Žili jsme svobodně uprostřed jejich nesvobody, vzpomínal Sváťa Karásek

Foto: Wikimedia, volné dílo, CC-BY-SA-4.0, Jindřich Nosek

Popisek: Evangelický duchovní, muzikant a básník Sváťa Karásek

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Mgr. Svatopluk „Sváťa“ Karásek (18. 10. 1942 – 20. 12. 2020) byl významný český evangelický duchovní, písničkář a politik, který se stal jednou z nejvýraznějších postav českého undergroundu a protikomunistického odporu.

Po dokončení studií bohoslovectví působil jako farář, avšak kvůli svým nekompromisním postojům mu režim brzy odebral státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Následně se zapojil do nezávislé hudební scény a v roce 1976 byl v politickém procesu se členy skupiny The Plastic People of the Universe odsouzen k osmi měsícům vězení. Jako signatář Charty 77 čelil neustálému tlaku Státní bezpečnosti, která ho v rámci akce Asanace v roce 1980 donutila emigrovat do Švýcarska, kde pokračoval ve své pastorační činnosti až do návratu do vlasti po sametové revoluci.

Po roce 1989 se Karásek vrátil k aktivnímu kazatelskému působení v pražském sboru U Salvátora a zároveň výrazně vstoupil do veřejného života. V letech 2002 až 2006 zasedal v Poslanecké sněmovně a v tomto období zastával také funkci vládního zmocněnce pro lidská práva. Vedle své politické dráhy, během níž se otevřeně hlásil mimo jiné k monarchismu, zůstal činný jako spisovatel a hudebník, který proslul osobitým stylem psaní českých textů na motivy tradičních spirituálů a blues. Za svůj celoživotní postoj a odvahu při obraně svobody obdržel osvědčení účastníka protikomunistického odboje a v roce 2017 byl jmenován Rytířem české kultury.

Poprvé jsem se s ním setkal nepřímo díky jeho dílu, když mne roku 1990 nadchla písnička Say No to the Devil ze „stejnojmenného“ alba Řek's už ďáblovi ne? 1990 (Svatopluk Karásek & Londýn). Osobně jsem měl tu čest potkat Sváťu, který mi okamžitě nabídl tykání, na akci 31. října 2013, Příběhy bezpráví, která se konala v pražské Lucerně. Omlouval se limity komunikace, které mu v roce 2010 odstartovala mozková mrtvice, ale na jeho bezprostřednosti se nic nezměnilo.

Vystudoval jsi teologii, jak došlo k tomu, že se z evangelického faráře stal písničkář?

To bylo jednoduché. Když mi komunistický režim na začátku sedmdesátých let sebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, nemohl jsem už legálně kázat z kazatelny. No a tak jsem šel mýt okna, a pak dělat kastelána na hrad Houska. Jenže ta potřeba předávat lidem biblické poselství ve mně pořád byla. Tak jsem si řekl, že když nesmím kázat, budu ty věci zpívat.

Začal jsem psát české texty na americké spirituály a blues. Moje písničky měly schválně hodně slok, klidně dvanáct i patnáct, aby to vlastně bylo celé zpívané kázání. Hrál jsem je lidem na Housce, v hospodách nebo na svatbách. Lidi si to nahrávali na magnetofony a ono se to šířilo samo, i mezi úplně nevěřící mládež.

Vzpomeneš si na první setkání s českým undergroundem?

Měl jsem ohromnou trému! Poprvé jsem pro ně hrál v prosinci 1974 na legendárním koncertu v Postupicích. Vůbec jsem ty lidi neznal a bál jsem se, že mě ti beatoví fanatici vypískají nebo se mi vysmějí – tlustýmu faráři s akustickou kytarou. Jenže se stal pravý opak. Byli neuvěřitelně ukáznění, tolerantní a přemýšliví. Zpívali refrény se mnou. Tehdy jsem pochopil, že ti kluci z undergroundu mají v sobě obrovskou touhu po pravdě a svobodě, kterou jim tenhle režim upíral.

Komunistická obžaloba z roku 1976 tě obvinila, že písně obsahují „hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením“. Jak jsi vnímal své zatčení?

My jsme tomu na začátku vůbec nevěřili. Když pro mě v březnu 1976 přišli, říkal jsem jim: „To musí být nějaký omyl, já tady jenom zpívám písničky, vždyť už je rok 1976, za tohle přece nemůžete nikoho zavřít!“ Vedle mě v cele na Ruzyni pak seděl Vráťa Brabenec z Plastiků, a ten na koncertech jenom hrál na saxofon a neřekl jediné slovo. Tak jsem si říkal – toho přece už vůbec nemůžou zavřít! A vidíte, dostali jsme všichni natvrdo. Mě odsoudili na osm měsíců za „výtržnictví“. Estébáci prostě nesnesli, že žijeme svobodně uprostřed jejich nesvobody.

