Pravdu neřekne nikdo, tvrdila hvězda Policajta v Beverly Hills

Foto: Se svolením Paramount Pictures

Popisek: John Ashton jako seržant Taggart v kultovní akční komedii Policajt v Beverly Hills

John Ashton (1948-2024) byl uznávaný americký charakterový herec, jehož kariéra v Hollywoodu trvala více než padesát let. Do paměti diváků po celém světě se nesmazatelně zapsal především jako představitel mrzutého, ale v jádru dobráckého policejního seržanta Johna Taggarta v kultovní akční komedii Policajt v Beverly Hills (1984).

Tuto ikonickou roli po boku Eddieho Murphyho a Judge Reinholda si s úspěchem zopakoval v několika pokračováních včetně druhého dílu z roku 1987 a závěrečného návratu Policajt v Policajt v Beverly Hills: Axel F (2024).

Vedle této slavné akční série exceloval Ashton v celé řadě dalších výrazných rolí, kde často ztvárňoval tvrdé, autoritativní muže se smyslem pro humor. Mezi jeho nejvýznamnější zářezy patří role nekompromisního lovce lidí Marvina Dorflera v legendární akční komedii Půlnoční běh (1988), kde sekundoval Robertu De Nirovi a Charlesi Grodinovi.

John Ashton zemřel v září roku 2024 ve věku 76 let po těžkém boji s rakovinou. Svým osobitým hereckým projevem dokázal i z vedlejších postav vytvořit nezapomenutelné charaktery, které dodávaly filmům hloubku, dynamiku a humor. Zanechal po sobě bohaté filmové dědictví, které dodnes těší milovníky klasické hollywoodské kinematografie 80. a 90. let.

Na konci roku 1994 jsem se účastnil natáčení Střelce, konkrétně dne, kde automobilová honička zavřela zatáčku od Pohořelce směrem k Dlabačovu. Na tiskovce následně s námi novináři hovořil coby představitel druhé hlavní role. Pamatuji, že byl extrémně vstřícný a honosil se doutníky s vlastím podpisem. V rámci tiskové konference pak odpovídali ještě producent snímku Silvio Muraglia, který jím vstoupil do světa celovečerní kinematografie, režisér Ted Kotcheff (šlo o poslední kinofilm před jeho smrtí) a herečka Maruschka Detmers.

Silvio Muraglia zahájil svou producentskou kariéru v polovině 90. let s velkými ambicemi, když jako začínající producent po přechodu z televizního zpravodajství založil s Danielem Sládkem, jedním z budoucích koproducentů snímku Střelec, společnost Muraglia/Sladek Filmworks. Jejich debutem se stal právě akční thriller Střelec (1995), v němž Muraglia vsadil na osvědčená žánrová jména, do hlavní role obsadil akční hvězdu Dolpha Lundgrena a na režisérskou stoličku posadil zkušeného Teda Kotcheffa. Aby maximalizoval produkční hodnotu filmu při rozumném rozpočtu, využil tehdejšího boomu natáčení ve východní Evropě a zorganizoval náročnou mezinárodní koprodukci přímo v Praze a na Barrandově, což vyžadovalo koordinaci amerických, českých i západoevropských partnerů. Úspěšné zvládnutí tohoto logistického křtu ohněm okamžitě etablovalo jeho pozici na poli nezávislého filmu a otevřelo mu cestu k dalším úspěšným žánrovým projektům, natáčeným v evropských lokacích.

Kde se vám točí filmy lépe, v Beverly Hills, nebo v Praze?

Před rokem jsem se z Beverly Hills odstěhoval, teď žiju v Coloradu. Praha je krásná, opravdu krásná. Z Beverly Hills zrovna nešílím. 

Měl jste ve filmu Střelec nějaké náročnější scény?

Ne, nebyly o nic těžší než jindy. Natočit film je těžké vždycky. Poslední film jsem dělal v Kanadě ve sněhové bouři, což bylo velmi náročné. V Americe jde do kin za dva týdny a jmenuje se Lapeni v ráji. Hraji tam já, Nicolas Cage, Dana Carvey a Jon Lovitz. To bylo hodně těžké. Stejně jako Půlnoční běh, který jsem dělal s Robertem De Nirem. Strávili jsme pět měsíců na cestách, začali jsme v New Yorku a projeli celou Ameriku, takže to bylo náročné. Ale byla to zábavná práce, filmy jsou zkrátka těžké vždycky. Lidé tomu nerozumí, všichni si myslí, jak je to pozlátko a plné lesku. A vy přitom stojíte ve čtyři ráno venku, mrznete a snažíte se natočit scénu. Vždycky je to tvrdá práce, čtrnácti až šestnáctihodinové dny. Jen pracujete, spíte, pracujete a spíte. Naštěstí se tento film odehrává v Praze, takže točíme na spoustě reálných pražských lokací, díky čemuž z Prahy hodně vidím, což je fajn. 

