S tím slovem umění už jděte někam. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Jan Paul

Popisek: Instalace vzduchotechniky

Ta spleť trubek na úvodní fotografii opravdu není umění, ale instalace vzduchotechniky, kterou montují v čekárně jednoho zdravotního střediska. Nutno uznat, že na rozdíl od zaprášeného zrcadla, které zaměstnanec tchajwanské galerie nedávno iniciativně vyčistil, aniž by tušil, že jde o umělecké dílo, nevypadá objekt z trubek úplně nejhůř. Stačilo by jen vymyslet název a dát na zeď cedulku se jménem autora.

Takhle jednoduché to v současném umění opravdu je. „Jaký je rozdíl mezi hromadou dlažebních kostek umístěné v galerii moderního umění a opatřené jmenovkou autora a anonymní hromadou dlažebních kostek na ulici za sklem této galerie?“ ptá se historik umění a bývalý ředitel Picassova muzea Jean Claire ve své knize Protivný deník. Jean Claire střílí v této knize nesmlouvavě rovnou od pasu a míří dobře, pro mnohé vyznavače konceptuálního umění až příliš přesně. Muzea moderního umění se podle něho plní za peníze daňových poplatníků bezvýznamnými artefakty, jejichž umělecká hodnota je nulová. Současný svět je plný absurdit a ten, tzv. umělecký, jen kopíruje bezvýchodnost této situace. Naivní solventní kupec je ovšem tvor obdarovaný zvláštní odolností proti rozumu, takže je stále ochoten platit horentní sumy za bezvýznamná „prý díla“, čímž udržuje pokřivený trh s uměním, v němž kvalita už nehraje žádnou roli.

Umělcem snadno a rychle

Jak patrno, uměním může být dnes všechno, neboť prý umění je to, co je za umění prohlášeno. Jak je to snadné v dnešní složité době. Marcel Duchamp, průkopník dadaismu, který ovlivnil i surrealistické hnutí, by se určitě svíjel smíchy nad hloupostí mnohých rádoby umělců, kteří donekonečna opakují jeho objevný princip nepatřičnosti. Tehdy, před více než sto lety sice uštědřil pisoárem v galerii políček snobům, nicméně jeho sdělení bylo zásadní: imaginace nezná hranic. Pisoár jako fontánu, banální průmyslový výrobek povýšil Duchamp fantazií na romantický objekt, co ale sděluje zrcadlo, které „umělec“ ponechal 40 let svému osudu, aby na něho usedal prach? Co dalšího sděluje desetitunová hromada lodních lan nanesených do londýnské galerie Stephena Friedmanna, kterou „umělec“ David Shrigley prodal za milion liber jako „deset tun současného umění“ a milion liber považuje za přiměřenou cenu, protože prý i nápad má svoji hodnotu? 

Sakra, nežerte pořád to umění! 

David Shrigley svými komentáři v podstatě vyjádřil to, co se už delší dobu ví, že k vytváření současného umění stačí jen nápad a někdy ani to ne. Jistě si ještě pamatujete na banán přilepený na zeď v galerii, který někdo snědl a to dokonce třikrát. Banán jako „umělecké dílo“ prostě frčí. Poprvé byl sněden v roce 2019 na uměleckém veletrhu Art Basel v Miami, podruhé v roce 2023 v Soulu a nakonec v tomto roce v centru Pompidou – Metz.  Autor, italský konceptualista Maurizio Cattelan, zkrátka ví, jak vydělávat peníze. Opakovaný vtip se ale stává nudným, co takhle přilepit na zeď galerie……..ne, nebudu vulgární, ono by to asi bylo totéž.  Jak píše Jaroslav Vanča ve své knize fejetonů Pes na kolečkách a kočka v kapse (nakl. XYZ 2010): „Umění se doprovokovalo k samoúčelům s jepičím trváním“. Jisté je, vezmu- li v úvahu to, co je dnes v umění považováno za hodno pozornosti, že umění už nechce nic sdělovat, natož něčím znepokojovat. 

Ono je to vlastně jedno, protože divák se o současné umění stejně moc nezajímá. To jen některé kulturní neziskovky ho chtějí neustále za státní peníze kultivovat a vzdělávat, aby už se konečně v aktuálním současném umění vyznal. Mnohými nesmysly jsou vybaveny žádosti o grant odesílané na ministerstvo kultury na něco, co je pouhým vizuálním odpadem lidí, kteří se v pubertě rozhodli, že je výtvarná činnost baví. Talent, či nějaký příslib schopnosti vytvářet původní tvorbu není podstatný, důležité je správně myslet, být společensky uvědomělý, angažovaný, inkluzivní atd. Slovo kreativní je sice skloňováno ve všech pádech, ale osobitá původní tvorba se moc nevystavuje. Význam podstatného jména umělec je vyprázdněný, zůstalo pouhé bezobsažné slovo pro každého, kdo se rozhodne ventilovat své infantilní pocity barvičkami nebo nějakým jiným, prý kreativním způsobem. Může-li být uměním všechno, není uměním nic. Už nevím, kdo glosoval to, co se odehrává na současné výtvarné scéně. 

Je tristní pomyslet, do jaké pasti se výtvarné umění dostalo, a zde bych slovo umění nekompromisně oddělil, ostatně už je natolik zprofanované nadužíváním, že v kontextu se současnou institucionálně podporovanou výtvarnou produkcí vůbec nedává smysl. Je směšné a trapné, když je kdejaká průměrná „výtvarničina“, ať už ve formě obrazu, objektu nebo konceptuálního přístupu považována za umění, a zmatení pojmů nadále devalvuje význam tohoto slova. Mám samozřejmě na mysli umění s velkým „U“. Na druhou stranu je to vlastně velká legrace, když vývoj umění dosáhl nepozorovaně hranic vlastní existence, a tato absurdita se stane vážnou a respektovanou dokonce i v tzv. odborných kruzích. Král je mrtev, ať žije král! Performance a happening jsou už dlouho součástí historie umění, a tak vlastně jedlíci „uměleckého díla“ v podobě banánu provedli „uměleckou akci“, stali se součástí díla, které v podobě exkrementů skončilo v záchodové míse. 

Co říci závěrem? 

Nejsem žádná konzerva, jsem otevřený jakémukoliv projevu, pokud je přesvědčivý, ale už delší dobu je zřejmé, že se umění ocitlo v bludném kruhu neustálého opakování téhož, a co je horší, začíná mě nudit.  Svojí vizualitou i tím, jak se mu daří nic nesdělovat. Setrvačnost vždycky přichází ve chvíli, kdy jedinečnost, původnost a autenticitu nahradí eklektismus či řemeslná rutina. „Vdechuji svět a maluji jeho uzdravenou verzi,“ říká výtvarnice Nadine Tralala, a mě se chce radostí zpívat z jejího úžasného poselství lidstvu.

Aleš Veselý, pohled do výstavy v NG, foto David Stecker

Ale vážně, to bylo řečí o průměrnosti a kýčovitosti naší oficiálně podporované výtvarné scény v dobách před listopadem 1989, ale ta současná se od ní prakticky ničím neliší. Formy jsou podobné, jen ideologie se obměnily. Stále frčí tytéž formální postupy okoukané od modernistů nesmyslně splácané v mixu všeho možného dohromady.  A umění s velkým U? Doporučuji nyní zajít třeba na retrospektivní výstavu Alešville sochaře Aleše Veselého (1935 – 2015) do Národní galerie, tam se uměnímilovný člověk opravdu nadechne.

Vložil: Jan Paul