Ráno začíná v legendární Bokovce aneb 4 nezapomenutelné dny na MFF

Foto: Se svolením Alfedus (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Slavný britský filmový kritik a analytik scénářů Philip Bergson (vlevo) s hercem Bohumírem Starým na letošním jubilejním ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech

OHLÉDNUTÍ ZA MFF KARLOVY VARY: Když se setká světová kinematografie, osmimilimetrová filmová kamera Admira a šampaňské v Grandhotelu Pupp, mohou mít Karlovy Vary mnoho tváří i pro nezávislého filmaře.

Letošní jubilejní 60. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary pro mě začal s plným nasazením hned od prvního dne. A jak už to na kolonádě bývá, realita okamžitě překonala jakýkoliv předem napsaný scénář.

Den první: Tým Alfedus v plné sestavě a tajemný přízrak z Británie

Náš festivalový „Den první“ se nesl ve znamení silné sestavy. Dorazili jsme v týmu, který by na první pohled mohl působit jako základ pro filmovou detektivku: herec Bohumír Starý (Fandy, ó Fandy nebo Ďáblova sbírka), majitel pojišťovací kanceláře ExpOfLife Vítězslav Nevosad a moje režijní maličkost s velkým egem. Doprovázel nás však ještě někdo, Philip Bergson, britský filmový kritik a novinář, který již během studií klasické filologie na Oxfordské univerzitě založil tamní mezinárodní filmový festival. Po absolutoriu začal psát pro The Sunday Times a následně dlouhá léta působil jako filmový zpravodaj pro stanici BBC a prestižní periodika, jako Variety či Screen International. Jako člen federace FIPRESCI zasedal v porotách předních světových festivalů, např. v Cannes, Berlinale či právě v Karlových Varech, kde spolupracoval s paní doktorkou Zaoralovou.

„Když padla zeď, ta Berlínská zeď, ne ta od Pink Floyd, festival byl osvobozen, země byla osvobozena. Karlovy Vary se staly svobodnou akcí, ale samozřejmě neměly žádné peníze od státu. Takže festival musel znovu sám sebe najít a přetvořit. Takže teď jsme tady, je to proměněné. Co je také velmi milé, je možnost být zde, potkávat se tváří v tvář a se sklenkou v ruce. A v tom spočívá ten význam, privilegium a potěšení, které v tomto oboru máme – možnost poznávat talentované lidi z celého světa. Festivaly jsou takovým mikrosvětem. A důležité je opravdu se setkat, ne si jen udělat fotku na Instagram, ale skutečně navázat kontakt. Z vašeho setkání pak později třeba i vzejde nějaké kreativní dílo.“

Philip Bergson je muž s obrovskými kontakty na festivaly celého světa, a proto jsme jej po těch letech spolupráce pro náš film Choking Hazard, který se díky němu promítal mimo jiné i v Izraeli, na toto šedesáté výročí do Varů nemohli nepřivézt. Celý pobyt byl zasvěcen právě maratonu jím iniciovaných schůzek, kterému jsem se podřídil, zatímco Bohumír s Vítězslavem šli pozdravit vřídelní prameny a kolonádu.

První kroky měly jasný cíl – nasát atmosféru a potkat staré známé. Karlovy Vary jsou v tomto ohledu magické, stačí ujít sto metrů a můžete hovořit s lidmi, které jste neviděli roky. Hned na úvod to byli architektka Věra Rašková a elitní festivalový promítač Martin Plitz, bez jehož precizní práce by filmový zážitek v sálech nebyl kompletní. A seznam zvučných jmen rychle narůstal. Krátce jsme pohovořili s režisérem Tomášem Mašínem a producentem Rudolfem Biermannem.

Festivalový shon nás ale nenechal jen tak nečinně korzovat, nezapomněli jsme ani na pracovní povinnosti, dokumentaci a natáčení interview s filmovými osobnostmi. Sotva jsme se rozkoukali, už jsme plánovali další dny, protože v zákulisí se sestava neustále mění a každý zítřek přináší novou energii. A tu člověk potřebuje až do pozdních hodin, protože v době konání akce město nespí. Tedy alespoň v Puppu ne. Tam jsme se vypravili na akci před půlnocí, abychom den začali v legendární Bokovce.

Vzpomínka na festivalový deník a kráska Admira v akci

Člověk ale nemůže hledět jen dopředu, Vary vás často donutí ohlédnout se zpět. Když jsem procházel kolem tiskového střediska, bleskla mi hlavou jedna osobní vzpomínka. Kdysi, v dobách mých novinářských začátků, jsem v redakci oficiálního Festivalového deníku KVIFF úzce spolupracoval s Milošem Fikejzem. Miloš (1959-2019) byl neuvěřitelný filmový encyklopedista a skvělý kolega. Není to tak dlouho, co jsme na něj s nostalgií vzpomínali u Tomáše Baldýnského, našeho tehdejšího šéfredaktora.

