SF guru (a předseda zombie odborů v legendárním filmu) si vykopal hrob
19.09.2026
Foto: Se svolením Alfedus (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Saša Rusevský, předseda zombie odborů v absurdní hororové komedii Choking Hazard
NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Alexandr „Saša“ Rusevský je český vydavatel, podnikatel, fotograf a ilustrátor, jehož jméno je v české kulturní sféře spojeno především s domácí sci-fi a fantasy scénou.
Dlouhodobě působí jako vydavatel žánrového měsíčníku XB-1 (přímého nástupce legendárního časopisu Ikarie) a související knižní Edice XB-1. V rámci redakce a chodu časopisu úzce spolupracuje s šéfredaktorem Vladem Ríšou a dalšími kmenovými autory fantastiky; kromě organizačního a vydavatelského zázemí se podílí i na výtvarné stránce některých titulů jako autor obálek a ilustrací.
Vedle své nakladatelské a spolkové činnosti (mimo jiné ve spolku XB1 FANS) se věnuje také cestování a dokumentární fotografii. Ze svých zahraničních expedic a cest po různých koutech světa nasbíral rozsáhlý fotografický materiál, který prezentuje na cestovatelských přednáškách a besedách pro veřejnost. V podnikatelském prostředí figuruje v několika společnostech zaměřených na vydavatelskou činnost, obchod a zprostředkování služeb.
Na jakém filmu jste se potkali?
Jsme se potkali na Choking Hazardu, to víš.
A jak k tomu došlo?
No, protože kdysi dávno jsem se začetl do mé oblíbené Ikarie. Tam jsem našel články a hlavně recenze jistého Marka Dobeše. No a můj společník Harri jednoho dne prostě mě pozval na nějakýho panáka a jeli jsme do klubu Hells Bells na Smíchově (Hells Bells Rockin' Pub, pozn. aut.). No a jen tak mimochodem mi řekl, že mi v podstatě představí tebe. Takže já jsem tenkrát poprvé se setkal se nějakým svým guru. No a to jsi byl ty. No a když mi řekl, že ti pomůžeme s natočením tvýho filmu Choking Hazard, tak tak jsme se potkali. No a na natáčení filmu jsem se potkal s Ondřejem Neffem, s Vlado Ríšou a dalšíma prostě velikánama český sci-fi. A začala prostě moje jízda, no.
Tam byl vlastně každý, kdo ve sci-fi něco znamenal, v rolích zombíků.
Velká většina lidí.
A vy jste si se šéfredaktorem XB-1 Vladem Ríšou řekli, že časopis chcete zachránit?
My jsme si s Vladem neřekli nic. Já jsem se normálně vrátil ke svýmu běžnýmu sci-fistickýmu životu. A jednoho dne jsem zjistil, že Ikarie nevychází, ale zjistil jsem k velkýmu ulehčení, že vychází časopis XB-1, že to prostě kluci dali. Tak jsem okamžitě si to objednal, začal jsem to prostě brát místo Ikarie. Proklel jsem, že jo, samozřejmě Mladou frontu (šlo o vydavatelství Mladá fronta, a. s., s jinou vlastnickou strukturou, než je MAFRA, a. s., tedy vydavatel novin Mladá fronta DNES – pozn. aut.). A jednoho dne se stalo, že tam vyšlo prostě poslední číslo XBčka. Vlado mi do telefonu řekl, že už to nejde, a já jsem se s nima ještě ten den potkal a s Filipem Humplíkem a víceméně jsem jim řekl, že do konce roku jim zaplatím nějakých… ani ne snad milion korun a že to by mohlo podle mě stačit na nějakou resuscitaci. Dopadlo to tak, že mi po dvou měsících řekli, jestli chci vydavatelství, takže ho můžu mít.
A jak dlouho jste to vydávali?
Deset let, myslím.
Četl jsi všechny povídky, který tam vyšly?
Samozřejmě.
Pod tou hlavičkou jste vydávali i knížky…
Vydávali jsme knížky, to byla spíš Vladova záležitost, vždycky. Já musím říct, že jsem málokdy i v byznysu měl tak soudržnej tým, jako byla redakce. A všichni ty lidi, kteří tam byli, byli naprosto špičkoví a skvělí. A jsou teda.
Kolik jste asi vydali sci-fi knih?
Takhle z hlavy… A po… No, no tak…
Tak bajvoko.
No deset let, jo, to je dvanáct… No já jsem byl přímo u nějakejch asi 120 čísel.
120 čísel časopisu?
No, asi tak. Ale můžeme to potom zkontrolovat, jestli to sedí.
A za tu dobu, zrekapituluj, co ti ta XB-1 přinesla?
Myslíš nějaký highlighty? Hele, žádné highlighty nemám. Já prostě jsem nastoupil do vlaku, kterej fungoval bezvadně a jediný, co mu chybělo, byly peníze. A ty peníze já jsem nějaký v tý době měl. Ve finále jsme do toho ve třech s Filipem Humplíkem, s Vladem a já nacpali poměrně velkou částku, ale tady prostě nejde primárně o nějaký papírky, ale jde o to, že jsme udrželi něco naprosto neuvěřitelnýho. Protože už samotná existence Ikarie, kterou založil Ondřej Neff, Jarda Olša a všichni ty prostě tydleti kluci, to bylo něco… něco naprosto neuvěřitelnýho. A to, že jsem měl tu čest jako i pomoct Vladovi hlavně, protože Vlado je taková centrální osoba těhle dvou časopisů a na to by se nemělo zapomínat, tak pro mě to byl prostě splněnej sen. To znamená, kdybych ty peníze vyházel za nějaký jiný věci, tak by mi nepřinesly ani desetinu toho dobrýho pocitu, kterej jsem z toho měl a mám hlavně.
A ty jsi tam měl nějakou povídku svoji?
Já jsem žádnou povídku neměl, protože já jsem si netroufnul Vladovi dlouho vůbec jako nějaký svoje texty ukázat.
Četl jsi Vladovy knížky v kontrolním módu?
