V metalu moc Indiánů neuvidíte, říká Chuck Billy z Testamentu

Foto: Se svolením Decibel - Chris Dick

Popisek: Skladatel a zpěvák skupiny Testament Charles „Chuck“ Billy na Tuska Open Air 2013

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Chuck Billy, celým jménem Charles Billy, je americký zpěvák a skladatel, proslavený především jako frontman thrashmetalové legendy Testament.

Do kapely nastoupil v roce 1986, kdy nahradil Steva Souzu, a od té doby se stal jejím nezaměnitelným symbolem. Je známý svou schopností kombinovat čistý thrashový vokál s hlubokým, téměř deathmetalovým growlingem, což Testament umožnilo experimentovat s tvrdším zvukem na albech jako Low nebo Demonic.

Chuck Billy je hrdý na své indiánské kořeny, pochází z kmene Pomo a toto dědictví často promítá do své tvorby, například v písních Trail of Tears nebo Native Blood, za jejíž videoklip kapela získala ocenění na akci Native American Film Festival. V osobním životě see dokázal zotavit ze vzácné formy rakoviny, která se u něj objevila v srdeční oblasti. Po náročné léčbě, která zahrnovala chemoterapii i tradiční indiánské léčebné rituály, se v roce 2003 úspěšně vrátil na scénu. Jeho přínos hudbě i komunitě původních obyvatel byl oceněn i oficiálně, v roce 2013 byl uznán kalifornským státním shromážděním jako pozitivní vliv pro komunitu domorodých Američanů a jeho jméno je trvale zapsáno v expozici Smithsonova institutu, věnované indiánským hudebníkům v populární kultuře.

Setkali jsme se v noci 19. prosince 2013, kdy se v pražské Incheba Areně na Výstavišti Holešovice konala akce Christmas Metal Symphony. Pod hlavičkou naší produkční společnosti Alfedus jsem měl za úkol s kolegy kameramany Martinem Müllerem a Petrem Jandou natočit krátký dokument ze zákulisí akce. Trailer zhlédnete ZDE.

Vystoupení thrashové legendy Chucka Billyho bylo pro mnohé největším překvapením celého večera, protože jeho drsný projev představoval fascinující kontrast k jemnému symfonickému tělesu. Recenzenti se shodli, že i když se frontman Testament „pohybuje v úplně jiných hudebních vodách, do show zapadl naprosto skvěle a přirozeně“. V Incheba Areně působil jako zjevení, když svou typickou dravost přenesl do noblesního prostředí orchestru, přičemž kritici vyzdvihovali zejména vizuální stránku věci: „Chuck Billy, ačkoliv v obleku, si zachoval svůj typický postoj s mikrofonem a jeho hluboký hlas dodal orchestru patřičnou váhu a osudovost.“

Druhým klíčovým aspektem byla žánrová pestrost, kterou Billy do programu vnesl jako protiváhu k melodičtějším kolegům, jako jsou Michael Kiske nebo Floor Jansen. Zatímco tito zpěváci dominovali ve výškách, Chuck Billy „dokázal, že metalová symfonie nemusí být jen o pištění, ale i o pořádném growlu a síle“. Právě v momentech, kdy spustil hity jako Souls of Black, se ukázalo, že orchestrální aranže mohou fungovat i s extrémnějším vokálem. Jeho projev byl jedním z vrcholů večera, protože „slyšet vedle sebe krystalicky čistý hlas Floor Jansen, a pak Chuckův drsný chropot, to byl moment, který zvedal lidi ze židlí.“

Hodnocení recenzentů se často dotýkalo technické náročnosti celého projektu v akusticky složité hale, kde Billyho výkon působil jako stabilizační prvek. I když někteří kritici podotýkali, že se „kytary místy v orchestru utápěly, Chuckův projev byl natolik silný a čitelný, že mu žádná akustika Incheby neublížila“. Celý projekt Christmas Metal Symphony tak díky zapojení takto různorodých osobností skončil jako úspěšný a unikátní experiment, který fanoušci vnímali jako „ten pravý metalový vánoční dárek, na který se u nás dlouho čekalo a který spojil nespojitelné světy v jeden mohutný celek“.

