Kruan byl český Tarzan a Luke Skywalker v jednom, vzpomínal Vlastislav Toman

Foto: Se svolením Vlastislava Tomana

Popisek: Novinář, spisovatel dobrodružných knih a scenárista komiksů Vlastislav Toman

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Vlastislav Toman (1929-2022) byl český novinář, spisovatel a komiksový scenárista, jehož jméno je nerozlučně spjato s časopisem ABC.

Narodil se v Plzni, kde prožil dramatické dětství včetně ničivého náletu v dubnu 1945, který zasáhl jejich dům ve Farského ulici. V Plzni vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a po válce nastoupil jako konstruktér do Škodovky. Již tehdy se však začal profilovat jako veřejně činná osobnost. V červnu 1945 vstoupil do Svazu české mládeže, vedl mládežnický soubor Divadlo nové doby a začal působit jako externí zpravodaj Mladé fronty.

Jeho profesní dráha v médiích začala nabírat na obrátkách v 50. letech, kdy působil jako kulturní redaktor časopisu Rudá zástava. Zásadní zlom přišel v roce 1956, kdy se stal jedním ze zakladatelů časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. V letech 1959-1991 zastával post šéfredaktora a pod jeho vedením se Ábíčko stalo fenoménem s nákladem, dosahujícím až 300 000 výtisků. I po odchodu do důchodu v roce 1992 zůstal tvůrčím způsobem aktivní, podílel se na vzniku časopisů Kamarád, Movie či ZET 21 a spolupracoval s víkendovou přílohou Haló novin.

Jako spisovatel a scenárista se zapsal do historie především díky sci-fi komiksům a dobrodružné literatuře. Pod pseudonymem Vlastimil Kočák i pod vlastním jménem stvořil kultovní světy, z nichž nejznámější je sága o mimozemšťanovi Kruanovi a Malém bohu (cyklus Pod paprsky Zářícího) a klubový seriál Strážci, inspirovaný jeho plzeňským dětstvím. Napsal i řadu knih, například Objevení Sluneční země nebo paměti Můj život s ABC. Byl také zaníceným popularizátorem kosmonautiky a historie střelných zbraní, čemuž věnoval řadu odborných statí i knižních titulů.

Za svou celoživotní práci obdržel Vlastislav Toman mnoho ocenění, od novinářských cen v 70. a 80. letech až po prestižní tituly Akademie SFFH a uvedení do Síně slávy Komiksfestu. Byl aktivním členem mnoha profesních organizací včetně Syndikátu novinářů a Sdružení přátel Jaroslava Foglara, který byl jeho velkým vzorem. Zemřel v Praze ve věku 92 let jako autor, který zásadně ovlivnil volný čas a technické vzdělávání několika generací československých a českých dětí.

Setkávali jsme se pravidelně ve videodistribuční společnosti Video-Spoj International, pro kterou vedl časopis Movie. Právě zde jsem začal poprvé znovu uveřejňovat své rozhovory.

Máte dlouhověkost v rodu?

Mým vzorem byl dědeček Šteflík, maminčin tatínek. Dosáhl na metu 87. Žil u dcery-tety Milky na samotě u Třemošné u Plzně. Do poslední chvíle, jak si pamatuji, denodenně vyrážel s nůší, kosou a vidlemi pro krmení domácího zvířectva. Trochu jsem se ho bál, ale on uměl být dobrý i hodný. V dospělosti jsem poznal Jaroslava Foglara, spisovatele a skautského vůdce. Měl maminku, která se dožila 101 let, a on doufal, že to bude dopřáno i jemu. Dožil se však jen těch 92 roků. Je to jednoduché. Člověk musí brát, kolik mu Příroda nadělí, nebo snad naprogramuje?

Jaké okolnosti provázely váš odchod z redakce ABC do důchodu a jaká atmosféra tehdy ve vydavatelství panovala?

Uteklo to, ani nevím jak. Dne 28. února 1992 jsem byl v redakci ABC poslední pracovní den. A o den později, 1. března, už ze mne byl důchodce. Celý měsíc únor jsem redakci a časopis ABC předával novému šéfredaktorovi za poněkud zkomplikované situace. Vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta, kam ABC tehdy patřilo, prohrálo soud o vlastnictví domů v Panské ulici č. 8 a 10, a tak se vedení podniku stěhovalo do Radlic do Domu dětského a mládežnického tisku, kde jsme od roku 1983 sídlili. Z prostorné rohové šéfredaktorny v prvním poschodí jsem se narychlo stěhoval do „nudle“ o patro výš, a tak jsem měl plno práce nejen s předáváním redakce, ale i s uspořádáním písemného materiálu a archivu.

Kdo se stal vaším nástupcem a jak se v té době proměnilo personální složení redakce?

