Legenda Alice Cooper: Každý může znít dobře ve studiu

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: Poprvé jsem Alice Coopera potkal v Brně 2. října 2002.

Tehdy jsem se jako novinář zúčastnil tiskové konference před koncertem v rámci jeho Descent into Dragontown Tour. Pak už vždy jen jako divák. V Praze 14. června 2019 v Praze na velmi slabě rekvizitami zásobené show, kde byl předskokanem King Diamond a na parádním koncertě, který se konal 17. 6. 2024 v pardubické Enteria arena. Pravidelně se mi však připomíná díky info zpravodaji.

Nastavil jsem si ho jen u dvou kapel, u něj a Motörhead. Přestože bychom asi pohledali větší protiklady. Zapřisáhlý svobodný mládenec Lemmy a s jednou ženou roky žijící Alice. Těžký tabakista, v jehož krvi permanentně koloval Jack Daniel's s colou, načež byl s jednou lahví pohřben, a proti němu abstinent, nekuřák, hráč golfu. Není divu, že ten s datem narození 1945 už mezi námi není, zatímco ten z roku 1948 stále ještě křižuje pódia. A edukuje nás, obyčejné smrtelníky.

Viz zpráva nazvaná Alice Cooper a jeho Nealkoholický Koktejl: Sex, Drugs, Rock & Dry, kde se píše, že zima bývá často obdobím, kdy se lidé snaží dodržovat různé novoroční sliby, jako je „suchý leden“, kdy se zdržují alkoholu. Avšak aby bylo toto období o něco zábavnější, rocková legenda Alice Cooper vymyslela něco speciálního, co posune vaše chuťové zážitky na novou úroveň, a to v podobě jeho nejnovějšího nealkoholického koktejlu, nazvaného Sex, Drugs, Rock & Dry Cocktail.

Ikona rockového světa v tomto projektu spojila síly s renomovanou značkou WhistlePig, známou svou kvalitní žitnou whiskey. Nicméně tento koktejl slibuje, že přinese zcela nový zážitek bez alkoholu, avšak s bohatou chutí. Hlavním lákadlem je 100% žitná ne-whiskey, která dodává nápoji jedinečný charakter. Kromě toho jsou v receptu zahrnuty také sudově zralý javorový sirup a kombinace tří přírodních ingrediencí, které společně vytvářejí osvěžující a intenzivní chuťový profil.

Unikátní Balíček „Go Pig Go“ Alice Cooper při této příležitosti uvolňuje také speciální balíček „Go Pig Go“, který obsahuje nejen burácení chutí tohoto koktejlu, ale také limitovanou edici vinylu jeho EP 'Breadcrumbs'. Tento vinyl byl infuzován ne-whiskey žitnou tekutinou, což sice neznamená, že ho můžete pít, ale dodává mu to zajímavý a výjimečný prvek. Tímto balíčkem Alice zdůrazňuje, že rocková hudba a punková kultura mohou existovat i v nealkoholické formě, čímž ukazuje, že se dá bavit a užívat si života i bez alkoholu.

Punk Bez Alkoholu - tento projekt je nejen o nápoji a hudbě, ale také o poselství. Alice Cooper se snaží ukázat, že být punk není nutně spojené s alkoholem. Rock'n'roll a adrenalinová hudba mohou být součástí vašeho života i bez opilství. Tímto způsobem oslovuje široké spektrum fanoušků, i těch, kteří se rozhodli žít zdravěji, nebo kteří chtějí zkusit něco nového. A pokud byste náhodou zmeškali Aliceho balíček, nebojte se. WhistlePigův Sex, Drugs, Rock & Dry Cocktail bude k dispozici, dokud zásoby vystačí.

Alice Cooper opět dokazuje, že nejenže umí šokovat a bavit svou hudbou, ale také novými inovativními projekty, které spojují umění, gastronomii a zážitky bez alkoholu. Tak tedy zvedněte sklenici a užijte si rockovou jízdu bez opití se! P.S. Nezapomeňte, že vinyl pít rozhodně nemá smysl – to zkrátka nefunguje!

