Miloš Grey, muž, který vyrobil masku Frankensteina

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: S ředitelem, výtvarným garantem společnosti Greyland a divadelníkem Milošem Greyem mne seznámil jeho kamarád a spolupracovník Boris Hybner.

V roce 2003 jsme se Štěpánem Kopřivou pro trikovou scénu první ustřelené hlavy v Česku nutně potřebovali gumový odlitek tváře, zombivce vybraného pro naši zombie komedii o hledání smyslu života, abychom ji následně mohli nechat brokovnicí odpreparovat Dádou Patrasovou. O umělých prstech a uších z latexu, které nám Miloš zajistil nádavkem do scén masakrů ani nemluvě. Král latexových masek totiž umí ztvárnit ze své oblíbené hmoty prakticky cokoli. Například cukrem posypané, nadýchané jablečné buchty. Také o tom jsme hovořili v Café Slavia, kde jsme se sešli, abychom dále rozvíjeli naši spolupráci, požehnanou černým humorem samotného Borise Hybnera.

První otázka musí logicky směřovat na Greyland, tam jsme se poprvé pracovně potkali. I když nejdřív jen na dálku. Bylo to kolem roku 2003. Tehdy k tobě do továrny přišel Štěpán Kopřiva, abyste vytvořili masku zombíka do Choking Hazard, že?

Ano, vzpomínám na to. Greyland tehdy už nějakou dobu pilně pracoval. Vznikl vlastně hned po revoluci, dá se říct během čtrnácti dnů. A to vlastně úplně náhodou. Udělal jsem malou karikaturu Václava Havla, takovou bustičku bez hrudi s optimistickým usměvavým výrazem. Přes noviny tehdy obletěla svět, párkrát se mihla v televizi a jistý novinář kopii předal v přímém přenosu samotnému prezidentovi. A bylo odstartováno.

Tvoje první komerční socha?

Z těch veřejně až takhle známých ano. Bylo mi devatenáct a věnoval jsem se hlavně divadlu, ne výtvarné problematice a tvorbě. Ale je zajímavé, že nedávno v květnu jsem na blešáku narazil, po tolika neskutečných letech, na novodobou ilegální kopii té hlavy z roku 1989. Byla to ona, jen s vyškrábaným jménem, aby nebyl poznat autor, který ji vytvořil. Koupil jsem si ji asi za 390 korun. Měli to obšlehnuté obstojně a i cena byla po těch letech slušná. Prodavač ji vychválil, aniž tušil, že prodává dílo autorovi. Byl jsem z toho nadšen/nenadšen, zkrátka zlidověl jsem a našel se mezi trpaslíky (smích). Jen dodám, že ta hlava je samozřejmě chráněná pár zákony stejně jako většina mých designů. To byla tehdy a je dodnes nezbytnost. Tenhle případ to jen podepisuje.

Chceš říci, že zatímco maska zombíka z Choking Hazard se už rozpadla, tvoje prastará busta Václava Havla drží stále? To je nefér, vítězství pravdy a lásky nad hnilobou.

Originál hlavy je v archivu a reprodukce se vyráběly ze sádry s pryskyřicí, takže ano, pokud je neotlučeš, busty vydrží. Masky z přírodního latexu, byť zdravotně nezávadné, mají životnost tak deset let. I více, ale záleží na skladování. Obzvlášť rychle se latex rozpadá, pokud je vystaven slunečnímu záření. Je to daň za fascinující efekt pohybu.

Takže životnost masek je časově omezená?

Ano. Originály soch hlav masek, z nichž se masky poté reprodukují z přírodní gumy, jsou z jiných materiálů, co vydrží a prakticky nás přežijí všechny, ale jejich latexové reprodukce, ty masky, se časem rozpadnou. To je jejich osud. Vše živé musí jednou umřít. A právně je to jako například s cédéčky, originál se uloží, je chráněn, a pak jsou tu reprodukce, ony „nosiče díla“. Naše gumové masky jsou reprodukcemi výtvarného sochařského díla, kdy se onen nosič zároveň hýbe. Designy jsou tak výtvarně navržené, aby se pohybovaly spolu s mimikou obličeje „herce“, který je nosí. Ve společnosti GF se pracuje monopolně pouze s mými díly a výtvarným rukopisem.

Kdy přesně vznikl Greyland?

Začali jsme hned po revoluci, v roce 1989. Ale oficiálně jsme se zaregistrovali až 1. června 1990 a to výročí si každý rok připomínáme. Letos je to už pětatřicet let. Tehdy byl logicky zmatek, že ani úřady ještě přesně nevěděly, jak registrovat podnikatele. A já taky nevěděl, co to podnikatel přesně je, i když moji někteří předci v Čechách na Plzeňsku za první republiky podnikali. Chtěl jsem to mít oficiální, zájem trhu evidentně extrémně rychle rostl, tak jsem se registroval. Dodnes neměla firma ani korunu dluhu a neexistuje pracovní den, který by se zastavil, navzdory světovému dění.

Takže to začalo soškou Václava Havla, a pak?

Vytvořil jsem následně karikaturní bustu Dubčeka, Gorbačova, Bushe a celou řadu dalších „hlav“ a mělo to obrovský úspěch. Z těchto sádrových věcí vznikl nemalý kapitál a kolem roku 1993–1994 jsme pozvolna přešli na gumové masky. A tehdy to právě nějak objevil i Boris Hybner.

