Proč ho diváci v někdejší Jugoslávii milují, i když je ten nejhorší parchant?

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Herce Visara Vishku jsem poznal díky našemu společnému festivalovému agentovi, Phillipu Bergsonovi.

Stalo se tak na filmové akci ve Slovinsku, Grossmann Fantastic Film and Wine Festival v roce 2011. On úspěšně točil, já neúspěšně soutěžil se zombie komedií Choking Hazard.

Už tehdy měl slibně rozjetu hereckou kariéru. Stále mezi dvěma světy, balkánskou a západní kinematografií. Patří k nejvýraznějším albánským hercům své generace, narodil se ve Skopje, kde dodnes žije a působí, ale jeho filmové i divadelní projekty přesahují hranice Makedonie. Je známý tím, že dokáže s lehkostí přecházet mezi různými jazyky i národními kinematografiemi, od balkánských dramat po velké mezinárodní produkce. Doslova tedy od Národního divadla po Hollywood.

Hned po studiích se stal členem Národního makedonského divadla, kde však kvůli svým kritickým postojům vůči systému čelí dlouhodobé profesní diskriminaci. To ho neodradilo, naopak otevřelo mu to dveře do zahraničí. Hrál po boku takových hvězd, jako je Sean Bean, nebo v projektech oscarového režiséra Stephena Gaghana a získal pověst silného charakterního herce, který do každé role vnáší autenticitu a lidskost.

Visar nepracuje pouze jako herec, ale i coby scenárista a režisér. Jako takový se netají svými názory a otevřeně kritizuje korupci ve své zemi.

Točil jsi v Srbsku, ale i na západě. Dostáváš často herecké nabídky ze zahraničí?

Ne, nabídky jsem vlastně nedostával. Nějaké schůzky sice proběhly, ale to víš, když se dělá film nebo velký seriál, trvá to dlouho, od nápadu po premiéru klidně pět let. Takže je třeba mít trpělivost. Všechno má svůj čas.

Jsi na seznamu v kolonce neobsazovat?

V Makedonii jsem stále na černé listině, ať už v kinech nebo ve filmech. Díky vysoce postaveným bývalým komunistickým zpravodajským službám z hlubokého státu, které stále stát řídí. Jedním z hlavních problémů, na jejichž vyřešení EU v Makedonii naléhá, je otevřít složky bývalých komunistů a provést čistky, jak to udělaly všechny komunistické země, aby se mohly osvobodit od bývalých komunistických, proruských a zločineckých struktur.

Film Ruski konzul, který měl premiéru loni, uzavíral 52. ročník bělehradského FEST. Koho v něm hraješ?

Hraji místního stranického pohlavára jménem Halit Beriša, který zneužívá moc pro osobní prospěch. Není to nic, co bychom neznali i dnes. Můj hrdina zkříží cestu skoro všem postavám ve filmu, je to typ člověka, který má prsty všude.

Znovu jsi spolupracoval s režisérem Miroslavem Lekićem, s nímž jsi už dělal na seriálu Ubice mog oca. Jak tentokrát vaše spolupráce probíhala, když už jste se znali?

Dostal jsem na zkoušku scénu, kterou jsem měl natočit a poslat. Teprve pak mi řekli, že to režíruje ten samý člověk, s nímž jsem kdysi pracoval na tom seriálu. Popravdě, tehdy jsem si ho ani moc nezapamatoval, protože na seriálech se točí strašně rychle. Tentokrát jsme se opravdu poznali a já jsem za to vděčný. Je to krásný člověk, klidný, veselý, přesný. Takový, s nímž je radost být i celé měsíce. Doufám, že spolu ještě něco natočíme.

Film vychází z románu Vuka Draškoviće. Četl jsi knihu dřív, než jsi dostal scénář?

Nejdřív jsem četl scénář, to je pro mě důležitější, podle něj se točí. Pak jsem ale poprosil, aby mi poslali i román. Původní materiál je vždycky zdroj, který o postavě prozradí víc.

