S Ondřejem Suchým v Tobogánu (ČRo i žití). Svět Tomáše Koloce

18.09.2025

Foto: Tomáš Koloc (jako v galerii)

Popisek: Pánové Suchý Jiří, Ondřej a Tomáš Koloc

FOTOGALERIE: Odtajněné paměti o tom, jak šel čas s mým osmdesátiletým obdivovaným kolegou a přítelem Ondřejem Suchým (narozeniny měl v úterý) a jeho bratrem, bezmála čtyřiadevadesátiletým idolem Jiřím Suchým.

Všichni:

„Mámu, tátu, strýce, tetu

pozvěte do kabaretu,

až se zase jako dneska srazíme.

Zamáváme z obrazovky,

do křesel i na pohovky,

Tak čau – a příště zase všichni

sejdeme se jako obvykle…“

Molavcová:

„Já přijdu s kytkou –

tumáš, čichni,

a kytka bude vonět nezvykle.“

Havelka:

„Mně poznáte, neboť jediný

budu mít v kapse noviny.“

Dvořák:

„Já na hlavě budu mít čepici,

kravatu a v ruce krabici!“

Všichni:

„Tak čau – a příště zase všichni

sejdeme se jako obvykle!“

(Ondřej Suchý)

Začalo to samozřejmě Malým televizním kabaretem, třešničkou na dortu nedělního vysílání pro československé školáky, Studia Kamarád, jehož scénáře psal Ondřej spolu se svým kolegou spisovatelem a kreslířem Oldřichem Dudkem a který od roku kdy, jsem se narodil (1977), až do roku 1990, točil před dvěma týdny zemřelý režisér Petr Obdržálek. Jitka Molavcová si poetickou i poetistickou hravost kabaretů jednou pochválila příměrem, že to byla práce skoro jak hra na pískovišti – na druhou stranu establishment pár kabaretů zakázal pro svobodomyslnost, s níž parodovaly i projevy oficiality dospělého světa, s nimiž školáci přišli do styku (dnes uznávám, že a jak to muselo bavit i dospělé). A to ačkoli šlo o parodie laskavé, jako byla třeba ta na tehdy populární country písničky Ladislava Vodičky, v nichž vždy něco vypočítával: ať šlo o povinnosti řidiče či zeměpisné názvy ČSSR. Načež si Ondřej Suchý tímto způsobem dovolil vypočítat tehdejší známé sýry:

Byl to právě MTK, nebo, jak jsme zkráceně říkali, Kabaret (protože jiný toho slova jsme ještě neznali), kde naše generace přišla prvně do styku s parodií. Kabaret, nejbližší jevištní forma bratrů Suchých (ač starší Jiří by řekl spíš tingltangl), jíž se Ondřej věnoval o to víc, že se jako badatel a autor populárně naučné literatury věnoval i svým předchůdcům v jevištní historii. To první (praktické pokusy o kabaret) jsem si i pod dojmem MTK zkusil už tehdy, na základní škole. K tomu druhému, badatelství, jsem musel ještě dospět…

Ostatně, musel jsem vyrůst i na populární formát vzpomínání umělců v Ondřejových Kavárniček dříve narozených. Tento televizní projekt z let 1986 – 93 – vzhledem k tomu, že v nich Ondřej už i figuroval in natura – zachránilo televizní studio Ostrava. Pražská ČST ho odmítla vzhledem k tomu, že Jiří Suchý tehdy po 15letém zákazu opět mírně mohl do médií – a kapitáni televize nechtěli, „aby bylo přesuchováno“. Nestihl jsem už ani vrchol Ondřejovy slávy v časopise Sedmička, z níž na začátku normalizace prozřetelně odešel sám, díky čemuž mohl publikovat aspoň na volné noze, zatímco ti, co po něm byli vyhozeni už vrchností, už publikovat nemohli. Nestihl jsem už ani dobu, kdy se svými myšími dialogy zařadil mezi nejoblíbenější tvůrce anekdot, natožpak dobu, kdy hrál s Láďou Štaidlem, Miki Volkem a Miroslavem Berkou na kontrabas ve skupině Crazy Boys.

