Jako písek ve větru. Komiks Sandman na Netflixu dělí diváky. TV glosář

Foto: Se svolením Netflixu

Popisek: Angličan Tom Sturridge se jako Sandman v druhé řadě seriálu vrací do Pekla

Kreslený svět doprovázený textem alias komiks si u nás získává stále více čtenářů a jeho tvorbě podlehla i řada českých výtvarníků s originálním rukopisem.

Světová klasika k nám doráží většinou se zpožděním, o to více ji milovníci komiksů vítají vždy s nadšením. Sandman amerického autora Neila Gaimana je považován za mimořádné dílo v rámci komiksové fantasy, stejně tak byl ale dlouho považován za dílo unikající možnosti zfilmování.

V roce 2022 ohlásil Netflix uvedení 1. řady Sandmana v seriálové podobě. Už proto, že na realizaci se jako jeden ze scenáristů podílel sám Neil Gaiman, nastalo mezi znalci komiksu napjaté očekávání. Nakolik bylo naplněno, můžete definitivně posoudit nyní, protože Netflix před pár dny odvysílal poslední díl druhé řady.

Hodný i zlý Pán snů

Postava Sandmana, který sype lidem do očí písek, uspává je a přináší jim sny, vychází z tradice lidového vyprávění a je jakousi obdobou antického boha Morfea. Není to většinou žádný dobrák, v gotické povídce E. T. A. Hoffmana pronásleduje a děsí nebohého hrdinu, u Hanse Christiana Andersena zase sype dětem do očí písek a přísně rozděluje, jaký spánek dopřeje dětem hodným a jaký zlobivým. Laskavou figurku vytvořila až televize NDR, která ze skřítka jménem Unser Sandmännchen udělala obdobu našeho Večerníčka, který uváděl německým dětem pohádky na dobrou noc. Písnička, v českém překladu nazvaná Skřítku, milý skřítku, zněla i z českých obrazovek a skřítek v červené čepičce byl mezi dětmi velmi oblíbený, ač z něj, podobně jako z ruského knižního Neználka, tekla proudem socialistická propaganda.

Morfeus z řeckých bájí, syn boha spánku, přináší sny jednou laskavé, podruhé kruté, dalo by se říct, jak si kdo zaslouží. Sám nemá snadný život, vládne obrovské říši snů, v níž není snadné se vyznat ani bohu. Inu Sigmund Freud a Carl Gustav Jung svět lidských snů v moderní době definovali velmi obdobně – spánek nám přináší sny konejšivé i děsivé, probouzí něžné vzpomínky i hrůzostrašné noční můry.

Když Neil Gaiman nabídl vydavatelství DC v osmdesátých letech minulého století svou vlastní verzi Sandmana – Morfea, avizoval svůj komiks jako výlet do bájných světů, soubojů lidí a bohů i nočních můr. Ve světě, jemuž vévodili (a vévodí) nejrůznější superhrdinové, se s příchodem Sandmana rozhrnul závoj temnoty tak ponuré, že batmanovské Gotham City mu nesahá ani po kotníky. Sandman není ani hodný ani zlý. Vládne světu romantiky i nočních můr a to není žádná selanka.

Jak stvořit seriál

Neil Gaiman v letech 1988 až 1996 vydal deset komiksových knih, v nichž je Sandman klíčovou postavou. Těžko říct hlavním hrdinou, protože některé díly komiksu obsahují kratší příběhy, v nichž svět snů tvoří své zápletky, aniž by je Sandman nějak ovlivňoval nebo rozplétal. Příběh samotného Pána snů sledujeme od chvíle, kdy upadne na sto let do zajetí nepříliš šikovného mága, který se z něj marně pokouší vymámit informace o jedné z jeho sester – Smrti. Když se mu podaří ze zajetí uniknout, nachází svou říši v rozkladu, musí pátrat po třech atributech své moci, aby mohl začít říši rekonstruovat. Do toho se mu motají sourozenci Smrt, Zkáza, Zoufalství, Delirium, Touha a Osud, ale také samo Peklo v čele s Luciferem i mýtičtí bohové a bohyně. Není to příběh kontinuální, zahrnuje mnoho odboček k nejrůznějším snovým příběhům, které si prosazují svou a Sandman je musí usměrňovat a jejich zápletky řešit. Činí tak v zájmu zachování své říše, ale mnohdy i pro záchranu světa skutečného.

