Ta nálepka mi uškodila, řekla hvězda filmu Ďábel v těle

Foto: Se svolením Universal Pictures (snímek v článku Anet Pictures)

Popisek: Maruschka Detmers ve svém prvním filmu, krimikomedii s nádechem romantiky Křestní jméno Carmen

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Na konci roku 1994 jsem se účastnil natáčení akčního filmu Střelec. Na tiskovce následně s námi novináři hovořila mimo jiné i herečka Maruschka Detmers. Tehdy jí bylo dvaatřicet let. První tři odpovědi pocházejí právě odtud. V současnosti žije v ústraní ve Francii a už se aktivně neobjevuje v nových filmových projektech.

Tato nizozemská herečka se narodila 16. prosince 1962 v Schoonebeeku. V sedmnácti letech odešla do Paříže pracovat jako au-pair a studovat herectví, kde ji záhy objevil legendární režisér Jean-Luc Godard. Ten ji v roce 1983 obsadil do titulní role svého avantgardního snímku Křestní jméno Carmen (Prénom Carmen). Tento debut mladé herečce okamžitě otevřel dveře k mezinárodní kariéře a vynesl jí pověst charismatické, emotivní interpretky s přirozeným talentem pro ztvárnění komplikovaných charakterů.

Skutečným přelomem a zároveň vrcholem její kariéry se však stal rok 1986, kdy ztvárnila hlavní roli v provokativním italském dramatu Ďábel v těle (Il diavolo in corpo) režiséra Marca Bellocchia. Adaptace románu Raymonda Radigueta vzbudila celosvětový rozruch kvůli explicitním erotickým scénám, zároveň však potvrdila její schopnost transformovat psychologicky náročné postavy, potýkající se s vášní a vnitřním neklidem. V následujících letech se Detmers objevila v řadě dalších mezinárodních produkcí, jako bylo historické drama Hannina válka (1988) nebo americký hudební snímek Králové mamba (1992). Od konce 90. let se těžiště její práce přesunulo především k francouzským televizním projektům a divadlu, kde působí dodnes.

Obvykle hrajete v úplně jiném typu filmů. Co vás inspirovalo k přijetí role ve Střelci?

Filmy, které jsem dělala dříve, byly převážně festivalové snímky. Vždy mě zobrazovaly jako sofistikovanou dámu, tajemnou, exotickou, zkrátka velmi ladylike. Cítila jsem ale potřebu udělat něco, co by mi bylo o trochu blíž. To byl jeden z důvodů, proč mě to zaujalo. Obecně není kolem moc dobrých scénářů, takže když na nějaký narazíte, skočíte po něm. 

Plány do budoucna?

V březnu začínám točit francouzský film s debutujícím režisérem o slavném francouzském dramatikovi ze začátku století. Je to můj třetí film v tomto roce a myslím, že si teď jen užiji Vánoce doma, žádné další plány momentálně nemám.

Pracovala jste s mnoha slavnými kolegy, jako je Gérard Depardieu. Jak vnímáte tyto zkušenosti s partnery z různých zemí?

Někdy v určité scéně zafunguje magie, někdy ne, a často to ani tak nezávisí na partnerovi. Spíš to závisí na celkové atmosféře a chaosu na place. Nemohu říct, se kterým hercem pracuji nejraději, takové otázky si nekladu. Je to velmi komplexní proces a to, zda scéna dopadne dobře, není jen záležitostí jednoho herce. Až zpětně si občas řeknu, že to dopadlo dobře a že spolupráce s ním byla příjemná. 

S Dolphem Lundgrenem v akčním thrilleru Střelec, který se natáčel v Praze

Jak probíhala vaše spolupráce s režisérem Jean-Lucem Godardem?

Do Paříže jsem původně přišla z Nizozemska pracovat jako au-pair. Když mě pozvali na casting ke Godardovi, vůbec jsem nechápala, co se děje. Nechtěl po mně žádné klasické přehrávání scén, prostě se na mě jen chvíli díval, a pak mě vzal. Nahradila jsem Isabelle Adjani, která z natáčení po neshodách odešla. Godard byl nesmírně náročný, občas mě na place vyloženě trápil, ale nechtěl ode mě naučené herectví, vyžadoval čistou přítomnost před kamerou. Hodil mě do vody a já se musela naučit plavat za pochodu.

Proč odmítáte mluvit o nahotě a filmu Ďábel v těle (1986)?

Při každém rozhovoru se mě lidé nakonec stejně zeptají na nudismus a na film Ďábel v těle. Já už se o tom ale odmítám bavit, nezajímá mě to. Moje osobnost a moje práce se přece neskládají jen z jednoho odhaleného těla. Chápu, že to tehdy v kinech způsobilo obrovský poprask a lidé v tom viděli provokaci, ale pro mě jako pro herečku to byla především psychologická studie ženy, prožívající extrémní vnitřní destrukci. Jako herečka jsem pouze nástrojem v rukou režiséra, kterému se musím odevzdat, ale odmítám být redukována jen na sexuální objekt.

Jaký je rozdíl mezi mediální maskou divoké rebelky a realitou?

Média a novináři ze mě hned na začátku udělali divokou, nezkrotnou rebelku, která ráda šokuje veřejnost. Jenže to byla jen vnější maska, kterou mi nasadili. V soukromém životě jsem byla vždycky spíše plachá, tichá a často jsem bojovala s obrovskou nejistotou o svém talentu. Tato nálepka provokatérky mi profesně spíš uškodila, protože mi pak režiséři nabízeli role, postavené jenom na svádění. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem dokázala všechny přesvědčit, že jsem komplexní dramatická herečka.

Proč se cítíte svobodnější při hraní v cizích jazycích?

Narodila jsem se v Holandsku, ale dospěla jsem v Paříži. Francouzština se stala mým hlavním jazykem pro přemýšlení i práci. Paradoxně, když mám občas mluvit nebo hrát ve své rodné nizozemštině, cítím se mnohem méně jistá. Hraní v cizím jazyce vám totiž dává skvělou masku. Umožňuje vám získat odstup od sebe samé, schovat se za jinou identitu. Jakmile mluvím mateřštinou, ta maska padá a já se cítím příliš odhalená. Vždycky jsem se proto považovala spíše za evropskou, než za národní herečku.

Co vám dává jako herečce divadlo?

Filmový průmysl se v průběhu let strašně změnil a pro mě ztratil své kouzlo. Když jsem v 80. letech začínala, film byl pro nás uměním, hledáním pravdy, dobrodružstvím a experimentem. Dnes je to z velké části chladný byznys, plný marketingu a sázky na jistotu. Proto jsem našla své skutečné útočiště v divadle. Na jevišti není prostor pro střih a přetvářku, jste tam sami za sebe před živým divákem. Divadlo mi vrátilo tu čistou radost z čistého herectví bez věčného tlaku na to, jak vypadám.

Zdroje: Cahiers du Cinéma, Corriere della Sera, La Repubblica

Příště: Ted Kotcheff a Dolph Lundgren

Vložil: Marek Dobeš