Čímž se dostáváme k podstatě sdělení o odlišnosti obou mých oblíbenců. Zatímco Lemmy přísahal na jediné božstvo, rock'n'roll, Alice je znovuzrozený křesťan (born-again Christian), a tak baptizuje. Nic proti, pokud tak činí skvělými peckami, strhující pódiovou show a důrazem na uměřenost našich chutí. Což však v jeho případě neplatí pro vášeň, kterou s Lemmym jednoznačně sdílel – v té upřímné, chlapecky škodolibé radosti z toho, když se jich publikum trochu děsí.

 

Alice Cooper v pardubické Enteria areně 17. 6. 2024; foto Marek Dobeš

Máte rád horory, na pódiu části těch známějších z nich inscenujete, v několika jste hrál, Vládce temnot nebo otce Freddyho Kruegera v Noční můra v Elm Street 6: Freddyho smrt…

S horory se to má tak, že jsou to obvykle taky dobré komedie. Dobrý horor je podle mne i dobrá komedie. Pokud mluvíme o postavě Freddyho Kruegera, je to fascinující figura. Splňuje to, co by měl opravdu dobrý horor umět, diváka rozesmát a zároveň vyděsit. Naše představení jsou jakousi pouťovou horskou dráhou emocí. Měli byste se modlit za přežití, a pak se tomu zasmát. Často se nám to s naší pódiovou show povedlo. Namočíme vás do toho, protáhneme vás sem tam, ale vždycky se bezpečně vrátíte a vždycky to s sebou nese i pořádnou porci srandy.

Takže naše show obsahuje hodně černého humoru. Chci, aby v něm lidé tu komedii viděli. Kombinace temné komedie a hororu je pro mě klíčová. Prostě dobrá komedie, nebo dobrý horor, je něčím jako vzít publikum na horskou dráhu, musí to být zábava hned od začátku. Příkladem skvělého hororového filmu je pro mě Evil Dead (česky uváděno jako Lesní duch), který je tak přehnaně násilný, že se stává legračním. Je to přehnané, směšně násilné, je to tak potrhle násilné, že se to vlastně stává vtipným.

Vezmete nás ve vaší dnešní show také na schůzku s gilotinou?

Ano, bude to něco velmi extra, velmi nebezpečný výlet, čepel je ostrá jako břitva a váží 18 kilogramů. Pokud to s ní nezvládnete načas a dokonale, tak se o to ani nepokoušejte. A určitě to nezkoušejte doma.

Škrtič bude opět hroznýš královský?

Máme jich několik, jde pravděpodobně o nejlépe chráněná zvířata v naší show, zachází se s nimi jako se skutečnou královskou rodinou. Nekrmili jsme je trávou. Říkáme, že na pódiích nikdy nebylo žádné jiné zvíře zavřené kromě kapely.

Vystoupil jste v dokumentárním filmu Dario Argento: An Eye for Horror, který se věnuje kariéře tohoto italského mistra hororu. Jaké jeho horory byste doporučil?

Kterýkoli z filmů Daria Argenta je velmi dobrý. Myslím, že Suspiria byl obzvlášť dobrý film.

V roce 2002 jste vydali živák Brutally Live, proč v londýnském Hammersmith Apollo?

Říkali jsme si, že je důležité ukázat publiku, jak zníme živě na pódiu. Dneska může znít dobře ve studiu každý. Živé vystoupení je o emocích, atmosféře, a přece je to víc návrat k něčemu známému. Co se týče nahrávání nového živého alba, chtěli jsme zvolit menší prostor, třeba klub pro tři nebo čtyři sta lidí. Zvuk v takovém prostoru je intenzivní a nemůže se rozptýlit. Dalo nám to skvělý pocit blízkosti k publiku.

Myslím, že spousta lidí by očekávala, že uslyší živák Alice Coopera z velkého stadionu, třeba ve Wembley nebo někde podobně, ale v klubech zvuk musí zůstat v jedné místnosti, jako kdybyste kapelu umístili sem, v této místnosti, bylo by to hodně intenzivní, protože zvuk tu nemůže směřovat nikam jinam než přímo na vás. Jsem přesvědčen, že to je to, co jsme na té nahrávce zachytili, ten opravdu silný rock'n'roll, syrový rock and roll.