Já byl… jako betačtenář jeho, no. Čímž se mi splnil obrovskej sen a hlavně, že jsem mohl číst ty povídky Vladovi, protože já ho mám moc rád jako spisovatele. Prostě on nějakým způsobem je velmi… prostě on píše tak, že se mi to dobře čte. Já nevím, jak bych to jinak asi řekl. A víceméně čím dál tím jsem byl drzejší a začal jsem mu jako se pokoušet podstrkovat nějaký texty. On mě vždycky docela jako povzbuzoval.
No, když to řeknu zkráceně, teď do nový sbírky povídek mi přijal můj text. To znamená, je to sice jako neoficiálně, ale měl bych mít teď v jeho nové antologii jednu povídku svoji už, která prošla jeho přísným zrakem. Hm. Plus jsem se naučil dělat obálky, plus jsem se naučil vlastně jako připravovat knížku v DTP programech a podobný věci. To znamená, mě to obohatilo naprosto nesmírným způsobem.
Teď jsi přeložil a vydal amerického spisovatele sci-fi, který v Česku ještě nevycházel?
To je teďkon úplná novinka, co jsem pustil. Já vlastně jsem se rozhodl, že to vydavatelství a nakladatelství, když nejde udržet jako byznysový projekt, tak jsem vzal svůj spolek, kterej existuje už přes 10 let taky, no a víceméně jsem se rozhodl, že si tam budu pro radost vydávat knížky v módu, že to nebude jako komerční literatura. To znamená, já jsem dlouho bádat a když jsem se rozhodl, že udělám sbírku XB-1 2024, tak je sice dva roky po termínu, nicméně tahlecta je čtvrtá verze týhlectý knížky a rozhodl jsem se vydat Nathaniela Schachnera.
To je dosud nepřeloženej do češtiny autor zlatý vlny americký sci-fi. Je to člověk, který byl mentorem Isaaca Asimova. A myslím si, že budou všichni docela překvapení, jako jsem byl já. Protože já jsem tehdy vlastně dostal od Jardy Olši juniora velmi zajímavou knížku, kde on nějakým způsobem hodně mapuje česko-americké nebo čechoamerické autory science fiction ze Spojených států. No a když jsem hledal některé další texty k tomu autorovi, tak na mě vykouknul pan Schachner a já jsem na to koukal jak vyoraná myš. Tak jsem si z Gutenbergu stáhnul dvě tři povídky…
Já ti do toho vstoupím, protože to už je čistokrevný Američan, to není Čechoameričan.
To je Američan, to je Američan. No ale mě to zaujalo…
Čechoameričtí autoři tě poslali k tomu americkýmu spisovateli?
Já jsem… Ne, ne, já jsem chtěl právě to XB-1 2024 postavit jako na základě týhle inspirace z tý jeho odborný literatury, tak jsem to chtěl postavit na těch Čechoameričanech. No ale uvědomil jsem si, že z americký zlatý vlny jeden z těch jakoby, řekněme, naprosto stěžejních autorů nikdy nebyl přeložený do českýho jazyka. A protože jsem si ty texty přečetl, protože jsou samozřejmě na Gutenbergu k dispozici, tak jsem se rozhodl, že je přeložím. Takže se to sice trošku prodloužilo, ta práce, ale teďkon už jsem Vladovi dal přečíst ty svoje překlady a ničehož nenamítal. To znamená, já teďkon dodělávám jenom redakční práci a mělo by to bejt během 14 dnů venku všechno. Samozřejmě s tím vyjde i Daidalos 2024.
Čím se vyznačuje ten spisovatel nebo čím je specifickej v tom panteonu zlaté éry americké SF?
Hm… Specifickej je tím, že je naprosto originální. A je specifickej tím, že vlastně třeba jedna z těch povídek je klasická časovka, ale je tam zároveň i… protože Schachner byl syn rakouských židovských přistěhovalců a on tam velmi trefně se trefuje v podstatě do nastupujícího Hitlera, protože to psal přesně kolem roku 1934, tuším. Takže tam je poměrně ten silný akcent v tý jeho časový povídce, kdy vlastně… Nebudu to moc prozrazovat, to bych prozradil prostě…
Takže ty jsi součástí české literární sci-fi, dneska už asi součástí české filmové historie díky tomu, že jsi nosil latex na obličeji v zombie komedii Choking Hazard.
Zase nemyslím, že bych měl nějaký zásluhy přílišný.
Jaké máš historky z natáčení?
Historky z natáčení Choking Hazardu jsme spolu už vyprávěli mnohokrát. V podstatě Choking Hazard, to je jedna z takových jako stěžejních věcí v mým životě, protože jsem koukal na to, jak se vlastně natáčí film. Já jsem velkej filmožrout a kromě toho, že jsem knihomol beznadějnej, a fascinovalo mě, jak jste byli prostě sehraný. Já mám rád v byznysu právě sehraný týmy a dobře postavený ekosystémy řešení jednotlivých problémů. Čili to mě fascinovalo, fascinovalo mě, že jste to napsali vůbec, že jste dokázali vlastně za milion korun, nebo kolik jsi tenkrát říkal…
Myslím, že dvě a půl mega.
No, ale jako natočit takhle profesionální film, jako kterej jsme si dneska znovu sjeli, tak to je pro mě jako takovej docela malej zázrak. No a tím, jak jsem tam poznal většinu mých tehdy guru spisovatelů, tak to mi vlastně otevřelo potom tu možnost, že když bylo potřeba, tak jsem vlastně Vladovi zavolal, když měla podruhý víceméně jako Ikarie, nebo chceš-li XB-1, jako zkrachovat, no.
Tam se točilo přes noc, to pro tebe muselo být hodně náročné.
To jsem v tý době ještě pracoval v korporátu a to byla totiž velká švanda, protože jedna z těch šílených historek je, že jsem spěchal na poradu vedení firmy a zapomněl jsem si odmaskovat… Já jsem v tý době nosil kontaktní čočky a vlastně jsem přiběhl na poradu. Jednak na té straně, kde seděl můj tehdejší generální ředitel, tak jsem… Já mám modrý oči a měl jsem tu čočku a za tu mi zatekla taková ta hnilobně červená barva…
Bože.
