„Nezávislačka“ na festivalu ve Varech: Když točíte první film...

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Kelly Reichardt je významnou postavou americké nezávislé kinematografie. Pro její tvorbu je charakteristický vysoce minimalistický styl, pomalé tempo vyprávění, tzv. slow cinema, a zaměření na postavy stojící na okraji společnosti.

Místo dramatických hollywoodských zvratů se soustředí na zachycení všední reality, jemných nuancí v lidských vztazích a vnitřní izolace hrdinů, což bylo patrné již v jejím nízkorozpočtovém debutu River of Grass (1994), o kterém s ní hovořím.

Významným rysem jejích filmů je také silné propojení s americkou krajinou, která v jejích dílech často funguje jako samostatná postava, spoluutvářející psychologii hrdinů. Reichardt se postupem času proslavila zejména snímky zasazenými do drsného i malebného prostředí státu Oregon, jako je civilní drama o přátelství Old Joy (2006), pronikavá studie lidské osamělosti Wendy a Lucy (2008) nebo netradiční, syrový western Meek's Cutoff (2010). Její filmy se vyhýbají formálním klišé a divákovi nabízejí intenzivní, meditativní zážitek.

Rozhovor o jejím debutu River of Grass z roku 1994 jsem s ní vedl o rok později, kdy byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech uveden v sekci Fórum nezávislých pod festivalovým názvem Řeka trávy.

Tento film byl vaší prvotinou pod křídly Hala Hartleyho, pro kterého jste pracovala. Kolikátý je to váš film celkově?

Tohle je můj úplně první celovečerní hraný film. Předtím jsem natočila sérii experimentálních road movie filmů na formát Super 8, ty ale neměly žádnou pevnou narativní strukturu. Takže toto je můj první film, který má skutečný příběh, a zároveň můj první film, natočený na 16mm kameru.

Máte už rozpracovaný nějaký další projekt?

Ano, mám hotový scénář, na který se v současné době snažím sehnat finanční prostředky.

Je to opět váš vlastní scénář?

Ano, přesně tak.

Proč jste zvolila právě 16mm kameru?

Formát 16 mm mám vlastně docela ráda. U tohoto filmu jsem sice neměla na výběr, protože jsem znala někoho, kdo kameru vlastnil, a filmový materiál byl levnější. Výhodou je, že štáb může být mnohem menší a mobilnější, což mě na tom láká i do budoucna. Obrovskou nevýhodou 16mm formátu je ale naprosto příšerná kvalita zvuku. Příště bych proto chtěla natáčet na 35mm film.

Tento film byl tedy velmi levný?

Ano, velmi levný a skromný.

Kde jste se naučila filmařině? Technická stránka mi přijde na velmi vysoké úrovni.

Nikdy jsem nechodila na filmovou školu, studovala jsem školu výtvarného umění. Takže film jako takový jsem nestudovala. Učila jsem se sledováním filmů, které miluji. Na začátku jsme si se střihačem řekli: Je to můj první film, chci se stoprocentně řídit svým instinktem. Podle toho jsme to natočili i sestříhali, ať už to dopadlo dobře, nebo špatně. Co všechno ten můj instinkt formovalo a jaké vlivy se v něm nastřádaly, to sama přesně nevím.

Kolik krátkých filmů jste předtím natočila?

Jak už jsem říkala, tohle je můj úplně první pokus o vyprávění uceleného příběhu. Ty předchozí věci byly spíše ryze experimentální filmy.

Které režisérky máte nejraději?

Na tomhle festivalu jsem si trochu stěžovala, že tu nejsou žádné režisérky, i když mi pak říkali, že jich tu je asi dvacet a vyhrávají velké ceny. Pokud jde o mé osobní filmové hrdiny, musím se přiznat, a teď se za to vlastně omlouvám, že na mém seznamu převažují muži. Je to dáno i tím, že ženy jsou v kinematografii s vlastní tvorbou stále ještě relativně nové.

Velmi se mi ale líbil francouzský cyklus filmů s názvem Days of Our Youth, ze kterého mě nejvíc inspiroval film Troubled Ten Men. Bohužel neznám jméno režisérky, i když jsem se v Itálii potkala se střihačem toho filmu. Kéž bych uměla lépe francouzsky a pamatovala si jména všech těch režisérek z té série, protože ty pro mě byly nesmírně inspirativní.

