Před Kissákama byla Dáda, říká metalová frontmanka, na pivní bigbít příliš světová

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Štíhlá, nenápadná černovláska s perfektní angličtinou a distingovaným vystupováním. Frontwoman The Agony a na několik večerů také Girlschool.

Právě bubenice druhé jmenované kapely, britské legendy v ženském rocku, mne k rozhovoru s Nikolou přivedla. Nikolin otec Djamel Kandoussi byl žádaným kytaristou mnoha osmdesátkových kapel, jako Derby, Atomic, Distorze. Byl také součástí sestavy skupiny Kuličky. Nikole díky tomu v žilách koluje česko-marocká rocková krev. Dosud se skupinou realizovali tři desky, 2015 Dirty And Dangerous, 2017 a 2023 Rising. Tento rozhovor jsme spolu realizovali 17. října na zahradě rockového časopisu Spark v roce vydání její poslední desky v podobě vinylu.

Jde o náš první rozhovor, pojďme to tedy vzít opravdu od trsátka č. 1.

Já hraju na kytaru od svých třinácti let. K tomu nástroji mám blízko od dětství, jelikož můj taťka, Djamel Kandoussi, byl kytarista. Čímž pádem já, když jsem vyrůstala, kytara byla všude kolem mě. K tátovi domů chodili různí kytaristi, mimo jiné Mirek Mach, jamovalo se a tak. Pak jsem na základce začala hrát na flétničku, protože rodiče chtěli, abych měla nějakou hudební průpravu, ale já jsem se pak stejně zbláznila do KISS a ve třinácti letech jsem hodila příčnou flétnu do koše s tím, že chci hrát na kytaru. A pak v patnácti jsem poznala GIRLSCHOOL a to mi dalo motivaci založit vlastní ženskou kapelu, takže tak to celý začalo.

Takže skutečně proběhla iniciace Girlschool?

Ano. Když jsem je viděla hrát na Benátské noci, bylo mi čerstvě patnáct. Táta mě vzal oslavit narozeniny, jakože spolu, táta a dcera, pojedeme na první fesťák. S tím, že tam GIRLSCHOOL měly hrát. Byla jsem v období, kdy jsem si jako čerstvá kytaristka hledala další ženský vzory, takže jsem přišla na L7 a na THE RUNAWAYS, tyhle party. A GIRLSCHOOL mě odrovnaly ze všech nejvíc. Když jsem je slyšela poprvé z cédéčka, úplně jsem se zbláznila, a naživo... to byl moment, který mi změnil život. Nechápu to, ale nebála jsem se ničeho a nikoho, a tak jsem vzala tu pásku, šla jsem dozadu a řekla jsem: „Ahoj, já jsem Niky, je mi patnáct a taky hraju na kytaru a mám moc ráda vaše písničky.“ A začaly jsme se bavit.

A vy sám víte z rozhovorů s nimi, jaký to jsou ženský, úplně na pohodu, a ta komunikace s nimi je prostě v klidu, jako že je znáte dlouho. Absolutně bez jakýchkoliv hvězdných manýrů. Po koncertě jsem s nimi proseděla dvě hodiny v zákulisí a kecaly jsme o všem možným. Daly mi flašku Jacka Danielse, tehdy ještě pily, a já říkám, že pít nemůžu, protože je mi patnáct. „Cože?! Tobě je patnáct? Vždyť ty na to vůbec nevypadáš!“ Tak místo toho mi daly Coca-Colu. No, a když pak odjížděly, Jackie Chambers, jejich kytaristka, mi říká: „Hele, připomínáš mi mě samotnou, když jsem byla ve tvým věku. Tady je můj email, napiš mi a zůstaneme v kontaktu.“ Což se stalo.

Skutečně vaší první kapelou, kterou jste si zamilovala, byli KISS? Nebyly předtím nějaký dětský písničky?

Jen Dáda Patrasová.

Dáda?

No jo, já jsem devadesátkový dítě, takže jsem byla v Baby Studiu. Seděla jsem jí na klíně, dostala jsem plyšového kosa Oskara. Takže před KISSákama byla Dáda.

V čem je snazší, a naopak těžší mít dívčí kapelu?

Osobně si myslím, že je to snazší v tom, že být ženskou kapelou je výborný odlišující prvek. Protože přece jenom kapel jsou tu kvanta, ale když se řekne ženská kapela, tak pro nás je dobrý, že se lidem vybavíme my. Má to samozřejmě svoje úskalí. Pojí se s tím určitý stereotypy nebo předsudky. Že tam třeba není hudební kvalita, kterou by ženský ten odlišující prvek podpořily, což v našem případě není pravda. My jsme si vždycky dávaly záležet na tom, aby primárně byla v pořádku muzika a aby to byl ten hlavní prvek, na kterém stavíme. Nikoliv fakt, že jsme ženský. Takový tu jsou, opravdu ukazujou všechny možný části těla, ale ta hudební složka není tak kvalitní. Takhle jsem to nechtěla. Nikdy.

