Uměl dělit nulou i vytáhnout kluka z gangu: Chuck Norris. Jaký byl?

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Esence amerického snu, legendární symbol bojových umění, popkulturní fenomén. Chuck Norris, narozený 10. března 1940, se dožil šestaosmdesáti let. Budu o něm ale hovořit, jako kdyby byl mezi námi, protože legendy neodcházejí.

Setkal jsem se s ním osobně v době jeho plné síly a zároveň také „předvipové“, kdy ještě podat mu ruku znamenalo setkání s reálem, nikoli ikonou. Došlo k tomu při jeho první návštěvě metropole, když tu byl hostem utkání v britském boxu, organizovaného agenturou O.K.-K.O. Dohlížel 29. prosince 1996 v Kongresovém paláci, se smyslem pro show sobě vlastním, na střet mezi naší domácí legendou Rostislavem Osičkou a vyzyvatelem o generaci mladším. Tehdy svou návštěvu zdůvodnil jednoduše: „Mám spoustu přátel, kteří navštívili Prahu, a všichni, kteří tu byli, říkali, že to bylo skvělé. A tak chci poděkovat za tuto příležitost. Protože mám rád box.“

Jednou jsem v recenzi na Norrisovu klasickou filmovou sérii Nezvěstní v boji napsal, že jeho filmy k nám byly za komančů potajmu dováženy jako jakýsi protijed komunistického stylu kultury. Proto se pro mě stala pražská návštěva Chucka Norrise událostí bezmála srovnatelnou s krátkým pobytem Arnolda Schwarzeneggera při otvíračce Planet Hollywood. A velmi podobně jako jeho kulturistický kolega také on využil svou sportovní popularitu ve snaze pomoci americké mládeži. Dočtete se záhy, proč si Chucka Norrise lze vážit nejen za úspěchy v oblasti zábavy, ale také jako průkopníka zdravého životního stylu.

Přestože přiletěl z Texasu, kde v té době panovala tropická vedra, nedal na sobě znát ani nejmenší únavu. Možná i proto, že tou dobou si už u nás dynamicky odpočinul na diskotéce, prohlédl si město a jednal o své iniciativě Vykopněte drogy z Ameriky. Hned na začátku interview si hodil nenuceně nohy na stůl a v přátelsky profesionální atmosféře pečlivě a podrobně odpovídal na všechny otázky.

Dosud poslední kontakt s ním proběhl před několika lety, kdy jsem mu zaslal k podpisu společnou fotografii. Připsal mi na ni, že věří v úspěch mého nového projektu, a od té doby jsem si byl jist, že můj celovečerák Ďáblova sbírka nemůže nedopadnout skvěle.

Chuck Norris, vlastním jménem Carlos Ray Norris, se stal globální akční hvězdou 80. let, proslulou nezaměnitelným kopem z otočky. Kariéru nastartoval v roce 1972, kdy se ve filmu Cesta draka utkal s legendárním Brucem Lee. Ačkoli to byla jen vedlejší role, jejich souboj se stal ikonickým a přinesl Norrisovi mezinárodní pozornost. Průlomovou rolí pro něj byl film Správní chlapi nosí černou (1978), jeden z prvních akčních filmů, který v hlavní roli obsadil mistra bojových umění, čímž položil základy pro popularitu tohoto žánru.

Osmdesátá léta byla Norrisovou zlatou érou. Zahrál si v sérii kasovně úspěšných akčních filmů, které upevnily jeho pozici filmové ikony. Mezi nejvýznamnější patří Nezvěstní v boji (1984), který odstartoval populární subžánr akčních filmů o záchraně válečných zajatců a stal se jedním z jeho nejznámějších titulů. Dalším velkým hitem byl Delta Force (1986), kde Norris ztvárnil velitele protiteroristické jednotky. Kritiky je často vyzdvihován film Zákon mlčení (1985), drsný kriminální thriller, který je považován za jeden z jeho nejlepších hereckých výkonů.

Chuck Norris pochází z neúplné rodiny. Narodil se v Ryanu v Oklahomě a jeho dětství bylo poznamenáno chudobou. Když mu bylo šestnáct let, rodiče se rozvedli. Začal s judem a pak s karate, což mu dodalo sebedůvěru a disciplínu, které mu v životě chyběly. Bojová umění pro něj nebyla jen sportem, ale také cestou, jak najít vnitřní sílu a smysl života.

S prezidentem Georgem H. W. Bushem společně rozjeli program proti drogám s názvem KICKSTART – Vykopejte drogy z Ameriky. Akce byla oficiálně spuštěna v roce 1992 ve čtyřech školách v Houstonu a cílem bylo prostřednictvím bojových umění vést děti k životu bez drog, vyhýbání se gangům a dokončení studia. Také o tom byla při setkání s ním řeč.