Mým nástupcem se stal Jiří Kalina, modelář a také vedoucí výrobního družstva IGRA, které mělo v sortimentu stavebnice modelů letadel a lodí i různé potřeby pro modeláře. S naším časopisem Jirka už léta spolupracoval, a tak ho navrhoval kolega Václav Šorel. Já měl představu jinou, a to Rudu Baudise, vedoucího oddělení techniky. Jenže ten nechtěl být na špici, jak říkal, raději byl až druhý, tedy zástupce. Tím v té době byl, protože můj zástupce Karel Dunda už do důchodu odešel. Redakce se v té době hodně proměnila. Po řadě let odcházeli do důchodu další zkušení pracanti. A noví lidé už měli poněkud jiné představy a požadavky.

Jaký byl osud ostatních titulů vydavatelství Mladá fronta a jak si v této konkurenci vedlo Ábíčko?

Z vydavatelství tak postupně odešel deník Mladá fronta a přidal si k názvu DNES. Odloučil se populární týdeník Mladý svět, ale nepřežil. I v dětských titulech nastaly změny. Skončil Ohníček, Pionýr změnil název a odešel z Mladé fronty, zmizela Stezka, týdeník Sedmička byl později nahrazen zcela jiným titulem, ale pro dospělé. A na tomto rozbouřeném moři dál plulo Ábíčko, i když s podstatně nižším nákladem a naopak vyšší cenou. I v naší redakci se ozývaly hlasy, aby ABC přešlo k jinému vydavateli a lidé byli lépe placeni. Sám Ruda Baudis kdesi vyjednával a předložil mi představy, jak by na tom časopis byl – lépe, samozřejmě. Já ovšem byl „brzdou“ pokroku a nechtěl jsem s časopisem z Mladé fronty odejít. A tak nakonec byli někteří kolegové rádi, že už do důchodu musím.

Jaké bylo další směřování časopisu ABC po vašem odchodu a kdo se vystřídal v jeho vedení?

Jak Ábíčko dopadlo, už dávno víte. I když náklad nedosahuje dřívějších 300 000 výtisků, časopis se letos dožil 65 let své existence a má dál své věrné čtenáře. Je druhým nejstarším časopisem pro děti po Mateřídoušce! Ruda Baudis se tím šéfredaktorem po Kalinovi přece jen stal, neboť ten odešel po ročním působení. Po Rudovi pak redakci převzal přírodovědec Martin Smrček a na řadu přišla Mirka Volfová. Teprve pak se stal šéfredaktorem Zdeněk Ležák, kdysi čtenář ABC, a ten řídí časopis dodnes.

Jak jste prožíval první dny v důchodu a k jakým novým projektům jste se následně dostal?

Den 1. březen 1992 byl pro mne dnem podivným, bez perspektiv. Pavla, moje žena, mi tehdy říkala: Aspoň si odpočineš, budeš se věnovat rodině a doma je také leccos třeba udělat, opravit… Pár dní jsem takhle zkoušel vyplnit čas, ale pak jsem zvedl telefon a začal pátrat po známých a lidech z redakcí. A byl to správný krok, i když ne ze dne na den. Bývalý šéfredaktor deníku Mladá fronta Petr Majcharčík, později šéfredaktor Halo novin, mi nabídl celou stránku ve víkendovém vydání na rubriku pro děti a mládež. Pojmenoval jsem ji Halo spojka. Když mi nový šéfredaktor Halo novin zmenšil Halo spojku na půl strany, začali jsme my tři (já, Milan Lebeda a Petr Molka) jednat s NICEM o vzniku časopisu Kamarád. Bohužel slíbená dotace nebyla nakonec schválena.

Kam směřovaly vaše kroky po neúspěchu časopisu Kamarád a s jakou technikou jste v té době začínal pracovat?

Byl jsem redaktorem časopisu Česká škola v nakladatelství Orbis, kde jsem se naučil pracovat s počítačem. Když Orbis zkrachoval, nastoupil jsem do Magazínu 2000 a odtud jsem zamířil do Videospoje, s.r.o., dělat nový časopis Movie. Tady jsem místo jedné výplaty získal počítač a jehličkovou tiskárnu. Ještě mě čekala práce na novém časopisu s názvem (pracovním) XYZ 21 pro Pražskou vydavatelskou společnost. Měl to být jakýsi protipól ABC. Připravili jsme první číslo, ale majitel projekt kvůli zahraničnímu partnerovi stornoval. A tak jsem dosloužil v redakci časopisu Modelář jako konzultant. Mezitím jsem však publikoval i v jiných časopisech, články a povídky, ba i do Ábíčka jsem psal povídky a komiksy.