Roztříštěnost příběhů čtenářům Sandmana nevadila, naopak, umožňovala jim odpoutat se na chvíli od vyprávění o krásném, věčně smutném a věčně mladém vládci mystické říše a ponořit se více do možností, které v sobě svět snů a nočních můr skrývá. Zároveň tak mohl Neil Gaiman abstrahovat od jednotného výtvarného rukopisu a otevřít svůj příběh dlouhé řadě výtvarníků, kteří vtiskli každé povídce vlastní podobu. Fantaskní svět Sandmana se stal pro milovníky komiksu čímsi výjimečným a díl od dílu stále více podléhali okouzlení a nadšení.

Pokusů přenést Sandmana na filmové plátno či televizní obrazovku bylo několik, všichni tvůrci se ovšem dopouštěli základního omylu. Snažili se vytvořit centrální příběh, plynoucí odněkud někam. Takový ovšem Sandman není, a tak na jeho zatím nejlepší podobu se čekalo dlouho. Přišla až v okamžiku, kdy sám autor vstoupil do hry jako jeden ze scenáristů a spolutvůrců celkové podoby seriálu, jehož produkce se chopil americký Netflix. Autoři se konečně odhodlali k tomu, že ponechají roztříštěný svět původního komiksu tak, jak je, a vizualizují ho výtvarným rukopisem jako moderní fantasy s bizarními kulisami, jimiž prochází Pán snů i jeho souputníci.

Věčný smutek Toma Sturridge

Klíčový byl samozřejmě výběr herce pro hlavní roli. Angličan Tom Sturridge má na kontě řadu filmů, podobně stylizovanou roli byste ovšem ve filmografii hledali marně, jeho oborem jsou klasická dramata i rozverné komedie, role převážně civilní. Přesto se mu podařilo oprostit se od veškerých hereckých manýr a předvádění a stvořit Sandmana jako výtvarnou figuru, procházející v masce chladného muže bez mimiky a velkých gest celým seriálem a oživující postavu pouze ve chvílích dialogů a interakce s okolím. Do kulis historických sálů, fantaskních krajin i samotného ohnivého pekla dokonale zapadá a ve stylu komiksového hrdiny mu mnohdy statickými pózami krásně sošně vévodí. Ostatní herci kolem něj rozehrávají situace s lehkostí, manévrováni režií do charakterotvorného štěbetání, či naopak vzletného deklamování.

Netflix, jak známo, nepatří k produkcím, které by plýtvaly penězi, nicméně nutno říct, že výběrem herců nesmírně pomohl i úspornému využívání prostor, dekorací a kulis, protože divákova pozornost se upírá především k tomu, co postavy činí, nikoliv k tomu, zda to činí v několikrát opakované dekoraci. Někteří znalci komiksu se poněkud pohoršují nad tím, že jsou zde značně pomíchaná pohlaví i zažité vizuální představy o mystických postavách, že například Lucifer je žena a Smrt krásná mladá dívka. Tohle ale nemá nic společného s nějakým naplňováním kvót, je to hra s fantazií bez hranic, která jen přispívá vizualizaci silného slova, jehož tesknotu, smutek a obraz temné strany světa neruší ani implantovaný humor, který často v adaptacích fantasy vidíme jako snahu o jakési vylepšení a zvýšení divácké atraktivity. Je paradoxní, jak zde slovo, v komiksu užívané spíše úsporně, díky vizuálu vyniká a umocňují se jeho významy.

Čtenář a divák ve sváru

Jak už to bývá, kdo četl, nachází na seriálovém Sandmanovi mouchy. „Temnější verze komiksu, skoro bych řekl, že až černá,“ soudí např. na ČSFD komentátor A_FISH. Ještě přísnější je recenzent krauset na TV ZONE: „Při čtení Sandmana se vás zmocňuje silný dojem, a ten přetrvává a přetrvává a nutí vás se k přečtenému vracet. V komiksovém Sandmanovi jsou obrazy, které nemůžu dostat z hlavy. Zatímco u seriálu už týden po zhlédnutí musím tápat, natož aby ve mně emoce nadále rezonovaly, připomíná polozapomenutý sen po probuzení, po němž se jeden natahuje planě. Mnoho z tajemnosti i ambivalentnosti je pryč.“

Ti, kdo nečetli, většinou naopak jásají, zvlášť ti, kdo si libují v žánru temné, filozofické fantasy. Co dodat. Poslední díl druhé řady skvěle uzavřel celý gaimanovský opus o snech, naději a smrti. Mohu se jen přidat k těm, kteří seriál zhltli na posezení jako skvělou podívanou, která je mezi současnými seriály nesporně výjimečnou událostí. Přesto si neodpustím přiznat se k tomu, že další dávku podobného snového jitření si dám zase až za dlouhou dobu. Možná proto, že mi můj osobní Sandman posílá dost silných fantasmagorií.

Zdroj: Wikipedia, Netflix, TV ZONE, ČSFD

Vložil: Ela Nováková