Jak se skladatelsky liší třináctiletá Nikola od dnešní ve třech krocích?

Krok číslo jedna je, řekla bych, taková syrovost, divokost a rychlost. Protože já jsem kromě KISS a GIRLSCHOOL vždycky milovala METALLICU. Na začátku pro mě bylo důležité, hlavně aby to bylo nahlas, aby to bylo rychle, což se pojí s mládím, impulzivností a s tím, že člověk má hodně energie. A není problém napsat song za dvě minuty. Dneska je mi třicet, kapelu jsem zakládala ve dvaceti a sama vidím, že ten přístup ke skládání je trochu jiný. Naučila jsem se kouzlo kontrastu, dynamiky. Už dneska nesložím písničku za deset minut. To, co dám do kupy, sice dýl trvá, ale je to promakanější, aniž by to ztrácelo na autenticitě nebo divokosti. Myslím si, že je to přirozený skladatelský vývoj, co jsem tak četla různé autobiografie nebo biografie hudebníků.

Vaše texty. Co je hlavní téma?

Život celkově, bych řekla. Myslím si, že velkým nosným prvkem je v mých textech, a to jedním z důvodů, proč opravdu radši píšu anglicky a česky mi to nikdy nešlo, je taková ta touha po něčem nebo někom nedosažitelném a podobné věci. Neznamená to, že bych psala devadesát procent písniček o sexu, ale kolikrát mě prostě inspirují a motivují příběhy lidí. To, co se děje, žádný fantazijní svět, ale život a pocity člověka, pocity ženských a vztahy.

Co vás v kariéře nejvíc šokovalo?

Vzhledem k tomu, že už v osmnácti jsem nastoupila do první profesionální kapely (poslední sestava ABBandu Aleše Brichty), a tam jsem velice rychle dospěla, nešokovalo mě v kariéře následně nic.

Nejlepší zážitky z „natáčení“?

Mou oblíbenou historkou je, jak jsme přijely do O2 arény na koncert před SCORPIONS a naše basistka Domi se rozhlédla kolem sebe se slovy: "Dyť to tady není zas tak velký!"

Vraťme se k vaší osobní spolupráci s GIRLSCHOOL. Vy jste s nimi hrála na turné v Anglii. Jak k tomu došlo?

My jsme se, i přes ten věkový rozdíl a přestože jsme každá odjinud, s Jackie Chambers skamarádily takovým způsobem, že jsme ve velmi blízkým kontaktu. Radí mi, píšeme si o všem, jakože to fakt přerostlo v přátelství. A ony celou dobu sledovaly moji cestu, jak jsem si založila kapelu a jak jsme se postupně dostávaly nahoru. Jackie je jednou z těch, komu posílám svoje demáče, vždycky byla takový můj mentor a ostatní holky taky. Věděly, jak hraju, jak skládám, a hlavně že muziku GIRLSCHOOL mám tak najetou, že ji umím kompletně zahrát i zazpívat. To byl důvod, proč Kim (McAuliffe), když se v únoru před britským turné necítila dobře, řekla managementu: „Zavolejte Niky, ať radši přijede. Ať je tady, protože kdybych to nedala, vezme to za mě.“ Což se na třech koncertech stalo.

 

Nikola Kandoussi při rozhovoru s Markem Dobešem

Byl to velký tlak, přeci jen poprvé, a hned komplet živé koncerty?

My jsme na začátku nedovedly odhadnout, jak to přesně bude, protože Kim sama nevěděla, jak se v daný den bude cítit. Probraly jsme si pár scénářů, který mohly nastat. A já se na to připravovala tak, abych byla schopná ten koncert opravdu odehrát a odzpívat od začátku do konce místo Kim. A věděla jsem, že nebudeme mít absolutně žádnou zkoušku.

První dva koncerty jsme odehrály s Kim a já byla představená jako host a třetí kytaristka na půlku setu. Před třetím koncertem Kim oznámila, že jí není dobře a jede na hotel. „Tak je to dneska tvoje.“ Pro zbytek kapely to byl taky tlak, protože za těch pětačtyřicet let tahle situace nikdy nenastala. Kim McAuliffe odehrála kromě jednoho festivalu v Itálii před deseti lety naprosto všechny koncerty. Na britský půdě to měl být vůbec první koncert, kde nebude. A teď já, jak je znám z pozice fanouška, jsem si pomyslela: „Tyvogo, naštvalo by mě to, kdybych viděla najednou bez oznámení tuhletu neznámou holku?“ Takže trochu nervy byly, ale pak si říkám, že to umím zahrát, umím to zazpívat, miluju tu muziku, budu hrát tak jako vždycky a lidi to poznají, že mám GIRLSCHOOL v DNA. Takhle jsem to udělala a lidi mě vzali, holky mě neskutečně podržely a tak proběhly tři koncerty z osmi.

Takže to bylo včetně zpěvu?

Ano.