Pražské natáčení je vždy za odměnu.

Jinak bych neměl šanci ji vidět, protože pořád jen pracuji. 

Až natáčení skončí, zdržíte se tu nějakou dobu, nebo hned odjíždíte?

Asi pojedu do Paříže, protože jsem tam kdysi dělal film s Gérardem Depardieu. Možná se tam na pár dní zastavím, abych Gérarda navštívil, a pak se vrátím zpátky do Spojených států.

Jaká je spolupráce s Tedem Kotchefem? Vypadá jako drsný chlap, je takový i ve skutečnosti?

Je úžasný, hercům pomáhá a nikdy se na ně nezlobí. Dokáže se rozčílit kvůli technickým věcem, což se stává nám všem, ale pracuje se s ním skvěle. 

Mohl byste porovnat roli, kterou máte zde, s některými vašimi dřívějšími filmy?

Odmítám víc scénářů, než kolik jich přijímám. Když jsem četl tento scénář, zaujal mě. Měl v sobě mnoho různých rovin. Policajt v Beverly Hills byl zábavný a bavil mě. Miloval jsem Půlnoční běh a práci s Robertem De Nirem. Ale i v tomto filmu je určitý humor. S Dolphem máme moc pěkný a zábavný vztah. 

Mají vaše postavy ve filmu nějaké vtipné výměny?

Nemohu uvést konkrétní příklad, jde o ten vztah jako takový. Je to zábavný vztah. Dolph ke mně vzhlíží jako k otci, je pro mě takový adoptivní syn. Máme tam i obchodní vztah. Je to zkrátka typ humoru založený na interakci, která je zábavná.

Můžete na place vtipkovat?

Ano, učím ho to. Pravda o natáčení filmů je taková, že už jako dítě jsem filmy miloval. Sledování filmů byl fantastický únik, fantastická příležitost vzít si dovolenou od reality. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů byla Francouzská spojka s Genem Hackmanem. Je zajímavé, že tento film je Francouzské spojce velmi podobný. Američan v Evropě pronásleduje šíleného zločince. Vždycky se mi líbilo, jak jsou si ty filmy podobné. Dolph Lundgren je jako postava Gene Hackmana ve Francouzské spojce. Je to hrdina, ale zároveň člověk, který dostane životní lekci. Během několika týdnů vyšetřování zjistí, že na začátku sice přišel jako velmi oddaný státní zaměstnanec a voják, který si myslí, že když mu vláda řekne jdi, tak musí poslechnout. V průběhu filmu ale zjistí, že pravdu neříká nikdo. Otázkou celého filmu je, kdo kontroluje lidi, kteří kontrolují všechny ostatní? Kdo kontroluje ty, co mají kontrolu? Máte tu různé úrovně autority a otázkou je, kdo prověřuje koho a kdo vlastně říká pravdu. A jak vysoko to sahá? Každá společnost tomuto konceptu rozumí a každý má odpovědnost klást tyto otázky. Každý se musí ptát a občas se zastavit a zamyslet se, co je pravda, nebo jen něčí verze pravdy.  Ale to je pod povrchem.

Samotný příběh je klasická akčka?

Příběh je o tom, že Dolph Lundgren je federální maršál. Maršál je v podstatě elitní policista, který pracuje pro federální vládu, pro celé Spojené státy. Federální maršály vysílá ministerstvo spravedlnosti. Mají pravomoc jít po amerických zločincích kdekoliv na světě. Náš příběh je o federálním maršálovi, který je vyslán do Prahy, aby zde vypátral, unesl a dopravil zpět do Spojených států nájemného vraha. Takže přijíždí sem, aniž by přesně věděl proč. Setká se s úředníkem CIA a velvyslancem, kteří mu předají složku. Řeknou mu: Tohle je člověk, pro kterého jdeš. On ji otevře a prohlásí: To není pravda. Ta žena je sice nájemná vražedkyně, ale přijímala jen zakázky, kde souhlasila s tím, že terč je špatný člověk, jako byl Idi Amin Dada, Kaddáfí nebo někdo, kdo ohrožoval svobodnou společnost a západní demokracii. A on jim říká: Tohle nemůže být pravda, protože atentát, za který podle vás může, by jako práci nikdy nevzala. Oni mu odpoví: Ne, je to pravda, máš úkol, tak jdi. On jde, ale od té chvíle začíná zpochybňovat všechno a všechny. Začne zjišťovat pravdu, setká se s ní, dopadne ji a ona mu řekne: Já jsem to neudělala. Tím začíná konflikt. Komu má věřit? Má věřit vládě, nebo té vražedkyni? Ocitne se uprostřed a je to jediný chlap v celém filmu, který je po celou dobu stoprocentně čistý. 