A to se pak dostalo do světa?

Ano, jistí bratři Matthesiusové, nadšení obchodníci z Berlína, tam masky vyvezli, a netrvalo dlouho, a měli jsme zakázky z New Yorku, Paříže, Londýna... Byl to boom. Vytvořil se první luxusní katalog, což také dost následně pomohlo. V Los Angeles vznikly dva fankluby. Greyland svou vysokou jakostí hladce pronikl do západního světa. Mé masky se tam v té době staly proslulými a dnes je tam definují jako klasiku. Důvodem bylo, že masky, které jsem navrhoval, nebyly zlé ani nechutnéči smutné, byly lehce karikaturní, ale laskavě. Případně laskavě úděsné. Bylo v nich pokaždé něco lidského a vždycky jsem do designu dával prvek cirkusového klauna, tvarem či barvou, líčením. Člověk s výtvarným okem to zakódované tam vidí. A je to také můj rukopis, co funguje, a vlastně to ani jinak neumím. Je mi to tak dáno, pro masky, loutky a vše výtvarné. Navíc spotřebitelé v zahraničí se víc bavili, svobodněji než lidé v postsocialistickém klimatu. Mé masky jsou kultura západní.

To je asi to kouzlo, že nechtěly jen děsit...

Nejspíš. Moje příbuzná o těch tvářích z latexu na nějaké výstavě jednou se smíchem výstižně řekla, když na sebe tak vzájemně hleděli: „Ježíš, to jsou blbci!“ Ony masky lidi baví. Řádí v nich, jsou kreativní. Ne pasivní. Chtějí se strašením radostně bavit, ne zdravotně kolabovat. Funguje to nadnárodně.

A Boris Hybner si vybral jakou masku jako první?

Začali jsme, myslím, s Frankensteinem.

To bylo asi pro jeho divadelní hru s Frankem Steinem neboli Františkem Štajnem, myslím, že původně psal scénář pro film, ale ten se nerealizoval, tak z toho vznikla divadelní inscenace.

Pak toužil po další, třeba pro hru Jekylla a Hyda.

A ty jsi mu udělal obličej jako Hyda?

Ano, měl to být a nebýt on. Vlastně potřeboval svou krutou variaci, a navíc maska by mu dodala pro ty hrané části agresivity i navzdory pohyblivosti určitou nepříjemně divnou strnulost obličeje. Ale nebyl to odlitek, design jsem musel skutečně poctivě vytvořil sochařskou technikou. On potřeboval rychlé sejmutí, manipulaci, ne pracně lepené protetiky. Tedy na základě inspirace Borisovým obličejem jsem mu vytvořil monstrum alter ego. On tím byl úplně fascinovaný. Pamatuju si, jak jsem mu tu hlavu přinesl do Gagu, seděl tam zrovna s Viktorem Taušem a tvrdil, že to je český Brad Pitt. Otevřel jsem krabici a začal masku pomalu vytahovat, byl napnutý, jestli to bude, jak si představoval. Když výsledek spatřil, dlouho jej mlčky zkoumal, rentgenoval, a pak obdivně zkonstatoval: „Ty jsi dobytek!“ (smích)

Jaké měl další požadavky?

Ani ne požadavky, spíše ,a pro mě to byla v pětadvaceti letech čest. Byli jsme důvěrnými přáteli, řešili jsme vztahy, ženy… Chtěl například Michaela Douglase a Sharon Stone. Plánoval happening na filmový festival v Karlových Varech, jedna Sharon měla běžet po červeném koberci a za ní čtyřicet Douglasů. Ale nakonec to nezrealizoval, zůstalo to jen v představě. Jako pár jiných projektů. Ale ty masky existují dodnes. Taky vzpomínám, že to byl například i holič z Chaplina, sám Chaplin, Batman aj.

A kde ještě vyjma Choking Hazard se tvoje masky objevily?

Za těch 35 let v mnoha projektech, mimo tu komerční spotřební linku. Ani už nevím. Ale GF má přesný archiv. Namátkou v seriálu SRN Kobra 11, spolupracovalo se s BBC, u nás s ČT, Kinobox, prezident Blaník, v USA spousty filmů profi i amatérských, videí, hromada hudebních videoklipů, jako kupříkladu Scooter Weekend, také divadla, reklamy… Nebo v tom filmu, vybavuje se mi teď, Heineken s Anthony Hopkinsem (Kidnapping Mr. Heineken – pozn. autora), v němž hrál uneseného pivovarníka. Najednou na plakátu vidíme jeho a tři designy GF masek. Paráda, akorát to použili bez našeho vědomí, svolení.

Takže jsi za to nedostal ani korunu?

Přesně řečeno ani euro. Nejde o mě, ale práva a náklady drží společnost, která živí zaměstnance. Když je kontaktovala naše právní kancelář, producentská firma už raději neexistovala. Takový je život. Člověk se musí smířit s tím, že ti občas někdo něco ukradne. Jako Jožina z bažin Ivanu Mládkovi, Gigerovi Vetřelce apod. Halda případů se přešla, ale tu a tam se musí na obranu vystartovat. Někteří lidé jsou nenažraní.

Pojďme ještě k Choking Hazard. Tam byl problém s vousy zombivce, kterému jste měli odlít podle obličeje masku, že?