…a takže najednou jsem vypadal asi tak jako jako David Bowie. (smích) To znamená, já jsem měl jedno svoje modrý oko a druhý oko jsem měl prostě jakoby v podstatě červenohnědý, takovou tu barvu jako tý mrtvoly. No a hlavně na tý straně, kde jsem měl to oko takhle spatlaný, tak tam jsem si nechal i kus toho latexu uhnilýho. (smích) A on úplně vytřeštil oči a já si to dodneška si pamatuju. Já jsem byl strašně vospalej, byl jsem hrozně unavenej a byl jsem absolutně nepřipravenej. Blábolil jsem nesmysly, což já nemám ve zvyku, jako myslím tím v profesionální oblasti. No a pamatuju si, jak se na mě zadíval můj pan generální tehdejší, vlastně poslední tehdejší generální ředitel, pak už jsem byl jenom na vlastních nohou, a řekl mi: „Vás ty nesmysly kolem sci-fi zničí.“ (smích) Měl pravdu. No a potom samozřejmě naše historky, co jsme říkali už mnohokrát na mnoha přednáškách…
Jaké jsou podle tebe nejlepší?
Nejstrašnější věc je prostě rašelina. Zarašeleno v záhybech na krku, rašelina v zadku, rašelina všude. Jo, prostě něco naprosto příšernýho, to je něco tak otřesnýho, že jako kdyby jsi mě chtěl dneska znovu něčím takovým jako natírat, tak bych tě asi zabil, no.
Patinovat!
No, patinovat. Ne, to už ne, jako fakt ne. A vím, že všichni jsme z toho byli úplně jako celí říční. No a potom asi ta historka s Izaiášem, jak dostal opravdu do hlavy tím popelníkem.
Ty jsi u toho byl?
Jo, já jsem u toho byl. Já jsem jeden z těch zombíků, co se tam jako derou.
To už jsem zapomněl, popiš!
No prostě byli jsme v naprosto uzoučký chodbičce a já jsem vlastně jakoby… Ono to totiž, to je ta rána do tý hlavy vznikla tak, že ten prostě pan režisér zakřičel: „Akce!“ A my jsme měli jako se vloupat do těch dveří, jenomže prostě my jsme do těch dveří vrazili moc, asi ve snaze jako se zavděčit panu řediteli… panu režisérovi. No a vlastně jsme… Jak se… ten klučina, co hrál to… s tou přilbou? Mně vypadlo mi jméno teď.
Kamil Švejda.
No, no, no.
Herec, kterého doporučil Jaroslav Dušek.
No, no, no. A on byl dobrej. Ale jenomže on držel nad nad Izaiášem držel ten popelník a my jsme do nich vrazili a on vlastně jako i s tím popelníkem na něj upad. (smích) A rozbili mu hlavu, že jo, jako. Jenže on byl naprosto statečnej a pokud mě paměť neklame, tak on vlastně tu scénku dohrál a dokonce na tom jednom záběru má jako tu tržnou ránu na tom čele. Dneska jsem se na to zrovna jako soustředil a já se na to budu muset kouknout ještě jednou a myslím si, že prostě tu díru do tý palice tam má jako, jo, v tom jednom v jednom švenku jako.
Autenticita je důležitá.
Prostě to… No a vůbec ten nápad, že on bude hrát pornohorce a přiveze ho taxíkář Rosenberg, tak prostě to bylo něco. No a potom samozřejmě to vždycky říká i Ondřej Neff, jak jsme tam napatinovaný prostě napochodovali do tý pumpy, co už dneska není, no.
A pak zavolali policii.
Ne, to… to si tam jako přidali časem.
Jo?
No já jsem u toho byl právě skoro u pumpy. Jirka Walker Procházka, Ondřej Neff a myslím, že snad i pan Nemejovský, ten takovej ten…
Jan Nemejovský. Pan Jan Nemejovský. Hrál superzombie jménem Nadlesní Bárta.
No, no, no. No a ten právě jako ten ten byl jako nejvíce džentlmenským zombíkem, kterého jsem tam potkal.
Toho jsme připravili o jeho chloubu, o jeho porost hlavy…
No. A prostě řada z nás tam obětovala leccos, že jo. Já třeba svoji kariéru.
Jako spousta lidí tam obětovala hodně, protože tak daleko za Prahou, natáčení v noci…
No jo, no tak my na rozdíl od spousty lidí budeme mít na co vzpomínat na smrtelný posteli. A já, protože už jsem si myslel, že na ní jsem, tak ti můžu říct, že prostě tohlecta byla jedna z věcí v mým životě, který vlastně mě udržovaly naživu na tý JIPce. Prostě já jsem si tak jako přehrával v těch nejhorších chvílích jsem si přehrával vlastně jako takovej film. No a jeden z těch filmů nebo prostě jeden dílů z toho seriálu byl i Choking Hazard, no. A vůbec jako potom časopis a všechny tydle věci. Takže nějak tak já nelituju ani sekundy a ani jedinýho kroku, kterej jsem udělal. Naopak.
A měl jsi nějaký scény s Jaroslavem Duškem?
Hm, to jsem spíš jenom tam jako vždycky se ochomejtal. Jednou jsem s ním mluvil, jako že jsme prohodili nějaký slovíčka. Já na něj chodil hodně jako do divadla, takže tam byla opravdu jako taková ta úcta jako k němu, protože já ho považuju za velmi… Já bych řekl, že je to jednak hlubokej člověk a druhak si myslím, že třeba jeho a jeho představení jako, kde improvizuje, jsou jsou naprosto dokonalý. To, že třeba z mýho pohledu říká některé nestandardní věci, no tak já většina mých přátel říká velmi nestandardní věci, takže… Nejsme tedy přátelé samozřejmě, ale jako myslím si, že jenom bejt v jeho blízkosti bylo pro mě zase jako nějak velmi zajímavý, takže… No, vybral jsi ty lidi dobře.