Letošní ročník jako by v sobě nesl i tento tichý odkaz na osobnosti, které festival po léta spoluvytvářely a už tu s námi nejsou. Také jsem rád osobně pogratuloval slavné kritičce Mirce Spáčilové, s níž jsem se kdysi ve Varech účastnil úzkého kruhu VIP rozhovorů a následně jsem byl poctěn její účastí na zcela první projekci Byl jsem mladistvým intelektuálem v Kině Praha roku 1999. Mirka Spáčilová převzala na jubilejním 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary speciální ocenění za celoživotní novinářský přínos festivalu.

Abychom však nezůstali jen u melancholie, do varu ve Varech jsme se s hosty dostávali jinou legendou, tentokrát technologickou. V rámci mé mise analog natáčím na historickou československou kameru Meopta Admira 8, která exponuje osmimilimetrový filmový pás. A v prostorách karlovarské Bokovky se jí ujal samotný Jan Hřebejk. Vidět filmového matadora, jak s kusem poctivého kovu s nataženým pružinovým strojkem Admiry komponuje záběr přes mechanický hledáček, byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů akce. Celou tuto analogovou misi navíc na video ochotně zdokumentoval Zdeněk Kovář. Ten je nejen skvělý fotograf, ale provozuje také rental historických kamer, takže pro podobnou cine akci je to člověk nejpovolanější.

Nevíte, prosím, s kým jsem se to vlastně vyfotil?

Realita festivalového kempu i předprodeje u Thermalu

Sehnat lístky na hlavní taháky je podle diváků o poznání náročnější než v předchozích letech. Fronty se táhnou od brzkých ranních hodin. Festivalový mikrosvět letos nabízí snad ještě pestřejší panoptikum než obvykle, bohužel mnohdy se zcela jednoznačným kriminálním pozadím. Mám pocit, že se v ulicích potuluje více na první pohled nebezpečných, nebo alespoň podivných, excentrických a bizarních existencí, než kdy dříve. K Varům jistá extravagance patří – ta směsice vysokého umění, snobismu, čistého nadšenectví a pouličního bizáru tvoří neopakovatelný genius loci.

Počasí nám mezi 5. a 7. červencem nevídaně přálo, slunce pálilo a spotřeba vřídelní vody, i té o něco ostřejší na večírcích, stoupala. Ne každý si přitom užívá luxus karlovarských grandhotelů. Jako nezávislý filmař jsem letos zažil festival z obou konců sociálního spektra, vyzkoušel jsem ubytování v kempu Březová. Má to své kouzlo. Ráno se probudíte v přírodě, a když chytíte festival bus, který je zdarma, za půl hodiny už stojíte v obleku na červeném koberci. Někteří spořínci to dokonce absolvují i se zbouráním stanu.

Z kempu vedla naše cesta roztodivnými oklikami přes Hotel Thermal až na party do slavného Grandhotelu Pupp. V prvním jmenovaném se odehrála klasická situace letošního roku. Uprostřed hlučícího davu návštěvníků nás oslovil neznámý pán s uctivou prosbou, zda by se mohl vyfotografovat s přítomným Bohumírem Starým. Ochotně jsem je vyfotil, načež se pán otočil na patě, poděkoval a s naprosto vážnou tváří se mě tiše zeptal: „A prosím vás... kdo to vlastně byl?“ Inu, kouzlo osobnosti a aura filmové hvězdy občas fungují dříve, než si divák stihne v databázi vyhledat hercovo jméno.

V Puppu jsem absolvoval totéž s oficiálním hostem festivalu, kterého jsem požádal o foto naslepo naopak já sám. Jestli podle přiložené fotky poznáte osobnost, prosím, napište. Naopak jsem v Puppu, ač pivař, velmi dobře zvládl láhev šampaňského Perrier-Jouët Grand Brut. Když vám nalévají z této orosené zelené láhve jednoho z nejrenomovanějších domů v Épernay, uvědomí si i zcela nezávislý tvůrce, že výlet do světa komerce má také něco do sebe.

Dvojhra se Simonou Praskovou

Po odjezdu kritika Bergsona jsme přímo na tomto jubilejním šedesátém ročníku natočili s herečkou Simonou Praskovou (Soudkyně Barbara nebo Cena za štěstí) další pokračování naší série manželských etud Dvojhra. Specifický je mimo jiné tím, že jednotlivé epizody vznikají čistě improvizovaně na zajímavých společenských akcích, kam jsme zrovna pozváni. V krátkých skečích zachycujeme život dlouholeté manželské dvojice, stižené latentní vztahovou ponorkou. V tomto případě jde o šestou epizodu a zároveň druhou lázeňskou, skvěle navazující na naši první lázeňskou štaci, Kúpele Brusno.

Pro někoho jsou tedy Vary týdnem bezesného filmového maratonu, pro jiného nekonečným večírkem a pro mě osobně především prostorem, kde se nečekaně protínají lidské osudy, staré vzpomínky a nové profesní výzvy. Uvidíme, co se ze semínka zasetého na šedesátém ročníku a zalévaného šampaňským vyklube. Snad to bude trhák, který zajistí oficiální pozvání, jako tomu bylo kdysi s mým prvním celovečerákem, černou komedií Choking Hazard, který byl promítnut ve zcela zaplněném Karlovarském městském divadle.

Jeden z dílů série Dvojhra zhlédnete ZDE.

Vložil: Marek Dobeš