shakespeare?
Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Mohl by prostý poddaný jejího veličenstva se základním vzděláním napsat největší díla světového divadla?
Píše se rok 1599. V londýnském divadle Globe právě utichl bouřlivý potlesk po komedii Marná lásky snaha. Do potemnělého zákulisí vchází postava zahalená v těžkém plášti s hluboko staženou kapucí. Beze slova podává herci se jménem Will Shaksper balíček popsaných listů a tichým šepotem oznamuje, že nese další hru. Will bere pergamen do ruky, inkoust sotva zaschl a tajemný muž mizí v noční mlze nad Temží. Je to jen senzační výjev z laciného historického románu, nebo nejdokonaleji utajená operace v dějinách světové kultury?
Hlasy slavných pochybovačů
Otázka, zda geniální dramatik skutečně existoval, nepřestává dráždit lidskou představivost už celá staletí. Americký spisovatel Henry James otevřeně přiznával, že ho představa božského Williama hluboce znepokojuje a že v něm spatřuje největší a nejúspěšnější podvod, jaký byl kdy na lidstvu spáchán. Mark Twain zašel ještě dál. Ve svém břitkém spisu Is Shakespeare Dead z roku 1909 zkoumal propastný rozpor mezi nevzdělaným provinčním hercem a gigantickým intelektem, který z textů promlouvá. Jak mohl syn středoanglického rukavičkáře z ospalého Stratfordu nad Avonou ovládat dvorskou etiketu, mezinárodní právo, jemné odstíny medicíny, námořní terminologii a slovní zásobu čítající neuvěřitelných dvacet devět tisíc slov, což patnáctkrát převyšovalo běžný jazyk tehdejší doby?
Když autoři kradou a šifrují
Podezření navíc přiživují samotné dějiny umění, které jsou plné přisvojených identit a utajených autorství. Vzpomeňme na slavnou československou epizodu ze šedesátých let dvacátého století, kdy komunistickým režimem pronásledovaný Josef Škvorecký nemohl oficiálně publikovat. Přítel Jan Zábrana ho kryl svým jménem a vydával společně napsanou trilogii detektivek za své vlastní prozaické debuty. Šlo o spiknutí tak dokonale střežené, že o něm dlouho neměla tušení ani Zábranova vlastní manželka. Přesto v sobě oba tvůrci nedokázali potlačit touhu zanechat stopu. Do románu Vražda v zastoupení z roku 1967 ukryli akrostich, v němž první písmena všech dvaatřiceti kapitol skládají latinskou větu: Škvorecký et Zábrana fecerunt ioculum, tedy Škvorecký a Zábrana spáchali žertík.
Podobná pokušení prostupují celou literární historii. Koncem osmnáctého století mladý William Henry Ireland dokázal napálit přední vědce i divadelní elitu, když předložil údajně nalezené rukopisy a celou neznámou Shakespearovu hru Vortigern and Rowena. Z dějin výtvarného umění známe malíře Waltera Keana, který celá léta úspěšně vydával fascinující obrazy s velkýma očima za své vlastní dílo, ačkoli je po nocích v tichosti tvořila jeho utlačovaná manželka Margaret. Zpochybňování autorství provází dokonce i antického Homéra nebo slavného Molièra, o němž kolovaly zvěsti, že za syna čalouníka psal komedie urozený Pierre Corneille. V moderní době pak fascinuje záhada kolem pseudonymu italské autorky Eleny Ferrante. Bylo tedy jméno Shakespeare jen dalším mistrným pseudonymem, inspirovaným bohyní Athénou třesoucí oštěpem?