Jak se vám podařilo v průběhu let nepodlehnout hudebním trendům přes tu míru, kde byste ztratili sami sebe? Třeba KISS se to deskou Carnival of Souls: The Final Sessions nepovedlo a také mnoho dalším v době grungeové horečky…

Hudební styly přicházejí ve vlnách. Zvuk naší kapely byl vždycky rock'n'rollový. Nechápu, proč bychom se měli zařazovat do škatulek jako grunge nebo alternativní rock. Rock pro nás zůstává rockem. Je jedno jestli ho zrovna hraješ ve flanelové košili. Pokud jde o naše největší pády, poté co jsme dosáhli první nahrávky na první příčce, byli jsme na vrcholu, a pak jsme zažili několik slabých období. Mnohé z alb z pozdních sedmdesátých let si už téměř nepamatuji kvůli svému tehdejšímu životnímu stylu.

Chápu myšlenku stylu grunge, je to vlastně pořád rock'n'roll. Jen jinak technicky uchopený. Přišli s tím v pravý čas. Soundgarden, Pearl Jam, byl to určitě jejich přirozený způsob hraní, pocházeli ze Seattlu, celý ten zvuk definoval to, jak uvažovala nová mládež. Každopádně, když někdo považuje grunge za tak cool, proč ne, ale u nás tě vždycky čeká show. Alice bude vždycky hardrocková kapela. Dokonce si ani nemyslím, že bychom někdy byli heavy metalová kapela, nebo alternativní kapela. V rock'n'rollu je to všechno obsaženo.

Co považujete za vrchol své dosavadní hudební kariéry?

Těžko říci. Byla deska Billion Dollar Babies ten správný vrchol? Byla School’s Out ten správný čas? Kdykoli děláte další album, zjišťujete, jestli nejde o váš vrchol, ten nový hard rockový vrchol, nikdy nevíte. Kdo ví, co je to ten správný čas. Nevím, proč byl hit Trash. Trefili jsme se ve správný čas. Je to jízda na horské dráze. Vždy se u vašeho dalšího alba snažte, aby to byla pecka.

Třeba koncem sedmdesátých jsem hodně pil. Moc si nepamatuji, že bych se tehdy ohlížel na hudební trendy a módu. Desky Special Forces nebo Dada, to pro mě bylo jako období temna. I když ta alba poslouchám a líbí se mi, faktem je, že nepiji už patnáct let, jsem v pohodě a jsem s nimi spokojen. Když máte pocit, že je to ten správný čas, pak je to ten správný čas.

Celá má rock'n'roll kariéra, když uděláte nějakých pětadvacet třicet alb, musíte očekávat, že se na ní budete pohybovat i s vzestupy a pády. Nejhorší bod byla ta čtyři alba, která jsem nahrál a na která si nepamatuji, že bych je vůbec nahrál, ta dvě zmiňovaná ani Flush the Fashion a také Zipper Catches Skin. Frankovi by se album Dada určitě líbilo hodně. Celé bylo dost divné. Bylo alternativní, ani pořádně nevím, co to je. Nemůžu to zařadit. V té době se prostě můj mozek nacházel na zvláštním místě.  Je zajímavé na poslech, ale je hodně zvláštní. U těch čtyř desek si prostě nepamatuji, že bych je nahrával, psal nebo s nimi koncertoval.

Jste považován za otce shock rocku, lze ještě diváka vaší show něčím překvapit?

V sedmdesátých letech bylo snazší diváky šokovat. Dneska jdou lidé na koncerty kvůli hudbě a show je takovým příjemným bonusem. V našich začátcích jsme nejspíš hodně lidí opravdu vyděsili a šokovali publikum. Teď už jde čistě o zábavu. Přijdete na naši hudbu a užijete si při tom show, což je taková třešnička na dortu. Podstatou této show je vysoká míra energie. Čistý, energií nabitý rock'n'roll. Tehdy to byl Frank Zappa, byl jeden z mých nejlepších přátel a jediný, kdo jakmile zjistil, že nás všechny nahrávací společnosti nenávidí, okamžitě nás chtěl zastupovat.

Tematická deska The Last Temptation je ve svém podtextu opravdu silně křesťanská. Odráží se to už v názvu – poslední pokušení.

Myslím, že moje postava, kterou často v písních vytvářím, se vyrovnává s pokušením. Téma pokušení je univerzální a s těmito příběhy se může ztotožnit každý, kdo se potýká se svými vlastními démony. Důležité je mít skvělý příběh a silnou hudbu, které se spojí. V příštím projektu chci mít nejen zajímavý příběh, ale i takový, který se dá dobře zpracovat v muzice. Je důležité, aby se příběh a hudba vzájemně doplňovaly.