Kultovní seriál Walker, Texas Ranger je opět a opět reprízován. Jak se vám, filmovému herci, jeví práce pro televizi?

Musím říci, že jsem měl s tímto seriálem skutečně štěstí, protože dosáhl v Americe velkého úspěchu. Když jsem s Walkerem začínal, tak jsem samozřejmě dělal vše pro to, aby měl co největší úspěch. Nečekal jsem ale, že se mu u diváků povede tak dobře. Zvlášť když měl na začátku znevýhodněnou pozici tím, že ho dávali v sobotu večer. To je ve Spojených Státech pro TV seriály velmi nepříznivá doba.

Trvalo nám asi dva a půl roku, než se nám podařilo přitáhnout diváctvo. A v poslední době jsme mezi dvaceti, možná deseti nejoblíbenějšími programy v Americe. Dělat seriál je velmi náročné na čas. Dá se říci, že deset a půl měsíce v roce trávím natáčením pro televizi. Když jde o normální film, tak musím pracovat osm týdnů na to, aby vznikl jedenapůlhodinový celovečerák. Oproti tomu televize přichází v podstatě každých sedm dní s novým hodinovým programem. Takže je to všechno daleko obtížnější.

V čem pro sebe vidíte výhody televizního seriálu oproti filmu?

Když se na to podívám prakticky, mohu říci, že televizním programem se dá ovlivnit mnohem více lidí než hraným filmem. Uvedu příklad. V Americe byla nová droga, dostala přezdívku znásilnění za bílého dne. Používá se tak, že ji dáte ženě do nápoje, a potom ji můžete klidně znásilnit. Ona si to nebude pamatovat. Texasané mě o této droze informovali, protože tam byla spousta případů znásilnění, po kterých si ženy nic nepamatovaly. Nikdo tudíž nevěděl, jak se ve skutečnosti všechno odehrálo, a trvalo dlouho, než se vše podařilo vyšetřit a drogu odhalit.

Tak jsem udělal jeden díl svého seriálu, ve kterém jsem informoval o tom, jak tato droga funguje. V důsledku toho jsem dostal od policejního ředitele z východního pobřeží dopis, že mají spoustu případů znásilnění, u kterých nebylo možné zjistit pachatele. Když ale uviděli ten příběh, ve kterém se o něčem podobném hovoří, tak si to spojili a zjistili, že jde u nich o tutéž drogu a jak funguje. Díky pomoci mého seriálu se jim vlastně podařilo jejich problémy s tímto druhem kriminality jednodušeji vyřešit. Jiný díl se třeba zabýval případy lidí, kteří měli závislost na hrách. Pod vlivem svých vrstevníků je začali hrát také, a pak už nedokázali přestat. Já jsem jim ukázal, že jsou cesty, jak se toho návyku zbavit. Mnoho dílů se věnovalo boji proti drogám.

Jaké další problémy jste v seriálu ukázali?

Natočil jsem epizodu o problémech dětí s AIDS a o tlaku, který ve školách kvůli AIDS zažívají. Také jsme se věnovali dětské drogové závislosti.

K své filmové sérii Nezvěstní v boji musím říci, že jsem ve Vietnamu přišel o bratra, a proto se mě vietnamská válka dotýkala velmi osobně. Také jsem hodně slyšel o dětech, jejichž otcové nebo bratři se ztratili ve Vietnamu. To byl jeden z důvodů, proč jsem natočil filmy Nezvěstní v boji. Jak jistě víte, byly tři. V jednom jsem hrál válečného zajatce, ve druhém jsem válečné zajatce zachraňoval a jeden je o dětech, které zůstaly po amerických vojácích ve Vietnamu. Natáčel jsem to na Filipínách. Ve filmu jsme nechali hrát děti ze skutečného sirotčince, který tam zanechali američtí vojáci. Ty děti odvedly ve filmu velmi dobrou práci.

 

Fotografie ze setkání s Chuckem Norrisem a osobním věnováním Marku Dobešovi

Když mluvíte o dětech, odstartoval jste v USA sportovní program pro mladé lidi.

Začal jsem s tímto programem ve spolupráci s prezidentem Bushem, a to s dětmi, které se narodily do chudých rodin, nebo kterým říkáme vysoce rizikové děti. Tento program je pro mě velmi osobní. Vycházím z vlastní zkušenosti, pocházím z neúplné rodiny a bojová umění mi pomohla najít to, co jsem v životě potřeboval. Dnes je mnoho dětí, které žijí v gangu, protože nemají kam jít. My se jim snažíme dát směr, nabídnout jim místo a pozitivní pocit. Věřím, že když dáte takovému dítěti příležitost, vrátí se vám to.

Jaký přesně byl koncept programu?