Pokud jde o americkou scénu, takovou „matkou zakladatelkou“ pro nás mladší je Allison Anders. Ta teď sice na Západním pobřeží točí větší filmy, ale stále jsou velmi osobní. Navíc je neuvěřitelně solidární a podporuje nastupující generaci filmařek. Například mi sama od sebe zavolala po festivalu v Sundance, což je strašně drsný a náročný festival, jen proto, aby mě povzbudila a vyjádřila mi podporu. To je v tomto byznysu naprosto unikátní, takže si jí za to moc vážím.

Na filmu jste se podílela i jako producentka. Kde jste na něj sehnala peníze?

Peníze pocházejí z hudební sféry. Dříve jsem pracovala pro člověka, který organizoval turné pro rockové kapely. Někteří členové těchto nezávislých kapel a jejich manažeři do filmu vložili peníze, nezávislá hudební scéna nás hodně podržela. Zbytek financí mi poskytli jiní kolegové filmaři. Celý film jsme natočili za necelých 40 000 amerických dolarů, což je extrémně málo. Teprve v další fázi nám s financováním pomohla společnost Good Machine.

Co pro vás bylo těžší? Film produkovat, nebo režírovat?

Bylo to těžké, nesmírně těžké. Neměli jsme žádné peníze, takže jsme museli všechno točit na jeden nebo dva klapky. Celé natáčení trvalo pouhých devatenáct dní. Hlavní představitelku jsem měla k dispozici jen osmnáct... chci říct, na osm dní z těch devatenácti dní. Takže to bylo opravdu strašně napjaté. Když navíc točíte svůj první film, musíte lidi kolem sebe neustále přesvědčovat, že ten projekt má smysl a stojí za to. Jakmile nás ale přijali do Sundance, získala jsem v USA status legitimní režisérky. Předtím to bylo čisté žebrání o milost.

Ve vašem filmu sledujeme dva lidi, kteří jsou spolu celou dobu sami na cestě, izolovaní od společnosti. Proč mezi nimi neproběhne žádný sex?

Celý film je koncipován jako záměrně antiromantická dekonstrukce žánru road movie. Snažila jsem se, aby ve všech intimních momentech, ať už sexuálních, či nesexuálních, byl každý z hrdinů vnitřně sám za sebe. Klíčovou myšlenkou příběhu navíc je, že to, co hlavní hrdinka hledá a po čem touží, nemůže najít u žádného muže ani partnera. Musí to vyjít z něčeho většího, z vnějšího světa, z ní samé.

A co ten závěr filmu? Je to pro tu ženu trest, nebo pocit, že konečně musí něčím být?

Pro mě osobně je ten konec osvobozením, nikoliv trestem. Je to podané velmi minimalisticky. Svět kolem jí nabízí jen víc toho samého, z čeho se už jednou dokázala vymanit. Ten její čin na konci je pro mě spíš vyjádřením toho, aby „všichni už konečně sklapli“, než nějakým aktem brutálního násilí. Je to pro ni nový začátek.

Hledá tedy svou vlastní pravdu?

Ano, hledá něco mimo normy a konvence, které společnost ženám diktuje. Trvá jí sice déle, než na to přijde, protože neměla kolem sebe žádné vzory nebo vlivy, které by ji správným směrem navedly. To úzce souvisí i s tím, proč se film natáčel v Miami, kde jsem vyrůstala. Točili jsme přímo v mé rodné čtvrti, můj otec je detektiv z kriminálky, takže je to pro mě velmi osobní prostředí.

Dnes už je Miami kulturnější a je tam cítit určité umělecké napětí, ale když jsem tam v 70. letech vyrůstala, byla to kulturní poušť. Všechno povědomí o kultuře se smrsklo na věci z MTV nebo seriálu Miami Vice. Pro ženy v mém okolí tehdy neexistovala jiná perspektiva, než se vdát, koupit si nové auto a založit rodinu.

Z toho filmu jsem měl pocit, jako by se to ani neodehrávalo ve městě, ale spíš na nějaké zapadlé vesnici.

Ono to je velké město, ale pro většinu lidí je to jenom rekreační letovisko plné turistů. Ty běžné obytné čtvrti jsou naprosto izolované a nenabízejí lidské duši žádnou inspiraci.