Když napíšete text jako Welcome to My Nightmare, tedy celou show o noční můře, je vám jasné, že přímo volají po tom, aby byly přehrány divákům jako show. Víte, že do toho můžete jít naplno. Tehdy jsme jeviště používali jako plátno a na něj jsme namalovali celou desku i následnou pódiovou show jako surrealistický obraz. To před námi nikdy nikdo neudělal. Nikdo nikdy nepoužil jeviště, tak jako my. Rock'n'roll byl teatrální od začátku, ale my jsme ho udělali ještě divadelnějším, takže jsme na něm zvýšili hlasitost, dotvořili ho po vizuální stránce.

Na The Last Temptation se ve velkém stylu vrací chlapec jménem Steven.

Celé to album bylo v podstatě napsáno o něčem, s čím se všichni musíme vypořádat. Jde o pokušení. Častokrát, když se pustím do psaní, tak vyprávím o tom, čemu všichni čelíme. Všichni máme své vlastní noční můry. Každý z nás má svá vlastní pokušení. Chtěl jsem se věnovat tématu, které se týká každého na světě. V tomto případě byl pokušitelem The Showman. A Steven byl, jako vždycky na mnoha mých albech, takovou univerzální obětí.

Vždycky byl takovým mým malým já. Je to ten vnitřní chlapeček ve mně, který se neustále musí vypořádávat s velkým světem. A tak se Steven na mých albech objevuje pořád, protože je takovou mou malou nejistotou, úzkostným stavem. A samozřejmě proti němu stojí The Showman, ten, co vypadá, jako by měl mou tvář. Reprezentuje takový ten velký, zlý svět tam venku, co se snaží dítě svádět. Ke všemu možnému. Ale chlapec na konci zvítězí.

Takže vyprávíte archetypálně strukturovaný příběh.

Já nedokážu pracovat, dokud nemám pohromadě skvělý příběh. Teď mám doma napsaných nějakých patnáct až dvacet povídek. Pročtu si je a zkouším najít takovou, která se k dané hudbě opravdu hodí. Další projekt po současné desce už mám celý napsaný. Jako děj, doplňující hudbu. Nevím, jestli z toho bude další album, nebo až nějaké budoucí. Ale vidím to na jiné téma. Příběh to prostě musí prostupovat. Musím se o ten příběh, na který čekám, postarat a musím se ujistit, že se rozvine.

Jak byste charakterizoval váš přístup rock'n'rollu?

Mám rád fyzické aktivity. A jsem velmi soutěživý. Myslím, že rock'n'roll jako takový je velmi soutěživý. Spousta lidí si myslí, že rock'n'roll je jen mír, láska a bratrství mezi všemi. Ale věřte mi, kdybych byl na pódiu s Ozzym, KISS a Aerosmith, naším cílem by bylo smést se navzájem z pódia, čistá soutěživost. A to se mi na rock'n'rollu líbí. Kdykoli slyším, že KISS dělají velkou show, tak mi to v hlavě začne cvakat, a cvaká a cvaká. Kdykoli slyším, že Aerosmith zjistili, že Alice dělá tohle nebo tohle, tak ihned předpokládám, že se navzájem snažíme trumfnout, jeden druhého sežrat. Považuji to za dobré. Myslím, že je to zdravá konkurenční soutěživost. Ale vždy budu hrát podle svého gusta. Je mi jedno, co si kdo myslí. Nejsem ten typ člověka, co by nedělal věci po svém, jak to sám cítí.

Bude další hudební projekt spíš jako Thrash, nebo The Last Temptation? Možná i včetně rozšíření v podobě comics, jako jste to udělali v tom druhém případě, který jste společně vytvořili se slovutným Neilem Gaimanem?

Někdy se tyhle věci, jako comics, stanou až po dokončení alba, jsou součástí propagace. Což miluju, protože to dává fanouškům šanci získat skutečný suvenýr, něco, co si můžou uchovat navždy. Místo natáčení spousty videoklipů jsme se rozhodli vytvořit tematický comics o posledním pokušení. Momentálně se dokonce jedná o jeho zfilmování. Ale dalším mým projektem bude určitě něco, kde bude opět dějová linie. Budou tam hrdinové, padouši, příběh a tak dále. Myslím, že Alice je nejlepší, když vypráví příběhy.