Využíval se ve školním systému jako součást programu tělesné výchovy. Do programu se zapojily asi tři tisíce mladých lidí. Stal se velkou součástí školního systému a měli jsme obrovský úspěch.

A kolik dětí se zúčastnilo?

Ve třídě máme třicet dětí, takže denně učíme v každé škole sto padesát dětí. Jsou to děti, které jsou na pokraji velkých problémů. Každá  škola má svého instruktora. Program je určen pro děti ve věku mezi čtyřmi až čtrnácti lety. Trvá tři roky. Děti v našem programu nesmí být členy gangu, nesmí mít problémy s drogami ani s jinou trestnou činností. Pokud se dostanou do problémů, jsou z programu vyloučeny.

Můžete uvést nějaký příběh úspěšné transformace?

Jeden z příběhů, které rád vypřávím, je o mladé dívce, Španělce, které bylo jedenáct let. Byla velmi, velmi plachá. Chodila na lekce, ale s nikým nepromluvila a nenavázala oční kontakt. Po čtyřech měsících mi instruktor zavolal a řekl: „Chucku, ta dívka s námi nebude mluvit, nepodívá se na mě.“ Tak jsem šel do té školy a snažil se s ní mluvit, ale ona se mi vůbec nepodívala do očí. Řekl jsem instruktorovi, aby ji dál učil a uvidíme, co se stane. Asi o osm měsíců později nikomu neřekla, že se přihlásila do soutěže v karate. Získala první místo a od té doby se její sebedůvěra razantně zvýšila. Je členkou našeho demonstračního týmu a je velmi odvážná.

Jaký je hlavní cíl tohoto programu?

Skutečným účelem programu je zvýšit u dětí sebedisciplínu. A také jim pomoci, aby měly samy sebe rády, což mnoho dětí potřebuje. Začínali jsme i s dětmi, které byly členy gangů.

To muselo být velmi náročné.

Ano. Začali jsme s programem s pouhými třemi dětmi, které byly členy gangu. Byli to velmi drsní kluci a měli jsme s nimi opravdu těžké chvíle. Museli jsme je donutit, aby si vybrali – buď budou v programu a budou se chovat slušně, nebo budou vyloučeni.

Podařilo se jim vymanit se z gangu?

Nakonec se jim to podařilo. Teď jsou na střední škole, mají skvělé studijní výsledky a jsou dokonce vyznamenaní studenti. Když ve svých patnácti letech získali černý pásek, pochopili, co se v jejich životech změnilo. Sami přiznávají, že bez našeho programu by teď byli pravděpodobně ve vězení.

Co považujete za největší překážku pro šíření tohoto programu?

Největší problém jsou peníze. Roční provoz programu pro jedno dítě stojí zhruba pět dolarů. Všem říkám, že pokud dítě skončí ve vězení, stojí to daňové poplatníky padesát tisíc dolarů ročně. Takže je mnohem levnější zaplatit pět dolarů za program, než platit padesát tisíc dolarů za vězení.

Jednou jste zmínil nedostatek disciplíny v americké společnosti. Je to podle vás hlavní důvod, proč se děti přidávají ke gangům?

Když jsem chodil na střední školu, taky existovaly organizované skupiny. Ale teď už se dětem nedostává disciplíny ani ve školách, ani doma. A právě tenhle nedostatek disciplíny vede k chaosu, se kterým se dnes potýkáme.

Také jste je zapojil do soutěže v bojovém umění…

Moje první sportovní soutěž byla v Salt Lake City v Minnesotě, kam jsem přivezl tři studenty a pomohl jsem jim vyhrát i prohrát. Jen jsem je trochu povzbudil. Věřím, že jediná prohra je vůbec se nepokusit. Ale i když prohrajete, je to zkušenost, ze které se můžete poučit. Já sám jsem v roce 1964 přijel do Los Angeles a vyhrál jsem titul mistra světa v karate. V roce 1966 jsem vyhrál národní titul a v roce 1971 jsem vyhrál mezinárodní titul. Od roku 1971 jsem se stal profesionálním bojovníkem a bojoval jsem až do čtyřiačtyřiceti let, kdy jsem odešel do sportovního důchodu. Vyhrál jsem národní i mezinárodní titul.

To byla vaše cesta bojovníka. Přetavil jste ji v tu hereckou. Která z vašich dvou kariér byla nebezpečnější, šampiona v bojových uměních, nebo herce v akčních filmech?

Musím říci, že jsem byl rozhodně mnohem vícekrát poraněn při své filmové kariéře. Protože já si dělám většinu nebezpečných scén sám a nepoužívám na ně kaskadéry. A to i několikrát za sebou při přetáčení jednotlivých záběrů. Jednou mě pilot vrtulníku na Filipínách omylem vynesl stovku metrů do vzduchu, když jsem se jen držel žebříku a nebyl jsem připoutaný. Visel jsem tam jen za ruce s puškou M-16 v silném větru nad oceánem. Ruce mi pak museli od lana odtrhnout, jak byly křečovitě sevřené.

