Špetka nostalgie, trocha úcty, kus filmové klasiky. A čtvrtodenní krize

Foto: Se svolením KVIFF

Popisek: Střihač Jiří Brožek ve Varech

FESTIVALOVÁ REFLEXE VIKTORA HORÁKA: Karlovy Vary se pomalu sunou ke svému velkému finále, a zatímco fronty na filmové hity houstnou a schody v Thermalu se opotřebovávají víc než duše v diskusních sálech, středa a čtvrtek přinesly něco jako zklidnění. Trochu nostalgie, trochu úcty – a taky kus česko-slovenské klasiky, kterou by bylo hřích pustit z hlavy.

Kromě toho došlo i ke klasické krizi. Ta většinou nastává právě ve čtvrtý festivalový den. Šedá obloha, letmo prší a člověka má už třetí, čtvrtou kocovinu za sebou. Hotelová postel, cizí osuška a jednorázové mýdlo. Snídaně v Bille, oběd někdy kolem čtvrté v McDonalds a vařená kukuřice jako půlnoční večeře na betonovém nábřeží u říčky Teplá. Je to prostě punk. Co dodat? Krize přišla… 

Staré filmové kousky

Ale dost brblání. V tomto textu bych se chtěl věnovat naopak něčemu hezkému. Staré filmové kousky. Klasika. A digitálně zrestaurované filmové hity, které lidi milují. To umí i Karlovy Vary. Barry Lyndon, Přelet nad kukaččím hnízdem, Ecce homo Homolka, nebo Smrt krásných srnců. 

Budík v osm. Vstávačka v devět. A už od desáté se zavřou dveře do Velkého sálu a začíná projekce Barryho Lyndona. Ještě že jsem to měl do Thermalu pouze pár desítek metrů z postele. Přesto ale tříhodinovou historickou fresku Stanleyho Kubricka jeden z mých kamarádů prakticky celou prospal, včetně přestávky. Zároveň ale musím říct, že na MFF KV se to dá pochopit. Spánek si vás najde všude. 

Příhodný film pro tuto dobu

Barry Lyndon je jakousi parafrází Talentovaného pana Ripleyho (1999) podle knihy Patricie Highsmithové. Muž, který je ve správný čas na správném místě a nebojí se jít přes mrtvoly. Nezná slitování, omluvu ani porážku. Jde do všeho po hlavě, tvrdě a bez rozmyslu. Jak příhodný film pro tuto dobu i společnost. To ale není všechno. Za pozornost také stojí Smrt krásných srnců.

Ve čtvrtek jsem si odskočil do městského divadla – a dobře jsem udělal. Smrt krásných srnců tu totiž osobně uvedl sám střihač Jiří Brožek. Tenhle chlapík, který filmům dává rytmus i emoce (a často je i zachraňuje), letos dostává ve Varech cenu prezidenta festivalu. A konečně, řekněme si to na rovinu – střihači jsou v téhle branži něco jako bubeníci v rockové kapele. Bez nich by to nebyla žádná jízda.

Střihač je jako bubeník v rockové kapele

Cena prezidenta MFF KV tento rok poprvé putuje do rukou filmového střihače. „Střihač je trochu psycholog. Nebo spíš psychiatr,“ rýpnul si Marek Eben, který večer uváděl, a měl pravdu. Když režisér přinese hromadu neučesaných záběrů a očekává zázrak, střihač musí věřit, že v tom nepořádku je ukrytý film. Nutno dodat, že Jiří Brožek spolupracoval s filmovými legendami jako byl Jiří Menzel, Věra Chytilová, Karel Smyczek, Karel Kachyňa a mnoha dalšími. Ostatně on sám nenáviděl, když se o něm mluvilo nebo psalo jako o legendě, přestože se jí stal.

Brožek na plátně oživil nejen rodinu pana Lustiga, ale i éru, kdy se český film točil srdcem. A mimochodem – jeho úplně první práce? Konečně si rozumíme. Ano, Papoušek. Ano, Homolkovi. A ano, i ti se ve Varech letos zjevili.

V sobotu totiž došlo na Ecce Homo Homolka – v digitálně zrestaurované verzi a za účasti Papouškovy rodiny i dvojčat Formanových. Petr a Matěj Formanovi se ujali mikrofonu a s lehkým úsměvem řekli, že vrchol jejich herecké kariéry nastal v šesti letech. A vlastně proč ne. Kdyby si každý mohl říct, že hrál v Homolkách, možná by do divadla ani nemusel.

Vložil: Viktor Horák