Sváťa Karásek s Markem Dobešem v říjnu roku 2013

„Řekni ďáblovi ne“ se stalo hymnou. Kdo byl ten „ďábel“ v reálném životě?

Ten text je parafrází starého spirituálu Say No to the Devil. Pro mě ďábel nebyl jen nějaká abstraktní postava z pohádek. V té době to byl ten všudypřítomný tlak totalitního režimu, který nutil lidi ohýbat hřbety, donášet na sousedy a dělat morální kompromisy výměnou za klidný život.

Říct ďáblovi „ne“ znamenalo nenechat se zkorumpovat. Když k nám domů přišla StB, udělala domovní prohlídku, všechno rozházela a mě na čtyři dny odvezli na výslech – to se opakovalo snad dvanáctkrát – musel člověk vnitřně zůstat pevný. Učili jsme mladé lidi, aby se nekrčili. Ukazovali jsme jim, že Bůh se prostě ošidit nedá a pravda má smysl, i když za ni člověk platí svobodou.

Nakonec tě režim donutil k odchodu ze země v rámci akce „Asanace“ v roce 1980. Jak na to vzpomínáš?

Nezlomili mě ve vězení, ale ten tlak na rodinu a děti byl nakonec neúnosný. Vyhrožovali nám, brali nám možnost obživy, neustále nás šikanovali. Když pak podepsala Chartu 77 i moje žena Stáňa a StB začala útočit přímo na ni a na naše děti, rozhodli jsme se emigrovat. Odešli jsme do Rakouska a pak do Švýcarska, kde jsem mohl zase pracovat jako farář.

Když ses po revoluci v devadesátých letech vrátil zpátky do vlasti, jak se vám tehdy žilo?

Přiznám se, že mě tehdy docela překvapilo, jak málo nadšení v lidech po té revoluci zůstalo. Čekal jsem, že ta nově nabytá svoboda lidi víc spojí, ale brzy se začala řešit hlavně konzumace, peníze a politika se začala strašně kouskovat. Já jsem ale na svobodu nezanevřel. Sloužil jsem jako farář u Salvátora v Praze, vrátil se k muzice s rockovou kapelou Pozdravpámbu a nakonec jsem šel i do politiky a dělal vládního zmocněnce pro lidská práva. Vždycky jsem říkal, že křesťan musí cítit odpovědnost za dobu, v níž žije, a nemůže být zalezlý jen v kostele.

Vnímám Sváťu Karáska jako jednu z nejvýraznějších a typicky českých osobností naší kulturní a duchovní krajiny přelomu 20. a 21. století. Jako evangelický duchovní, undergroundový písničkář, signatář Charty 77, vládní zmocněnec pro lidská práva, poslanec, manžel a otec dokázal propojit zdánlivě neslučitelné světy v jeden inspirativní celek. Jeho schopnost syntézy se projevovala i v jeho postoji k duchovnímu životu.

Moje spolužačka z FSV UK, Mgr. Markéta Ševčíková, vzpomíná na rozhovor pro Český rozhlas, v němž Sváťa jako evangelický farář reflektoval téma katolického celibátu. Fascinovalo ho na něm zejména to, jaký prostor nabízí pro absolutní koncentraci na duchovní poslání. S respektem kvitoval, že celibát umožňuje knězi oprostit se od rozptylování běžným rodinným životem, který on sám jako evangelický duchovní s velkou rodinou naplno prožíval.

V tomto jeho postoji se podle mého názoru opět zrcadlila jeho vzácná otevřenost životu a hluboká pokora. Dokázal totiž nahlížet za hranice vlastního přesvědčení a vlastní životní zkušenosti, aby v tradici druhých hledal a oceňoval hlubší smysl a poctivou snahu o službu, aniž by přitom slevil ze své vlastní cesty.

Zdroje: Knižní rozhovor: KARÁSEK, Svatopluk. Víno tvé výborné. Praha: Kalich, 1998, Reflex, 18. 12. 2000, Český rozhlas (pořad Songy a myšlenky), rozhovor Markéty Ševčíkové se Svatoplukem Karáskem, vysíláno 27. 9. 2009, Projekt Paměť národa (Post Bellum), audio a video nahrávky vzpomínek Svatopluka Karáska na proces s Plastic People a akci Asanace

Příště: Karel Poborský a Miroslav Kadlec

Vložil: Marek Dobeš