Vary vzpomínají na Barťáka, i v posmutnělé znělce

Foto: Se svolením KVIFF (stejně jako foto v článku)

Popisek: Jiří Bartoška je na MFF všudypřítomný

FESTIVALOVÁ REFLEXE VIKTORA HORÁKA: Karlovarský festival není pouze o filmech, ale také o samotném životě na festivalu. Ten je plný náhodných setkání, letmých objetí i nových přátelství.

Není hodina, co by člověk na trase od Thermalu ke Grandhotelu Pupp nepotkal někoho známého. Kamarádi, staří známí, pracovní kolegové i známí od vidění. Tváře, které potkáváte takřka každý den ve svém životě. Ale i lidé, které vidíte jednou za pár let, nebo vždy jednou za rok právě na festivalu. Je to zkrátka subkultura, která žije a funguje sama v sobě. 

Prezident schází

Mezi ty první věty patří: „Co děláš? Kde bydlíš? Jak se máš? Jste pořád spolu? To je let, co jsme se neviděli…” Během nejrůznějších smalltalků a zdvořilostních frází, které se točí především kolem filmů a dnů na festivalu, dojde i na Jiřího Bartošku. „Kdy jste přijeli? A kdy odjíždíte? Kolik filmů jste viděli a co bylo nejlepší? Jdete do efka? Jaká byla včerejší kocovina? Bla, bla, bla…” Tyto fráze se postupem 59 let staly základem prvních otázek a odpovědí, když potkáte někoho známého. Je to kýč, ale funkční. Však čím jiným byste měli otevřít debatu, abyste se poté dostali k tomu, co vás opravdu zajímá? Nemůžete jít hned na panáka Becherovky bez toho, aniž byste si srovnali těch pár informací, co po roce chybí. 

A nyní se k těmto frázím přidalo: „Škoda toho Barťáka. Už to není ono. Něco tomu chybí.” Evergreen letošního ročníku. Není se čemu divit. Jiří Bartoška byl už od roku 1994 vedle „doktorky” Evy Zaoralové jednou z hlavních, ikonických tváří festivalu v Karlových Varech. A proč? No protože bez Jiřího Bartošky, jeho elánu, šarmu, výdrže i ostrých loktů by se rozhodně nepodařilo dostat karlovarský festival tam, kde se nachází dnes. 

Otisk Jiřího Bartošky

Vzpomínání na prezidenta se line napříč západočeským městečkem. Nezůstává to pouze u slov na kolonádě nebo u kávy v Puppu. Jeho osoba se otiskla přímo do ulic lázeňského městečka. To je nejvíce patrné na trase od hotelu Thermal přes lázeňskou kolonádu a Městské divadlo až po Grandhotel Pupp. Cesta dlouhá něco málo přes dva kilometry je lemována černobílými velkoformáty s Jiřím Bartoškou. Někde je sám, někde s manželkou Andreou, synem Jankem nebo hvězdnými hosty jako je Geoffrey Rush, Uma Thurman nebo Jude Law. 

Jedno je ale spojuje, což je atmosféra filmového festivalu. Zadní vchod do Thermalu, kuchyně a dvorek v Puppu, hotelové pokoje, jídelny a koupelny nebo červený koberec před Velkým sálem. Je skoro zbytečné dodávat, že za objektivy byli oficiální fotografové festivalu, kteří dění v okolí říčky Teplá zachycují už od 90. let. Tono Stano, Benedikt Renč, Michal Čížek, Tomáš Novák, Tomáš Fiala... I mnoha dalším se podařilo ztvárnit festivalovou auru přesně tak, jak by si i Barťák přál. 

Pamětní místa

Festival ale nezůstal pouze u fotografií. V centru města je i několik vzpomínkových míst. Například před hotelem Thermal je na betonovém nábřeží skromný pomník v podobě květin, svíček a fotografií. Není ostatně náhodou, že občané Karlových Varů i podporovatelé herce se dožadují toho, aby prostranství mezi Thermalem a řekou Teplá bylo pojmenované po hereckém bardovi - Nábřeží Jiřího Bartošky. No uznejte sami - neznělo by to skvěle?

Stejně tomu bylo i v rámci letošní oficiální znělky festivalu. Jejím hlavním protagonistou není nikdo jiný než Jiří Bartoška a Cenou prezidenta MFF KV oceněný Bolek Polívka. Ten byl ostatně Barťákovým spolužákem a dobrým kamarádem, který ho navedl ke studiu herectví na JAMU. Bartoška by se vlastně bez Polívky možná ani hercem nestal. To se málo ví, jelikož oba byli spolu na povinné vojenské službě v Brně. A právě král Valachů mu navrhl, jestli by místo kunsthistorie nezkusil herecký obor v moravské metropoli. 

Smutná znělka

To je ona symbolika v pozadí znělky v režii Ivana Zachariáše. Polívka sedí v devadesátkové, zapadlé putyce. Pije žitnou a mluví s popelníkem, kde doutná zbytek dohořívající cigarety. Ta ale nemá svého kuřáka. Ten odešel. Navždy. A proto i Polívka musí oba panáky vypít sám a zasmát se nad svým posmutnělým, ironickým i srdceryvným vyprávěním. Co k tomu dodat? Cigareta dohořívá a panák nemá svého konzumenta. Myslím si, že by to i sám mistr ocenil. Minimálně by se u toho hořce pousmál a utrousil poznámku, že je škoda obojího. 

A podobně tomu je i u těch smalltalků. Proč omílat ty prázdné, stejné a omílané fráze, když člověk může rovnou přejít k tomu důležitému?

Vložil: Viktor Horák