Ty sis vykopával hrob?
No samozřejmě, že jsem si vykopal hrob na Mníšku. A z toho hrobu jsem vstával a příšerně jsem tam nastydnul.
Nastydnul jsi tam?
Jo.
Se taky točilo v noci.
No, ono to bylo vlastně tak, že ona ta scéna je mezi prvníma, ale my jsme ji natáčeli, jestli si to… jestli se nepletu, tak byla poslední vlastně.
Úplně finální, úplně poslední scéna.
No, poslední scéna. A začínal jsi začínal jsi tou první. To už jsi nám ukazoval vlastně jako ty záběry, jak paní Patrasová tam prostě mlátí toho zombíka. A já mám tu scénu hrozně rád, jak si prostě olízne tu tu krev z toho zombíka a jak říká: „Prd!“ (smích) To je naprosto dokonalý.
To byla scéna, kterou jsme jako jedinou testovali dopředu, natočili, sestříhali, abysme přesně věděli, co děláme.
No protože vlastně ty jsi tam měl půjčenou nějakou strašně drahou kameru, ne, rychlostní?
Tam byla rychlostní, to je pravda. A ta byla půjčená jen na place, ale ano, tady jsme ji měli celej den, to je pravda.
A to vím, že jsi říkal, že to je šíleně drahý.
Ano, to je pravda. A jakých je tvých pět sekund zombie slávy?
To, že jsem se tam mohl ochomejtat.
Ne, ale v jaký scéně třeba si vybavuješ, že hraješ, jak se to točilo?
Vybavuju si v tom baru, jak jak tančíme na tý elektrice. Tam křepčím vedle Jirky Procházky. Potom jsem dobře vidět při tom závěrečným odchodu. To napovídám lidem, pokud by je to zajímalo, ale ono to nikoho zajímat nebude. Protože když manželce chci říkat, kde jsem v tom filmu, tak se vždycky na mě tak útrpně podívá a tak už potom… (smích) …jak si to… Protože zrovna zombie filmy nepatří mezi její oblíbené. A když jsem jí nadšeně kdysi dávno z videokazety pouštěl Braindead… tak mi tak mi právě řekla, že na takovýhle filmy koukají jenom dementi a narušení lidé. (smích)
Tak ale zase byla na premiéře filmu Ďáblova sbírka v ikonickém kině Lucerna. Ten se jí líbil. Sice se i na mě a hlavně na tebe dívá trošku divně od tý doby, ale to si dělám legraci. My se navzájem s mojí ženou podporujeme a spoustu věcí taky u ní nechápu, ale prostě se podporujeme. Jsme spolu 33 let.
Dej ještě nějakou historku do placu z Choking Hazardu.
No… Jednou, když jsem se vracel domů, tak jsem zase byl trochu neodlíčen a zastavila mě Policie České republiky.
Zastavili tě?
Jo, jo. A když se na mě kouknul z okýnka, tak na mě ten policajt chvíli koukal a potom jako prohlásil: „Jako to jsem snad neviděl tohle.“ No a já jsem jim začal horečně vysvětlovat, že natáčíme zombie film a oni mi řekli, ať se seberu a jedu domů. (smích)
No tak když ti po obličeji lezl latex…
No představuj si, že pro ně to bylo asi jako když koukáš na film Vrchní, prchni!, když pan Abrhám vystupuje z toho velorexu. To se stává, vidíte to. (smích) Tak jako když jsem jim začal překotně vysvětlovat, protože jsem byl zase nevyspalej a blablabla… No tak prostě to je taky taková historka, že dodneška si možná ty policajti myslí jako, že asi večer předtím neměli tolik pít, no.
A máš nějakou s Ondřejem Neffem?
Ondřejem Neffem jsem se prakticky nepoznal tam, jako že bysme se dali nějak do řeči. Tam jsme… tam jsme spíš… tam jsem spíš na něj v tý době koukal a prostě i na Vlada a jako tam s tím jsem si ale povídal o něčem, o nějakých knížkách určitě. A nechal jsem si od obou podepsat… nechal jsem si od obou podepsat knížky.
A ty jsi tam přespával?
Ne, nikdy jsem tam nepřespával.
Ondřej Neff ten tam přespal, Jaroslav Dušek taky.
To vím, ale já vím, že to mi nabízeli, jenomže já musel druhej den bejt v práci, že jo. Takže já jsem vlastně jako potřeboval aspoň hodinu, dvě si schrupnout a hlavně vím, že tenkrát jako můj šéf jako to nějak moc neměl pro to pochopení tehdy, no. Já se mu nedivím, kdyby tohleto vyváděl můj jako zaměstnanec…
Dospělý muž.
No hlavně člověk, kterej jako zodpovídá za poměrně důležitý věci ve firmě, tak byl jsem tenkrát ještě moc mladej, no. Vím, že jsem si na tohleto prostě měl vzít třeba tejden volna, no.
My jsme to taky jako přepískli maličko, protože jsme měli teď nevím, pětidenní, možná šestidenní pracovní dobu.
No a bylo to… Prostě to natáčení přes tu noc jako bylo sice vymyšlený dobře, jenomže člověk přece jenom musí někdy spát, že jo.
Tak ono to vlastně nešlo jinak, protože ti známí herci jindy než v noci nebyli k dispozici.
Jasně. A to ještě jsi měl kliku, že třeba neměli jako divadelní představení, že jo.
Saša Rusevský s Markem Dobešem, autorem rozhovoru a režisérem filmu Choking Hazard
No… Honza Dolanský tam jezdil z Národního divadla. Ten hrál myslím, že v Hamletovi nebo v něčem takovým, no. Celý večer šermoval a pak ještě hrál u nás. To je jako neuvěřitelný, že vůbec na to přistoupil. Já jsem mu za to strašně vděčný.
Tak teď už chápu, proč tam seděl u toho baru a vypadal jako že umře, no.
