Když přišel na vernisáž, bylo to „něco“. Vzpomínka na Karla Oujezdského

Foto: Se svolením galerie Litera

Popisek: Karel Oujezdský

KULTURNÍ MONITOR JANA PAULA: O Karlu Oujezdském, sbírce koláží Pražské plynárenské, a výstavě Petra Písaříka v galerii Smečky… Svět starších generací mizí, a nový, ten mladý, se dere kupředu s uvědomělou odhodlaností měnit vše, co bylo léty ověřenou kvalitou. Umění a kultura, jak dokládají dějiny, se ale vyvíjí kontextuálně, v souvislostech, jen blázen pod sebou řeže větev.

Fenomén Karel Oujezdský 

Karel Oujezdský, solitér výtvarné publicistiky a nadšený rozhlasák, který před několika dny zemřel, byl ještě, jak se říká, ze staré školy, kde platila určitá pravidla, poctivost a odpovědnost nevyjímaje. Muž terénu, a pravidelný účastník nejrůznějších vernisáží za sebou zanechal tři desítky let každodenní poctivé novinařiny v podobě stovek rozhovorů a reportáží. Někdy stihnul i tři vernisáže v jednom dni a točil rozhovory s umělci, kritiky a galeristy. „Byla to jeho každodenní soustavná práce, byl v dobré slova smyslu dělníkem kultury a zcela jistě nebude mít následovníka,“ podotkl skepticky galerista Petr Novotný. Pravověrný Moravák Karel byl profesionálem v oboru, který nebyl vůbec snadný. Není ale nutné si sympaťáka v klobouku idealizovat, měl jako každý jiný své mouchy, často byl paličatý a neměl rád, když mu do řemesla někdo mluvil. „Já rozhoduju, kdy a kam půjdu!,“ řekl mi jednou, když jsem mu dával tip na to, co by měl jít točit. 

Oujezdský, milovník vína a moravských písniček, byl ve svém nejaktivnějším období také pravidelným návštěvníkem galerie Litera v Karlíně, která byla jednou z jeho pomyslných domovských galerií. „Měl jsem Karla rád, ale jednou, když natočil, co potřeboval, tak v náladě vyřvával ty své moravské lidovky takovým způsobem, že jsem ho musel z galerie vyprovodit,“ vzpomíná galerista Miloslav Navrátil. Karlovou domovskou stanicí byl ČRO3 Vltava, byl známou postavou na výtvarné scéně, a vernisážím dodával punc důležitosti i renomé. Když přišel Karel na vernisáž, tak všichni věděli, že z toho bude na Vltavě minimálně nějaký vstup v pořadu Mozaika. Snažil se jít v rozhovorech s různými výtvarníky k podstatě věci a sám se pokorně držel stranou. „Karel byl výjimečný v tom, že měl vše předem nastudováno, a vždycky jsem žasnul, jak umí udělat rozhovor pokaždé jinak, nikdy se neopakoval a byl skvěle připraven“, říká galerista Petr Novotný. 

Je zajímavé, že jsem se vlastně nikdy nedozvěděl jeho názor na výtvarné umění. Jistě, měl své preference, znal se s mnoha výtvarníky a k umění měl empatický vztah. Vyrostl, jak se říká, na generaci 60. a 70. let 20. století, když se seznámil s malíři, sochaři a básníky z okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu a účastnil se mnoha křižovnických a undergroundových akcí. Možná tady by se dal vystopovat jeho zájem o umění, které oslovuje a není pouhou líbivou dekorací, k níž měl jako intelektuál přirozený odpor. 

Koláž a Galerie Smečky  

Koláž jako specifická technika a jedna z experimentálních výtvarných forem vznikla v období modernismu a znamenala pro umění zásadní průlom. Změnila formu obrazu, jeho výrazové možnosti, ovlivnila obsah i pohled na výtvarné umění. Někteří kubisté používali formu koláže ve svých obrazech, Max Ernst objevil její kouzlo a dadaisté byli jejími možnostmi nadšeni, neboť konvenovala jejich avantgardnímu programu zpochybňujícímu smysl umění. Problém je, že inovátoři umění ve Švýcarsku sice chtěli ignorovat estetiku, ale svět se nám, ať chceme nebo nechceme, nutně promítá (kromě jiného) jako estetická kvalita. Krása koláže spočívá právě v nečekaném spojení a propojení různých materiálů, v kombinaci odlišných struktur a tvarů, v jejich harmonickém či naopak protikladném dialogu. Stručně řečeno, v koláži se na samém počátku potištěný papír či novinový výstřižek setkal s kresbou a malbou, a protože koláž je ze své povahy reliéfní, přetavila se logicky v 60. a 70. letech v objektové umění, vstoupila do prostoru a stala se nakonec tzv. konceptuálním uměním.  

