Scenáristické inferno Stranger Things. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Netflixu

Popisek: Momentka ze seriálu Stranger Things

Mezi svátky jsem hrdinně ochořel chřipkou a tak jsem následoval jedné rady. „Koukni se na poslední řadu Stranger Things, užasneš, co je možné.“ A tak jsem si dal horký čaj, zabalil se do peřin a žasnul.

Seriál je určený pro mládež, ve svém počátku se stal dokonce jistým fenoménem. První řadu jsem kdysi při jiné zimní chřipce viděl, byla… zajímavá, děsivá, nápaditá. Dobový hororový seriál z osmdesátých let s dobrým scénářem i dávkováním napětí. Tradiční americký seriál, který má zabít čas a nepředat žádnou nosnou myšlenku. A na zabití času při chřipce je nejspíš fajn. „Nemusíš vidět další řady, koukni na tu pátou. A dokoukej ji, závěr tě dostane,“ ozvalo se na moje námitky, že nevím, co se dělo po té první.

Už od prvního dílu oné šesté řady byl vidět jistý trochu hloupý scenáristický mustr. Pět minut akce a posouvání děje kupředu, po kterém následovalo deset minut emocí. Prakticky každá taková scéna byla plná slzami zaplavených očí. Každému se děla nějaká emoční katastrofa. Pořád, neustále, až do otupění. Užasl jsem, jak moc se seriál odklonil od béčkové hororové estrády k jakési přihlouplé romanci, kde, kupodivu, láska nebyla příliš důvěryhodná, žitá.

Ale dejme tomu. Emoční scény jsem měl tendence přeskakovat. Od třetího dílu jsem je pak nekompromisně i přeskakoval. Ne proto, že bych byl emočně otupělý, ale protože ten mustr dávkování pár minut akce, par minut slzí, byl tak nejapně pitomý, až z toho bylo člověku za tvůrce trapně.

Ovšem dostal jsem se až k šestému dílu, který byl skutečně fascinující. Nastíním děj.

Monstrum z odvrácené strany uneslo dvanáct dětí, které měly zemřít mučivou smrtí. Dostáváme se ke katarzi seriálu, hlavní postavy se chystají na jejich osvobození. Rýsují se plány, chystají se zbraně, strategie, domlouvají se poslední detaily. Jde o minuty, jinak dvanáct dětí zahyne bídnou smrtí a svět se obrátí v prach. Napětí by mělo gradovat. Když je vůz naložený zbraněmi a hlavní postavy se už už chystají nastoupit, odvolá je jeden z nich zpět do jejich úkrytu s tím, že jim musí sdělit velmi závažnou skutečnost, kterou ještě nikomu neřekl. Divák napětím nedýchá. Tedy, neměl by dýchat. Jde přece o akčně hororový béčkový vývozní artikl Netflixu.

Všichni se spořádaně setkají uvnitř. Záchrana dětí i světa se na tu chvíli odkládá. Je potřeba vyslechnout si závažné skutečnosti, které, tuší divák, by mohly všechno zvrátit, změnit plány, udělat v ději bordel.

A pak to přijde. Postava začne hovořit. Popisuje, jak se cítí v kolektivu přátel. Vzpomíná, co spolu všechno zažili. Jaké měli společné sny a touhy. Jak si v dětství užívali hry a legraci. Všichni nad jeho emočním výlevem slzí dojetím (uteklo pět minut monologu, dvanáct dětí v moci monstra je pro tu chvíli na vedlejší koleji, stejně jako hrozící zkáza světa). A pak dojde k té skutečné netflixové katarzi. „I já jsem jiný,“ řekne postava a rozhlédne se po přísedících, v očích, jak jinak, hektolitry slzí. „Nelíbí se mi holky, líbí se mi kluci.“ Coming out. Celé osazenstvo hlavních postav vypukne v kolektivní dojetí, pláč hrdosti, následuje několik dlouhých minut objímání a detailních záběrů do slzami zvlhlých očí. Probíhá poplácávání po zádech a vyjadřování naprosté podpory. Všichni pláčou a jsou tak šťastní, nadšení. Probíhá i kolektivní objetí. Katarze, naprostá.

Pak tedy, po čtvrt hodině dojetí, odjedou, jako by mimochodem, zachraňovat děti a svět, přičemž jim to překazí titulky.

Proč to opovržení? Jsem snad homofóbní? Ale vůbec.

Tvůrci seriálu se dopustili naprostého porušení pravidel vyprávění jen pro to, aby do díla mohli zakomponovat budovatelsky výchovné prvky, které mají diváka vést. Ukazovat mu cestu, učit ho světonázoru, potažmo plnit ulice takovými těmi křiklounky, kteří netuší která bije, ale jsou schopni se za to bít do smrti oponenta (ne své, chraň bůh).

Takhle to pojmu. Od svého mládí až dosud by mě vlastně ani ve snu nenapadlo cítit něco negativního k homosexuálům. Je to prostě osud a ne každý musí plodit potomky a naplňovat tak populační statistiky. Nakašlat na to. A pokud muž miluje muže a žena ženu, co je mně, upřímně, do toho. Je to jejich život, je to jejich láska, ať si jí nabírají plnými hrstmi. A jako první bych hulákal v odporu, kdyby chtěl stát jakkoliv kriminalizovat jejich orientaci. Svoboda jednotlivce definuje svobodu celku, tak bych to snad i definoval.

Ovšem to, co dali do svého díla tvůrci Stranger Things, to je zcela očividné pohrdání divákem, pohrdání pravidly vyprávění, to už je dokonale indoktrinační zlovůle. Takový podivný Botostroj, agitačně ideologický film z padesátých let, který měl probudit ve společnosti odpor ke kapitalismu a lásku k dělnickému údělu. To samé, se stejným agitačně ideologickým nadšením, ukazují dnešní tvůrci stran homosexualismu. Převýchovné tlaky v popkultuře, které, jsem si tím jistý, povedou k pravému opaku, k odporu k samotným homosexuálům, k homosexualitě. K oprávněnému podezření, že homosexuál není homosexuálem, ale jen homosexualistou. Člověkem, který podlehl trendům propagandy.

Pak budou moci podobní tvůrci agitačně ideologických zmetků se vztyčeným ukazováčkem volat – my to říkali, společnost je homofóbní – ač právě oni na tom budou mít velkou část viny.

Toliko můj výlet do dnešní popkultury. Na rok, na dva si teď od nynější kultury zase odpočinu pouštěním starších filmů z minulého tisíciletí. 

P.S. Šéfredaktorka Vančová s uvedeným hodnocením ostře nesouhlasí, sežrala to Netflixu i s chlupama a za každou cenu chce, aby to každý věděl! (av)

Vložil: Štěpán Cháb