Ve filmu Nezvěstní v boji zachraňuji jednoho pilota ve vodě a na pomoc mi přilétá helikoptéra, ze které visí provazový žebřík. Já se za něj chytím a ten stroj mě v závěsu na žebříku odnáší pryč. Ten den, kdy se natáčelo, foukal velmi silný vítr. Řekl jsem proto pilotovi, ať mě nezvedá příliš vysoko. Že by to mohlo být nebezpečné. Lidé ze štábu mi chtěli dát něco, čím bych se mohl připoutat, ale pak usoudili, že by to bylo nebezpečné, kdybych měl přivázané ruce. Řekli mi, aby se prostě jen pevně držel, že mě nenechají zvednout příliš vysoko nad hladinu. A že mě po krátkém letu pustí zpátky do vody. Jenomže pilot byl Filipínec a nerozuměl ani slovo z toho, co mu vysvětlovali.

Takže já jsem visel na žebříku a pilot letěl nahoru, stále výš. Tak jsem tam visel, nebyl jsem přivázaný, neměl jsem vůbec nic na zajištění své bezpečnosti. Když lidé ze štábu viděli, jak pilot letí dál nad moře a já visím na žebříku tři stovky stop nad zemí, tak jim bylo jasné, že pád znamená smrt. Nakonec můj bratr Aaron Norris, který v tom filmu dělal koordinátora kaskadérů, začal řvát pilotovi do sluchátek: „Poleťte s ním zpátky!“ Když to konečně pochopil a sletěl se mnou dolů, museli mi násilím rozvírat pěsti, jak křečovitě jsem se držel. To jsou takové chyby, ke kterým při natáčení akčních filmů běžně dochází.

Máte strach stát před kamerou po tragické nehodě Brandona Lee?

Ne, ale bezpečnost je nejdůležitější. Při střelbě slepými náboji se může uvolnit ucpávka v hlavni a ta je smrtící. Stalo se to i v mém filmu The Hitman, kde herec přiložil zbraň s ucpávkou k břichu jiného herce a prostřelilo to ochrannou kůži. Naštěstí nebyl vážně zraněn. Proto v seriálu nikdy nemířím přímo na lidi, ale vždy kousek vedle, přes rameno nebo do strany.

V Delta Force 2 je vidět, že se až na poslední chvíli vyhnete raketě, která letí přímo na vás.

Ano, to je pravda. Málem jsem to tenkrát schytal do obličeje. Simulovali jsme velkou bitvu. Ta raketa byla přivázaná, aby letěla jen tak, jak jsme chtěli. Já jsem tam vběhl a střílel. Řítím se, pálím a v tom zápalu boje jsem se místo doleva, jak bylo dohodnuto, rozeběhl doprava. Až jsem uviděl tu raketu, jak mi letí na hlavu, tak jsem na poslední chvíli uhnul. Když se natáčí takto akcí nabitý film, musí se člověk neustále plně soustředit. Byl jsem tehdy velice blízko smrti.

V jednom z vašich prvních filmů, Loganova síla, jste hrál světového šampiona v kickboxu. Jaké s tímto stylem máte zkušenosti?

S kickboxem jsem začal v roce 1974. V té době se kickboxeři objevili. Postupem času jsme ale od kickboxu přešli ke karate. Nicméně už dvacet let sleduji mladé sportovce, kteří v tomto stylu bojují, a opravdu mě to baví.

Cvičíte stále ještě zájemce o bojová umění?

Teď už cvičím bojová umění jen ve svém televizním seriálu Walker, Texas Ranger. V současné době na nic jiného nemám čas.

Ideály karate nejsou založeny na komerci, jak se vyrovnáváte s tím, že jste začal pracovat ve sféře komerce?

Nemám s tím problém, protože ve filmovém průmyslu mohu tu filozofii ukázat. Natočil jsem například film Sidekicks o mladém chlapci, který měl problémy a díky bojovým uměním a mému vedení je překonal. Ten film se zabýval právě filozofií bojových umění.

V komunistickém Československu byly vaše filmy na černém trhu symbolem svobody. Cítíte se jako symbol?

Moje filmy Nezvěstní v boji byly pro mě velmi osobní, protože jsem ve Vietnamu ztratil bratra. Znal jsem mnoho dětí, které tam měly otce nebo bratry. V jednom z těch filmů jsme dokonce použili děti ze sirotčince, které tam zanechali američtí vojáci. Já sám jsem byl v armádě čtyři roky, od roku 1958 do roku 1962.

Poděkování: Petr Černý

Příště: Geoff Tate - Queensrÿche

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Chuck Norris,