Jaké to je mířit pistolí na kolegu, prozradila Simona Prasková

Foto: Se svolením Marka Dobeše

Popisek: Herečka Simona Prasková, navždy Soudkyně Barbara

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Hráli jsme spolu v seriálu Soudkyně Barbara. Simona přísnou mamá soudní síně, já právníka.

Byli jsme před kamerou často obsazováni do rolí manželů. A obsadili jsme se do nich dokonce i sami, ve skeči z doby Corony nazvané Shyby. Mimoto patří mezi gardu poctivě vychovaných hereček. Díky vlastní píli se již protáhla odmala mnoha hereckými dveřmi, neodradila ji k návratu k herectví ani pauza kvůli podnikání s anglickým manželem. Herecky vyrostla v brněnském Divadle na Provázku, vystudovala na JAMU a prošla řadou divadelních angažmá. V Praze to bylo Hudební divadlo Karlín, hostování v Národním Divadle u režiséra J. A. Pitínského, Divadlo MA v Divadle v Celetné, Divadlo Troníček, Divadlo Bez Hranic, Divadlo na Maninách, Divadlo na Prádle aj.

Věnuje se od mládí hlasovým pracem a ve středním věku se jí rozjela i kariéra televizní a filmová. A hlas propůjčila také postavě rozhlasové reportérky v TV minisérii Ďáblova sbírka, kterou můžete zhlédnout na Stream.cz. Kromě herectví Simona uvedla na scénu, jako producentka, můj divadelní debut Sni dál, kde ztvárnila hlavní roli herečky Glorie. Hra se zaměřuje na ženství, stárnutí, kariérní oběti, a především otázku, jak důležitou roli hraje v životě moderní ženy rodina.

Tvá kariéra je pestrá - film, divadlo, seriály, dabing i namlouvání komentářů k dokumentům. Co baví nejvíc?

Právě ta pestrost. Každé médium má svá specifika. Herectví je vlastně způsob, jak chápat lidi.

Jaké role tě nejvíc oslovují?

Role silných, životem zkoušených žen, které mají hluboký emocionání podtext a často procházejí vnitřní proměnou. Jsou to postavy, které mají co sdělit, nejsou černobílé a jsou autentické. Miluji role, které mají vývoj. Postavy, které se během děje mění, zrají anebo se s něčím vyrovnávají. Ty, které mají vrstevnatou psychologii a nejsou jen hezkou fasádou. Ráda pracuju taktéž s humorem, viz naše postava Glorie ve Sni dál. Nebráním se ani rolím žen v krajních životních situacích. Například Jana Arazimová ve filmu režisérky a scenáristky Olgy Dabrowské Cena za štěstí, která je sice mrcha, ale na konci udělá i dobrou věc.

Zviditelnila tě pro média role Barbary Němcové v televizním pořadu Soudkyně Barbara. Co pro tebe znamenala?

Sám si jistě pamatuješ, jak jsme společně dělali casting a další den jsme už frčeli autobusovým svozem na Slovensko do Bratislavy na Kolibu, kde se pořad točil. Tato role, byť v televizním žánru, mě přes noc proslavila a otevřela cestu k médiím. Měla jsem však obavy, že když v tom budu pokračovat dál, dostanu se do škatulky a uzavře mi to cestu k dalším rolím. Měla jsem doma dlouhodobě nemocného tátu a malou dcerku Natalku, která mě potřebovala víc. A tak jsem po prvotních dílech odešla. S figurou Soudkyně Barbary mě ale spojují doteď, i když ostravská kolegyně natočila nesčíslně víc dílů.

Kde tě můžeme vidět teď?

Nedávno jsem měla v Divadle na Prádle premiéru hudební komedie Nevěř tomu s autorskými originálními písničkami Johnyho Wolfa v režii úžasného slovenského režiséra Mariána Škorvagy. Je zde moc fajn parta lidí, hraju manželku Vladimíra Hrona, takovou komickou ženu vamp, Světlanu. Partneřím i s herečkou a zpěvačkou Janou Fabiánovou a mladou muzikálovou herečkou Nikolou Ďuricovou. Od nové sezony měníme prostor v Praze za větší a též se rýsují zájezdy. Na přelomu minulého a předminulého roku jsem hrála zajímavou roli slečny Umneyové ve slavné hudební komedii Strašidlo Cantervillské v Divadle Bez Hranic v režii principála divadla, Petra Míky.

