Nesmíte se z toho zbláznit, sláva je jenom dým, říkal náš Belmondo Jiří Krampol

Foto: Se svolením Bontonfilmu - Elen Yermachenko

Popisek: Jiří Krampol naposledy před kamerou, v roce 2024 v romantické komedii Evy Toulové Láska na zakázku

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Jiří Krampol (11. června 1938 - 26. července 2025) byl jednou z nejvýraznějších osobností české kulturní scény, známý především jako všestranný herec, bavič a moderátor.

Do širšího povědomí vstoupil díky svému komediálnímu talentu a nezaměnitelnému hlasu, který propůjčil legendárnímu francouzskému herci Jean-Paulu Belmondovi. Jeho herecký rejstřík byl však mnohem širší; během své dlouholeté kariéry ztvárnil desítky rolí v divadle (zejména v Divadle Na Fidlovačce a v Semaforu), ve filmu i televizi, kde se často objevoval v oblíbených komediích a seriálech.

Významnou kapitolu jeho profesního života tvořilo moderování a autorská tvorba v oblasti televizní zábavy. Diváci si ho spojovali především s komediálními scénkami s Miloslavem Šimkem a populárním pořadem Nikdo není dokonalý, kde s humorem sobě vlastním testoval znalosti národa. Jeho projev se vždy vyznačoval civilností, bezprostředností a schopností navázat blízký kontakt s publikem, což z něj učinilo jednoho z nejoblíbenějších bavičů své generace.

Mimo svět reflektorů byl Jiří Krampol známý svým vztahem ke sportu, fitness provozoval i ve vyšším věku. Jako mladý se věnoval boxu a vzpírání, což mu pomohlo vybudovat image vitálního a fyzicky zdatného muže. I přes osobní ztráty a zdravotní komplikace, které ho v posledních letech provázely, zůstával v očích veřejnosti symbolem optimismu a profesionality. Jeho přínos českému dabingu a zábavnímu průmyslu byl oceněn řadou uznání včetně Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Mezi jeho nejvýraznější filmové a televizní zářezy patřily role, ve kterých mohl uplatnit jak své komediální maskulinní charisma, tak dramatický cit. Diváci si ho navždy zapamatovali jako rázného poručíka Libora Krejcara v kriminálním seriálu Malý pitaval z velkého města. Výraznou stopu zanechal také v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Vedle těchto rolí byl však jeho „neviditelným“ životním výkonem dabing, kdy díky jeho projevu získaly postavy Jean-Paula Belmonda v českém prostředí až kultovní status a specifický šarm, který byl s Krampolovým hlasem neodmyslitelně spjat.

Poprvé jsme se setkali někdy v zimě roku 1992, kdy jsem zpracovával reportáž z nejslavnějšího exploatačního filmu Nahota na prodej. Následně jsem s Jiřím Krampolem sdílel posilovací stroje Na Poříčí v hotelu AXA Praha. Poslední rozhovor jsme spolu vedli 10. června 2013 na place série Kameňák 4.

Co děláte pro svou fyzičku?

Celý život jsem chodil do posilovny a zvedal činky, ne proto, abych byl Rambo, ale abych se nerozsypal. Jakmile se člověk přestane hýbat a začne jen kynout u televize, je s ním amen.

Litoval jste někdy toho, že vás lidé vnímali hlavně jako „českého Belmonda“?

Kdepak, byla to pro mě čest. Belmondo byl frajer a mně ten jeho styl seděl. Ale pravda je, že mě občas mrzelo, když lidi zapomínali, že jsem taky odehrál spoustu dramatických rolí v divadle. Dabing je krásná věc, ale herec chce být vidět, ne jen slyšet.

Co vás nejvíc fascinovalo na lidech, které jste zpovídal v pořadu Nikdo není dokonalý?

Ta jejich neuvěřitelná suverenita. Člověk se jich zeptal na úplnou hloupost a oni s naprosto vážnou tváří vypustili totální nesmysl. Nikdy jsem se jim nechtěl vysmívat, spíš mě bavila ta lidská fantazie, která začne pracovat, když mozek neví.

Jiří Krampol s Markem Dobešem při natáčení série Kameňák 4; foto Alfedus

Na co ve své dlouhé kariéře nejraději vzpomínáte?

Na tu partu. Ať už to bylo v Semaforu se Šimkem, nebo při natáčení Pitavalu. My jsme se tou prací fakt bavili. Dneska je všechno hrozně rychlé, honí se termíny a peníze, ale tehdy byl čas si po natáčení sednout, dát si panáka a probrat život.

Měl jste nějaké nesplněné přání nebo roli, která vás minula?