O to víc jsem ocenil, když před pěti lety, za covidového lockdownu, vznikl nový „seniorský“ kanál (který byl ve skutečnosti televizí pro všechny, kteří mají tolik estetického cítění, že nepřijímají dnešní dekadenci z obrazovky). Nový kanál (stejně jako Malý televizní kabaret a Kavárničky) by sice mohl existovat do dneška a ve skutečně kvalitní veřejnoprávní televizi (jako je třeba BBC) by taky existoval, ale naši divocí východoevropští manažeři, kteří sice mají plnou pusu západu, ale myslí si, že nejlépe vykázaná činnost se rovná neustálá obsese programové změny (což je ve vyspělých demokracií rysem televizí komerčních – ale kdo v médiích našeho navěky „transformačního“ rybníčku vnímá tyto rozdíly?) ho po třech letech existence kanálu zařízli – podle mě hlavně ze strachu, aby diváky během přepínání z ČRo 3 na další ČT kanály nebil do očí ten drastický rozdíl kvality mezi výrobou v „komunistických“ a kapitalistických studiích. Naštěstí je tu doposud relativně svobodný internet, na kterém sice vrchnost (podle mě ze stejných důvodů) s hromským lamentováním svobodomyslných diváků všeho druhu zakázal stránky jako Uložto – ale jsou i jiné stránky, kde lze z ČT3 stažené Kavárničky libovolně navštívit a s tužkou v ruce si z nich dělat výpisky. Protože ty – alespoň pro mě – jsou jedním z důležitých zdrojů i pro mé články z historie kultury. Stejně jako výpisky z Ondřejových knih.

Ovšem Ondřej se mi stal učitelem nejen v okruhu beletristickém a populárně-naučném: v roce 1989, když můj otec, vesnický písmák, který v tehdejším sortimentu neminul jedinou důležitou publikaci, zakoupil Ondřejovu knihu Vlasta Burian na každý pád s karikaturami čelných prvorepublikových umělců – které jsem si posléze zvětšil a jako student výtvarného oboru na pedagogickém gymnáziu si jimi tříbil svůj figurální styl.

Na konci střední školy a po ní přišlo intermezzo, kdy jsem byl Ondřejovi nevěrný – ale „zůstalo to v rodině“. Pod vlivem porevoluční druhé vlny popularity zlatého věku československé kultury, 60. let, a kamaráda, který měl doma slušnou knihovničku a diskotéku děl Jiřího Suchého jsem v době, kdy moji spolužáci ujížděli na Kelly Family a současných hvězdách typu Janka Ledeckého a Paľo Habery, obden okupoval Divadelní ústav v Praze s požadavkem úzkoprofilových semaforských nahrávek a her. Došlo to tak daleko, že jsem na přechodech pro chodce odhalil, že rytmus semaforu na Stůj! je stejný jako Hluboká vráska, zatímco na Jdi! je jako Včera neděle byla, a prostál dlouhé hodiny před domem J. S, abych svému idolu sdělil, jak moc mě jeho texty inspirují ve vlastní tvorbě. Z těch jeho jsem nevynechal jedinou semaforskou premiéru až do satiry na dnešní financování kultury jménem Děti kapitána Granta a muzikálového přepisu Lysistraty, oné starověké komediální hry, v níž autor legendárních textů jako Tulipán, Kdyby tisíc klarinetů a Jó, to jsem ještě žil znovu položil na stůl jednoduchý recept žen, jak bojkotovat všechny války. (O to víc jsem se divil, když jsem z plátna provládní demonstrace Milionu chvilek v listopadu 2022 z úst snad největšího českého protiválečného autora slyšel, že válečné nadšení našeho dnešního vedení je namístě. Zároveň mi ale došlo, že mnohem lehčí, než ve slušivém kvádru prodat seniorovi galvanizovaný hrnec, je vymámit z něj na svou podporu pár více méně neutrálních slov:

Ale vraťme se zpět k Ondřejovi S. Když jsem se jako kulturní publicista začal zabývat staršími umělci živými i zvěčnělými, byla jen věc času, kdy se poprvé odborně potkám se svým učitelem Ondřejem S. Stalo se tak na sociální síti během odborné pře o to, zda český komik Hugo Haas byl přes svou ženu Bibi příbuzný s francouzským komikem Jacquesem Tatim. Když jsem Ondřejovi poslal důkaz tohoto svého tvrzení, byl zřejmě tak ohromen, že z jeho strany padl návrh: „Pojďme si tykat!“

Časem jsme pak zjistili, že máme ještě víc společných posedlostí – namátkou třeba francouzskou kulturu nebo Arménii, jíž na pomoc jsme po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu (po 2400 letech!) spustili mediální akci, k níž se připojil i pan Jiří. Vyvrcholení naší spolupráce pak nastalo před čtyřmi lety, když se Ondřej dal slyšet, že shání časopis, do něhož by na pokračování mohl psát své paměti – a já mu „dohodil“ své mateřské Krajské listy, v jejichž redakci jsme se sešli. Od té doby jsme redakční kolegové, a vzhledem k tomu, co všechno už o sobě navzájem víme, troufnu si říct, že i blízcí přátelé. Alespoň podle toho, jak mile mě Ondřej se svou ženou Johanou (kterou jsem do té doby znal jen jako jméno z titulků Kavárniček dříve narozených) přijali během mé návštěvy v jeho sídle v Šemanovicích (které je z polovičky vysekáno do kokořínských pískovcových skal, kteroužto práci za Ondřeje udělali už za rekatolizace skrývající se Čeští bratři – zatímco přestavbu bývalého špýcharu na Ondřejovu pracovnu vymyslela a řídila Johana).

My autoři jsme běžně lidé profesně žárliví a neradi svá know-how navzájem sdílíme, ale s Ondřejem jsme popustili stavidla a došlo mezi námi k výměně tajemství, respektive informací, na které bychom nemít jeden druhého jakživi nepřišli. Zatímco Ondřej mi poskytl ty z minula, já jsem se snažil mu to splatit těmi z přítomna a tak trochu i tušeného budoucna. Já se snažil dávat pozor, seč jsem mohl – ačkoli během těch nejtajnějších tajemství se objevila paní Johana s žiletkou a (zřejmě proto, že poznala, že mi doma v koupelně už nějakou dobu nefunguje světlo) to, co mi zbylo na bradě, mi vehementně doholila (viz zveřejněná fotoreportáž za článkem). Potěšila mě zejména zpráva o vzájemném poměru bratrů Suchých, v němž starší Jiří spíše než bratrem byl a je v mnoha ohledech tatínkem: a to už od Ondřejovy puberty, kdy Jiří musel až v Bartolomějské žehlit aféru s omluvenkami se zdravotnickými razítky, která si školák Ondřej opatřoval přímo u zdroje – v kanceláři OÚNZu. Novinářsky mám pak největší radost, že jsem si směl vyfotit podpisy osobností, které Ondřej od útlého věku sbíral na MFF Karlovy Vary – protože jsou důkazem lživosti dnešní mnohými oblíbené písničky, že festival založený roku 1946 byl před listopadem 1989 jen příležitostí pro marginální setkávání snobských soudruhů. Ondřejovy podpisy a vzpomínky svědčí o tom, že tomu je právě naopak:

Naše symbolické spojení s Ondřejem se během času osvědčilo a potvrdilo mnohokrát – naposled během setkání s majitelem rodného domu Jiřího Voskovce (i první hry V+V Vest Pocket Revue) Janem Tlusťákem, když mě v srpnu zavedl do pokoje, který v 60. letech sloužil jako ložnice Jana Wericha – a já tam na čestném místě knihovničky viděl blízko sebe ležet tři knihy: opusy bratří Suchých Pan Voskovec z Manhattanu a Pan Werich z Kampy – a zřejmě nejslavnější knihu, spojenou s mým jménem, náboženskou knihu Kurz zázraků, u níž jsem figuroval jako její překladatel do českého jazyka…

