Chci, aby byla dobrá fotka, ne vidět nahou ženu, říká fotograf, básník a karatista

Foto: Marek Dobeš (snímek v článku se svolením Angela Purgerta)

Popisek: Český portrétní fotograf Angelo Purgert

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Fotografa Angela Purgerta jsem potkal - kde jinde než na vernisáži.

Šlo o obrazy, ale už tehdy si vybral umělecké akty. Podobně jako nyní, kdy mne pozval na vernisáž svých fotografií uměleckých aktů nazvanou Tajemství ženy do Galerie 13fotek. Atmosféra večera byla živá a inspirativní, a co víc, nejen fotografové zvučných jmen a modelky včetně majitelky galerie se nechali zapojit do spontánního natáčení krátkého filmu s názvem Dvojhra – Vernisáž.

Na akci byly přítomny významné osobnosti české umělecké scény. Jako Petr Chromčák, šéfdirigent operních souborů a hostující dirigent v Národním divadle a na festivalech. Jakub Ludvík, portrétní fotograf s více než třicetiletou praxí, známý snímky celebrit a veřejných osobností. A především moji herečtí kolegové, se kterými sérii Dvojhra vytvářím. Simona Prasková, herečka a dabérka, absolventka JAMU, známá z filmů i seriálů Cena za štěstí, Gangster Ka, České století, Ďáblova sbírka.  

V programu vystoupili herci a dabéři: Simona Prasková, herečka. A Tomáš Racek, herec, dabér, hlas známý z animovaných filmů jako Scooby-Doo. Nebo z filmů, z nichž zásadní roli ztvárnil v Boleru F. A. Brabce či mém novém projektu PYGDTY. Akci hostila Kateřina Sychrová, majitelka galerie 13fotek, kam se můžete na Angelovy umělecké akty přijít podívat do 30. října 2025 i vy.

Během necelé půlhodinky vznik kraťas, který zachytil jedinečný moment vernisáže, obnažené portréty z galerií se střetly s živou „dotočnou“, kterou tvůrci proměnili v improvizovaný filmový večírek. Celá akce ukázala, jak snadno lze dnes tvořit s minimální technikou, a přitom zrcadlit autentičnost okamžiku. Mé nejnovější setkání s Angelem tedy bylo nejen příjemné, ale i inspirativní. Vernisáž se stala prostorem, kde se umění a spontánní kreativita prolínaly v reálném čase, a připomněla, že nejzajímavější projekty často vznikají neplánovaně.

Kde se zrodila tvoje vášeň pro fotografii?

K fotografii mě přivedl tatínek. Jako koníček měl fotoaparát Flexaret, a když jsem ho jako dítě pozoroval, fascinovalo mě, jak se z jednoho okamžiku může stát obraz. Tehdy byly filmy drahé, takže člověk musel přemýšlet nad každým stiskem spouště. To mě naučilo pokoře i trpělivosti.

Kdy a jak jsi začal s vlastní fotografickou tvorbou?

V osmdesátých letech jsem začal fotit přírodu a architekturu s vlastním fotoaparátem Pentax. Postupně mě ale nejvíc oslovila portrétní a inscenovaná fotografie, kde mohl vznikat dialog mezi fotografem a modely a každý snímek měl svůj příběh.

Jak dlouho vznikal projekt První republika a co pro tebe znamenal?

Mým nejnáročnějším projektem byl charitativní fotografický projekt První republika, který se vytvářel celých devět let. Projekt byl od začátku nekomerční, všichni, kdo se na něm podíleli, pracovali bez nároku na honorář. Výsledky pak pomohly částkou téměř půl milionu korun dětské onkologii, domovu seniorů, organizaci Apla a dalším potřebným.

Kolik lidí se na projektu podílelo a jakou roli hráli?

Na projektu spolupracovalo zhruba 120 lidí. Byli mezi nimi fotografové, vizážistky, kadeřníci, stylisté i dobrovolníci, kteří pomáhali s organizací a produkcí jednotlivých scén.

Jak jsi přistupoval k aranžmá a stylu fotografií?