Ano, už tam začal horor, mnohem dříve, než jsi ho ty začal točit. Štěpán Kopřiva přivedl herce, který měl hrát zombie myslivce. Skvělý typ, takovej jakoby mlok, vybledlej, mokvavej, bez obočí, ale dokonalej. Divil jsem se, kde jste ho sehnali. Jenže měl už plnovous. Dlouhé tvrdé vousy. A požadavek zněl, abychom udělali odlitek obličeje, což ale prostě nešlo. To se ani takto nedělá. Snažil jsem se vysvětlit, že při sundávání těmi vousy buď formu rozřezáme, jako když porcuješ nití knedlík, nebo vydrží a strhneme ji jak u skalpování i s kůží.

A jak to dopadlo?

Štěpán nevěřil, byl nešťastný, chtěl jsem vyhovět, tak jsme to tedy nakonec riskli a stalo se naštěstí to první. Forma se rozpadla. On měl pak chudák materiál všude, v očích v nose.

Pak jste použili Láďu Šourka, že?

Ano, mého strýce. Nouzově, protože mlok samozřejmě hrůzou utekl. Podle mě běhá vyděšen někde dodnes. (smích) Ládík byl drobný, měl fotogenický obličej. Také skvělý typ. Ale hlavně – byl bez vousů. Schválili jste si ho. Moc ho vše kolem filmu bavilo. Vzpomínal na natáčecí dny s Dagmar Patrasovou až do smrti.

V průběhu natáčení, když ho Dáda bije do hlavy umělým, ale pořád dost tvrdým kamenem, šeptal: „Přitlačte, Dádo!“

To nevím, tím se před naší konzervativní rodinou nepochlubil (smích). Byl to zlatej člověk.

A potom přišlo pro Borise co dalšího?

Červený klaunský nos. Už si nepamatuju teď z hlavy přesně, kdy to bylo, ale Boris chtěl, abych mu vytvořil klaunský nos. A tak jsem mu ho z přátelství sochařsky vymodeloval, ale ne ledajaký obyčejný, udělal jsem ho jako organickou tkáň. Měl chřípí, nosní dírky, nahrnutou kůžičku, bradavici, prostě taková kombinace klasickýho plastovýho klaunskýho nosu s něčím živým na mužském těle. To Borise úplně nadchlo. Také ta praktická lehkost a pevnost.

To jsem si ovšem naběhl. Pak jsem mu jich „musel“ dělat hromadu. Osobně, protože to nikdo ze zaměstnanců neuměl. Později i v jiných barvách. On je s nefalšovaným nadšením rozdával všem přátelům, Ctiborovi Turbovi, Bolkovi Polívkovi, Janu Krausovi, zahraničním kolegům mimům, klaunům, Poluninovi... Zkrátka všude. Klaunský nos je nejmenší maska na světě, ale dělal se rovněž z jiného materiálu než latexové masky včetně masky, respektive hlavy pro tebe, do filmu Choking Hazard.

To bylo velké gesto, se vší tou náročností okolo. Děkuji ti za ně. Už přes dvacet let dělá radost filmovým divákům. A byla by nějaká pointa s tím Borisovým klaunským nosem?

Vlastně ano. Předně ten nos je dnes, zase z jiného speciálního odolného materiálu, součástí náhrobku Borisova posledního odpočinku na Vyšehradě, který jsem rodině výtvarně navrhl. Bylo mi ctí, že mi Vanda téma s intencemi před lety svěřila. Ale co jsem nečekal – letos, zkraje letních prázdnin, jsem byl na hereckém workshopu Vandy Hybnerové, Evy Leinweberové a Tomáše Petříka, a tam se její dcera, skvělá dramatička a herečka s nezaměnitelným témbrem Antonie Rašilovová, s  Borisovou mladší dcerkou Žofií Hybnerovou pečlivě kulinářsky starala o catering s jejich vynikající moderní českou a zahraniční kuchyní. A na zpětném zrcátku jejich vozu se jim houpal ten slavný červený klaunský nos na gumičce. Stal se z něj jakýsi rodinný znak či symbol a dle všeho každopádně trvalá hodnota součásti rodiny. K mé radosti a snad dle všeho i jejich.

A teď k Dr. Zvonku Burkemu a tvým divadelním plánům.

To je v současnosti hlavní věc, na které dělám. Založil jsem před časem pod Greylandem novou divizi, jmenuje se Divadlo GreyGAG. Byla to i forma pocty Borisovi. On měl studio Gag, tam jsme se seznámili a on mě 1994 vytáhl z podnikatelského prostředí (říkal mi občas „odporný Baťo“), kam jsem se po revoluci na úkor vykročeného směru na DAMU vrhl, zpět do komediantské branže.

Víš, co znamená podle Borise slovo „gag“?

Pointu komické situace, ne?  

On sám vysvětloval, že v přesném překladu je to kopnutí do zadku. To si pamatuju dodnes. GreyGAG je výhradně komediální soubor?

Ano, dalo by se to tak říci. Chci vést divadlo dramaturgicky k činoherním tragikomediím. Mám komediální žánr rád a je mi blízký. Potřebuji herce s darem komediálního rejstříku. Nakonec už sám název vymezuje možnosti a směr výmluvně. Někdo mi nedávno nabízel k odprodukování projekt, ale bylo to čistokrevné drama. Tak si představ, jak by to vypadalo, např. Divadlo GreyGAG, Bílá nemoc, Čechy uštvaného autora Karla Čapka…

Jako Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho pana dramatika Smočka?

