Jsem umělec, musíte se o mě postarat. Přestřelka KL Paul vs. Fára
01.07.2026
Foto: Foto Jan Paul
Popisek: Každý prý může být umělec.
KULTURNÍ MONITOR JANA PAULA: Vidím, že myšlenka, aby stát živil umělce, je pro mnohé stále neodbytná. Kamil Fára píše v textu „Základní nepodmíněný příjem pro umělce“ o možnosti, která je už několik let slastnou vidinou mnohých výtvarníků, a že jich naše zbytnělé umělecké školství chrlí každý rok zbytečně obrovský počet. Znovu je tu snaha zavést socialistickou praxi, v níž se o umělce staral stát, protože oni přece vytvářejí nevyčíslitelné kulturní hodnoty!
A tak se zase oprašují laciná hesla o nezastupitelné roli kultury, o jejím přínosu společnosti a ekonomice, o utváření společenských hodnot a já nevím čeho všeho. A umělci na tzv. volné noze jsou přece existenční nejistotou nejvíc zranitelní, však se podívejme, jak výstavy současného umění až na výjimky zejí prázdnotou, kam se poděl divák? Kam zmizel sponzor, mecenáš, sběratel či jiný zájemce o umění, na jehož bedrech především závisela existenční nezávislost umělce?
Kdysi ano, ale dnes ne, mají jiné zájmy, a těch pár osvícených investorů do umění neuživí velké množství absolventů uměleckých škol, kteří se rozhodli věnovat pouze volné tvorbě. Takže státe ty se starej, nikoliv my, ale ty neseš za nás odpovědnost. Idea státní podpory umělců už tu ale byla před rokem 1989 realizována, ovšem pouze pro ty, kteří se ztotožnili s kulturní politikou strany a vlády. Tehdy, jak starší generace ví, existovalo umění oficiální, tzv. nekonfliktní, v lepším případě podlézající státní ideologii, a umění neoficiální, tzv. na okraji, v tom horším případě umění neslučující se s režimem a s ideály socialistického člověka. Nevím, proč by v kapitalistickém systému tržního hospodářství založeného na soukromém vlastnictví a volném trhu měla být privilegována určitá sociální vrstva před jinou tím, že jí bude stát na úkor daňových poplatníků ekonomicky podporovat, zatímco jiné obory lidské činnosti nikoliv. Je snad umělec něco víc než kdokoliv jiný, kdo se rozhodne podnikat a přirozeně a zcela vědomě nese riziko nezdaru?
Pan Fára zmiňuje, že základní nepodmíněný příjem pro umělce byl spuštěný v roce 2022 v Irsku jako týdenní stipendium ve výši 325 eur pro dva tisíce tvůrců a Norsko už prý léta vyplácí vybraným umělcům pravidelný měsíční plat po dobu až pěti let, aniž by je svazovalo předem stanovenými projekty. To mi přijde absurdní, dát někomu peníze a nic za to nechtít, to by mělo jít jen v komunismu. Autor píše, že investice přinesla podle oficiálních studií čtyřnásobnou návratnost v podobě společenských a ekonomických přínosů. Zajímalo by mě, v čem konkrétně společenský a ekonomický přínos této investice spočíval, a v čem státem živení umělci pomohli společnosti a ekonomice. Dá se to vůbec zjistit? Tyto modely prý mají jedno společné: uznávají, že tvorba vyžaduje čas, klid a jistotu, což je podle Fáry přesně to, co dnešní doba umělcům upírá. Ach jo, čas k tomu, aby tvořili, jim přece nikdo nebere, a stejně tak jim žádné peníze nezaručí talent a klid k tvorbě. Podobné snahy mi připomínají rodiče, jejichž dospělé dítě se nemusí postavit na vlastní nohy, protože ho stále finančně podporují.
Falešný pseudohumanistický ideál
Snahu rozmazlovat umělce nějakým nepodmíněným příjmem považuji za falešný pseudohumanistický ideál, který je pro kulturu naopak kontraproduktivní. Kultura vznikala v historii z přirozené potřeby lidí a nelze ji plánovat. Stejně tak se člověk nestává umělcem skrze existenční jistotu, rozhodnutím ani vzděláním, definuje ho tvorba, kvalita díla, které ale vzniká v čase a hrozba nezdaru je stále přítomná. Jaké pak jistoty? Celé moderní umění, ze kterého nyní těžíme, vznikalo v existenciální nejistotě mnoha tvůrců, kteří se neztotožňovali s tehdejším oficiálním uměním a v podstatě stáli na okraji společnosti. Pokud někoho baví výtvarná činnost a chce se jí věnovat, tak ať to dělá, ale musí nést riziko jako kdokoliv jiný. Žádná státní podpora nikdy nezajistí kvalitu umělce a kvalitu jeho umění, nepřinese mu invenci, schopnost tvořit. Komu není shůry dáno, tomu není pomoci. Jistě, leccos se může adept umění naučit, okoukat a napodobit, ale tohle vše mu talent nezajistí. Kdo chce a musí tvořit, tak tvoří, nehledě na jakékoliv životní okolnosti.
Jakým právem bychom měli zbavit umělce rizika existenční nejistoty, která pro něho byla vždy jistotou pro odhodlání snášet nesnáze a vytrvat v tom, pro co se sám svobodně rozhodl? Vytváření umění je segment činnosti silně profilový, výlučný, obtížně ve společnosti zařaditelný, a tudíž přirozeně obtížně oceňovaný. Kde je psáno, že se musí umělec svojí tvorbou uživit? Cožpak možnost věnovat se něčemu, co naplňuje život, je málo? Bohužel hodnota obětování se pro něco, čemu věřím, pro co jsem schopen snášet určitá omezení, která znesnadňují můj život, už neplatí a stala se přítěží. Nevidím důvod, proč by měl tatíček stát zbavovat samostatnosti své rozmazlené občany nějakým nepodmíněným příjmem, každý podstupuje riziko nezdaru, a nejistota provází kohokoliv, kdo spoléhá na vlastní úsilí a schopnosti. Snaha přenést na stát osobní odpovědnost umělců za své rozhodnutí chtít být umělcem zjevně prozrazuje nepochopení principů života, v němž přece bez rizika nelze nic podnikat. Nemělo by se tohle na uměleckých školách také učit?
Co říci závěrem?
Podle Kamila Fáry irský příjem pro umělce de facto uznává, že umění má cenu i tehdy, když ho trh nedokáže ocenit, a že právě to se stává existenční otázkou pro všechny, kteří se živí hlavou a fantazií. Ano, žádný komerční trh s uměním nikdy neuměl a nebude umět objektivně ocenit uměleckou hodnotu díla, avšak současně platí, že úspěch umělce na trhu s uměním ještě a priory nezaručuje kvalitu jeho díla. Rovněž by byla naivní představa myslet si, že zajištěný umělec bude tvořit kvalitní umění. Domnívám se, že plošné zavedení nepodmíněné podpory umělcům v celé Evropě jak si autor přeje, by znamenalo degradaci jedné výlučné specifické lidské činnosti. Jestli umělec něco potřebuje, tak je to naopak nejistota, říkám to z vlastní dlouholeté tvůrčí praxe a zkušenosti. Je také iluzí myslet si, že každý absolvent umělecké školy se hned okamžitě stává umělcem díky diplomu a titulu, neboť stále platí mnoho povolaných málo vyvolených, a žádné peníze nikomu nikdy nezajistí talent a schopnost tvořit autentickou tvorbu.
Vložil: Jan Paul