V tom případě to není úplně obvyklý příběh pro akční film.

Ne, to vůbec ne. 

Jak vidíte svou postavu, jste obsazen jako Evropan…

To, že jsem Evropan, má pro mě specifickou hodnotu, protože hraji postavu, která se v Evropě narodila a vyrostla v USA. Hraji postavu, která se narodila v Československu a odešla, když jí bylo deset let. Myslím, že to dělá film odlišným a sedí mi to lépe, než točit projekt s generickým americkým příběhem. Líbí se mi, že příběh spojuje Evropu a USA. Tento film je navíc spíše thriller než klasický akční film, protože není poháněn jen akcí, ale samotným příběhem a charakterem postav. To je důvod, proč jsem si ho vybral, snažím se posunout o kousek dál od bezmyšlenkovitých akčních filmů. 

Pane producente, jde o váš první akční film?

Silvio Muraglia (americký producent filmu): Jako producenti točíme Střelce jako náš první velký akční film. Moje partnerka Sylvia Muraglia a já jsme byli v posledních letech zapojeni do mnoha projektů. Udělali jsme film televizní film o ženě, která jede do Bukurešti adoptovat sirotky (Nobody's Children, u nás uváděný pod názvem Jít za hlasem srdce nebo Děti nikoho). Pro Universal jsme dělali celovečerní film Foreign Student o klukovi z Paříže, který studuje v Americe a zamiluje se do černošské herečky, kterou hraje Robin Givens, v padesátých letech, kdy to bylo na Jihu zakázané. To byl náš poslední film před tímto. Naši partneři, ostatní producenti z Los Angeles, dělali se Stevenem Spielbergem film Hook, vyprodukovali film Univerzální voják, což byl velký úspěch Dolpha Lundgrena s Jean-Claudem Van Dammem. Naši partneři tedy udělali několik velkých akčních filmů, ale tentokrát máme hlavní slovo my a je řada na nás. 

Preferujete vy osobně nějaký žánr?

Silvio Muraglia: Věc se má tak, že Střelce nepovažuji za pouhý akční film. Je to inteligentní akční film a myslím, že posouvá žánr na novou úroveň. Pro Sylvii a mě by natáčení obyčejného akčního filmu nebyla taková zábava. Tohle je sofistikovaný akční film, který cílí na dva různé typy diváků. Jeden je běžné publikum, které má rádo výbuchy a bouračky aut. Druhý je pro diváky, kteří v kině rádi přemýšlejí. Tímto způsobem dokážeme uspokojit obě strany. Je to mnohem uspokojivější než film, kde se věci jen vyhazují do povětří.

Můžete mluvit do práce režisérovi s tak silným jménem?

Silvio Muraglia: Jistě. Ted Kotcheff je týmový hráč, má rád proces spolupráce. Důvěřuje svému kameramanovi a při tvorbě filmu se ptá na názor každého. Samozřejmě má nakonec svou vizi a tu musíte respektovat. Ale když tam stojím a vidím něco a řeknu „Tede, možná bychom měli zkusit tohle, nebo dát do té scény vtip, zahrát to jinak“, naslouchá. Poslouchá, protože my s tímto filmem žijeme už dva roky, já a Sylvia. Měli jsme v rukou první scénář, který se pak mnohokrát přepisoval s novými autory. Prošli jsme celým vývojem projektu a jsme s ním nejdéle ze všech. Pak přišel Ted Kotcheff, pak přišel Dolph Lundgren a složili jsme ty kousky dohromady. 

Hrálo nějakou roli, že scénář byl původně situován do jiného prostředí?

Silvio Muraglia: Původně se měl odehrávat v Paříži. V Paříži jsme ale nemohli točit, protože to bylo příliš drahé a komplikované. Pak jsme se rozhodli pro Kolín nad Rýnem v Německu, se Sylvií jsme se tam jeli podívat, ale Kolín nevypadá tak dobře, je sice fajn, ale není to Praha. Takže jsme jeli do Prahy s tím, že ji budeme vydávat za Paříž. Když jsme ale přijeli a rozhlédli se, řekli jsme si, že Praha je nádherná a budeme ji točit jako Prahu. Byl to skvělý nápad. Zajímavé je, že americké publikum moderní Prahu ještě nevidělo. Viděli ji v historických filmech. Nikdy neviděli Prahu v roce 1994. Je to velmi vzrušující město a Praha je teď v Americe neskutečně v módě, píše se o ní v novinách i časopisech. Je to velmi populární místo.

Pane režisére, proč jste neobsadili hvězdy, jako Brad Pitt nebo Johnny Depp?

