NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Květa Fialová si dokázala vybudovat obdivuhodný nadhled, s nímž veřejně mluvila o stárnutí, pomíjivosti i smrti jako o přirozených součástech života.
Květa Fialová (1929-2017) patřila k výrazným a oblíbeným osobnostem českého divadelního a filmového světa. Širší veřejnost si ji navždy zapamatovala jako neodolatelnou divu Tornado Lou z parodického westernu Limonádový Joe aneb Koňská opera, která dokonale vystihovala její typický herecký rejstřík – kombinaci osudové elegance, jemné ironie a laskavého šarmu. Po celá desetiletí byla pevným pilířem Městských divadel pražských, kde ztvárnila desítky nezapomenutelných rolí.
Její herecký projev v sobě vždy nesl noblesu starých časů, kvůli které byla často obsazována do rolí aristokratek, dam z vyšší společnosti a elegantních, byť občas výstředních žen. Mimo záři reflektorů byla známá svým spirituálním, optimistickým a pro mnohé až svérázným pohledem na svět. Přestože v mládí prošla těžkým životním traumatem, dokázala si vybudovat obdivuhodný nadhled, s nímž veřejně mluvila o stárnutí, pomíjivosti i smrti jako o přirozených součástech života.
Setkali jsme se při natáčení epizody série To nevymyslíš - Vnuk je tramp v lednu 2007. Jejím partnerem tu byl Bořivoj Navrátil, kterého s mírnou dávkou sadismu popichovala řečmi o tom, jak ráda spolupracuje s homosexuály. Než se mi podařilo vymyslet, jak ji kultivovaným způsobem požádat o vyšší míru kolegiality, Bořivoj se na ni hlasitě chlapsky utrhnul, ať ho moc neštve nebo uvidí, a byl klid. Mimochodem musím zmínit svůj vděk vůči dramaturgii TV Nova, která ji do hlavní role epizody doporučila. V krátkometrážních útvarech je obsazení herců podle typu důležité, okamžitě divákovi napoví, jak má na postavu nahlížet. Postava jemně zasněné, až na hranu sklerotična roztržité pěstitelky orchidejí nemohla získat lepší představitelku.
Jak vzpomínáte na své dětství?
Narodila jsem se na Slovensku, kousek od Lučence. Moje maminka byla úžasná bytost, výtvarnice, která mě nesmírně ovlivnila. Byla to taková buddhistka, i když o tom ani nevěděla. Naučila mě vnímat svět jinak. Tatínek byl ruský legionář, velmi tvrdý člověk. V roce 1938 nás ale ze Slovenska vyhnali, tehdy se křičelo „Češi peši do Prahy“. Museli jsme tam nechat úplně všechno a odejít s jedním kufrem. Ale víte co? To je v pořádku. Všechno, co se člověku děje, má svůj důvod.
Vaše herecké začátky po válce prý byly hodně kočovné.
U divadla jsem byla od svých šestnácti let. Začínala jsem hned v lednu 1946 v Českém Těšíně, pak jsem šla na JAMU do Brna a následovaly štace v Opavě a v Českých Budějovicích. Tam jsem se tehdy mimochodem velmi neprozřetelně a zbytečně poprvé vdala. Mladá léta pro mě nebyla lehká, prožila jsem si hrozné věci. Proto vždycky říkám, že stáří je moje nejkrásnější období. Jako mladá jsem tomu životu vůbec nerozuměla, pořád jsem se něčeho bála. Až věkem člověk získá ten správný nadhled a svobodu.
Květa Fialová s autorem článku Markem Dobešem při natáčení 25. ledna 2007
Proslavila vás role Tornado Lou v Limonádovém Joeovi, kde jste hrála osudovou ženu. Jaký k ní máte vztah?
To byla obrovská nadsázka a legrace! Přitom já osobně westerny divoce nesnášela, střílení a koně, to nebylo nic pro mě. Ale s režisérem Oldřichem Lipským a celou tou partou to byla nádherná práce. Udělalo to ze mě na dlouho takový ten symbol svůdnice, přitom v soukromém životě jsem byla úplně jiná. Mnohem víc mě bavilo divadlo, hlavně těch mých padesát let v Městských divadlech pražských, kde byl mým ředitelem ještě Jan Werich. To byl pan Někdo.
Lidé vás mají rádi pro váš nezdolný optimismus. Jaký na něj máte recept?
Musíte si ten život správně přeložit do své řeči. Nic na světě není špatně, i každá „přesdržka“, kterou od života dostanete, vám ve výsledku pomůže, protože vás někam posune. Moje celoživotní heslo je „čím hůř, tím líp“. Když se vám děje něco zlého, nezoufejte, ono se to otočí. A hlavně – za všechno, co se nám děje, si můžeme sami svou vlastní blbostí. Netřeba si stěžovat na druhé. Každý den je nový, neokoukaný a úplně nejhezčí.
Vy jste se nikdy netajila tím, že věříte na věci mezi nebem a zemí. Jak to ovlivňovalo váš každodenní život?
Já sama sebe považuji za takovou bílou čarodějnici. Všechno kolem nás má duši – stromy, zvířata, kameny. Lidé zapomněli žít v souladu s přírodou. Já miluji zvířata, ta na rozdíl od lidí nelžou a nemají v sobě zlobu. Lidé se pořád za něčím honí, chtějí majetky, peníze... To jsou takové zbytečnosti! Nejdůležitější je čisté svědomí, klid v duši a láska, kterou vysíláte kolem sebe. Co vyšlete, to se vám vrátí.
Vaším manželem byl padesát let režisér Pavel Háša. Jaké to bylo manželství?
Pavel byl úžasný, nesmírně tolerantní muž. Víte, já jsem po jistých zážitcích z mládí neměla zrovna vřelý vztah k mužskému pokolení a k fyzické lásce, a on to celých těch padesát let respektoval. Měli jsme spolu nádherný vztah, založený na duševním přátelství, humoru a svobodě. Nikdy mě neomezoval. Když v roce 2009 odešel, samozřejmě mi chyběl, ale já věděla, že se zase setkáme.
Smrt je pro většinu lidí tabu, vy jste o ní ale vždy mluvila s úsměvem. Proč se jí nebojíte?
A proč bych se jí bála? Smrt je přece ta vůbec nejlevnější a nejúžasnější cestovní kancelář! Nic si nemusíte balit, nepotřebujete pas ani peníze. Já sama sebe vnímám jen jako hrozně zvědavého cestovatele, který se strašně těší na to, co bude dál. Tady na světě odložíte to staré, opotřebované tělo jako obnošený kabát a vaše duše letí dál. Smrt není konec, je to jenom začátek něčeho nového a krásného.