Jak vzpomínáte na své dětství v Plzni?

Rok 1945 a bouřlivá válečná noc 17. dubna. Spojenci tehdy bombardovali hlavně plzeňské nádraží, ale pár bomb padlo i na Petrohrad, na Nepomuckou ulici (dnes Slovanská) a přilehlé ulice. Tlaková vlna zasáhla i náš dům Farského 4. Paměť jako by vymazala z mé mysli vzpomínky na obraz, který jsme ráno spatřili, když jsme vyšli na ulici. V domě ve Farského 4 zažil tehdy šestnáctiletý Vlastislav Toman dramatické okamžiky. Dům ve Farského ulici zasáhla tlaková vlna a byl částečně poškozen. Štěstí měli i obyvatelé včetně rodiny budoucího spisovatele, kteří se před bombardováním skrývali ve sklepě. Není bez zajímavosti, že ve stejnou dobu se ve sklepě domu v Nepomucké 53 ukrýval rovněž s rodiči tehdy šestiletý Karel Gott.

Jaké byly vaše první zkušenosti s americkými osvoboditeli v Plzni po skončení války?

Pro mne, tehdy téměř šestnáctiletého kluka, byli Američané obzvláště zajímaví. Byli v Plzni všude! Tábořili v městských parcích a na náměstích i v ulicích, u nás na Slovanech měli například stanový tábor přímo pod Homolkou na konečné tramvaje. Američtí vojáci byli vesměs přátelští. Při setkáních nabízeli cigarety, žvýkačky, čokoládu i jiné drobnosti. S Vašíkem (Šteklem) jsme se skamarádili se dvěma vojáky z automobilové jednotky, která parkovala v Klášterní ulici u Masarykovy školy. Vyprávěli nám o posledních bojích, které s Němci svedli, a seznámili nás s jejich zákeřností, Němci napínali dráty, aby vojákům v džípech podřízli hlavu. Kvůli tomu Američané navařovali na přední nárazník kolmou tyč s nožovým hákem. Po mnoha letech jsem si na tohle vzpomněl, když jsme v časopisu ABC dělali papírový model jeepu.

Jak vypadal život v osvobozené Plzni a co byl „černý obchod“ s Američany?

Poznenáhlu došlo k tomu, že bojové americké jednotky byly z Plzně i západních Čech staženy. Zmizely stanové tábory, uvolnily se parkovací plochy na náměstích i ulicích a nové pořádkové jednotky se ubytovaly v kasárnách. Novou „zábavou“ se také stal „černý obchod“, ke kterému sloužily pasáže a vchody do domů, a třeba i podzemní veřejné záchodky na náměstí Republiky u zastávky tramvají. Čech potají ukázal, že nabízí láhev alkoholu, Američan zase karton cigaret, balíček nylonek či jiný tovar. Alkohol se musel ovšem ochutnat! Nějací rošťáci ho totiž zkoušeli nahradit čajem. I po tomhle „šli“ empíci.

Kdy jste se stal členem Svazu mládeže a jak tato událost ovlivnila váš další život?

Jak jsme se s Vašíkem Šteklem, mým kamarádem, stali svazáky? Jednou za mnou přišel a přinesl nepříliš poutavý leták, který zval mládež ke vstupu do jakéhosi Svazu české mládeže (SČM). Tak jsme se tam vypravili zjistit, oč jde. Podle abecedy byl on pátý přede mnou a já šestý. Dne 11. června 1945, aniž bych tehdy tušil, nasměroval jsem svou životní dráhu úplně jinam, než jak jsem původně chtěl. Dodnes schovávám útržek, který potvrzuje, že jsem tehdy jako šestý podepsal přihlášku do SČM. Naše místní skupina SČM zpočátku „sídlila“ v hospůdce proti restauraci U Kočovských. Dokonce jsme nastudovali a sehráli divadelní pohádku! Jezdili jsme také na výlety a chodili na brigády.

Kdy a jak vznikl komiks Strážci a jakou roli v něm hrála vaše rodná Plzeň?

V domě a na plzeňském dvorku jsem prožil dětská léta a část mládí. Klubovnu Strážců jsem umístil právě na dvorek, který si zachoval do značné míry svoji podobu. První příhody klubu Strážců vznikly pro časopis ABC v roce 1967. Pro postavy Strážců jsem vybral své plzeňské kamarády. Jedním z nich byl i pozdější populární „herec malých rolí“ a komik Václav Štekl. Obrýlený Hadži vtělení samotného autora. Příběhy byly často inspirovány skutečnými zážitky z dětství. Lokalitou, kde se Strážci prohánějí, je Petrohrad a další místa směrem k řece Radbuze nebo k Úhlavě v Hradišti.

Jak se tento komiks v průběhu let vyvíjel?