Podezřelí aristokraté a královská tajemství
Konspirační teorie nabízejí lákavé kandidáty. Nejčastěji se skloňuje jméno Francise Bacona, geniálního filozofa, vědce a pozdějšího lorda kancléře. Příznivci této verze hovoří o důmyslných dvojitých šifrách vetkaných přímo do rytmu blankversu. Tyto kódy měly údajně odhalovat nebezpečná tajemství Alžbětina dvora včetně divoké hypotézy, že Bacon byl ve skutečnosti utajeným levobočkem panenské královny a Roberta Dudleyho. Ještě populárnější stopu představuje Edward de Vere, sedmnáctý hrabě z Oxfordu. Vysoce vzdělaný aristokrat, který procestoval Itálii, znal dvorské intriky do nejmenšího detailu a jehož dochované verše vykazují stylistické paralely se Shakespearovým dílem. Podle této konstrukce urozený hrabě nemohl z důvodu společenské prestiže psát pro plebejské jeviště pod svým vlastním jménem, a proto si najal stratfordského herce jako krycí tvář.
V tomto bodě se zdá, že hypotéza o gigantickém podvodu dává dokonalý smysl. Jenže právě ve chvíli, kdy se spiklenecká konstrukce zdá být neprůstřelná, vstupují na scénu chladná historická fakta a celá záhada nabírá zcela opačný spád.
Hrob, který se otevřel příliš brzy
Klíčovým zlomem v celém detektivním pátrání je neúprosná chronologie. Edward de Vere, nejoblíbenější kandidát aristokratických teorií, zemřel v roce 1604. Jenže Shakespeare po tomto roce napsal svá vrcholná a myšlenkově nejzralejší dramata. Hra Bouře prokazatelně čerpá ze svědectví o ztroskotání lodi Sea Venture u Bermud, k němuž došlo až v roce 1609. Tragédie Macbeth bezprostředně reaguje na procesy po Spiknutí střelného prachu z podzimu 1605. Dramata jako Král Lear, Zimní pohádka či Jindřich VIII. vznikala v době, kdy hrabě z Oxfordu ležel již několik let v hrobě. Představa, že po sobě zanechal zásobu hotových textů, které někdo cizí léta upravoval podle aktuálních politických událostí, je pouhou nepodloženou fabulací.
Stejně tak se v prach obrací mýtus o Baconových šifrách. Žádný objektivní kryptografický klíč v textech neexistuje; šlo o dodatečné numerologické konstrukce badatelů devatenáctého století. Francis Bacon disponoval analytickým rozumem, ale jeho strohý filozofický sloh neměl nic společného s dravou jevištní mluvou, divadelním citem a lidovým humorem her uváděných před hlučným publikem divadla Globe.
Mýtus o nevzdělaném venkovanovi
A co údajný nedostatek Shakespearova vzdělání? Vyšetřování dobových reálií ukazuje, že pochybnosti pramení pouze ze sociálního snobismu novověku. Místní latinská škola King's New School ve Stratfordu poskytovala žákům mimořádný humanistický základ. Děti měšťanů v ní denně překládaly antické mistry, cvičily rétoriku, memorovaly Ovidiovy básně a analyzovaly římská dramata. Renesanční gymnázium dalo talentovanému mladíkovi přesně ten fundament, který pro svou tvorbu potřeboval. Genialita k rozmachu nepotřebovala diplom z Cambridge, což dokazuje celá řada tehdejších umělců.
Svědectví, která nelze umlčet
Největší ranou pro zastánce spiknutí je chování Shakespearových současníků. Kdyby byl Will pouhou nastrčenou loutkou, musel by tento kolosální komplot projít před očima desítek rivalů v krutě konkurenčním londýnském prostředí. Přesto už v roce 1592 dramatik Robert Greene ve svém pamfletu zuřivě útočí na Shakespeara jako na povýšeného herce, který se chlubí cizím peřím a troufá si konkurovat univerzitním vzdělancům. Greene neútočil na fiktivní masku nepřítomného šlechtice, ale na skutečného divadelníka z masa a kostí, který svým talentem ohrožoval zavedené autory.
Konečné rozuzlení přinesl rok 1623, kdy herci John Heminges a Henry Condell vydali souborné První folio. Přísný básník a Shakespearův celoživotní konkurent Ben Jonson k němu připojil rozsáhlou oslavnou báseň. Jonson bez příkras připomněl, že jeho přítel uměl málo latinsky a ještě méně řecky, a přesto jej s hlubokou úctou nazval sladkou labutí z Avony a géniem, který nepatřil jedné době, ale všem věkům.