Pro jaké publikum je váš film určen?

To je dobrá otázka, sama nevím, jak široký zásah může mít. Doufám, že osloví lidi mé generace, je mi jedenatřicet let, obzvláště ženy. A samozřejmě diváky, které láká tento specifický nezávislý žánr. Minulý týden jsme film promítali v New Jersey divákům, kterým bylo kolem padesáti, a paradoxně tam na diskuzi po filmu zůstalo v sále víc lidí než tady. Hodně humoru a referencí v tom filmu je velmi amerických, takže nevím, jak dobře se přenášejí za hranice USA. Reakce se stát od státu liší, v Německu bylo přijetí chladnější, v Itálii na to zase chodili středoškoláci opakovaně klidně třikrát za sebou.

Chtěla byste se v budoucnu stát kultovní režisérkou?

Nevím, jestli je mým cílem být kultovní režisérkou. Mým cílem je dělat osobní kinematografii, objevovat vlastní vizi a hledat svůj autorský hlas. Vidím se spíš jako tvůrce béčkových filmů, takové snímky mám ráda. Netuším, jestli dokážu někdy oslovit masové publikum, ale dokud se mi podaří sehnat peníze na další malý film, budu spokojená.

Vidím v tom filmu velkou podobnost se snímkem Milenci se zbraní  (Gun Crazy). Znáte ho?

Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděla (domnívá se, že řeč je o původní verzi téhož snímku z roku 1950 – pozn. autora).

V Gun Crazy je sice víc akce a hraje tam Drew Barrymore...

Můj film se záměrně snaží jít úplně opačným směrem. Jako žena se u současné hollywoodské produkce často cítím hrdinkami na plátně odcizená. V mém novém scénáři je hlavní hrdinka na konci svých čtyřicátin. Když ale dnes hledáte herečky v tomto věku, zjistíte, že vůbec nevíte, jak má suchá normální žena vypadat, všechny mají přeoperované obličeje a lifting prsou. Chtěla jsem zkrátka najít ženu, se kterou bych se mohla fyzicky identifikovat, ne další Drew Barrymore. 

Chápu, Gun Crazy bylo podle mě o něco více schematické, nebylo to moc nezávislé. 

Však to také točil hollywoodský filmař, to se nedá srovnat. 

Váš film je chytřejší. Příběh je skvělý, ale – možná je to jen můj dojem – místy to bylo trochu nudné. Život hrdinky po té osudné střelbě na začátku filmu mi přišel stejně fádní a nudný jako ten, který žila předtím.

Ano, to tempo je velmi pomalé a je to zcela antiromantická verze reality. Je to těžká disciplína, jak natočit film o nicnedělání a nudě, a přitom udržet divákovu pozornost? U někoho to funguje skvěle, u jiného diváka to zkrátka selže.

Takže jste nechtěla být ženskou obdobou Quentina Tarantina?

Ne, to rozhodně ne.

Nemáte ráda jeho styl?

Pro mě jsou jeho filmy jako divoká jízda na horské dráze v lunaparku. Zpočátku mě to fascinuje, nastoupím, ale po pár minutách si uvědomím, že mi z toho vlastně není dobře, chci vystoupit, ale před sebou mám ještě hodinu jízdy. On filmovému řemeslu bezesporu rozumí, to je zajímavé. Já ale u jeho filmů nikdy nepochopila, o čem ten příběh vlastně je, a zdá se, že na tom ani nezáleží. Připadá mi to jako poslepované klipy z milionu skvělých filmů, kterým ale chybí jakákoliv hloubka a jemné nuance, které na kinematografii miluji já.

Nezmínili jsme vaše herce. Jsou to profesionálové?

Ne, hlavní představitelka Lisa je vizuální umělkyně z New Yorku a Larry je režisér, který obvykle hraje ve svých vlastních filmech.

Takže vaši přátelé?

Ano, jsou to moji blízcí přátelé.

Skvělé. Doufám, že se za rok potkáme znovu tady ve Varech s vaším novým filmem.

To si nemyslím. Dejte mi, prosím, víc než jen jeden rok.

Příště: John Ashton (Policajt v Beverly Hills)

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Kelly Reichardt,