Měl jsi společné scény se slavným hercem Nedjelkem Lauševićem. Jaké to bylo?

Narodil jsem se v bývalé Jugoslávii a vyrůstal na filmech i hudbě celého regionu. Pracovat s hvězdami svého dětství je pro mě vždycky čest. S Lauševićem jsme měli hodně společných scén, takže jsme měli čas se poznat. Byl plný energie a pozitivity, i když chodil na natáčení přímo po chemoterapii. Bál jsem se, aby se zbytečně neunavil. Myslel jsem, že se uvidíme znovu na premiéře, ale on odešel odpočívat… od života. Věřím, že se jednou zase potkáme.

Film se dotýká velmi citlivých a stále aktuálních témat. Co sis myslel, když jsi dočetl scénář?

Popravdě jsem se bál, že půjde o propagandistický film a že budu muset odmítnout. Ale mile mě to překvapilo. I když se dotýká věčně bolestivých témat, je především lidský. Ukazuje zlo systému a zneužívání národnostních emocí. A bohužel nic se nezměnilo, alespoň ne v Makedonii, kde žiju. Jen on, můj hrdina, už tu není.

Viděl jsi Nož, předchozí film podle Draškovićova románu, který režíroval také Lekić?

Ještě ne, ale chystám se na to. Když jsem zjistil, že Ruski konzul je součástí trilogie, hned jsem se ptal manželky a její rodiny, ona je Bosňačka ze Sandžaku. Když mi ten film pochválili, pochopil jsem, že musí být dobrý. A když říkám „dobrý“, myslím tím lidský, ne propagandistický.

Spolupracoval jsi s mnoha hollywoodskými jmény. Kdo na tebe udělal nejsilnější dojem?

Upřímně, všichni. Od režisérů po scenáristy a producenty. Jsou to špičkoví profesionálové. Například oscarový režisér Stephen Gaghan mi dal hlavní roli, i když jsem si den před odletem do Maroka zlomil nohu. Na čtení scénáře řekl celému štábu: „Tenhle blázen byl tak dobrý na castingu, že bych ho vzal i bez obou nohou!“ A pak mi pořád opakoval, že jsem skvělý herec, ale že si to nesmím nechat stoupnout do hlavy. Podobně v seriálu se Seanem Beanem, původně jsem měl čtyři epizody, ale roli mi rozšířili na hlavního záporáka sezóny. Říkali mi, že jsem postavu zahrál lépe, než ji sami napsali. Takové věci člověka ženou dopředu. A s některými z nich si dodnes píšeme.

V Makedonii pracuješ nejen jako herec, ale i scenárista a režisér. Co chystáš?

V mé zemi jsem už přes dvacet let v podstatě pronásledovaný, protože otevřeně kritizuji korupci a nacionalismus. Všechno se tam financuje ze státních peněz, takže je kultura plně závislá. Vládne jedna albánská strana a i jako Albánec jsem se stal jejím odpůrcem. Je to dvojí diskriminace. Soudy sice vyhrávám, ale státní instituce rozhodnutí ignorují. Proto jsem si dávno otevřel okno do světa, když mi doma zavřeli všechny dveře.

Jsi stále členem Národního makedonského divadla?

Ano, formálně ano, ale zároveň s nimi vedu soudní spor. Po více než pětadvaceti letech kariéry jsem pořád vedený jako „začínající herec“, v nejnižší platové třídě. Novou roli v divadle jsem nedostal přes osm let. Čím víc uspějete venku, tím větší překážky vám doma házejí pod nohy. Ale život je maraton.

Seznámil nás filmový novinář Phillip Bergson, který pro mne v mé kariéře učnil mnohé, například dostal můj první film Choking Hazard na festival do Tel Avivu. Jaký k němu máš vztah ty?