Ano. Vždyť já jsem k tomu baru přišel, vzal jsem ho do náručí a přinesl jsem si ho na plac.
To jsem viděl na vlastní oči. To je pravda, to nelžeš.
Ještě máš nějakou historku z natáčení?
Ty vole, já si myslím, že tam jako zase až tak tolik historek nebylo, že já jsem vlastně zjistil, že natáčení filmu je, že tam přijedeš na ten plac a…
A čekáš.
A čekáš, jako prostě furt jenom čekáš. A taky se stalo dvakrát mně teda, nevím jak komu ostatnímu, ale tak samozřejmě jsme byli jenom komparz, že jo. Ale pak i se mi stalo, že jsem tam přijel, byl jsem napatinován a pak vlastně jsem nakonec nenastoupil.
Hm. To se stalo Ondřejovi Neffovi, že celou noc tam spal a pak jsem mu natočil asi dvacetisekundový záběr přes rameno a jel domů. Tak to byl hodně naštvanej. Na druhou stranu má tak specifický tvar lebky… (smích) …že jsem při nejlepší vůli nemohl najít stand-ina, zástupce prostě, no.
Tak on hlavně měl tam naprosto geniálně rozcuchaný ty vlasy.
No. Ještě tam měl tu větvičku, že jo.
Právě. No a ta je naprosto stěžejní, když pan Nemejovský si ji takhle jako pak vsune do tý pusy.
To je dobrý, viď?
A všiml jsem si, jak jste velmi krásně napa- napatinovali ty jeho zuby teda.
Že jo?
No.
Zlatý, hnědý, odporný, zkažený superzombík.
To bylo to bylo zlí teda. Ta scéna, to je jedna z jako úplně totál eklhaft.
To je, no. Souhlas. To je velmi ekl. Jo, to je pravda.
No a pak mě vlastně obohatila tahlecta činnost vlastně na Choking Hazardu a potom vydávání časopisu ještě na to, že stejně jako já jsem Vladovi začal cpát svoje svoji pseudoliteraturu, tak ty jsi nakonec začal dávat mně povídky, hlavně Covid Wars a další povídky. A hlavně díky tomu, že jsem se vlastně naučil dělat ty věci, tak jsem ti zase jako recipročně nabídl a udělal jsem ti vlastně teďkon kompletní sazbu, že jo, obálku a tydlety věci a zařídil jsem tisk tvých COVID WARS povídek v podobě knížky.
A ty jsi četl už všechny ty COVID WARS povídky?
Jo, samozřejmě, vždyť já jsem je sázel. A nejvíc jsi mi teda jako dal zabrat tím, jak jsi tam naházel hebrejský znaky, aramejský znaky. (smích) Já jsem normálně strávil přibližně půlku dne tím, že jsem všude možně hledal, protože já už jsem měl hotovou sazbu, všechno jsem měl pěkný a ne, říkám: „Ty vole, tady mi tečou stránky.“ No a najednou jsem zjistil, že tam je spousta čtverečků. Tak jsem se podíval zase do zdrojovýho textu a zjistil jsem, že seš úplnej magor a že jsi tam prostě natvrdo normálně nasázel nějaký čínský kanji znaky, japonský kanji znaky.
A musím říct, že některý z těch původních korejských jsem prostě nesehnal. Takže jsem pak šel a normálně jsem se koukal na internetu a prostě jsem si to tam postahoval, udělal jsem si to nějak jako ani nevím jak, jako teda musím se přiznat. No a normálně jsem to do tý sazby proti všem pravidlům nasázel jako úplně… No a tím jsem se zase naučil, jak i takhle nestandardní věci udělat jako v tom InDesignu, no. Takže jo, naučil jsem se spoustu věcí, který si myslím, že dá-li Pán Bůh, tak ještě zúročím, no.
Ty povídky brutálně gradujou, co?
Ty jsi vlastně u nás v XBčku vydal tu úplně úvodní, jestli se nepletu.
Já jsem u vás vydal, člověče, prvních šest, mám pocit.
No a mě roz- mě prostě rozsekala úplně ta tvoje úvodní vizualizace, jak se rozprskne ten Číňan tam jako. To prostě musím říct, že jsem to četl a pak jsem si říkal: „Ty vole, si dělá ze mě prdel.“ Jako a pak jsem to četl znovu a znovu a znovu a najednou mi to jako došlo v tom rytmu. Takže když jsi začal mluvit o tom, že by jsi to chtěl vydat jako celou sbírku, tak jsem ti to prostě nabídl, že to pro tebe udělám.
Ty jsi to přeci vymyslel, že mám COVID WARS vydat jako knížku.
Ne, tak neříkám, že jsem to vymyslel.
S tím jsi přišel ty. Já jsem chtěl vydat svoje povídky jako standardní povídky a ty jsi říkal, abych vydal nejdřív tohle.
No protože COVID WARS jsou z mýho pohledu z těch povídek nejlepší. Ty jsi ale u nás v XBčku vydával i další, jo. To znamená, ty nejsi jenom prostě Covid… Covid Wars a nebo ty tvoje ulítlý ostatní povídky prostě z těch různejch tematickejch okruhů tvejch. Ale tam já bych řekl jako, že ty COVID WARS, mě na tom zaujala ta originalita a jak jsi to pojal. Prostě to, že vládne v Americe hologram (smích) prezidenta Trumpa, kterej je tam vlastně jako nějakej holo- Já jsem to ještě snad možná ani nepopral, člověče, tak já se k tomu radši nebudu vyjadřovat. Ještě ještě by na mě přišly nějaký…
A tak tam na předsádce je napsáno, že jsou tam transpsi a oni tam žádní transpsi nejsou, to teprve musím napsat tuhle povídku.
No tak jako transpsi jsou transpsi a…
Ale transpes, to zní dobře. A hlavně jsem pyšnej na slovo „podčolek“.