Ano, hra dramatika a režiséra pana Ladislava Smočka „Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho“ je pravá prvotřídní tragikomedie. Ta hra v sobě má vážná témata, ale jakmile se to podá správně, je i ohromně humorná. Měl jsem kdysi pocit, že se tato hra nemůže hrát mimo Činoherák, ale moje spolužačka Yveta, jejíž dcerka Terezka studuje scenáristiku v New Yorku, mi náhodně sdělila, že to hrají v Plzni, kde byla Terezka jako stážistka, a že hlavní roli hraje dokonce žena. Ta informace mě vystřelila ze židle. Takže jsem se rozhodl zkusit štěstí a také to inscenovat.

Takže jsi oslovil pana Smočka?

Napsal jsem do agentury Dilia, která jej zastupuje, a asi za tři dny mi volali, že přímo pan Smoček svolil a že mi tu hru poskytne. Vbrzku jsme se sešli i osobně a myslím, že jsme k sobě cítili vzájemné sympatie, možná i díky tomu, že on je původně z Plzně stejně jako moje rodina z matčiny strany. Při řešení režijních specifik se mi dostalo později cti, když mi nabídl: „Miloši, důvěřuju vám, udělejte to po svém.“

A to opravdu byla pro mě čest, protože je jinak coby autor přísný, každé slovo, každá věta musí být tak, jak ji napsal. Logicky a je to tak správné. A já to ctím a respektuji dodnes zcela na maximum a nekompromisně. A také aby se v rámci hry Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho vždy uvádělo i jeho plné jméno, jméno autora. Máš s tím sám svou nedávnou zkušenost, ne? (smích)

Co já, ale střihačka, která stříhá záznam z vaší premiéry, aby ho nezapomněla do sestřihu takto uvést! Musím připomenout. Ale ty jsi říkal, že původně jsi to plánoval jako loutkové divadlo…

Ano, to byl původní záměr. Vytvořil jsem šedesáticentimetrové marionety, vyrobila se výprava, zbudovala se konstrukce, vše. Stálo to spoustu peněz včetně ochranné známky Loutkové divadlo Pumprdel. Budilo opravdu obdiv. Jenže se v důsledku kanceláři nepodařilo zajistit dost loutkoherců. V severních Čechách nikdo nechce dělat loutkové divadlo. Není zájem. Tak jsem panu Smočkovi nerad vzkázal, že to neklapne. Vše je pečlivě uložené a čeká na svůj čas.

Jak reagoval?

Pan Smoček? Zavolal mi asi za týden, řešili jsme to důkladně, a pak řekl: „Proč to nezkusíte jako činohru? Hrál jste přece divadlo.“ Navíc znal mou hlasovou hereckou nahrávku celé hry, řekl mi, že jsem přesně pochopil tamní dramatické postavy. Popravdě, sám bych si říci netroufl. Nejsem ten potřebně vlezlý typ. On mě tedy prakticky motivoval a povzbudil. Inicioval činohru. Bez něj by GreyGAG dnes neexistoval. Jsem mu za to nevyjádřitelně vděčný jako nikomu.

Takže jsi hru realizoval s činoherním souborem?

Ano. Ten se ale bohužel záhy rozpadl. Do tří měsíců se umělci rozhádali, povyhazovali navzájem, plus nebyla tam ta správná divadelnická mentalita. Herci musí mít bejčí povahu a branži na prvním místě. Kdybys měl zlomenou nohu, zatneš zuby a dohraješ. Profesionálové všechno dělají pro kvalitní divadlo a úspěch inscenace. Neprofesionál mimo snění o výsluní kňourá, předkládá řadu bebí a má sto jiných priorit.

Takže panu Smočkovi ses už radši neozval?

V tu dobu raději ne, to už bych se musel zavrtat ostudou do země. Je to trapné, i když se tak zkrátka občas děje i jinde a nemusí to být zrovna úplně tvou vinou. Ale jsem jednou šéf, tak vinu mám. Ale on mi na silvestra zavolal, popřál mi nový rok. Tak jsem se na to konto vzmužil, oklepal se a vyrazil znovu do boje, aby vznikla třetí šance. Už kvůli němu.

První tedy byly loutky, pak činoherní soubor, co se rozpadl, a pak další, který už to dotáhl alespoň k premiéře v Městském divadle v Žatci. To je nádherný divadelní prostor, tradiční velká scéna, trochu jako Stavovské divadlo, jen ne tak bohatě zdobené, ale se skvělým zázemím a profíky. Sklidili jsme potlesk nad očekávání a nabídkami hned dvou ředitelů divadel se zrodil výhled na brzké reprízy.

A rozpadl se po ní. Úspěšnou premiéru jsme natáčeli, jaký byl další vývoj?

No, kancelář připravovala další reprízu, myslím v Karlových Varech, a jedna herecká osobnost z týmu, když se oznámilo, že je na obzoru repríza, pokrčila rameny a odpověděla: „Uvidíme.“ Také technika postupně selhala v pracovní morálce a další z hereckých osobností způsobila svou nezodpovědností téměř krach nákladně a důkladně nacvičené hry, navíc s nemalou finanční škodou. Zbudoval se zkrátka level sice standardní, ale zřejmě nad energii ochotnické mentality. Zkrátka „lidský faktor“ . . .

Té první „osobnosti“ šlo o peníze? Chtěla zaplatit víc?