Co film a TV?

Kromě mrchy Jany Arazimové, přezdívané Jane, ve filmu Cena za štěstí, o kterém jsem se již zmiňovala tu byla například Zemánková, vedoucí kempu v seriálu Einstein II. – Případy nesnesitelného génia pro TV Prima. Opět tajemná komická sexbomba v jistém věku, která má na starosti pár kriminálních přestupků a do toho balí Vojtu Kotka, coby hlavního představitele.

Taky dělám hodně rolí pro zahraniční produkce, například Noční tramvaj v režii anglického režiséra Jasona Wenna, hlavní roli Evy, která je ve vleklé krizi se svým manželem, opět ty, Máro, jak jen to děláš, že mi tě dávají všude za manžílka? Jednoho pozdního rána ti dávám kvinde v tramvaji po úmorném večírku. Vzpomínám, jak jsem v roli ležela v zimě na tramvajové zastávce a mrzla, uf, děsná vzpomínka, nebo jak jsem tě coby svého otráveného manžela v noci fackovala na zastávce, to už bylo zábavnější.

V tvé vlastní režii vzpomínám i na namluvení role redaktorky v televizní minisérii Ďáblova sbírka. Tam jsem měla jako protihráče zkušeného režiséra Antonína Kopřivu (Zámek Nekonečno, Až do konce). Spolupracuji stále a pravidelně se studenty FAMU a FAMO nebo pražské zahraniční Filmovky. Nedávno to byla role vysloužilé baletky, asi díky mé fyziognomii a naturelu. V létě jsem točila roli ošetřovatelky v domově důchodců jednoho z hlavních představitelů v podání Mariana Rodena v celovečerním filmu Filman, mladého režiséra Zdeňka Kováře, který snad bude mít letos premiéru v kinech.

Současnost?

Letos jsem měla zvláštní filmovou premiéru, poprvé v životě jsem si zahrála v hollywoodském projektu Ride or Die, seriálu, který se točil částečně i v Praze. Bylo pro mě velkou ctí potkat se před kamerou s držitelkou Oscara Octavií Spencer. Jaké bylo moje překvapení, když mi po skončení natáčení srdečně nabídla českou čokoládovou Fidorku. Co se cateringu týče, byl výborný, měli hodně druhů káv, všechny jsem je vyzkoušela a nakonec zakončila ledovým latte. Jen komplikace byla, aspoň pro mě, plastové kelímky od kafe byly na QR kód, jak při objednání kávy, tak i při vrácení, takže mi to při mé spotřebě kávy zabralo poměrně hodně času. (smích)

S Markem Dobešem jako manželé v krátkometrážním dramatu Jasona Wena Night Tram; foto Vinay Potdar

Výhled do budoucna?

Kromě herectví jak na divadle, tak i před kamerou mám ambici zkusit si filmovou produkci, respektive natočit vlastní film. Námět už mám, prozradím, že se jedná o psychothriller, což je neobvyklý žánr v české filmové tvorbě. To je ale ještě v plenkách. A tak nezbývá než doufat a udělat pro to maximum.

Jak odpočíváš?

Jednoznačně fyzickým pohybem. Fitness, jóga, běh a dlouhé procházky v přírodě. Bez toho si život nedovedu představit. Je to hrozně důležité pro vaše fyzično a psychiku. Snažím se tím podporovat nejen sama sebe, ale především ženy, které si často díky věku a postupu času přestávají věřit, Vše je totiž v hlavě. Důležité je především zdraví, a to nejen fyzické, ale i psychické.

Jaké jsou tvé oblíbené historky z natáčení?

Každá profese a zvlášť ta umělecká je svázaná s různými historkami. Vzpomínám na jednu z mých počátků divadelní kariéry, kdy jsem po první sezóně v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích dostala příležitost hrát v Krajském divadle Kolín, a to titulní roli v Ifigenie v Sofoklově stejnojmenné hře, v režii režisérky Marie Lorencové. Dnes jí už mávám k bráně nebeské. Celé představení bylo úžasné, jezdili jsme s ním na zájezdy, a dokonce jsme získali na přehlídce středočeských divadel 1. místo za nejlepší inscenaci a taktéž herecká ocenění za hlavní role.