Podčolek je úžasný. Já si myslím, že vůbec to tam nejlíp napsal myslím Štěpán Kopřiva, že jsi se vydal úplně opačným směrem při vyrovnávání se s dnešní šílenou dobou, že zatímco ostatní lidé většinou volí, jestli si to dobře pamatuju, většinou volí vcelku jakoby příčetné řešení, tak ty jsi ty jsi ty jsi nastoupil úplně na naprosto opačnou jakoby cestu, no. Tak já myslím, že má pravdu. Já jsem tam jenom zcela zbytečně kňučel o tom, že jsem při tom při tý sazbě knížky málem zešílel, no.
To je tvůj osobní pohled na dějiny české literatury.
Takže pokud to bereš takhle, tak v podstatě dneska jsme byli v Karlových Varech v úžasným amfiteátru (Amfiteátr a letní kino Karlovy Vary, pozn. aut., kde se po více, než dvaceti letech promítala za naší účasti 35mm filmová kopie Choking Hazard, pozn. aut.). Znovu jsem se podíval prostě na tendlenten film, kterej mám schovanej, od tebe podepsaný DVDčko, který jsem mimochodem vyhrál v soutěži na Rádiu 1.
Aha.
No. Ty jsi tenkrát… Já jsem jel autem a najednou slyším Marka Dobeše, jak něco žvaní prostě na…
Aha.
No a že že bude úžasnej film Choking Hazard, a že bude v kinech. A já jsem říkal: „Já jsem vlastně taky někde tam pobíhal jako zombík na nějakým Choking Hazardu.“ Tak jsem tě poslouchal, no a potom ten redaktor Rádia 1 řekl, že tady je soutěž a o DVDčko a o nějakej bagát a tohleto. No a byla tam nějaká úplně stupidní otázka, tak jsem zavolal, dovolal jsem se poprvé v životě do nějaký takovýhle soutěže, odpověděl jsem řádně, došel jsem si tehdy do Londýnský ještě pro cenu.
Všechno se to propojilo.
A vím a pamatuju si, že ti trošku jakoby asi cukaly koutky, když jsi slyšel mě na tom druhým… (smích) To mě to mě docela pobavilo, no jako. Když jsem si představil…
Vzhledem k tomu, že to byl zfixlovaný, mě to překvapilo. (smích)
No takže to to je prostě a tím vlastně to všechno začalo v uvozovkách, no. Takže jo. Nikdy jsem nezažil tolik srandy jako při vydávání časopisu XB-1, nikdy jsem se tolik nepoučil, nikdy jsem nezískal tolik v podstatě přátel, řeknu jednoduše. A a prostě jsem rád, no. Jsem rád, že jsi mi kdysi dávno dal přečíst ten scénář. A to bude už nějakejch… fů, 25 let, 26 let, možná. To byl nějakej tvůj první nástřel, protože já ten scénář mám ještě někde…
Díky Štěpánovi…
No já ten Štěpán… (Štěpán Kopřiva – pozn. aut.) No tak já nevím ani, kdo to napsal, ale já vím, že jsi mi to dal ty.
Štěpán to napsal, já jsem mu s tím jenom pomáhal.
No a já jsem si to přečet a je to skvělý, ale je to nějaká ještě úplně jako první verze. Ten scénář se od filmu docela odlišuje.
To si piš, no.
Jsou jako… spousta scén tam chybí a hlavně je tam úplně na v tom filmu je úplně přepracovaná ta linka těch jejich jako zpovědí, jak tam byly na začátku. Velmi hutný, jo, jako v podstatě. Ale mně se to líbilo, takže… A hlavně se mi líbily ty propracovaný postavy tam. Jo, ale jako… Jo.
No my jsme v průběhu natáčení se Štěpánem vymýšleli celou tu mezipointu s tím opakováním…
Jo, jo, jo.
…situace se superzombíky, to nebylo jednoduchý…
No, časová smyčka. A ptal jsi se na Schachnera, no.
Časová smyčka, no. Vymyšlenej film a najednou zjistíš, že si s tím ještě musíš pohrát a seš unavenej, nevyspalej a strašně se bojíš, abys neudělal chybu, že jo.
Já ti tu povídku toho Schachnera pošlu prostě dopředu jako na betu v uvozovkách, jo? Myslím, že tě úplně nadchne to zpracování, to, jakým způsobem tam propojí Adolfa Hitlera, Attilu Huna a 30. léta Ameriku. Že ten spisovatel byl naprosto geniální. A nechápu, jak to, že ho už dávno někdo prostě nepřeložil. No a k tomu jsem se mohl dostat jenom díky tomu, že jsem šaškoval v Choking Hazardu a napsal jsem ti to jakoby na záda tý knížky COVID WARS.
No, to je víc než 20 let. Je super, že to furt funguje, že jo, po těch letech.
Super je, že jsme pořád naživu. Protože to je to jediný důležitý. To je ten smysl života, co na co měli přijít u toho u toho prostě svýho u toho svýho školitele. Že jedinej důvod, proč žiješ, je proto, aby jsi byl co nejdýl naživu a aby jsi si ten život užil. Jak se můžeš dočíst na mých stránkách rusevsky.cz. Tam máš vlastně popsaný můj smysl života.
No tak… Ti patnáctiletí, co se dívají na Choking, teprve hledají.
To je jejich boj.
Taky jim tam Štěpán napsal, co není smysl života…
No jo, no. Jenže je tam v tom filmu geniální jedna věc, kterou zatím jsem nečet nikde v žádný recenzi a to si myslím jako, že je potřeba, abych to tedy jako zvednul tu rukavici. Mně se hrozně líbí, jak postava Ondřeje Dolanského si cpe ty prachy do kapsy. (smích)
Jo, jo, jo.
To je naprosto geniální.
No, on je takovej ten typ hrdiny.
No ale to je ten hrdina, to je v určitých chvílích je to moje alter ego totiž. On má všechno na háku a to je asi moje základní životní jakoby… můj základní životní postoj. Prostě když nejde o život, jde o hovno.
No ale je to trochu pozér.
No tak dobře, tak tady jde… Já myslím jako o tu jeho postavu, ne o něho. Já ho osobně neznám.
