Mozart byl jen amatér. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Strojová výroba

Pereme se tady nad egy politiků, chystáme se na demonstrace nebo na jejich hanění. Přitom jsou před námi zcela zásadní problémy k řešení.

Macinka půjde za pár týdnů, měsíců, nebo, dá-li mu pánbu dost fištróna, za pár let od válu. Od válu půjde i prezident, Babiš, hnutí ANO vyvane, vyvane i dnešní ODS, i ti piráti, předstírající v sedmdesáti mladickou svěžest, odplují do zapomnění, všechno si to vezme zubatá. A mě tak nějak popadá, že řešíme marginality, ač nám před očima mizí něco zásadního.

Jsem velmi hudbymilovný. Hudbu potřebuju pro život jako dýchání. Neustále mi v uších duní puštěná. Někdy, když se oklepu od dětí a jen tak si jdu, začne mi hlava sama hudbu vymýšlet. Žádnou vážnou, jen komíhání po primitivismu moderní hudby s říznou kytarou, s bicími, s basou. A line se mi hlavou. Kdybych byl praktikující muzikant, řekl bych, že se o mě v tu chvíli pokouší múza. Takhle si jen tiše užívám bouře v mé hlavě a pak na melodie zapomenu.

Před asi třemi roky se na světlo světa dostala hudební umělá inteligence Suno. Její nesmělé desetivteřinové pokusy byly úsměvné - varující, ale úsměvné. Před rokem už se Suno vyvinulo do regulérního konkurenta skladatelů, muzikantů. Včera jsem si ji zkusil opět a vyděsil se. Suno skladatele i muzikanty předčilo. Strčilo je do kapsy. Na několik málo povelů vytvoří skladbu dle nálady a chuti. Když si ji předplatíte, tak i podle přesných představ. Její produkce je k nerozeznání od produkce muzikantů.

Textové umělé inteligence už píší literaturu. Nakladatelství Pointa pro autory, kterým běžná nakladatelství nevzala jejich díla, má na webu dokonce návod, jak psát knihu s umělou inteligencí. A ano, zkusil jsem jí zadat vypotit úsek z Pána prstenů. Sepsala ho. Byl čtivý, napínavý. Byl uvěřitelný.

V nedaleké galerii vystavuje „umělec“ své obrazy. Není to přiznané, samozřejmě, ale ta umělá inteligence z těch obrazů teče až na podlahu.

Scénáře posledních amerických blockbusterů svou strukturou připomínají strojové chápání příběhu a jeho budování.

Na sociálních sítích na mě vyskakují novinky z robotiky spojené s umělou inteligencí. Už teď vznikají roboti, kteří umí chápat prostor jako člověk. Připravují se roboti pro domácnosti, na domácí práce, na obstarávání. Roboti, kteří zvládnou přemet, hrát tenis, vyběhnout schody, naservírovat jídlo. Všechno to je v takovém nesmělém začátku, ale začíná to děsit. Už jsem zahlédl robota s umělou inteligencí v zednické profesi. Opět, se svými chybami, s nutnou asistencí člověka. Ale po vynálezu automobilu se také, mám pocit v Británii, zavedlo, že před jedoucím autem musí běhat zaměstnanec s výstražným praporkem. Běhá tam stále? Jen se ptám.

Umělá inteligence a robotika se začíná prosazovat ve výrobě. Přitom na její zavádění je vysloveně tlak. Ne ze společnosti, ale finanční. Robot nestůně, nechce výplatu, nepotřebuje zdravotní a sociální pojištění. A tak i kdyby byl „pan továrník“ lidumil a robotizaci se bránil, finanční tlak ho donutí k náhradě lidí za stroje.

Bratr mi povídal, že někde zkouší pečovatelského robota s umělou inteligencí.

Co všechno s masivním nástupem umělé inteligence zmizí?

Celá škála profesí bez faktické náhrady. Průmyslová, automobilová, digitální revoluce nenahrazovala člověka. Jen šetřila jeho práci, jeho svaly, nenahrazovala ho. Naopak, budovala tisíce nových profesí.

Umělá inteligence spolu s robotizací nic takového nenabízí. Ta vlastně do nedaleké budoucnosti vzkazuje lidstvu – nikdo vás nebude potřebovat. Umělá inteligence nahrazuje mozek a částečně i ruce člověka. Co budou lidé dělat? Jak se budou živit?

Teď je doba, kdy by se politici světa měli dohadovat o tom, jak dál. Protože kombinace stárnutí populace a úbytku jak pracovních míst, tak i plátců sociálního a zdravotního pojištění, to je neuvěřitelně třaskavá nálož, která má potenciál rozmetat náš chatný systém na kousky. A já tak přemýšlím, jestli je v tomto ohledu skutečně zásadní ztrácet rok času na ale naprosto zbytečné hádky o tom, jak si budeme platit Českou televizi.

Nevím, možná je teď poslední chvíle klidu, kdy ještě můžeme definovat budoucnost. Ale my se ze setrvačnosti hádáme o blbostech, a budoucnost nám roste před očima vlastně bez našeho přičinění.

Ale to, že kultura vlastně začíná podléhat jako první, mě děsí až k uzoufání. Skutečně jsme tak lehce nahraditelní? Stačilo pár let, abychom pochopili, že Mozart byl jen amatér?

Vložil: Štěpán Cháb