Kim McAuliffe vůbec nebyla na pódiu?

Ne, já jsem byla regulérní frontwoman.

Pojďme projít vaše řadové desky. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Náš debut z roku 2015, „Dirty And Dangerous“, je totální syrový nával energie, dvojkopáky, riffy, tak jak to dovedou zahrát jenom nevyhraný dvacetiletý holky a jim podobné. Plus neuměla jsem tehdy moc dobře zpívat, až potom jsem začala chodit na lekce zpěvu, takže na desce „689“ o dva roky později nastal velký posun. Točily jsme ve studiu SONO, nechaly jsme písničky uležet, nad tou muzikou se víc přemýšlelo a bylo více času. Takže tam byl nějaký skok. A momentální deska „Rising“, kterou jsme vydaly 27. dubna, v den našeho desátého výročí, to je, troufám si říct, nejlepší vizitka naší kapely a toho, kdo jsme a kdo chceme být. Ještě bych podotkla, že všechny ty alba vznikly díky fanouškům přes crowdfunding. Což je taky výjimečná záležitost, protože nešlo jenom o český crowdfunding, ale i o zahraničí.

A míchal vás Milan Cimfe?

Milan Cimfe dělal naše předchozí EP „Eclectic“ v roce 2020. Třetí řadovku „Rising“ dělal Martin Hollandr a ten nás dostal tam, kde jsme chtěly být, to znamená na zvukovou úroveň moderních kapel typu HALESTORM. My jsme vždycky byly dobrá koncertní kapela, ale ta energie se nikdy nepromítla do desek a všichni nám říkali, že jsme strašně old school. To se změnilo s touhle deskou a mám z toho velkou radost. Martin je mladý kluk, je to kytarista, poslouchá moderní metal a má na věci jiný, současnější pohled.

Když bych se ještě vrátil ke kapele, jak stabilní teď jste?

Jsme poslední rok a několik měsíců stabilní. Předtím jsme byly stabilní osm let. Pak jsme byly nestabilní, když nám odešla půlka sestavy, ať už proto, že je to přestalo naplňovat, anebo protože naše tehdejší sólová kytaristka chtěla jet sólovou dráhu, takže po osmi letech jsme se polorozpadly a našly jsme pak s naší bubenicí Kajdou dvě nové holky, Domi Vrňatovou a Petru Pohankovou, a ty do kapely perfektně sedly. Druhý koncert téhle nové sestavy byl paradoxně v O2 aréně před SCORPIONS, takže dobrá zkouška ohněm, a holky to zvládly výborně. Teď už víme, že odehrajeme cokoliv.

Angličtina v textech je tedy vaše jednoznačná volba?

Jako kapela jsme ve specifické situaci... pro takový ten v uvozovkách pivní bigbít, který tady je oblíbený, jsme příliš světový. Tím, že hrajeme a zpíváme anglicky, tím, že na nás přijdou lidi a nemůžou si s námi „zabékat“, pokud neumějí anglicky, to je důvod, proč my tady z komerčního hlediska nikdy nebudeme tak vysoko, jak bychom asi byly, kdybychom zpívaly česky. Na druhou stranu pro alternativní scénu jsme zase moc tradiční a moc old school. Víme o tom, ale nechtěly jsme nikdy dělat kompromisy jenom proto, abysme se líbily víc lidem. Angličtina nám dává možnost jít ven. A to je pro nás ohromně důležitý.

Vy jste teď vydaly „Rising“ jako svůj první asfalt, že ano?

Ano, první vinyl. Made in Czech Republic. Jsem ráda, protože je to tady z Loděnice a fakt jsme to vymazlily. Byl to můj dlouholetý sen, vydat album na vinylu, a zrovna tahle poslední deska si to zasloužila, takže jsem po všech stránkách nadšená.

Zmínila jste, že jsou ty LP limitované.

Sto padesát kusů máme. 

Jenom sto padesát kusů?

Jo, takový malý náklad. Zatím. Třeba bude reedit, nevím.

A vstávají noví bojovníci? Ve smyslu roste nová generace metalistů?

Já osobně myslím, že jo, ale tedy rovnou i zmíním, že bych ráda viděla víc ženských v muzice. Ono to stále nějak nepřichází tak, jak bych si představovala. Nevidím tady nastupující generaci. I nám je v kapele teď kolem třicítky a člověk by čekal, že tu budou o deset let mladší ženský, který už budou hrát, a ono kde nic, tu nic.

Nepřicházejí patnáctileté Nikoly?

Ne, ale až jednou přijdou, tak…

…jim dáte flašku Danielse.

Podám jim flašku Danielse a vrátím všechno to, co udělali jiní pro nás. Ten kruh se prostě uzavře. Protože GIRLSCHOOL mi ukázaly, jak se to dělá správně, takže já to ráda vrátím.

Poděkování: Karel Balčirák (rockový časopis Spark)

Příště: Joey Belladonna - Anthrax

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Nikola Kandoussi,