Ne, já mluvím o té postavě. Ta postava je pozér.
No to samozřejmě, no všichni jsme pozéři. Prostě my všichni v životě se snažíme vypadat jako vítězové, že jo.
Já jsem Honzovi slíbil jediný, že to bude kultovní film a dneska jsme to opět potvrdili.
Jo!
Nechceš mi říct něco o Řecích?
Do rozhovoru?
No.
Ne.
Proč ne?
Řecká scéna sci-fi prakticky neexistuje.
Ne?
Ne.
Zkoumal jsi to v Řecku?
Oni spíš tu fantasy mají právě jakoby. No oni jsou hodně zaměřený na… Oni jsou hodně zaměřený na svoji mytologii.
Aha.
Zatím se mi nepodařilo ani s mými bratranci a sestřenicemi jako najít něco, co by bylo docela zajímavý, no.
Jo.
Ono ale vůbec jako třeba italská sci-fi taky nic moc, že jo. Španělská sci-fi nic moc.
Myslíš, že ty jižní národy, že nejsou, řekněme, technický nebo… V čem to spatřuješ?
Nevím.
Protože třeba když jsem byl letos s filmem Ďáblova sbírka na festivalu v Kamerunu, tak jsem si vytyčil, že pro časopis Spark…
No.
…se tam pokusím najít metalovou kapelu. A to se nepovedlo.
V Kamerunu?
Černoši a metal, to asi nejde k sobě. Mně to jakoby se v hlavě skládá, že prostě nejsou technicky precizní v tom smyslu, co my Evropané.
Já bych řekl, že oni mají úplně absolutně jinou představu o muzice. Aspoň teda…
To musí vycházet určitě z nějakýho jako jejich vnitřního nastavení.
Vždyť o tom mluvím. Jejich melodičnost je úplně jinak postavená. Oni když slyšej jakoby třeba metalovou hudbu nebo vůbec jako hardcore nebo punk nebo něco takovýho, tak oni mi říkají, že pro ně to nemá vůbec jako strukturu písničky. Poslechni si třeba některý hlavně ty umělce ze Senegalu nebo poslechni si moje oblíbené arabské některé z Maroka prostě, Tinariwen třeba nebo něco podobnýho. To je úžasný.
No ale rock'n'roll, to jsou přece vynálezci rock'n'rollu, Chuck Berry, černoši.
To ale o něčem jiným, to je blues.
No nevím.
Přece i Rolling Stones se naprosto od začátku, když si přečteš knížky životopisný, hlavně Keitha Richardse a Micka Jaggera, tak oni se naprosto jasně inspirujou v hlavně v blues. Oni ty postupy tam mají prostě úplně jiný, ale to je něco jinýho. To se teďkon bavíme o černoších vlastně v Americe a ty nemají s africkou hudbou nic společnýho.
To je pravda.
Ty z ní jenom vycházejí. Kdežto když prostě posloucháš jako třeba tu hudbu, tak třeba dejme tomu hodně se liší západní Afrika, východní Afrika. To, co jsem slyšel za hudbu já třeba v Keni, v Tanzanii, to je úplně zase úplně odlišný od toho, co jsme slyšeli v Namibii, v Botswaně. V Zimbabwe se troufnu říct, že žádnou muziku ani nemaj, když jsme tam byli. Nevím. Muzikálně to je o něčem jiným. Pokud seš dobrej metal, ale hodně zvláštní, tak určitě znáš mongolský soubor The Hu.
Jo, jo, ti jsou teď populární.
No, ale já jsem je znal ještě v době, kdy jsme v podstatě jezdili do Střední Asie a když jsem slyšel, prosím tě, v Kyrgyzstánu metalovou kapelu a taky na nějaký takový ty jejich nástroje… Jako bylo to zajímavý.
Proč tolik cestuješ?
Chci vidět, jak žijou lidi po celým světě. A vracet se domů a bejt šťastnej, že žijeme v tomhletom v podstatě prasečím ráji. Většina lidí v České republice si neuvědomuje, v jakým v jakým úplně úžasným jakoby… v jaký seanci žijou. Zajeď si do slumu v Mombase nebo v Nairobi. Zajeď si prostě do slamu v v Kolumbii, když jsme prostě byli jako… To je neuvěřitelný, co můžeš vidět v takhle jako relativně civilizovaný zemi. Ale ty obyčejný lidi tam žijou někde opravdu naprosto příšerně.
Já se obávám, že kdysi dávno jsem napsal takové pojednání, které se jmenuje… Společně s kolegou Pierrem, ještě jako Hudson jsem to napsal na Ginu a vlastně rozebrali jsme teorii piedestálnosti. Někdy ti její text poskytnu a ta teorie vlastně říká, že my Češi jsme mistři světa v ořečkávání a fňukání. Prostě hodně cestuju proto, že už mě to naučili rodiče, protože jsme hodně cestovali už jako dítě jsem cestoval. No a hlavně můj, řekněme, jako původ, no. Mám český, německý a řecký předky.
Puzení k cestování.
Jo. Nevím. Prostě jsem se tak narodil. Já potřebuju… potřebuju cestovat, potřebuju jezdit, koukat. A já málokdy jezdím na stejný místa. Já jsem zvědavej a chci vidět, jak lidi žijou. Mě to hrozně jako nesmírně zajímá a hlavně to podporuje moji základní teorii, že lidi jsou stejný všude na světě a mění se jenom kulisy. Že ty základní archetypy jsou pořád všude stejný. I v našich příbězích.
To je, že to, že v podstatě jsme vykillovali neandrtálce.
Hm, to zase podle genetických výzkumů není zase až tak jako, že jsme vykillovali. Oni dodneška, podle toho, co jsem mluvil s některýma vědcema, tak oni ještě dodneška si nejsou přesně jistí vlastně, proč najednou lidi, od kterých my jsme přebírali… Mimochodem ta povídka, kterou mi Vlado přijal, tak ta se tomuhle právě věnuje, tomuhle tématu.
A kde jsi byl nejexotičtěji?