Na jeden zájezd si dobře pamatuju. Bylo to zvláštní, protože několik světel, když Ifigenie kráčí na smrt, bylo situováno zpod jeviště. Bylo tam takové malé okénko a při zkoušce jsme byli upozorněni, abychom se mu vyhnuli. Za mnou kráčel ještě ženský sbor. To bych nebyla já, aby se nepřihodilo, co zřejmě mělo. Kráčím zezadu jeviště na forbínu a uprostřed té chůze, v této vypjaté situaci cítím, že se propadám do nějaké hlubiny. Ano, správně, jak asi uhodnete, bylo to ono okénko a já se zvolna propadala do hlubin jeviště. Přistála jsem jednou nohou na pleši osvětlovače, druhá noha visela ve vzduchu a mně byla vidět na jevišti jen hlava. Tedy na diváka to působilo jako předčasná smrt, která měla přijít až vzápětí.

Krve by se ve mně nedořezal. Nicméně technik projevil nejen chladnokrevnost a rozvahu, ale dokonce i sílu. Uchopil mě zespoda za obě nohy a rukama mě vystrkoval nahoru na jeviště, takže jsem působila jako socha svobody. Dámský sbor za mnou se zmítal smíchem a já měla co dělat, abych se nerozbrečela a nesmála zároveň. Jakmile jsem se ocitla nahoře na jevišti, dramaticky jsem se odmlčela a začala hrát dál. Taktéž sbor po dramatické pauze začal procítěně zpívat. Když obecenstvo pochopilo, co se odehrálo na scéně, sálem se roznesl obrovský potlesk. Byli jsme zachráněni. Na tuhle historku si pamatuju dodnes.

Nemálo jsme jich zažili spolu…

Jistě si, Marku, pamatuješ na svůj legendární videoklip pro hudební skupinu Rage, který byl situován do baru, plného eur, a já se v nich kromě jiného válela. Jak jsem se po nějaké době dozvěděla, kameraman Diviš Marek (točili jsme spolu celovečerák Cenu za štěstí Olgy Dabrowské) mě tehdy nabídl režisérovi Bohdanu Slámovi do zrovna připravovaného filmu, na roli usedlé akurátní úřednice. Jelikož na mě neměl přímý kontakt, koukali na moje fotky na internetu a jako první na něj vyskočila moje fotka, kde se válím zmalovaná, s rozmazanou rtěnkou, s více než silným make-upem, dlouhými nalepovacími řasami a ve svůdných šatech… Dovedeš si domyslet, jak to dopadlo. Další výběr se už nekonal. Jak mě tohle zpočátku nesmírně mrzelo, protože byl odjakživa můj sen potkat se na place s režisérem Bohdanem Slámou, postupem času jsem se tomu už zasmála. Roli jsem u něj doposud nedostala.

Pojďme ještě jednu hodit do placu, ať končíme optimističtěji.

Už hodně dávná historka z natáčení, krátký film pro FAMO Písek, tehdejšího studenta, dnes už filmového režiséra Matěje Pichlera Pomodlím Tě aneb V noci lilo, kde jsem hrála hlavní roli lehké děvy, která v noci vyrážela za prací do světa. Od mládí ji pronásledovaly běsy, nechtěně způsobené její dětskou láskou. Onen muž se jí snaží po celý život přiblížit, ona z něj má ale fobii. Jedné noci, když ji spatří na ulici, jí vypadne kapesník z kabelky, on jí ho chce v dobré víře podat a místo toho dostane kulkou z pistole do hlavy.

Já osobně opravdu nerada střílím na kolegy a ještě hůř to nesu obráceně. V den, kdy se točilo, mi ráno volá přítelkyně, dnes už manželka mého kolegy, který hrál onoho chlapce, a povídá:

„Simčo, prosím Tě, zkontroluj tu pistoli a vyzkoušej to nejdřív na sobě.“ No nebylo mi dobře, když jsem mířila na svého kamaráda kolegu a v uších mi pořád zněla slova jeho milé. Nakonec vše dobře dopadlo, kolega dál vesele hraje a užívá života.

Tak to jsme tedy, Simčo, zrovna dvakrát vesele neskončili. Mohl bych to celé trumfnout historkou z naší společné reklamy na aplikaci vyhledávající WC, kde jsem tě režijně učil se počůrávat, nebo tím, jak jsi mě zfackovala v hereckém ajfru, když jsem ti hrál nevěrného manžela, ale to i necháme na příště.

Příště: Karel Smyczek

 

Vložil: Marek Dobeš