Phillip je dar z nebes. Celý jeho život se točí kolem divadla a filmu. Myslím, že jsem nikdy nepotkal člověka, který toho tolik ví, od historie po dnešní projekty, co se právě děje, všechno. Trávit s ním čas je vždycky radost a člověk se toho tolik naučí. Pokaždé jsem se snažil nějak se s ním setkat na festivalech, někdy se snažím domluvit, abych ho sem přivezl, abych s ním mohl trávit více času. Ano, jeho znalosti filmového umění jsou obrovské. I my dva jsme se setkali přes Phillipa. Díky Phillipovi jsem se seznámil s mnoha lidmi. Moc si přeji, abych se s ním brzy setkal a strávili jsme spolu nějaký čas povídáním u nějaké rakije. Miluje naši makedonskou rakiji.

 

Phillip Bergson zcela vlevo, v popředí Menahem Golan a Visar Vishka vpravo

Jak trávíš volný čas se svou rodinou? Máš syna Diona, narodila se ti dcerka Hana a nedávno další syn.

Každou volnou chvíli jsem trávil s Hanou, bylo jich víc, což je světlá stránka celé situace. Ještě nemluvila, ale neustále žvatlala. Bylo jasné, že až začne, bude mluvit čtyřmi jazyky a nezastaví se. Je naše malá Beograďanka, narodila se v Bělehradě. Dion se proměňuje v úžasného kluka. Po měsíci přemlouvání jsme mu konečně pořídili morče, aby ho alespoň trochu odtáhlo od konzole PlayStation. A aktuálně mám dalšího syna, je mu devět měsíců. Jmenuje se Edi.

Prošel sis zkušeností s válečným konfliktem, jaké máš na tu dobu vzpomínky?

Ano, válku jsem zažil na vlastní kůži. Nebyla to taková obrovská válka jako na takových místech, jako je teď Gaza. To není obyčejná válka, to je něco mnohem horšího než válka. Ani to nebylo jako ta válka na Ukrajině, ne jako ta v Bosně. Ale pořád to nebylo něco pominutelného, jen na krátkou dobu. Myslím, že když jsem byl teenager, střílela na mě makedonská policie, střílela na dav, kde jsem byl přítomen. A pak, později, v roce 2001, na mě stříleli znovu. Probíhalo to jako naplánovaná válka v Makedonii, odehrávala se na okraji hlavního města, zatímco v centru se lidé bláznivě bavili.

Vážně to byla crazy, velmi šílená situace. Ale když se dostanete mezi dvě fronty a střílí na vás, jako v mém případě, odstřelovací puška mě minula jen o deset centimetrů. A celá ta situace, všechno to šílenství, zatímco já jsem byl oblečen celý v bílém s novinářem z Los Angeles Times. Viděl jsem, jak civilisty vyhodily do povětří bomby, jak se střílelo na děti, ženy. Myslím, že to je něco, co v člověku zanechává jizvy na celý život. A pravděpodobně mám PTSD od útlého věku po celý život. A stále se snažím zapomenout na ty ošklivé situace, ale nikdy neodpustit a nezapomenout na to, co se stalo. Myslím ten pocit.

To, co vidíme ve filmech, je natočeno jako film od Disneyho. Jednou jsem viděl interview s mladým klukem z Iráku, Američanem, který tam sloužil jako voják. A on byl jako…, jeho mysl byla úplně pryč. Říkal, mysleli jsme si, že je to jako PlayStation. Protože takhle prodávají válku masám. Jako hru na PlayStationu, jako válka, jako Bratrstvo neohrožených. Jdeme všichni společně a střílíme. A když nás postřelí, není to až tak špatné. Protože to dostanete naservírováno s odstupem, jako by se to stalo kyborgovi.

Ale tak to v reálu opravdu není. A nikdo se potom, co byl svědkem války, už nikdy nebude chovat příčetně. I když třeba ani není přímo vtažen nebo není zraněný, psychologicky se člověk navždy změní. Protože to vůbec není jako ve filmech. Je to hnusné. A opravdu doufám, že lidé, když dělají válečné filmy a podobné věci, přestanou válku oslavovat. A ukáží jí takovou, jaká je. Pokud nevědí, jaká je, ať si vezmou nějaké veterány. A oni jim to ukážou, ukážou jim to tak, aby to správně pochopili.