Ne, nešlo o peníze, ale o nechuť. Nechuť opustit zažitou komfortní zónu. Uvažuje se v rámci hodnot „dovolená, volné víkendy, rodina, přátelé, pohodlí“ a také neschopnost respektovat jak smysl potřeb dramatické postavy, tak dramatu vůbec. Ale v pořádku, jsou případy, kdy člověk za chodu zkrátka zjistí, že to není pro něj a že pro pobavení společnosti a exhibování stačí vlastně i jen třeba chlupatá anekdota, uhrančivý sexy taneček nebo lepenkový nos s frkačkou.

Chyběla zásadní herecká motivace?

Bez té to nefunguje. A vůbec bez herecké mentality. Herectví je skutečně náročná profese, ač se tak nezdá, protože se ta dřina včetně nezbytného životního stylu tzv. důsledně maskuje, aby výsledek působil odlehčený a přirozený. Herectví se mylně nevnímá jako práce, protože tak nepůsobí. Vždyť nejednoho poctivého herce stála profese zdraví. Ale co zmůžeš proti puzení a přetlaku tvořit. Nakonec, není nic snazšího než si herectví či zpěv (u něj z tebe taky lije) prakticky zkusit, a tak se téma nejlépe pochopí. Ne každý je toto prolhané řemeslo poctivě schopen či ochoten dělat. Já ho v důsledku nestudoval, ale žiji s ním od čtrnácti let a pořád je se co učit – zdokonalovat. 

 

Miloš Grey s Markem Dobešem po premiéře hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ono nestačí chtít být hercem a dva dny po první zkoušce už pomýšlet na představení před lidmi. Na divadelní herectví musí být nejen talent, ale i povaha a výdrž…

Jednoznačně. Když to bereš zodpovědně. Na divadelní i filmové. A musí být vnitřní puzení tohle dělat dobrovolně a soustavně. Musí to člověka bavit. To je poté ta potřebná nezbytná energie. Na dobré herectví musí být povaha od Boha, ne kalkul. Ten nefunguje. Každopádně jsem rád, žes s týmem, v čele s charismatickou Anežkou Kružíkovou, na představení dorazil. Alespoň hodnota zůstala, v záznamu, který jsi s dalšími kameramany parádně natočil.  

Dokonce na čtyři kamery, jednu jsme vzali navíc, aby bylo z čeho stříhat…

A máme tudíž sestříhanou premiéru – něco vzniklo. Díky Bohu.

A taky ty stovky buchet, co produkce vyrobila z gumy jako rekvizity…

Ano, bylo s nimi vývojové trápení. Pětačtyřicet buchet se postupně ztratilo. Naše paní, zodpovědná mj. za bezpečnost výpravy, vždy omdlévala, když se následně nedopočítala.

Kdo je vzal?

Nevíme, někdo si halt odnesl památku… Úplně vidím jiné, Burkemu ekvivalentní dílo, Hoří, má panenko Miloše Formana a tamními seriózními občany nekompromisně rozkradenou tombolu. (smích)

Nedivím se. Ty buchty vypadaly totálně realisticky.

Jsou gumové, dokonce s aroma vanilky. Pěkný bolehlav, když jsou pohromadě. Mimo jiné, abychom s nimi mohli házet. A uvnitř plněny keramzitem, aby zas neskákaly moc a některá nezpůsobila divákovi monokl. Ty chybějící už jsou dovyrobeny. Stav je opět plný, v pohotovosti a „holky“ natěšeně vyhlíží budoucí reprízu.

Proč se vlastně Burke jmenuje Zvonke?

Zvonek. Podle mne je to skrytá sexuální legrácka na jeho libido, které je v příběhu, co se praxe týče, již hlubokou minulostí. Tehdejší generace dramatiků pracovala s náznaky. To ale neznamená, že ve hře není zakódován chlupatý humor. Těch rovin je tam vůbec mnoho. To je hra, kterou jsem si přečetl a okamžitě ve mně rezonovala. Hned  jsem na ni byl napojený. 

Čemu to přičítáš?

To vycítíš, samozřejmě že nejde jen o humor, nota bene ten chlupatý. Ta hra je celkově ohromně lidská. Propracovaná. Ale ten první střet, myslím, že to je na základě podobného nebo totožného kódu tamního zakukleného či latentního humoru. Já mám rád tragikomedie, a buď to v díle je, nebo není, resp. buď to v díle registruji, nebo ne.

Pan Smoček je podle mého názoru člověk s obrovským smyslem pro inteligentní humor a druhy humorů vůbec. Ale dokáže je mistrně  zakomponovat do příběhů, do dramatických postav, do běžného jednání a situaci. A to takovým způsobem, že to není prvoplánové. To jsou dokonce tragické postavy, ale ten humor, ty „podprahovky“ tam jsou. Mnohdy právě z důvodu zlidštění, protože „humor“ a „zábava“ jsou dvě propastně odlišné problematiky. Když čteš text, už tam vidíš i ty absurdní situace.

Těžko se to popisuje, ale potvrzuje to minimálně padesát procent publika, které se u tragické hry hlasitě a až bolestně směje. Pan Smoček vyprávěl: „Seděl jsem v divadle za chlapem, kterej se prostě náhle sesunul ze sedačky a pět minut se válel v křečích smíchu na zemi. Nevěřil jsem vlastním očím.“ Psal se rok 1965, když ta hra vznikla. Tehdejší společenský humor byl jiný, a najednou tady tohle. To byl čerstvej vzduch. Jako Semafor. A taky podle toho hra dopadla – zakázali ji. Pan Smoček má cit pro humor, který určití lidé bytostně nenávidí.

