Rambo: Proč režisér vymyslel hrdinu, který skoro nemluví

Foto: Se svolením Orion Pictures Corporation

Popisek: Kanadský režisér a producent bulharského původu William Theodore Kotcheff a Sylvester Stallone při natáčení filmu Rambo: První krev

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Do nejširšího diváckého povědomí se Ted Kotcheff zapsal v roce 1982 kultovním akčním hitem Rambo: První krev, který potvrdil status Sylvestera Stalloneho jako hollywoodské hvězdy první velikosti.

Ted Kotcheff (7. dubna 1931, Toronto – 10. dubna 2025, Nuevo Vallarta) byl kanadský režisér, který svou kariéru zahájil ve 24 letech jako nejmladší režisér televizní stanice CBC, načež odešel pracovat do Anglie. Zde nastartoval svou filmovou dráhu snímky jako Two Gentlemen Sharing (uveden na festivalu v Benátkách) či oceňovaným britským dramatem Edna, the Inebriate Woman, za které získal britskou Emmy za režii. Výrazný mezinárodní ohlas mu přineslo australské drama Zapadákov (1971), uváděné v Cannes a považované za milník obrody tamní kinematografie, a také kanadský snímek The Apprenticeship of Duddy Kravitz (1974) natočený podle předlohy jeho přítele Mordecaia Richlera, který vyhrál Zlatého medvěda v Berlíně.

Do nejširšího diváckého povědomí se Kotcheff zapsal v roce 1982 kultovním akčním hitem Rambo: První krev, který potvrdil status Sylvestera Stalloneho jako hollywoodské hvězdy první velikosti. V polovině osmdesátých let sklidil úspěch v Cannes s dalším kanadským dramatem podle Richlerovy novely Joshua Then and Now (1985), které se zařadilo k nejznámějším kanadským filmům v USA. Od devadesátých let se pak Kotcheff soustředil převážně na televizní tvorbu, kde se naposledy režisérsky podílel na několika epizodách úspěšného kriminálního seriálu Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti.

Osobně jsem se s ním setkal v Praze, kde natáčel snímek Střelec. Reportáž z placu a tiskovou konferenci jsem použil v článku pro únorové číslo časopisu Cinema roku 1996, který jsem nazval Dolph Lundgren střílí v Praze. Text níže je přepisem článku.

V měsíci listopadu probíhalo v Praze natáčení americko-českého snímku Shooter, na kterém se za naši stranu podílely společnosti Netto a Etamp. Tvůrce Ramba a Víkendu u Bernieho Ted Kotcheff zde podle scénáře Billa Raye (Barva noci) pracoval s Dolphem Lundgrenem (Rocky IV, Univerzální voják), Maruschkou Detmers (Králové mamba) a Johnem Ashtonem (Policajt v Beverly Hills 1, 2) v hlavních rolích na akčním příběhu o komplikovaném pátrání po nebezpečném teroristovi. Americký agent českého původu Michael Dane (Dolph Lundgren), kterého k nám vyslal U.S. Justice Department, aby dopadl a zneškodnil vraha kubánského velvyslance, dříve než zaútočí na kubánsko-americkém summitu v Praze, zjišťuje, že skutečnost je trochu jiná, než jak mu ji nadřízení vylíčili. A začíná jednat na vlastní pěst...

Těžištěm Kotcheffovy tvorby nejsou akční spektákly ani nákladné produkce (proslavil se vážně laděným Zapadákovem a silně inklinoval ke komorním dramatům a komediím typu Přeladit na život, Kdo zabíjí nejlepší světové šéfkuchaře?, nebo Zimní lidé). Snad proto chtěl Shootera posunout blíž k žánru filmů noire, jako je například Francouzská spojka.

Ted Kotcheff upřesnil: „Akce je základní esencí filmu. Akční filmy mají univerzální řeč a nezáleží v nich na dialozích. Když režisér spustí kameru, řekne AKCE!, a ne mluvte. Pro mě je také důležité snažit se najít nové cesty. Vždyť se neustále vyrábí tolik akčních filmů, že je tento žánr už úplně vyčerpaný. A proto chci objevit nový směr.“

A jak takové objevování vypadá v praxi? Je devět hodin večer. Na Pohořelci zasvětlují technici ze vztyčené montážní plošiny obrovským reflektorem scénu. Na kolejích těsně za křižovatkou stojí jeden vůz tramvaje s reklamou Benetton. Čerstvě politá dlažba se trochu leskne. V nedalekých podloubích, které jsou zevnitř v každém oblouku pečlivě nasvíceny, dávají pozor najatí hlídači, aby nikdo nepovolaný nenarušil scénu. Na klasické látkové režijní sedačce s nápisem Kotcheff podřimuje mohutná postava režiséra v těsně zapnutém vaťáku a hluboko naražené beranici. Poblíž montují technici na ošuntělé sportovní auto kameru, která bude za jízdy přes čelní sklo zabírat řidiče. Přešlapuji zimomřivě na místě a říkám si, že by ji tam klidně mohli jenom postavit a ona by po pár minutách pevně přimrzla.

Jak se z vašeho pohledu režiséra, který natáčel po celém světě, liší intenzita a délka natáčení v Americe oproti jiným zemím?

U nás se dělá velice intenzivně, protože čas je drahý. Jednou jsem mluvil s jedním čínským režisérem a ptal se ho, jak dlouho svůj film točil. A on mi odpověděl: Šestapadesát týdnů! Málem jsem omdlel. Ramba - První krev, který měl obrovský rozpočet, jsem dělal osmnáct týdnů, a to bylo absolutně nejdelší natáčení v mém životě.