Já si nikdy nestěžoval. Hrál jsem krále i tuláky. Možná jen ten sportovní film, kde bych mohl pořádně prodat ten svůj box, ten mi trochu chyběl. Ale život mi to vynahradil jinde. Hlavní je, aby člověk nebyl zapšklý a neříkal si „co by kdyby“.

Co byste poradil mladým hercům, kteří dnes začínají?

Aby se naučili pořádně mluvit. Dneska spousta mladých v televizi jen tak huhlá pod vousy. Herectví je o řemesle, o disciplíně a o tom, aby vám ten divák věřil každé slovo. A hlavně – nesmíte se z toho všeho zbláznit, sláva je jenom dým.

Vzpomenete si na nějaké setkání, které zásadně ovlivnilo váš pohled na život?

Velmi rád vzpomínám na setkání s Járou Kohoutem a jeho paní Marcelou. Tehdy mi Jára řekl nádhernou věc: „Lidi si říkají, dědek se zbláznil, bude mu devadesát let a má doma mladou, krásnou ženu. Že si už nedá pokoj!“ Pak dodal, že není milionář, ale děti už má dospělé a zaopatřené a jeho žena se k němu chová krásně. Už jen to, že se člověk vzbudí vedle nádherné bytosti, je podle něj krásné. Říkal, že až zavře oči, bude raději, když těch pár šušňů, co po něm zbude, dostane ona, než aby je shrábnul stát. Je to velice hezká a logická filozofie. Pokud bych byl v podobné situaci, udělal bych to samé.

Jára Kohout byl králem komiků, jaký byl jeho přístup k humoru?

Bavili jsme se o tom, že celý život vlastně dělal srandy a ptákoviny, protože ho normální divadlo nebavilo. Vyprávěl mi, jak si s Ferencem Futuristou vymýšleli neuvěřitelné věci. Třeba mu Futurista v noci volal, že má výborný nápad, jak ho ráno na jevišti zatluče kladivem do země. Nechali si udělat gumové kladivo a lidé se pak smáli na plné pecky. Kritici sice psali, že je to příšerné a na okraji vkusu, ale oni to představení hráli šest a půl roku a měli neustále vyprodáno.

Vyrůstal jste na Žižkově, jak na tu dobu vzpomínáte?

Byl jsem šťastné dítě. Lítal jsem s klukama po kopcích a na Žižkově jsme natáčeli první kovbojky. Našimi hrdiny byli lidé, kteří něco dokázali, mořeplavci nebo letci. Moji rodiče byli laskaví lidé, kteří si jeden druhého po celý život vážili. Děda z Klecan mi zase dával do života rady, které jsou aktuální i dnes. Třeba: „Jakmile, Jirko, uvidíš na ulici srocení lidí, uháněj okamžitě pryč.“ Také mi říkal, že různé šumivé a posilovací prevíty jsou k ničemu a v Americe se jim říká drahá moč.

Máte pro čtenáře nějaké své vlastní osvědčené rady pro zdraví nebo dobrou pohodu?

Trpím celý život na průdušky, tak mi jeden hajný poradil - odloupněte v lese smůlu ze stromů, doma ji rozdrťte na prášek a dejte do odpařovače na topení. Celou zimu pak máte doma kousek lesa a skvěle se dýchá. Také si pamatuji na vůni jablek na skříni u babičky, která srážela zatuchlinu. A pokud chcete mít krásné sny, nakrájejte si pomerančovou kůru na talířek k posteli. Uvidíte, co se vám bude zdát za krásu.

Vaše televizní pořady vypadají vždy velmi lehce a spontánně. Je za tím hodně přípravy?

Lidé si naivně myslí, že si jen sedneme s kamarády a říkáme, co nás napadne. Ale docílit toho, aby něco vypadalo spontánně, je hrozně obtížná věc. Pan Werich o tom také psal. Každá narážka musí mít pointu, jinak nastávají hluchá místa. Já si své věci nejdřív zkouším před lidmi na zájezdech. Když pak jdu do televize, už to není syrové. Nevěřím na okamžité improvizace.

Zdroje: autobiografické knihy – ve spolupráci s fotografem a celoživotním spolupracovníkem Milošem Schmiedbergerem Já a mých 222 dokonalých přátel, Janem Rosákem a Stanislavou Jarolímkovou Baví mě bavit aneb Půlstoletí s mikrofonem a ve spolupráci s Hedou Bartíkovou Rvu se se životem. Rozhovor pro Český rozhlas - pořad Host do domu a televizní vzpomínkový pořad Neobyčejné životy.

Příště: David Readman - Pink Cream 69

Vložil: Marek Dobeš