To je podle toho, co považuješ za exotiku.
V Botswaně?
Botswana je naprosto civilizovaná krásná země. Jako myslíš největší jako bordel?
Ne, jako co bylo jako nejodlišnější od toho, na co jsme zvyklí. Co tě jako překvapilo nějak?
Kazachstán.
Kazachstán?
No. My jsme jeli na Chan Tengri jako lézt. A i když je to poměrně high-tech země, tak když seš vedle v Kyrgyzstánu, tak tady to myslím jako největší exotika, jak se lidi k sobě navzájem chovají. Ten Kazachstán je strašnej. Třeba se to změnilo, já jsem tam byl už před hodně dlouho a nerad bych byl zase jako nějakej Borat, kterej uráží lidi, ale tam jsem potkal opravdu jako hodně zajímavý jako jedince. Možná, že to bylo jenom tím, že jsem je zrovna potkal, ale mně se tam nelíbilo. A další exotika, kterou jsem asi nejvíc tak jako viděl, tak to bylo v podstatě návštěva Bogoty v Kolumbii. A obrovskej kontrast jako toho života v různých jako částech toho města a pak obrovskej kontrast, když jsme šli vlastně do Ciudad Perdida jako třídenní trek džunglí. A viděl jsem tam ty jako indiány, který tam žijou.
Žijou uvnitř toho pralesa?
Jo. Jako nevím. Ale čím víc jsem vždycky navštívil jakoby, řekněme, strašný místa, tak tím čistější lidi tam jako žili.
Že to překonávání překážek lidi nezkazí.
No to je to, co jsem zjistil, když jsem navštívil Izrael. Že je to naprosto civilizovaná, sekulární země, kterou… Teda díky tomu, že je pod tlakem, si myslím, tak zatím ještě nesklouzla do naší jakoby, řekněme, rozežranosti, dekadence. Já totiž považuju lidi tak trochu jako za pokusný myši, jestli znáš Calhounův experiment.
Nevybavuju si.
Tam prostě pan nějakej vědátor vzal myši a jednu část kontrolní populace myší dal do kontrolovanýho prostředí, kde ale byli jako kočky a a to a žádná veterinární péče a ty myši si musely tu potravu shánět se se snahánějcíma, jako kdyby byly normálně divoký. No a ty myši prosperovaly, pokud je teda nesežraly kočky. Ale jako to je stejný ale v přírodě, že jo. No a potom tu druhou část myší dali do myšího ráje. Tam jim vytvořili prostě prolejzačky, bydlení, veterina, jídlo, pití…
A myši byly šťastný ever after, dokud spokojeně nezemřely. (smích)
A myši zdegenerovaly. Vždycky. No a pak dělali taky pokusy tohodle typu na krysách. Jenže krysy sice občas degenerovaly, ale většinou udržovaly ten systém, kterej je udržuje naživu vlastně v tý přírodě. Jo, to znamená, oni jsou hierarchizovaný, blablabla. Takže vlastně pokud ty krysy udržely ten systém, no a v podstatě mně došlo, že lidi, který žijou vlastně a musejí jezdit na semináře, a zase se vracíme k Choking Hazardu, aby zjistili, proč vůbec žijem… No a to řeším v tý povídce, přes jako tenhle… Já tam jako říkám i svůj názor, ale to nebudu předcházet. Ten názor můj je, že vlastně v podstatě jsme přišli, že bylo přerušeno spojení mezi headquarters a lidstvem jako takovým. No a to je, proč cestuju. Protože čím víc cestuju, tak tím jsem v podstatě jako pokornější a skromnější.
Šlo ti někdy o život?
Jo.
Kvůli chybě?
Ne, přepadli mě. Mě v životě přepadli třikrát, dvakrát v Česku a jednou na cestách.
V Česku dvakrát?
No.
Jak to?
To prostě dvakrát mě přepadli v Česku.
Při jaké situaci?
To teď není důležitý, v podstatě jsem pokaždý šel někde sám, většinou to bylo večer. Na cestách mě přepadli prostě… A pokaždý to bylo jenom jako motivovaný penězma. No a to je právě to, že já to nechápu, protože pro mě peníze nejsou hodnota.
A co v cizině?
To bylo normálně na cestě a tam jsem si naběhl já na vidle. Že jsem jako v podstatě byl sám v prostředí, kde jsem neměl, ale většinu mých kolegů cestovatelských taky přepadli. Třeba nebožtíka Chocha (chochoviny.cz) přepadli se samopalem v Senegalu. A to tak, že si tam prostě zaplatil chýši, stejně třeba jako my v Botswaně, no a v noci najednou koukal, rozsvítil si čelovku a oni normálně vyřízli díru do tý chýše…
Jo.
…a koukal se do samopalu.
Jako do kalašnikova.
Jo. No a pak ho přepadli, prosím tě, taky to mi vyprávěl, že v Guatemale, tam jsou ty indiáni maličkatý, jako třeba i na mě, že jsem prťavej, a Chocho byl vysokej kluk. No a tam ho přepadli tak, že ho normálně tydlety indiáni bacili do hlavy zezadu a pobrali mu všechno.
S tím asi musí cestovatel počítat.
No tak s tím musíš počítat, i když jdeš večer prostě na Hlaváku jako, ne. Když jdeš po Šerwoodu, no. Já jsem se nikdy na cestách nebál. Byli jsme třeba nakupovat v Zimbabwe normálně ve slamu na tržíčku a když jsme to řekli v hotelu, tak se tam všichni jako hrozně vyváděli, ale nevím. Na cestách jsem se vždycky cítil nejlíp mezi těma nejchudšíma.
Mezi těma, co neměli na kalašnikov, ale…
Ne, ne, ti co neměli na chleba.
Probudil se v noci a: „Hle! Hledí do chlebové střídy.“ (smích)
Přesně, prostě tak. No, hele, já si myslím, že jak jsem říkal na začátku ti, lidi jsou stejní všude, mění se kulisy.
Příště: Vlado Ríša (Ikarie)
Vložil: Marek Dobeš