Zakončím slovy, které by ode mě mnozí nečekali: pochvalou médiu, které si naopak často beru na paškál - Českému rozhlasu. Náš slavný souputník na líše připomínání velikánů někdejší české kultury, Aleš Cibulka, se totiž rozhodl natočit jeden ze svých rozhlasových Tobogánů k Ondřejovým osmdesátinám – a Ondřej trval na tom, abych mezi gratulanty byl i já. To nevyjde, říkal jsem si v duchu, mám přeci Krameriovu cenu, ergo jsem cejchovaný dezolát. A ono to nakonec šlo. Jen vzhledem k předvolebnímu období jsem musel závazně prohlásit, že nekandiduji, ani otevřeně nepodporuji žádnou stranu ani kandidáta (zaplaťbůh – říkal jsem si v duchu – že jsem kandidaturu od té strany, kterou budu volit, před třemi měsíci odmítl…).

Stálo to za to, protože zatímco politik ze mě nikdy nebude, v sobotu jsem měl možnost strávit krásné chvíle v blízkosti svého divadelního idolu a Ondřejova Velkého bratra, mojí jinošské lásky Jany Paulové a božské písničkářky Radůzy. V milém sousedství asistentky Jiřího Suchého Terezy Rýdlové jsem v publiku v první řadě otevíral pusu nad humornou souhrou obou bratrů, Radůzinými vesmírnými pravdami, po nichž jsem si musel několikrát otřít oči, ale i nad tím, co vše může host v dnešní ČRo otevřeně říct, když je v přímém přenosu a má vrozenou upřímnost a pro strach uděláno – tak jak je to dáno Ondřejovi (viz jeho citace z povídky Š+G Mezinárodní soutěž jedlíků na závěr pořadu). Po 43 minutě pak bylo i mně dáno slovo, a tak jsem stručně odvyprávěl svůj příběh s rodinou Suchých a předal dárek od našeho „fan klubu“: obraz kamaráda, výtvarníka Jaroslava Svobody, v němž jsou naznačeny všechny milované Ondřejovy atributy - jeho slavné myši, cirkus, i Arménie (v podobě její národní vlajky):

Portrét Ondřeje Suchého od Jaroslava Svobody

Po skončení hodinového přenosu se pak na bratry sesypalo publikum a oni další dobrou hodinu podpisovali knížky, alba, památníčky a fotili se s fandy do selfíček. Myslel jsem si to vždy, ale dnes to poprvé píšu veřejně, Aleši Cibulko a všichni, kdo máte dobrý úmysl připomenout nejen humor, ale i umění, které se kdysi v této zemi dělalo, věčná sláva vám za to, že to děláte. Přes přirozené zapomínání let a desetiletí, i přes umělé ideologické pokusy je zesílit, jsem si v sobotu ověřil, že je ještě řada lidí, kteří si pamatují a chtějí pamatovat!

A hlavně: Český rozhlas (na rozdíl od České televize) nezapomněl na Ondřeje Suchého, autora, který pro něj pracoval už od roku 1962, vytvořil pro něj legendární texty jako Zobali, vrabci, zobali, Bílý vánoční slon nebo Chytila jsem na pasece žížalu a vytvořil pro něj oproti jepičímu televiznímu věku dlouhodobé pořady jako Padesátník (1992 – 2010), talkshow z šemanovického muzea Nostagická myš (1997 – 2019) a nakonec i ten Bazárek pro pamětníky (2013 – 2019), na něž dodnes vzpomínám jako na vzácné okamžiky, kdy se tři generace naší rodiny sesedly kolem rádia a poslouchaly.

P. S. Milý Ondřeji, ačkoli svůj dárek jsem ti v sobotu v Tobogánu už odevzdal, máš u mě ještě jeden podle svého výběru. Pokud se vše podaří tak, jak má, ocitnu se v říjnu na otočku v naší milované Arménii – odkud ti přivezu všechno, co si budeš přát. Protože si to za to, co vše jsi udělal a ještě uděláš pro českou kulturu, zasloužíš. (A nejen za to…)

Zdroje: Dvojka.rozhlas.cz, Databazeknih.cz, CSFD.cz, FDb.cz, díla Ondřeje a Jiřího Suchých a autorovy rozmluvy s Ondřejem a Johannou Suchých