Štaflík a Špagetka aneb Psí život Aleny Munkové

Foto: Wikimedia Commons / KKDAII, vlastní dílo, CC BY 4.0, curid=174092075

Popisek: Štaflík a Špagetka na výstavě 60 let Večerníčku v Praze

KULTURNÍ GLOSA: V září čtyřiadvacátého by se sta let dožila novinářka a scénáristka Alena Munková. Zemřela roku 2008 a vedle dalšího byla skvělou autorkou třináctidílné série Psí život (1968). To vám, vím, nic neříká, a to proto, že roku 68 přijely obrněné maringotky a Československé televizi se Alenin titul Psí život náhle moc nehodil do krámu; takže se čekalo a posléze byla řada těchto třinácti animovaných filmů výtvarníka Zdeňka Smetany (1925-2016), režírovaných Václavem Bedřichem (1918-2009), přejmenována, takže ji známe jako Štaflíka a Špagetku.

S určitou pomocí svého muže architekta Jiřího Munka vymyslila a vysnila scénáře právě Alena Munková a daleko později, v letech 1988 a 2014, vzniklo ještě šestadvacet dalších pokračování, takže to má třiatřicet dílů a čtyři a půl hodiny celkově; ale jako sedmiletý capart (poprvé seriál odvysílali teprve roku 1971) jsem byl důkladně uhranut prvou třináctkou.

Fascinuje dodnes. Stačí, když zaslechnu typickou znělku Jaroslava Celby (1924-2013), a jsem takřka Pavlovův pes. Psí život je taky o psech (ti vypadají) a někdy se dodnes a gender negender řeší, jestli je Špagetka on anebo ona. Jak jsem poměrně pracně zjistil, ON, ale samotný seriál bez literárního kontextu (knih anebo časopisu) tenhle zapeklitý problém nehrotí a neosvětluje - a otázka se nedá jednoznačně zodpovědět.

Co mi připadá ohromné? No, že jsme tenkrát zrovna neemigrovali a nikam ani neodjeli (byla to druhá polovice listopadu a první prosinec 1971) a že jsem tím pádem Munkové veledílo ještě jako kluk dokoukal: nahrát na video se to ještě nedalo.

A co se mi na první sérii líbí? Práce. Její hravost. Oba psi si - postupně - stavějí malý domek. Parní válec je v prvním pokračování sice nechá žít, zato však likviduje psí boudu, a tak jsem čekal, že si 16. listopadu 1971 (prvně dávali druhou část) pořídí boudu novou, možná i lepší, a tak bych to sám napsal do scénáře, ale fíha, hafani okopírovali nás a 17. listopadu 1971 začali stavět dům. Anebo tedy kopat základy. Zdilo se od 18. listopadu (část čtvrtá), v šestém díle dělají střechu, ten sedmý se věnuje malování vnitřních stěn, v osmičce stěhují, v devítce se zařizují, část desátá je o zahrádce, jedenáctá o vaření a ještě pořád zbývaly dva díly do tradiční třináctky, takže jsem byl nesvůj, co dál chtějí stavět, a Munková či manželé Munkovi to vymyslili. Ono se ve finální části létá a je to dobrodružství překvapivé a snad mělo původně být naznačeno, že se jim to jenom zdálo, ale naznačeno nic není a odvěká nepřítelkyně jich obou - vrána - odloví pracně budované stavení na jakési lano a lítá, zatímco psi i dům visí pod ní. A pokud budeme brát už zmíněné vaření co vyvrcholení stavby, a to je na místě, tak to znamená, že psi dům budovali nikoli celou první sérii seriálu, ale takřka. S výjimkou poslední a první dvojice pokračování.