Asi bych měl nejprve připomenout, kdo byli Strážci. Byla to pětice chlapců ze stejnojmenného pionýrského zájmového klubu. Jejich příhody jsem začal psát v roce 1967 a kreslila je Libka (Libuše Kovaříková). Na stránkách časopisu ABC vycházeli po tři roky. Časopis byl tehdy měsíčník, a tak vyšlo devětapadesát stran. Tehdejším čtenářům je dneska už kolem šedesáti let. Strážci se však do Ábíčka vrátili, ale to už pomalu končilo údobí pionýrských zájmových klubů časopisu ABC (1969-1970). Při třetím návratu (1972-1973) pak Libuši Kovaříkovou vystřídal jako kreslíř František Kobík. Našel jsem však řešení, Kroniku Strážců. Ta sice ve skutečnosti neexistovala, ale mně umožnila pokračovat v psaní nových příběhů, dokonce i velmi aktuálních. A tak v letech 1981-1984, to už Ábíčko vycházelo jako čtrnáctideník, vyšly 72 strany příběhů. V ABC speciálech si Strážce připomněli noví i bývalí čtenáři takto – Letní speciál 1987 a Letní speciál 1989.

Jaké souborné knihy o Strážcích vyšly?

První souborné vydání vyšlo v roce 1991 pod názvem Velká kniha Strážců (Jihočeské tiskárny). Další pod názvem Velká kniha komiksů 4 (BB-ar – 2003) a Strážci (Galerie českého komiksu, nakladatelství J. Vybíral, 2016). Kromě komiksových příběhů jsem však v dávných dobách napsal i dvě klasické knihy, a to Trampoty s kapitánem a Trampoty na pokračování, v nichž mají Strážci hlavní roli. První trampoty se odehrávají na jednom z přehradních jezer a je to příběh takřka verneovský. Je tu Žulový palác, piráti i kapitán Nemo a Nautilus. Druhá kniha má poněkud širší záběr a objevují se tu i kamarádky Strážců, děvčata z klubu Vlaštovky.

Jak vznikl komiks Malý bůh?

Nejdříve jsem napsal příběh o inteligentním robotu s podobou kraba, kterého lidé pošlou na vzdálenou „živou“ planetu s úkolem navázat kontakt s jejími obyvateli a současně je nenápadně učit novým věcem. Povídka s názvem TO vyšla v roce 1963. V dalším roce přibyl příběh Příchod bohů, v němž už vystupují Gron-c-chové, tedy obyvatelé Žluté planety. To všechno byly původně sci-fi povídky. Až v roce 1973 jsme v redakci ABC uvažovali o novém komiksu a já si řekl, že by se tyhle příběhy daly spojit. Tak vznikl scénář pro Pod paprsky Zářícího a František Kobík tomu dal tu geniální výtvarnou podobu.

Filmové zpracování zatím nevyšlo.

Můj velký a zatím nesplněný sen je filmový Kruan. Už se o tom mluví léta, vznikly různé trailery, zkoušelo se to i přes crowdfunding, ale pořád to naráží na peníze. Vždycky říkám režisérům a producentům: „Natočte to, sakra, už konečně, dokud jsem ještě tady. Nerad bych na premiéru přijel v plechovce!“ Kruan by si to zasloužil, je to kus mého života a věřím, že i dnešní děti by ten příběh o odvaze a přátelství na cizí planetě braly.

V čem je Kruan výjimečný?

Pro fanoušky ABC nebyl Kruan jen postavičkou. Byl to český Tarzan a Luke Skywalker v jednom, zasazený do světa, kde se mísila pravěká kmenová společnost s hi-tech roboty a mimozemskými koráby. Vždycky mě mrzelo, že jsme neměli vlastní velké hrdiny typu Tarzana nebo Flashe Gordona, kteří by byli našinci. Kruan sice žije na Žluté planetě, ale jeho myšlení a morálka jsou nám blízké. Chtěl jsem ukázat, že i v komiksu může být hrdina, který nepoužívá jen svaly, ale hlavně hlavu.

Co bylo poselstvím příběhu?

Kruanovi lidé považovali pozemšťany za bohy, protože měli stroje a létali vesmírem. Ale pointou celého příběhu bylo, že Kruan se těmto „bohům“ postupně vyrovnal. Naučil se, že technika není kouzlo, ale nástroj. To bylo poselství pro kluky, co četli: Učte se, poznávejte techniku, a stanete se pány svého osudu.

Zdroj: Facebook Vlastislava Tomana a rozhovor pro časopis ABC k jubileu 60 let časopisu (2017)

Poděkování: Jindřich Tichý (Video-Spoj International)

Příště: István Szabó

Vložil: Marek Dobeš