Koláž je zkrátka fenomén a její krásu representuje sbírka, kterou vytvořila, vlastní a mnoho let spravuje Pražská plynárenská. Sbírka se orientuje především na poválečnou koláž, ale obsahuje i díla meziválečných umělců z období avantgardy a moderny. Svojí specifičností, povahou a rozsahem je u nás i v Evropě sice jedinečná, ale přesto v ní práce některých umělců chybí, třeba například dnes téměř zapomenutého Jaroslava J. Králíka, jehož dominantním výtvarným oborem byla právě a především koláž. Nakladatelství KANT mu nedávno vydalo obsáhlou monografii s reprodukcemi jeho vynikajících koláží a představitelé Pražské plynárenské by o tom jako správci sbírky měli vědět. Pražská plynárenská provozuje i Galerii Smečky, jejíž založení inicioval Jaroslav Kořán, který se podílel i na uspořádání výstavy Česká koláž v Národní galerii v Praze v roce 1997. Výstavní program galerie je orientovaný především na koláž a firma tak rozšiřuje svoji sbírku i o akvizice současných umělců. 

Písaříkova estetická exhibice formy 

V Galerii Smečky vystavuje do 22 listopadu Petr Písařík, který patří ke generaci vstupující na výtvarnou scénu v devadesátých letech minulého století. Čas letí kvapem, a i tito kdysi mladí, kteří se za generací let osmdesátých tlačili odhodláním dokončit postmoderní revoluci, pomalu stárnou a stávají se součástí historie umění. Písařík byl spolu s Milenou Dopitovou, Pavlem Humhalem, Petr Lysáčkem, Michalem Nesázalem a Petrem Zubkem členem výtvarné skupiny Pondělí, volného uměleckého sdružení bez konkrétního programu a společného uměleckého směřování. Význam skupiny Pondělí spočíval v rezignaci na modernistickou a avantgardní tradici, v dokončení toho, co začala postmoderna, totiž úplné znejistění tradičních norem a kritérií platných tehdy pro výtvarné umění. Vyznávala ironii a odstup, avšak paradoxní je, že tím kromě jiného navázala na dadaistické hnutí, které kdysi k avantgardě patřilo. Jak lze odmítnout historii, když konceptualismus 70. let, ke kterému se skupina tehdy přihlásila, už součástí historie byl?

Pohled do galerie, vystavující Petra Písaříka, foto se svolením galerie Smečky

Jak je již známo z dějin umění, umělec míní, vyslovuje se, má jasný osobní a dobře formulovaný program, avšak čas nakonec ukáže, do jaké míry jeho umění konvenuje s jeho záměry a představami. Tvůrčí imaginace dokáže být naštěstí velmi nespoutaným živlem, a výstava Petra Písaříka v Galerii Smečky pod názvem CutUm (složenina z anglického výrazu pro „řez“ a českého slova „um“) to dokládá. Písařík na ní prezentuje artefakty, které vizuálně i procesuálně souvisí s koláží, asambláží i objektovým uměním, a jsou to práce přesvědčivě zdařilé v síle tvůrčí obraznosti a fantazii tvarů, struktur i materiálových gest. A co víc, Písaříkova exhibice formy, kterou předvádí v Galerii Smečky, je navýsost esteticky vytříbenou přehlídkou možností výtvarného či tzv. vizuálního umění a z vystavených děl je patrné, že autor se poučení z moderního umění vůbec nebránil. Je evidentní, že Písaříkova generace, jakkoliv vyhraněná vůči klasickým normám ve výtvarném umění - jako jsou kupříkladu kompoziční vztahy mezi detailem a celkem - ještě ctí v umění řád a dokonce i harmonii. Je to zřejmé i v dílech dalších členů někdejší skupiny Pondělí, Petra Lysáčka či Pavla Humhala. 

Co říci závěrem? 

„Petr Písařík jako výrazná umělecká osobnost s přesahy do oblasti malby, sochařských objektů, instalace, designu a architektonických forem výstavních projektů do svých děl zcela přirozeně a progresivně promítá formu koláže,“ píše k výstavě Zdeněk Freisleben z galerie Via Art a já jen dopovídám, že vše, a umění nevyjímaje, je propojeno v souvislostech a současné umění jasně odkazuje k tomu, co se v něm událo teprve před sto lety a že se toho tehdy stalo hodně. Jistě, dnes máme nové technologie, ale princip uvažování umělce a jeho zacházení s formou byl definován právě v éře modernismu. Výtvarné, či jak se dnes říká vizuální umění, do sebe nasálo všechnu zkušenost tvorby předchozích generací a proto vše, co dosud prošlo vývojem umění je umělcům stále k dispozici jako trvalá inspirace a podnět. Podstatné ovšem je, jak s těmito hodnotami dnešní umělec naloží, jakým imaginativním způsobem své dílo vytvoří a jaký obsah do něho vloží.

Vložil: Jan Paul