Jak bys jeho humor popsal?

Uf, Marku…, vychází ze života, ale je posunutý stylizačně do humoru černého, či ironického, či absurdního. Pracuje s celou škálou humor,ů od zemitého přes školní po intelektuální. Ale ten podle mě nejkvalitnější a také nejtěžší, kterým disponuje, je když postava udělá A, souběžně druhá či tatáž protismyslově B a v hlavách diváků se jev spojí, dozní a vnikne C. Tento objev, pochopení, pokud je vše od herce či herců čitelné, způsobí u diváka výbuch smíchu a vlastně vznikl, dotvořil se v jeho hlavě. To je, myslím, gró jeho humoru od přírody a od Boha, talent takto smýšlet a tvořit. A ty jako herec to tam musíš dát. Figura jinak myslí, něco jiného dělá a něco jiného říká. Zkrátka znak kvalitního scénáře.

To je pro tebe znak kvalitního dramatu?

Ano, jeden ze znaků, plus dramatická postava, příběh, tragikomika atd. Je to soubor znaků potřeb. Někdy se to skládá, někdy to vyhřezne. Pan Smoček to tam má všechno. To znamená, že on je na úrovni Molièra. On je na úrovni Shakespeara. Je to českej autor a tohle všechno tam má. A protože to podává „jenom“ na první pohled jednoduše, což ovšem zmínění klasici rovněž, tak to spousta lidí pojme povrchně, nebo vůbec. Stěží jeho hru přijme divák bez smyslu pro humor. Vždycky bude nechápavě koukat, nebo se přímo urážet. Přitom ta hra není primárně komická. Je to drama.

Druhá věc je umět takovou hru či film produkčně pochopit, umět ji udělat. Ve scénáři musíš umět číst. Má-li fungovat komika, musí být zcela vkusem a smyslem pro humor synchronní následné profese - producent, scenárista, režisér a herci. Jakmile tam někdo nezapadá, je malér. Znaky jsou znaky, ale stejně je to nakonec otázka alchymie – kreativnosti, citu, vazebného vkusu, okolností, cíle či invence vůbec apod. Spíš mám trochu obavu o jev, že dřív soudruzi hru zakázali, protože nevykreslovala lidi, jak oni potřebovali, a dnes má zase doba tendence být až nezdravě korektní, s vlivem na diváky, což je téma, které podle mě do umění nepatří, protože zdravé kvalitní umění má dávno své vlastní hranice citu a vkusu pro radostné povznášení lidskosti uměním.

Jaký je podle tebe základní princip dobře napsané postavy?

Těžká věc, toto pitvání. Ale jak jsem zmínil, myslím, že když ji čteš a představuješ si tu či onu dramatickou postavu ve scénáři, musí být v textu kvalitního dramatika tři vrstvy. Ta figura musí něco fyzicky dělat, u toho něco jiného promlouvat a něco jiného si myslet. Vhodným hereckým umem toto vše spojit a čitelně, přitom přirozeně, vyjádřit, tak vzniká podle mě kvalitní dramatická postava v kvalitním dramatickém díle, a já osobně podle tohoto klíče posuzuju jakost scénáře, tedy vedle příběhu a druhu humoru.

Důležité je také zdůraznit, že ono spojení tří faktorů opět probíhá v hlavě soustředěného diváka, a tím tvůrci u něj vytvářejí požadovanou emoci. Proto je nezbytná ta herecká jakost, bez které by se ztratila čitelnost a vše by se minulo účinkem a požitkem. Vtípkem jsem tento model použil například na konci jedné zkoušky u hloučku kouřících herců, když jim říkám: „Jsem rád, že tu jste a dozažíváte hezky zkoušku, to je vzorové, děcka“, ale souběžně koukám do mobilu, tedy se myšlenkami vlastně nesoustředím na ně, a do toho navíc, do třetice, rukou spouštím dálkový ovladač k bráně, čímž tímto aktem pohybu vlastně říkám „už vypadněte“. Vše podáno vážně, seriózně, svižně a v hercích došlo k výbuchu smíchu, protože svou mírou chápavosti dokázali celek legrácky přečíst. A na truc zůstali samozřejmě škodolibě déle. (smích)  

A tohle jsi v té hře našel hned, nebo až časem?

Ne, to určitě ne. Ten prvotní moment byl instinktivní. U scénáře, který je mi osudový, se objeví slovo nebo věta, která mi záhy obnaží klíč k potenciální realizaci celku. Je to jako takové kouzlo. Nedávno jsem četl například Ionescovu hru Židle a hledal k obsahu cestu. A pak přišla v souvislostech děje ta věta „Tak tohle byla ta tvoje slavná Paříž“. Dlouho jsem nepropadl tak nekonečnému záchvatu až jakéhosi bezmocného smíchu. Dokonce jsem se toho nemohl zbavit pár dní. A bylo. Tu hru mám v hledáčku.

Ke scénářům bez tohoto jevu se nevracím. Obrovsky mě vždy bavilo poté v díle objevovat další hodnoty. Když hledám divadelní spolupracovníky, hledám alespoň podobný vkus, abychom mohli vůbec efektivně fungovat. Ptám se na oblíbené herce, filmy, divadla, hudbu, a to napoví včetně druhu smyslu pro humor. U Burkeho jsem se mj. ptával: „Co vám na tom názvu hry připadá divného?“ Každý řekl to jméno „Zvonek“, ale nedokázal zdůvodnit, proč se tak dramatická postava jmenuje, když to přeci není regulérní křestní jméno.