Jak došlo k rozhodnutí změnit původní konec filmu, kde měl Rambo zemřít?

V původním konci, který byl věrný knižní předloze, Rambo říká svému plukovníkovi: „Ty jsi mě stvořil. Teď mě musíš zabít.“ Plukovník vytáhne zbraň, přemýšlí, že ho zbaví utrpení, ale nedokáže to. Rambo nakonec sám stiskne spoušť a spáchá harakiri. Tuhle scénu jsme natočili a Sylvester podal naprosto fantastický výkon. Všichni na place byli nadšení – kromě samotného Sylvestera.

Později jsme uspořádali testovací projekci pro tři stovky lidí. Diváci po celou dobu šíleli nadšením, křičeli na plátno: „Rambo, pozor, šerif jde po tobě!“ Byli s ním celou cestu. A pak spáchal sebevraždu. V sále nastalo naprosté, hrobové ticho. Mohli jste slyšet spadnout špendlík. Najednou se z publika ozval hlas: „Sakra, po tom všem, čím si prošel, ho režisér prostě zabije?“ Všechny dotazníky z testování říkaly totéž – skvělý akční film, ale proč jste ho museli zabít? Producenti na mě vyděšeně koukali a já jim řekl: „Nebojte se, chlapci, máme ještě ten druhý konec.“

Rambo toho moc nenamluví. Jak se tento přístup vyvíjel během psaní a natáčení?

Jakmile Sylvester Stallone přišel s nápadem, že Rambo by měl mluvit co nejméně, okamžitě mi to dávalo smysl. Cítil jsem, že to musí být chlap, který je k smrti unavený násilím. Poslední věc, kterou by chtěl po návratu do Ameriky dělat, je začít zabíjet lidi.

Sylvester mi tehdy řekl: „Rambo v celém filmu neřekne skoro ani slovo.“ Ten nápad se mi strašně líbil – mít hlavního hrdinu akčního trháku, který téměř nemluví, mi přišlo neuvěřitelně radikální. Samozřejmě jsme to tehdy producentům neřekli a začali rovnou proškrtávat scénář. Nakonec jsme tam nějaké dialogy nechat museli, protože bez nich to v určitých momentech působilo až příliš strojeně. Ale Sylvester dokázal vytáhnout skvělý výkon čistě skrze své oči, což je jedna z nejtěžších věcí v herectví vůbec.

Jak moc pro vás byla raná práce v televizi a na divadelních prknech důležitá předtím, než jste se stal filmovým režisérem?

Měl jsem obrovské štěstí, že když jsem v kanadské televizi CBC v roce 1955 začínal, toto médium teprve hledalo svou tvář a my mohli strašně moc experimentovat. Režíroval jsem tehdy obrovskou škálu her, od historických dramat přes tragédie až po satirické komedie. Během prvních dvou let v televizi jsem zrežíroval snad dvacet her.

Díky tomu jsem se naučil nepřetržitě pracovat s herci. Právě zde vidím největší přínos divadelní a televizní průpravy, protože se tam stoprocentně soustředíte na herecký výkon. Když pak přijdete k filmu, kde natáčecí den stojí 50 tisíc dolarů, nemáte absolutně čas cokoli zkoušet nebo experimentovat. Televizní a divadelní základy pro mě proto byly naprosto k nezaplacení.

Reportáž v časopisu Cinema 2/1996, kterou jsem nazval Dolph Lundgren střílí v Praze; archiv Marka Dobeše

Vraťme se k článku, který vyšel v Cinemě. Je překvapením i pro mne. Že jsem sledoval Dolpha Lundgrena při práci, jsem totiž už zcela zapomněl…

Konečně je všechno hotovo a z hereckého vozu vystupuje hlavní hrdina. Středně dlouhé vlasy mu lezou do únavou zšedlého obličeje, snad ještě protáhlejšího než jindy. Tak vypadá bývalý mistr Evropy ve full-contact karate Dolph Lundgren v závěrečném kole zběsilého natáčení.

Dolph Lundgren je skutečně tak vysoký, jako ho známe z jeho filmů, ať už v nich bušil vztekle do Stalloneho, nebo ještě vztekleji do Van Damma. Vyslechne si několik pokynů a usedá za volant, režisér nastupuje za ním na místo spolujezdce. Auto se pomalu odlepuje od chodníku a vyjíždí na silnici.

Michael Dane je další „lehce intelektuální role“ po propadáku Kamufláž. Tak proč si nezašportovat.

Lundgren: „Vždycky, když pracujete na nějakém filmu, dokážete si ho představit lepší, přejete si, aby byl lepší. Ale v tom případě, o kterém mluvíte, šlo zřejmě o jisté samopředávkování. Čím víc se snažíte udržet se v tomhle byznysu jako herec, tím víc chápete, že materiál a režisér jsou všechno. Pokud si správně vyberete dobrý materiál a režiséra, jehož práci máte rád a do jehož rukou se můžete svěřit, tak máte z poloviny vyhráno. A to se snažím udělat teď. Chtěl jsem, aby se tahle role hodila pro mě, a chtěl jsem pracovat s režisérem, o kterém vím, že má talent a styl, který se mi líbí, abych si nemusel zbytečně dělat starosti. To je taková moje soukromá Kamufláž.“

Zdroje: Moje reportáž v časopisu Cinema 2/95, str. 49, Filmmaker Magazine: Ted Kotcheff on Making First Blood, HeyUGuys Interview: Wake in Fright's Ted Kotcheff Talks Rambo, Film Talk: Ted Kotcheff

Příště: Sváťa Karásek

Vložil: Marek Dobeš