Chuck Billy s autorem rozhovoru Markem Dobešem; foto Alfedus - Petr Janda

Co pro vás znamená reprezentovat domorodé Američany ve skladbách jako Native Blood?

Napsal jsem tu píseň, abych dal hlas lidem, kteří byli dlouho přehlíženi. Text o tom, že nosím své jizvy jako tetování, není jen metafora, je to o hrdosti na náš původ i přes všechna utrpení. V metalu moc indiánů neuvidíte, tak jsem chtěl vytvořit hymnu, která by mladým domorodcům dodala odvahu být sami sebou.

Jak přistupujete k historii původních obyvatel Ameriky ve vašich metalových textech?

Vždycky mě fascinovala spojitost mezi původními obyvateli Ameriky a teoriemi o starověkých astronautech. Album Brotherhood of the Snake je o hledání pravdy v historii, která nám byla zamlčena. Pro mě jako pro domorodého Američana je fascinující sledovat paralely mezi našimi legendami a tím, co dnes lidé nazývají konspiracemi.

Jakým způsobem ovlivnil boj s rakovinou váš přístup k hudbě?

Když mi diagnostikovali germinom, musel jsem se naučit znovu dýchat a věřit svému tělu. Ta nemoc mi paradoxně dala nový hlas. Předtím jsem zpíval technikou, ale po uzdravení do toho dávám mnohem víc agrese a skutečného prožitku, protože vím, že každá show může být ta poslední.

Jaká je vaše spolupráce s kytaristou Ericem Petersonem po tolika letech?

Jsme s Ericem jako starý manželský pár. On je ten, kdo neustále chrlí riffy, a já jsem ten, kdo se z toho snaží udělat srozumitelnou píseň. Často se hádáme o tempo nebo strukturu, ale ta tenze mezi námi je přesně to, co vytváří zvuk Testament. Bez téhle dynamiky by to nefungovalo.

Jaké to bylo spolupracovat znovu s bubeníkem Davem Lombardem?

Mít Davea zpátky za bicí soupravou bylo jako naskočit na rozjetý vlak. On má v sobě ten specifický Slayer drive, který naše skladby neuvěřitelně nakopne. Když s ním hrajete, nemusíte o ničem přemýšlet, prostě cítíte tu čistou energii. Je to jako návrat domů po dlouhé cestě.

Kam se podle vás posunul thrash metal od svých počátků?

Thrash už není jen o zběsilé rychlosti. My v Testament se vždy snažíme do té agrese vložit melodii. Thrash musí mít koule, ale pokud si tu písničku nemůžeš po koncertě pamatovat, je to jen hluk. Naše generace se naučila, jak psát skutečné skladby, nejen rychlé riffy.

Co vás stále motivuje koncertovat a nahrávat i po čtyřech dekádách?

To, co mě drží na cestách po všech těch letech, jsou lidé v první řadě. Vidím tam otce se syny, a teď už dokonce i s vnuky. Ta energie, kterou mi publikum vrací, je pro mě ten nejlepší lék. Dokud mi budou sloužit plíce a Ericovi ruce, nemáme důvod končit.

Zdroje: MusicWeb.cz, MusicFoto, Rádio Beat, britský Metal Hammer, říjen 2016, Blabbermouth.net, Loudwire v rámci série Beyond the Boys' Club, The Jasta Show, Metal Injection, 2022, Rock Hard, FaceCulture, 2020

Poděkování: Bert van de Watering, Jiří Daron (Pragokoncert ZDE), Nyemi

Příště: Pavel Nečas – Okresní přebor

Vložil: Marek Dobeš