Ted Kotcheff: Miluji práci Johnnyho Deppa, ve skutečnosti se zrovna jedná o jednom projektu, kde by měl figurovat. Pro mě jako režiséra je vždy zajímavý jakýkoliv talent, ať už mladý, středního věku nebo starší. Správné obsazení filmu pro mě představuje asi osmdesát procent celé práce. Získat dobré herce je obrovský krok k úspěšnému filmu.

Jak byste chtěl strávit letošní Vánoce? A kdybyste zůstal v Praze, mrzelo by vás to?

Ted Kotcheff: Vánoční dekorace už se sice objevují, ale když točíte film, nikdy nevíte, kolik je hodin a jaký je čas. Nepamatujete si, jestli je léto nebo zima, všechno se vám v hlavě motá a zdá se vám o kamerách. Vánoce jsou něco, o čem se snažím přemýšlet až teď. Pojedeme na chvíli do Švédska za manželkou, pak musíme na pár dní do Orlanda a na Nový rok, myslím, zamíříme do Jižní Ameriky. Kdybych ale zůstal trčet v Praze, nic by mě neučinilo šťastnějším. Všichni jsme si město zamilovali, Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. A české pivo je nejlepší, po natáčení je tu v noci stále co dělat. 

Před pěti lety jste sbíral materiál pro film o Kafkovi a psal scénář o Americe. Byl to ten důvod, proč jste zvolil pro natáčení právě Prahu?

Ted Kotcheff: Ano, chtěl jsem natočit film o Americe. Napsal jsem scénář, který jsem zkoumal přímo tady v Praze asi před pěti lety, těsně před prvními volbami. Vždy mě to sem hluboce přitahovalo. Každý mluví o tom, že Praha je krásné město, což bezpochyby je, ale pro mě je to také – možná proto, že jsem četl příliš mnoho Kafky – velmi mysteriózní město. Pod tím krásným povrchem se neustále dějí věci, do kterých cizinci nevidí. Myslel jsem, že je to ideální město pro tento film. Mluvili jsme sice o natáčení v Paříži, ale ta měla pro tento post-studenoválečný příběh, plný agentů CIA, příliš frivolní a odlehčenou atmosféru. Praha stojí citlivě rozkročená mezi dvěma světy a kafkovská atmosféra je pro tento film naprosto dokonalým nastavením.

Řekněte nám něco o své tvůrčí metodě.

Ted Kotcheff: Aby film fungoval, to je záhada. Můžete mluvit o skvělém scénáři, slušném režisérovi a úžasných hercích, a přesto nemusíte dostat skvělý film, je to tajemství, jak se ty věci sejdou. Když ale nemáte ani jeden z těch prvků, jste ztraceni. Mám velké štěstí, že jsem Kanaďan, v Kanadě máme vládní dotace na tvorbu filmů a tamní úřady podporují režiséry v tom, aby točili velmi osobní snímky. Měl jsem tak v životě v podstatě dvojí kariéru, dělal jsem velmi osobní filmy o svém zázemí a teď se do Kanady vracím točit další. Když děláte film jako Rambo, dostanete obrovské rozpočty a můžete dělat neuvěřitelné věci, nic není mimo možnosti fantazie. Sám za sebe chci dělat zajímavé filmy, které říkají něco o světě, ve kterém žijeme, ale zároveň musí diváky bavit a nějak s nimi pohnout. 

Pane koproducente, jak hodnotíte mezinárodní spolupráci?

Jan Bílek (český producent za společnost ETAMP FILM PRAHA): Chtěli jsme dosáhnout spektakulárního vzhledu amerického akčního filmu, ale zároveň s produkční hodnotou evropské kinematografie. V technických oblastech a ve štábech jsme měli k dispozici neuvěřitelně kvalitní umělce, lidé byli velmi rychlí a efektivní. Pokud bychom stejný film točili v jiném městě v Evropě nebo v USA, stál by podstatně víc. Například v oblastech, jako je stavba dekorací, jsou zdejší lidé nesmírně talentovaní a vytvořili scény, které by jinde byly extrémně nákladné. Naše společnost se poprvé stala přímým partnerem při tvorbě takového filmu. To znamená, že jsme nepracovali jen na zakázku pro rozpočet, ale sdíleli jsme přípravu, vývoj i celý obchodní případ. Přineslo to české produkci spoustu nových zkušeností v oblasti mezinárodních prodejů, pojištění a financování.

Plány do budoucna?

John Ashton: Já jsem se zrovna přestěhoval zpátky do New Yorku, chci trávit čas se svou krásnou ženou a prostě se dobře bavit. Herci často neví, co budou dělat den ze dne. Pokud to zažehne vaši kreativitu, jdete do toho, a pokud ne, tak ne. 

Příště: Maruschka Detmers

Vložil: Marek Dobeš