Dobové fotografie jsem studoval, ale nechtěl jsem je jen kopírovat. Mým cílem bylo vytvořit snímky, které z éry první republiky čerpají, ale zároveň zůstávají živé a současné. Snažil jsem se, aby každá fotografie měla vlastní příběh, poezii a náladu. To se týká jak aranžmá, tak i póz a technického zpracování.

Kde přesně probíhalo focení?

Fotilo se na mnoha místech, která si uchovala atmosféru meziválečné Prahy. Patřily k nim kavárny Louvre, Slavia, Imperial a Adria, hotely Paříž a Ambassador - Zlatá husa, cukrárna Myšák, Obecní dům, Palác Lucerna i staré pražské parky a uličky. Důležité pro mě bylo, aby prostředí samo vyprávělo příběh a doplňovalo náladu portrétů.

V posledních letech se Angelo Pulgert věnuje uměleckému aktu

Provozuješ školu fotografie. Jaký je tvůj vztah k výuce a předávání zkušeností?

Velmi mě baví předávat své znalosti. Pořádám kurzy a workshopy, také jsem lektoroval na Pražské fotografické škole a Vysoké škole kreativní fotografie. Mám také Fotoklub Praha, pro který pořádám různá setkání, besedy s významnými fotografy, workshopy soutěže, výstavy ap.

Jakou techniku používáš?

Používám fotoaparát Lumix. Jsou k němu skvělé objektivy, které firma vyrábí ve spoluptáci s Leicou, a to je záruka kvality.

Které další zájmy ovlivňují tvoji tvorbu?

Mimo fotografii se věnuji karate. Začal jsem na střední škole, měl pauzu a nyní trénuji děti v TJ Karate Praha. Sport mi pomáhá soustředit se, rozvíjí disciplínu a fyzickou odolnost, což se odráží i ve fotografické práci.

Jaký je tvůj celkový pohled na fotografii a práci fotografa?

Fotografie pro mě není jen technika, každý fotograf je trochu básník. Snaží se obrazem vyjádřit něco, co slovy nejde. Technika je prostředek, ale to hlavní je myšlenka, emoce a cit pro okamžik.

Který typ fotografie tě dnes nejvíc oslovuje?

Nejvíce mě oslovuje portrétní a inscenovaná fotografie, ale v posledních letech se věnuji právě uměleckému aktu. Miluji kontrast mezi světlem a stínem. Portrét je pro mě vždy dialog mezi fotografem a fotografovaným, mezi světlem a stínem. Každý snímek má zachytit nejen tvář, ale i kus duše.

Mají i umělečtí fotografové nějaké ty historky ze zákulisí?

Jednou jsem na výstavě aktů svého kolegy viděl aktovou modelku, která byla velmi zajímavá typově. V tu dobu jsem fotil pouze portréty, a tak jsem se jí naivně zeptal, jestli ji mohu vyfotit na portréty, že jsem mezinárodně uznávaný fotograf. S vyděšeným výrazem mi odpověděla: Já jsem aktová modelka a fotím jen akty, nechci si kazit portfolio portréty. (smích)

Pak se mi běžně stává, že jak fotím hlavně portréty, tak jsem asi slušný, a když přijde aktová modelka na focení nebo workshop, tak se otočím, když se svléká. Vždy se mi dostane stejné odpovědi: Proč se otáčíš, vždyť mě stejně budeš fotit na akty. No jo, ale když mně jde především o světlo a kompozici, aby byla dobrá fotka, a ne o to vidět nahou ženu…

Překvapilo tě, když se vernisáž stala filmovým placem?

Neměl jsem o filmařských plánech s projektem Dvojhra ani ponětí, dokud se vernisáž nepřehoupla do poloviny. Pak mi Marek, kterého jsem pozval jako čestného hosta, protože mám rád jeho nový film Ďáblova sbírka, oznámil, že by se Simonou Praskovou a Tomášem Rackem rádi s námi fotografy natočili krátkometrážní nezávislý projekt, kde by se objevily mé fotky i někteří další umělci, jako špičkový dirigent Petr  Chromčák. Nápad byl tak bezprostřední a vtipný, že jsme okamžitě souhlasili.

Poděkování: Aleš Fritscher (Pražský magazín)

Příště: David King – FIE100

Vložil: Marek Dobeš