Takže jo, přeji si, abychom se jednoho dne stali natolik civilizovanými, že nebudeme dovolovat oslavu války, že se budeme stavět proti takovým filmům. Říkám, že je třeba zrušit filmy, které oslavují válku.

Spolupracoval jsi se známými jmény filmového byznysu, jaké to bylo pracovat se Seanem Beanem?

Moje spolupráce se Seanem Beanem byla jednou z prvních hlavních rolí, které jsem získal mimo svou zemi. A šlo o projekt pro Hollywood v jistém smyslu, pro světový trh. Bylo to v druhé sérii projektu Legendy. Zajímavé bylo, že když jsem roli dostal, bylo to domluveno na čtyři epizody z deseti. Tak jsem jel do Prahy a začal jsem natáčet. A pak za mnou přišli scenáristé a řekli: „Je nám moc líto, co jsme pro vás napsali. Protože jsme si představovali, víte, jako záporného hrdinu jiného druhu. Jako hlavního šéfa mafie.“

Víš, jak to chodí v amerických filmech. Pokud je záporák Čečenec, je takový drsný a od pohledu nebezpečný mafiánský bos. A pak jsem se objevil já, intelektuálnější typ. Takže když mě viděli, řekli: „My potřebujeme právě ten typ záporáka. Ty řádky jsou psané pro takový typ chlapa.“ Pořád opakovali: „Je nám to líto, je nám moc líto.“ Pořád dokola. Na to jsem jim odpověděl: „Nebojte se, vytěžím z toho maximum. Udělám, co bude v mých silách, nemějte obavy. Děkuji, že jste mě pozvali.“ A jak to chodí, měl jsem domluveno, že budu hrát dvě epizody.

Takhle běžně jeden režisér udělá dvě epizody. A další udělá tři, čtyři, a pak pět, šest. Takže jsem za sebou měl tři, čtyři epizody. A ve čtvrté epizodě vidím, že neumírám. Tak jdu za scenáristy. Mezitím jsem se dozvěděl, že psali seriál Star Trek, jehož jsem velkým fanouškem už od puberty. A tyhle díly jsem od původní série sledoval znovu a znovu, až doteď, možná třikrát nebo čtyřikrát. Počínaje původní sérií, přes tyi poslední a teď ty nové, které vycházejí aktuálně. Jsem velký fanoušek Star Treku. Řekl jsem jim, ať mě, prosím, vezmou na nějaký Star Trek. Nevadí mi, ani když tam dostanu masku, když mě nikdo neuvidí, třeba, třeba budu hrát pod maskou nějakého mimozemšťana. Že chci jen být tam, kde se sen stává skutečností, ve Star Treku.

No nic, takže jsem scenáristy potkal na place a ptám se jich: „Hele, ještě nejsem mrtvý. Vždyť už se natáčí čtvrtá epizoda a vy mě pořád nezabíjíte a nezabíjíte.“ A oni na to: „Ne, ne, ne, jste příliš dobrý na to, abyste byl zabit.“ Takže jsem pochopil, že seriál přepisují a udržují mě naživu. Dobře, točím dál, mám roli v epizodě pět a šest. Přesto na konci šesté epizody stále nejsem mrtvý. Říkám: „Lidi, necháte mě až do konce? Musím si to doma zařídit, protože jsem si myslel, že budu na natáčení měsíc, a pak se vrátím.“ A oni: „Ne, ne, nemůžeme tě zabít, kámo. Jsi moc dobrý na to, abys byl zabit tak brzy v seriálu. Takže mě zabili, myslím, až v osmé epizodě, někde na konci osmé epizody, a ještě chtěli, abych se znovu objevil jako tělo v deváté epizodě.