Jak se dočítám, mají jak psi, tak vrána i reálný vzor, a to ve zvířatech, která choval sociolog Jan Munk (1946-2019), pozdější předseda Židovské obce (2012-2019) a ředitel Památníku Terezín (1990-2017). Sama Alena byla vnučkou nakladatele Adolfa Synka a sestrou novináře a literáta Listopada (1921-2017), spoluzakladatele deníku Mladá fronta, který žil od roku 1947 ve Francii a Portugalsku, kde - mimo jiné - řediteloval lisabonskému Národnímu divadlu. Paní Munková za války přežila Terezín, pak vystudovala žurnalistiku a začala pracovat na Barrandově, ale rovněž kvůli bratrovi musela z Barrandova jít. Teprve pak ještě vystudovala FAMU a roku 1964 stala se dramaturgyní Studia kresleného a loutkového filmu. Před nějakými čtyřiceti lety (1986) rovněž napsala scénář zdařilého kresleného filmu Velká sýrová loupež (87% na Česko-slovenské filmové databázi), adaptovala do filmu i Čarovnou rybí kostičku Charlese Dickense a s manželem a slovenskou výtvarnicí Jaroslavou Havettovou (*1942) do filmového seriálu o šestadvaceti dílech přepracovali Poláčkovu knihu Edudant a Francimor, která prvně vyšla, když bylo Aleně Munkové sedm let (1933).

V těch dalších dílech jsou Štaflík a Špagetka balónovými plavci, fotografy, malíři, sochaři, herci, šachisty, rybáři, proutkaři, ba vášnivými čtenáři a Bůh vím, čím ještě, ale pro mě už to nikdy nebylo ono a toho samého listopadu 1971, kdy byla první třetina seriálu poprvé odvysílána, Munková příběh uveřejnila na pouhých dvou čtvercových stránkách měsíčníku Sluníčko, které jsem vyhledal, abych citoval, ale napřed upozorňuji, že je prvních třináct dílů ještě černobílých: 

Na pěkné zelené louce žili dva nerozluční přátelé… Dlouhý se jmenoval Špagetka, na vysokého volali Štaflíku… Každé ráno vstali, zacvičili si, proběhli se, sehnali něco k snídani a pak si až do oběda hráli, anebo odpočívali v boudě… Náhle se na louce začaly objevovat podivné věci, a než se psíci vzpamatovali, buldozer jim jednoho dne smetl obydlí…

Vydali se tedy do světa a měli štěstí, brzy našli podobnou zelenou louku, plnou květin a stromů…

Štaflík se Špagetkou se rozhodli, že se na tom místě usadí. Vykopali základy, Špagetka vozil cihly a dělal maltu, Štaflík zdil. Špagetku napadlo přitáhnout z lesa velký smrk a přehodit ho přes zdi. To se chtěli pustit do krovu! Strom se krásně roztočil, dosedl přesně doprostřed novostavby a mohutná koruna vytvořila nádhernou střechu…

Příští ráno Štaflík zatahal Špagetku za tlapku. Chtěli mít byt aspoň tak pěkný jako lidé, a tak si pořídili v bazaru gramofón, křeslo, stůl, piáno, květináč, dvě židle, pohovku a plno dalších drobností a všechno naložili na staré auto. Štaflík usedl za volant. Jeli. Ale auto na hrbolaté cestě kodrcalo a kodrcalo, až Špagetka vypadl, a za ním se na vozovku sesul i nábytek. Štaflík ovšem nic netušil a jel dál, i když se mu auto rozsypávalo, až zůstal jenom s volantem a kouskem sedadla.

Až do večera shledávali ztracené věci a tahali je dovnitř do domku. Netrvalo už to dlouho a byl hotov a šmouhy-ťápance, které tam zanechala vrána, když psy při malování pokoušela, se ke vzorku na stěnách docela dobře hodily…

A poslední utkání s vránou? Odehrálo se velice brzy. Psi chystali hostinu k ukončení stavby a do velkého hrnce na kamnech dali všechno možné od vuřtů a brambor až po hřebíky, papír a hlínu. Ale kamna nehořela. Štaflíkovi a Špagetkovi trvalo dlouho, než zjistili, že na komínu sedí vrána, a to byli už celí začouzení a napůl udušení. Ale podařilo se jim vetřelkyni shodit do komína. Z kamen ji vytáhli takřka bez peří. Prosila, aby ji přátelé pustili, a slíbila, že už nikdy nic zlého neprovede. Psíci uvěřili a vrána se odbelhala. Špagetka a Štaflík snědli vuřty a na zelené louce, plné květin, ptáků a keřů zůstal psí domek dlouhá, dlouhá léta. Vrána se už nikdy nevrátila a domek tam možná stojí dodnes.

A jak zvládla Alena Munková filmové dialogy? Jednoduše. Štaflík a Špagetka se obejdou beze slov.

NEJLEPŠÍ DÍL:

Vložil: Ivo Fencl