S herci jsem taková témata studoval, zkoumal, objevoval, rozebíral. Třeba tamní postava pan Václav Václav je nejen ilustrovanej primitiv, ale podprahově i adekvátně výkonný sexuální kanec. Ovšem i Svatava, na první dojem politováníhodná panenská chudinka, má plnou hlavu sexu. Prakticky tam nemá nic jiného. A to se musí platícímu divákovi čitelně předložit, aby hra byla provedena co nejdokonaleji. A není to v textu/řeči, je to v chování, v jednání, smýšlení, ve vyznění. Náhle zjistíš, že v tomto scénáři je přes tragický tón milion rozverných lidských myšlenek, ale kulantně podaných, tak si říkáš, že to tam ten šibal zakódoval i do toho názvu. „Zvonek Burke“ je podle mého názoru jinak řečeno doktor Pindík Burke. Zkrátka legrácka pro odlehčení tragického příběhu. Tedy, pokud se někdy nedozvím důvod jiný… Byl bych zvědav, jestli a jak moc jsem se v dedukci zmýlil.

Mluvil jsi o tom někdy s panem Smočkem?

Nemluvil. Ale chystal jsem se, že to udělám. Jenom jsem to tak na jevišti režíroval i hrál. Byl to určitý druh klíče k řadě přístupů, ne však primární. Ale myslím si, že by mi to stejně ani nepřiznal. Na to byla tahle generace pro veřejný projev vychovaná, aby vlastně tyhle záležitosti dělala jinak než v náznacích. Ta hra je dokonalá a podle mého vkusu geniální. Koneckonců se hrála v devatenácti zemích a byla přeložena do šestnácti jazyků. A i tam si našla své diváky s tímto smyslem pro humor.

Myslíš tedy, že jde o typ humoru, který je kulturně přenosný?

Záleží na mentalitě kraje, tamní kultuře a také na několikrát zmíněném hereckém podání. Stačí, aby ten smysl byl podán mylně nebo neúplně, a nemusí fungovat. Jsou řady druhů humorů a také řady smyslů pro humor. Dám ti příklad. Máš dva takové základní směry. Skupa, Trnka. Skupa odrodil Trnku. Kdyby nebylo Skupy, není Trnky. Přesto byli oba zcela jiní. A Trnka je pro značnou část citlivější populace stravitelnější. Do dneška má tedy Trnka vlastní festivaly, ulice a mezinárodní věhlas. O Skupovi pomalu nikdo neví.

Trnka na rozdíl od Skupy vůbec není humornej. Trnka je poetickej, lyrickej, hrdinej, sentimentální. Kdežto Skupa, to je karikaturista. Tvrdý, drsný karikaturista. Když udělal Spejbla, tak to byla ohromná karikatura muže. Fyzicky i duševně. A pak se vyskytla jeho napodobenina a Skupa dal ten námět účelově vytvořit Trnkovi. Trnka vytvořil výtvarně Hurvínka a udělal jej jemně, zlidštil tu karikaturu. Uhladil ji. Koneckonců dal ho Skupovi i do náhrobku. Kdo má dnes rád krtečka, většinou se Spejbla a Hurvínka v lepším případě bojí.

Zkrátka smyslů pro humor je řada a někdo jej nemá vůbec. Kolik lidí miluje Homolkovy a kolik se jich této rodinky štítí, nechápe, nemá potřebu chápat. Nebo to samé vidíš u Mickey Mouse. Původní Mickey Mouse, když ho Disney vytvořil na začátku, byla škodolibá mrcha – černej s očima jako uhlíky, tahal krávu za ocas či vemeno a zpíval si vesele u toho do rytmu, jak chudák kráva bučí. Humor, který rezonuje u mne, je ten antihrdinský, ale tím neříkám nevkusný nebo hloupý. Nevzývá ušlechtilost a pošklebuje se jí. Tzv. humor anglosaský s ingrediencemi humoru černého a absurdního. Každopádně je to součást vkusu určitého typu populace lidí a karikaturisté výtvarní, dramatičtí, herečtí apod. do něj po předcích poživačných krpatých kašpárků patřípo celém západním světě. A tam může mít své místo i Burke.

Simpsonovi byli taky na začátku brutálnější. Homer přece Barta v záchvatech vzteku škrtil.

A pak se Mickey Mouse změnil. Přišlo zaoblení kontur, barvičky, komerční roztomilost dramatického projevu, ale to už je něco úplně jinýho, než ta původní nemilosrdná groteska. Proto mi je bližší kačer Donald s rodinkou, tam to ještě trochu najdeš. To samé zmíněný Skupův Spejbl, nekompromisní karikatura fyzické trosky a duševního idiota. Později přidán k neduživému vychytralému Hurvínkovi, coby nové dílo nahrazující původní, pro změnu – drsná karikatura samoživitele. Však si taky Skupa s nevolí rodičů užil své. Po změně politického systému už Hurvínek nemohl být vyzáblej vyčůranej všivák a Spejbl otec blbeček, jehož bezbřehou tupost pracně uhlazovala jen náhoda a omlouvala ryzost srdce. To přeci k „dokonalému“ socialismu zásadně nepatřilo. A bylo po brilantní světově originální karikatuře.

