Národní divadlo je fabrika, kde se politikaří a intrikuje, tvrdil Bořivoj Navrátil

Foto: Se svolením Alfedus (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Herec a uznávaný dabér Bořivoj Navrátil v příběhu Vnuk je tramp, povídce ze seriálu televize Nova To nevymyslíš!

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Do paměti diváků se zapsal svým nezaměnitelným charismatickým hlasem, kultivovaným projevem a schopností mistrně ztvárnit psychologicky složité, často rozporuplné, ale i mužně chladnokrevné postavy.

Bořivoj Navrátil (26. září 1933 Šternberk – 31. října 2011 Praha) byl významný český divadelní, filmový a televizní herec a uznávaný dabér, který se do paměti diváků zapsal svým nezaměnitelným charismatickým hlasem, kultivovaným projevem a schopností mistrně ztvárnit psychologicky složité, často rozporuplné, ale i mužně chladnokrevné postavy.

Jeho profesní kariéra byla po desítky let spjata s předními českými scénami. Po absolutoriu na brněnské JAMU a sbírání zkušeností v Jihlavě a Karlových Varech zakotvil v roce 1961 v Národním divadle v Praze, kde působil bezmála třicet let a vytvořil zde řadu zásadních klasických i moderních rolí. V devadesátých letech následně výrazně obohatil inscenace ambiciózního Spolku Kašpar v Divadle v Celetné.

Před kamerou debutoval už v padesátých letech a za svůj život ztvárnil desítky filmových a televizních úloh. Mezi jeho nejznámější filmové zářezy patří role předsedy prověrkové komise v trezorovém dramatu Ucho (1970) nebo postava v historické trilogii z pravěku Osada Havranů. Televizním divákům utkvěl v paměti především jako svérázný vědec v kultovním seriálu Návštěvníci (1983) nebo v závěru své kariéry jako sympatický Bařinka v seriálu Ulice.

Bořivoj Navrátil patřil k hercům staré školy, pro které byla charakteristická absolutní profesionalita, noblesa a hluboký respekt k řemeslu, díky čemuž zůstává jednou z nejvýraznějších tváří české poválečné kultury.

Setkali jsme se při natáčení epizody série To nevymyslíš - Vnuk je tramp v lednu 2007, kde byl partnerem Květy Fialové. Využil jsem jeho herecký typ a doplnil scénář o romantický kovbojský obraz, kde s puškou kráčí zasněženou zahradou s typicky westernovým hudebním podkresem.

Když jsem o něm hovořil se svým současným spolupracovníkem Bohumírem Starým (Fandy, ó Fandy nebo Ďáblova sbírka), vzpomínal na něj s radostí takto: „Je už to pár let, byl jsem na Kavkách a byl tam Bořek Navrátil, znali jsme se, my jsme spolu točili, byl ve Fandym a tak, asi v šesti filmech jsme se potkali. Říkám, dobrý den, protože já jsem mu vykal, jo. A on mi říká, ahoj Mirečku, jak se máš? Já říkám, mám tady svý obrazy, nechcete to vidět? Říká, já se rád podívám. Listoval asi minutu, dvě, zavřel to, podíval se na mě, Mirečku. A já říkám, ano? Máš svého psychiatra? A já říkám, tak já jdu, díky, nashle. Skvělej, skvělej byl. U Kachyni jsme se potkali a byl skvělej. Měl takovou úchyku podle mě, byl takový, víš, měl takovej, jak se říká, tik, jakoby gumovej, víš, něco zvláštního v sobě. Šlo to z něj cejtit, prostě. Jo. Jako když se had protahuje.“

Bořivoj Navrátil s Květou Fialovou při natáčení povídkového filmu TV Nova To nevymyslíš!

Jak vzpomínáte na svého otce, který tragicky zahynul, když vám byly pouhé tři roky?

Vůbec si ho nemapatuju, znám ho jen z fotografií. Zastřelil se v září 1937 v opuštěném lomu. Byl to chudák, nešťastný člověk. Všichni v rodině se mi pak snažili tátu zatajit, dělali z něj hrdinu, který padl v pohraničí. Pravdu jsem se dozvěděl až v patnácti letech z dopisu od tety. Byl to pro mě obrovský otřes.

Jak na klukovská léta na Moravě vzpomínáte?

Byl jsem strašný spratek. V devíti letech mi umřela maminka na tuberkulózu a adoptovali mě teta se strýcem ve Vrahovicích u Prostějova. Strýc byl přísný, ale já byl nezvladatelný. Utíkal jsem z domova, kradl na polích ovoce, pořád jsem měl nějaké průšvihy. Dokonce mě na čas museli dát do pastušína, tedy do polepšovny, aby mě trochu srovnali.

Jak jste prožíval období, kdy jste po pětatřiceti letech odcházel z Národního divadla? Nebylo vám to líto?

Nebylo. Já tam ke konci už strašně trpěl. Národní divadlo je fabrika, kde se strašně politikaří a intrikuje. Cítil jsem, že jako herec zakrňuju. Když mi pak Ivan Rajmont neprodloužil smlouvu, vlastně se mi ulevilo. Paradoxně až po šedesátce, když jsem odešel na volnou nohu a začal hrát v Dejvickém divadle nebo v Činoherním klubu, jsem teprve zažil ty nejkrásnější divadelní roky.

Role starého Karamazova v Dejvickém divadle byla pro mnohé kritiky vaším životním výkonem. Jak se vám s režisérem Miroslavem Krobotem pracovalo?

Mirek Krobot je génius ticha. On toho moc nenamluví, ale dokáže herce navést přesně tam, kam potřebuje. Když jsme zkoušeli Bratry Karamazovy, naučil mě na jevišti úplně novému, civilnímu myšlení. Žádné patetické divadlo, žádné velké hlasové efekty. Hráli jsme to tak blízko lidem, že jsem jim viděl do očí. To byla pro mě obrovská škola.

Měl jste pověst herce, který striktně odmítá hrát v reklamách. Proč jste k nim měl tak odmítavý postoj?

Já reklamu považuju za legální podvod. Nutit lidem věci, které nepotřebují, a ještě u toho předstírat, jak je to úžasné, se mi příčí. Nabízeli mi tehdy obrovské peníze za reklamu na nějakou banku, mohl jsem mít za jeden den vyděláno na rok dopředu. Ale odmítl jsem. Nechtěl jsem ztratit tvář před diváky ani sám před sebou. Za peníze se prostě všechno koupit nedá.

Když vám lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva, mluvil jste o tom s médii neobvykle otevřeně.

A proč bych to tajil? Rakovina není žádná hanba ani hřích, je to prostě nemoc, která potká tisíce lidí. Když jsem viděl, jak se o tom všichni bojí mluvit, řekl jsem si, že nebudu fňukat v koutě. Chtěl jsem ukázat, že se s tím dá bojovat a normálně u toho žít a pracovat. Dokud mi sloužily nohy a hlava, chodil jsem natáčet Ulici i s chemoterapiemi v těle.

Jak se člověk vyrovnává s vědomím blížícího se konce?

Strach ze smrti nemám, smrt je spravedlivá a čeká na každého. Jediné, z čeho jsem měl strach, bylo umírání v bolestech, ale od toho jsou dnes naštěstí léky. Člověk se musí naučit bilancovat a odejít se vztyčenou hlavou. Prožil jsem nádherný, divoký a plný život. Nemám si na co stěžovat.

Zdroje: Rozhovor pro iDNES.cz, r. 2009 (ZDE), Vzpomínkový text a citace na Novinky.cz, r. 2011 (ZDE)

Příště: Vladimír Čech

Vložil: Marek Dobeš