BONUS

ALICE COOPER TOUR 2024, 17. 6. 2024, Pardubice, Enteria arena

Dlouho jsme čekali, až jediný úřadující princ temnot dorazí do Česka. Poslední titán z legendární trojky Ozzy, Lemmy, ano, je to jedině Alice Cooper, kdo ještě stojí pevně na nohou. Oslavil šestasedmdesátiny a není to na něm poznat. Hlasově, fyzicky, charismatem, stále ještě působí minimálně o dvacet let mladší, než ve skutečnosti je. A v Pardubicích odevzdal vše, co se za ty dlouhé roky v showbyznysu naučil. Takřka hodina a půl bez jediného vycpávkového slova, čistá hudebně shock rocková radost v takřka plně vyprodané hale.

Je již skoro devátá, lidé sledují hodinky. Dva ptačí mordoktoři v černém oznamují svými zvonci – začátek se blíží. Divadelní gradace od prvního okamžiku. Menší plachta hlásá novinovými verzálkami velmi sympaticky lokalizovaný vzkaz, že je Alice vyvrhel – BANNED IN THE CZECH REPUBLIC!

M/O „You have been accused of mass mental cruelty How do you plead? Guilty!“

„Jste obviněn z nelidského zacházení se širokou veřejností. Co na svou obhajobu řeknete?“ „Vinen!“

A už je tu předmět obecného opovržení většinové společnosti, kterému my pravověrní budeme po celý koncert fandit, ať už je jeho energie silnější, nebo mu intenzita nátisku občas selže. Alice je náš. Čekali jsme dlouho. Řev davu. Zpěvák v siluetě za plachtou pozvedne šavli a tne. Prochází k nám plakátem s první peckou stylového otvíráku „Lock Me up“.

Za interpretem na čtyřech menších a dvou větších plátnech sviští perfektně prokomponované zadní projekce a dvé odstavných schodišť se k nám natáčí zadní stěnou s tradičními obrázky černě obtažených ikonických očnic. Na jejich podestách se postupně objevují muzikanti a ve finále i sám principál. Následná komunikace mezi nimi se bude po celou dobu koncertu vybíjet v desítkách malých hereckých etud. Zastíní je jen nonverbální komunikace zpěváka s publikem.

„Welcome to the Show“

Šavle zabodnuta do podlahy a expozice dnešního programu, který až na jemnůstky kopíruje choreo, nastavené už při loňském otvíráku v Augustine Amphitheatre 4. října na Floridě, pokračuje jedinou písní z aktuálního alba „Road“. Černý oděv s cylindrem a od poloviny pecky s nezbytnou rutinním švihem protáčenou hůlkou.

„No More Mr. Nice Guy“

Historické hitobití začíná.  Alice se chvíli belhá jako bezbranný stařec, vzápětí čelí davu, tasí mikrofon z bočního holstru a brzy nato pochoduje s hůlkou za hlavou jako rabiát ze slumu. Následuje „I'm Eighteen“ a nezbytný ironický kontrapunkt – archaická berla, kterou nestárnoucí interpret diriguje trojici svých sólových kytaristů včetně nepřehlédnutelné blondýny Nity Strauss a jednoho basáka. Plus „Under My Wheels“ s projekcí bouraček, střídavým sólováním kytaristů a berryovským stepováním Ryana Roxieho.

„Bed of Nails“

Čas posvítit si na publikum. Jde se do vyšších otáček. Svého druhu milostný příběh z heavy metalové doby alba „Trash“ a pádu železné opony. První song, který důvěrně zná nadpoloviční většina sálu, kde převažují padesátníci.

„Billion Dollar Babies“

Do nejvěrnějších headbangers se sypou zelené „bankovky“, vystřelené puškou asistenta. Na řadu přichází opět šavle a useknutí hudby do chvilkového ticha před veršem „trilion dolar“ jen podtrhne promyšlenou dramaturgii večera.