Říkal jsi mi kdysi, že vlastníš část z původního Skupova divadla…

Ano. Vlastním původní kulisy, artefakty. Celé to zájezdové ohromné divadlo, vyrobené v letech 1929-1930 v principu po vzoru divadla loutkářské rodiny Nováků. Nutno dodat velice důmyslná konstrukce. Vše je nachystané pro budoucí Muzeum Josefa Skupy, které již existuje, ale není potřebný čas a zatím ani vhodný prostor v Praze na provoz. Každopádně půjde o muzeum naší výjimečné národní hodnoty s fakty a doložitelnou pravdou, která možná leckoho překvapí.

A Mánička, jaká ta původně byla?

Podle dobových materiálů krásně obludně tupá. Naivní zpovykaná holčička, a to bylo na ní humorné. Dokonalé. To je ta karikatura. To je ten humor. To je Skupa. To je Smoček. Tatáž krevní skupina. Tentýž vkus a smysl pro humor. Mánička byla prostě kravka a tím výborný protihráč zas pouličně vychytralého Hurvínka, zkrátka výkvět, „kámoši“. Tedy při hrách pro dospělé, pro děti a pohádky se samozřejmě „sundala noha z plynu“. Vlastně podobně, jako když kupříkladu Naďa Konvalinková hrála ve filmu Adéla ještě nevečeřela, ta její figura, to máš z té duše pocit, že celý film vlastně vůbec netuší, že se kolem ní něco děje. To je úžasná karikatura. Nadčasová. Jsem šťastný, že existovali či snad i ještě existují takoví tvůrci. Část lidí takováto tvorba dokonale poštve, ale části otevře oči a snáz vidí a definuje si pak příměry v reálném životě. 

A víš, na čem pan Smoček autorsky vyrůstal? Co měl rád?

To úplně přesně nevím. O řadě osobních témat ale píše sám a lze si je dohledat. Určitě to stojí za to. Je to osobnost pour excellence, která má divadelním umělcům rozhodně co říci.

A kolikrát jste se potkali osobně? Mluvili jste spolu?

Osobně dvakrát. Telefonicky častokrát. Nicméně byly to vydatné hodinky. On už hůře slyšel. Takže komunikace tu a tam vázla … vždy mi vynadal, že mám já vadnou výslovnost. Řekl jsem například cosi o Kampě a vyzněla „rampa“. Zkrátka zmatek a část drahocenného času s mimořádnou osobností a pro mne bytostně skvělým člověkem jsem promarnil svou „špatnou artikulací“. (smích). Ale víš co? Když jsem ho poznal a osud nám zkřížil cesty, už mu bylo přes úctyhodných devadesát. Neskutečný věk a lidé už mají úplně jiné hodnoty. Obratně operují s časem. Ať jsi sebelepší, když s tebou nerezonuji, tak se s tebou nebudou vůbec bavit. Není důvod. Pro mě byla každá minuta s ním obrovská čest a nikdy mu nezapomenu jeho pro mne mimořádnou vstřícnost a motivaci.

Ve Varech jsi říkal, že uvažuješ o inscenaci Burkeho v Praze…

Ano, rád bych, pracuji intenzivně na přeobsazení hry zkušenými spolehlivými herci a problematice zázemí. Mám na to čas. Před více než deseti lety jsem rozvojovou výtvarničinu pro GF pověsil na hřebík, na zakázku také netvořím – neplýtvám časem. A divadlo je žrout času. Jen dozoruji jakost u produkce masek do zahraničí. Burkeho jsem od samého začátku pojal jinak, než jak se dnes stylizovaně inscenuje, takže to nevnímám, že bych měl vadit něčím zájmům. To by bylo to poslední, oč bych stál.  

Takže další nový začátek?

Personálně ano. Divadlo GreyGAG se přesouvá do Prahy a dojíždění bude u případně frekventovanějších repríz vyloučené. Herectví, jak jej chci dělat, nelze praktikovat, jak jsem zjistil, bez skutečných hereckých osobností A-Z. Zkusil jsem to, ale dopadlo mnohé fiaskem.  Chceme zde vytvořit nový profesionální talentovaný soubor a najít střechu nad hlavou, resp. připojit se k některému vhodnému divadlu, které uvítá náš směr, dramaturgii a spolupráci.  

A další plánovaná hra vedle Burkeho pana Smočka?

Námětů je více, ale vcelku konstruktivně chystáme aktuálně ve spolupráci s Dilií a s herečkou, producentkou a úžasnou dámou Simonou Praskovou hru, jmenuje se Ryba ve čtyřech. Je to starší německá, lehce ironicky hororová tragikomedie od Wolfganga Kihlhaase a Rity Zimer. Výborný text a prostor pro čtyři klasické herce. Pokud se látka herecky kvalitně uchopí, s citem režijně zmodernizuje s respektem k autorovi, atmosféře příběhu, může fungovat skvěle, protože povahy dramatických postav jsou zcela nadčasově platné a aktuální, byť v jiném „kabátě“, i dnes. Je to hra komorního stylu, trochu podobně jako Burke, tragika, humor, silný příběh. A nádherná licencovaná hudba. Co pro čistokrevný divadelní požitek chtít víc a už teď se těšíme na všechny diváky.

Poděkování: Boris Hybner (in memoriam)

Příště: Vojtěch Steklač

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Miloš Grey,