Takže to bylo obrovské, krásné natáčení v Praze, téměř tři měsíce. A to bylo vynikající. Myslím, že jsem se Seanem Beanem strávil hodně času. Je velmi tichý, velmi klidný a velmi koncentrovaný na to, co dělá. Je celou dobu soustředěný na práci. Měl samozřejmě obrovskou roli. A bylo pro něj velmi důležité, aby byl úspěšný. A jedna vtipná věc, kterou mi říkali scenáristé a producenti. Když byli na Comic Conu v Las Vegas, kde propagovali tu sérii, viděli lidi, fanoušky Seana Beana, s tričky „Nezabíjejte Seana Beana“. Něco jako hashtag, prosím, nezabíjejte Seana Beana. Protože je známý tím, že ve svých projektech, kde hraje, často umírá.

Byl zabit v první nebo druhé sérii Hry o trůny. Takže jsme si z toho dělali legraci. A když se vysílala první epizoda, tak jsem namířil zbraň na Seana Beana. A komentáře byly něco jako, sakra, proč, proč, proč tohohle chlapa, Seane, štveš? Chceš se nechat zabít hned ve druhé epizodě? Lidi se mě pořád ptali, jestli ho mám podle scénáře zabít, nebo ne. Jo, byla to velká zábava.

Co ten Star Trek, to asi zatím nedopadlo…

Bohužel zatím ne. Potom jsem pracoval s mnoha, mnoha světoznámými hvězdami. A byla to radost. Poslední seriál, ve kterém jsem se objevil, je Jack Ryan. Byl jsem ve čtvrté epizodě, setkával se a trávil čas se všemi těmi kluky z obsazení té série. Byli vynikající, jsou to taky normální lidé. A samozřejmě skvělí umělci. Čím jsou schopnější, tím jsou lidštější, víc než byste si mysleli.

Hrát toho chlápka v seriálu Jack Ryan pro mě bylo vzrušující. Protože je snadné líbit se každému, když jsi sympatická postava. A všechno ti funguje, od scénáře po hudbu, všechno ti pomáhá být sympaťák. Ale když jsi ten zlý, všechno hraje proti tobě. Takže musíš udělat to nejlepší, co dokážeš, a být herecky nejlepší. Aby tě diváci milovali nebo respektovali alespoň za to, kým jsi, i když jsi ten nejzlejší hajzl a nejkrutější typ chlapa.

Myslím, že jedním z mých, jak bych to řekl, nejznámějších herců pro hraní tohoto typu rolí je Gary Oldman. Do toho chlapa se nemůžeš nezamilovat, i když hraje monstra. Jack Nicholson taky skvěle umí hrát zlého chlapa. Víš, kdy jsi byl hodně dobrý? Když po skončení filmového dne si od tebe lidé na place stále drží odstup, dokonce i ostatní herci a kolegové. A jakmile s nimi začneš mluvit, usmíváš se, jsi milý, jako když mluvíme právě spolu, řeknou ti: „Páni.“ A pak se začnou otevírat, jako kdybys jim předtím naháněl husí kůži. Říkají: „Mysleli jsme si, že jste takový i ve skutečnosti. A začali jsme vás nenávidět, ale vy takový vůbec nejste.“

Ano, je v tom určité riziko. Když jsem točil ten poslední film v Srbsku, bál jsem se jít sám, aby mě někdo z toho filmu nepoznal a nemyslel si, že jsem tou postavou, abych nebyl napaden nebo něco takového. Stává se to, jo. Takže jo, miluji hrát postavy, ať už jsou jakékoli. Myslím tím, že čím jsou složitější, tím je miluji víc. Nesnáším nudné postavy, ať už jsou dobré, nebo špatné. Takže jo, žiju pro další výzvu a opravdu bych si zase přál nějakou velmi dobrou výzvu. A mimochodem, Garyho Oldmana jsem potkal právě přes Phillipa Bergsona. Měl jsem premiéru filmu Shanghai Gypsy v Londýně, kde mě vzal na předávání cen kritiků, a tam jsem si potřásl rukou a předal kopii toho mého filmu Garymu Oldmanovi. Takže jo, Phillip seznámil nejen nás dva, ale i mě s Gary Oldmanem.

Poděkování: Phillip Bergson (Fullfilment Agency)

Příště: Miloš Grey (muž s maskou dr. Zvonka Burkeho)

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Visar Vishka,