„Snakebite“

Krajta okolo krku. Asi nejslabší číslo večera, kdy plaz i jeho páníček působí poněkud utahaně. Publikum lehce tápe i při „Be My Lover“, vsazené sem pro znalce z hadího alba „Killer“ klasického období, kdy jméno zpěváka nesla celá kapela. Vytrhne nás až patrně poslední hitovka „Lost in America“ gradovaná ještě o…

„Hey Stoopid“

Dokonce i nehnutě sedící posluchač vedle mne zbystří a spokojeně zavýskne. Tuhle věc zná, MTV ji spolehlivě přinesla v roce 1991 i do popřevratového Československa. Dlužno dodat, že právě nejznámější věci mi přijdou jako ty nejméně dynamické. Těžko říci, zda jde o věk frontmana, nebo zvukové dispozice haly. Scénka s otravným paparazzi fotografem, kterého Alice finálně zneškodní zabodnutím stojanem, je v kontextu songu trochu nepochopitelná, a navíc zanikne v mnohočetné mase kytaristů.

Bubeníkovo sólo jako dvanáctá atrakce z třiadvacetipoložkového seznamu a večer vstupuje do druhé fáze. Té hororověji laděné. Schodiště vytočena směrem na nás, Alice na jednom z nich v páře ze suchého ledu „Welcome to My Nightmare“, „Cold Ethyl“, „Go to Hell“, „Poison“, „Feed My Frankenstein“, „Black Widow“ džemovačka a intimní „Ballad of Dwight Fry“ s nezbytnou svěrací kazajkou. Pacient AC klečí, hala empaticky reaguje. V jiných verzích listu zde s podobným účinem nasazují profláklejší „Only Women Bleed.“

„Killer“

Vsuvka, hraná pouze kapelou, předznamená nezbytnou gilotinizaci, a už se rokokově oděná dáma, toho času stále ještě věrná manželova souputnice Sheryl Goddard, mazlí s useknutou hlavou v chytlavé „I Love the Dead“.

„Elected“

Schodiště, umístěné na střed, hostí nového kandidáta na prezidenta. Alice Cooper ve svěrací kazajce rozdává předvolební rozumy, absurdita připomínající, v jak divné době žijeme. Volili bychom ho hned.

„School's Out“

Bílý cylindr, frak i hůl. Vzpomeňte, startovalo se v černé, je jasné, že tady všechno jednou skončí, a to i v tom případě, když se finální pecka prodlouží proložením úryvkem z „Another Brick in the Wall (Part 2)“.

Teprve nyní je příval hudby přerušen pár slovy na závěr. „Alice finaly speak to you.“ Poděkování publiku, představení muzikantů zleva doprava a spoře oděné dcery Calico Cooper, hrající v průběhu akce několik rolí včetně sexy ďáblice, zardoušené vlastním bičem. „And playing the part of Alice Cooper tonight… Me.“ Ansámbl se poroučí. Jako outro zazní úvodní nahrávka z poslední desky „I'm Alice“. Davy se hnou k východu. Kdyby jeden z organizátorů neporušil nařízení odchodu hlavním vchodem a nepustil nás na vzduch bočním, přešlapujeme tam jak zombíci snad ještě teď.

Což mne kratičce vede ještě k samotné organizaci koncertu. Enteria arena se na svých stránkách popisuje jako špičkově vybavená multifunkční hala. Není jí. Ani ne tak z důvodů špatně řešeného zvládání náporu pivomilných návštěvníků, které nestíhala odbavovat, ale spíš díky zázemí. Abyste u ní zaparkovali, musela by logistika promyšleně pracovat s vícepatrovými parkovacími domy. Nebo alespoň aplikací, která napoví, kam vůz umístit. Jinak jste odkázáni na kroužení v rozšiřujících se kruzích přilehlými sídlišti a ztrpčování života místním. Fakt, že u turniketů není nic jako depozit na zakázané předměty, k nimž patří i malé kapesní divadelní dalekohledy, je neomluvitelný. Alespoň, že ten zvuk jakžtakž ušel. V pražské O2 když sedíte v nevhodném sektoru, slyšíte pouhou tříšť tónů.

Přesto prohlašuji, že jakmile opět Alice Cooper a spol. zavítají k nám, vydám se za nimi třeba do pekla.

Poděkování: Karel Balčirák (rockový časopis Spark), Zdeněk Ficker

Příště: Tomáš Hübschman

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Alice Cooper,