Rozsudek literární vědy
Přední český shakespearolog a překladatel Martin Hilský celou záhadu uzavírá pragmaticky – dokud nebude předložen reálný a ověřitelný důkaz, platí nezvratný fakt, že Shakespearovy hry napsal skutečně William Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou, nikoli hrabě z Oxfordu ani kdokoli jiný. Pro žádného z tajemných aristokratických kandidátů totiž neexistují historická fakta, pouze spekulace poháněné neochotou uvěřit, že největší zázrak světové literatury se nezrodil v palácích královské šlechty, ale z ryzího talentu venkovského měšťana, který důvěrně znal prkna vlastního divadla.
Americký literární vědec a shakespearolog James Shapiro z Columbia University ve své vlivné monografické studii Contested Will: Who Wrote Shakespeare? zkoumá samotnou psychologii a kulturní dějiny pochybností. Ukazuje, že posedlost hledáním jiné tváře za Shakespearovým dílem, které propadly osobnosti jako Sigmund Freud, Mark Twain nebo Henry James, pramení z čistě moderní intelektuálních potřeb.
Podle Shapira v 19. století zvítězil romantický mýtus o autorovi, podle něhož musí být každé velké dílo přímým zrcadlem osobního života, intrik a vnitřních dramat svého tvůrce. Pro čtenáře i amatérské badatele je pak psychologicky nesmírně uspokojivé a lákavé proměnit literaturu v šifrovanou únikovou hru: luštit skryté kódy, hledat v postavách reálné šlechtice a prožívat opojný pocit, že právě oni nahlédli za oponu dějin a objevili tajemství, které oficiální věda přehlíží. Jedno, zda se ono „pátrání“ týká velkých jmen jako byl syn rukavičkáře dodávajícího místní honoraci Shakespeare či s ním původní profesí spřízněný syn královského čalouníka Moliére nebo v domácím prostředí tzv. záhada Petra Bezruče a Slezských písní, zda poštovní úředník Vladimír Vašek (Petr Bezruč) mohl sám napsat tak drásavou a syrovou poezii sociálního vzdoru.
Podle alternativní teorie byl skutečným tvůrcem stěžejních básní jeho tragicky zesnulý přítel, učitel Ondřej Boleslav Petr, a Vašek po jeho sebevraždě rukopisy pouze upravil a vydal pod pseudonymem. Slyšel jsem dokonce i tezi, že většinu textu, dnes již klasických českých komedií, nenapsal Zdeněk Svěrák, ale že ve dvojici dominoval Ladislav Smoljak. Jde tu o věčný lidský hlad po tajemství, romantickou fascinaci spiknutím a podvědomou neochotu uvěřit, že výjimečné umění může vzniknout z obyčejného řemesla, tvrdé práce a přirozeného talentu. Literatura a divadlo však naštěstí nepotřebují tajné šifry ani rozluštěné rodokmeny, aby fungovaly.
Zdroje: Alois Bejblík: Shakespearův svět, Wikipedia (ZDE), Mark Twain: Is Shakespeare Dead? From My Autobiography, Harper and Brothers, New York 1909, Jennifer Lee Carrell: Shakespearova kletba (Haunt Me Still), James Shapiro: Contested Will - Who Wrote Shakespeare? (ZDE), Český rozhlas (ZDE), Dobové literární dokumenty: Robert Greene, Greenes, Groats-worth of Witte, Londýn 1592; První folio her Williama Shakespeara s předmluvou Bena Jonsona, Londýn 1623, Historické případy plagiátorství a mystifikací: skandál padělatelských rukopisů Williama Henryho Irelanda z let 1794 až 1796 a soudní spor o autorství obrazů Margaret Keanové, Rozhovor s Martinem Hilským: Na zásahy do Shakespearovy básnické a divadelní řeči jsem citlivý, Moravské divadlo Olomouc (ZDE)
Vložil: Marek Dobeš