Maminku mu zavraždili. Dabingový režisér Tomáš Jančařík

NEZAPOMENUTELNÍ MARKA DOBEŠE: S jeho vytříbenou profesionalitou se s velkou pravděpodobností setkáte, pokud si rádi vychutnáváte dokumenty v České televizi i jinde.

Právě ve studiu na oné pověstné Dabing Street v hlavní budově ČT jsem měl tu čest zkusit si u něj komentovat a následně dabovat. Mohu zodpovědně prohlásit, že šlo pro mne o jednu z největších hereckých výzev. Linie, po níž se pohybuje hlasový komentátor, je totiž velice tenká. Jakékoli zaváhání, nejistota, špatně umístěná hláska, ucho diváka okamžitě pozná, že se mu nedostává dokonalé hlasové práce. A režisér Tomáš Jančařík bdí nad tím, aby k tomu za žádných okolností nedošlo. Ostatně také proto mu na jeho režisérskou židli napsali přezdívku Cholerix. Děkuji mu za některé zásady, kterých se od jeho lekcí budu držet herecky už navždy. Zde jsou některé z nich: Nespěchat, nehrnout, nehučet, raději volit čistší, i když třeba vyšší polohu hlasu, nehoupat, vyslovovat, frázovat, poslední slovo je důležité. Dejme tedy slovo panu režisérovi při jeho typické práci s hercem.

No, takže, kde máš texty?
Já si neuvědomila, že bych si je měla vzít s sebou.

Tak ty ses nepřipravovala, chceš říct?
No, četla jsem si to, samozřejmě, že ano, ale já si netisknu texty.

Počkej, hned to poznáme. Ty sama to poznáš.
A herečka poznala, že se měla lépe připravit, během pouhých několika minut.

Co je základní poučka, kterou doporučíš každému, kdo se rozhodne pro načítání komentáře?

Vždycky doporučuji, aby si lidi začali doma sami číst, třeba na mobilní telefon. A pak si sám řekneš, jestli bys to takhle chtěl poslouchat. Na konzervatoři jsem to řekl studentům a jediná studentka se podle toho zachovala. Vždycky doporučuji, aby si lidi začali doma sami nahlas číst. Třeba dětem pohádky. A jak to říká Renata Honzovičová, asi to má od tatínka, je to otázka ujetých kilometrů.

Aby poslouchali své chyby a odstraňovali je?

Lidé jsou více i méně talentovaní. Já jsem učil na konzervatoři, ale učil jsem tam tvůrčí psaní. A pak jsem zjistil, že ty holky stejně chtějí být herečky. Takže jsem je začal zkoušet na čtení mimo obraz, říkal jsem jim, vezměte si mobil a nahrajte se. A poslouchejte samy sebe kriticky. Uvědomte si, že vy si rozumíte, protože posloucháte sami sebe, ale posluchači vám nemusejí rozumět. Dikce musí být přesná. Takže si to nahrajte, tohle si uvědomte, a hlavně si říkejte, chtěla bych to takhle slyšet z televize? Nebo ježišmarjá, je to ostuda a takhle to nejde. No a zajímavé bylo, že tam byla jedna velmi talentovaná slečna, která, jak se ukázalo, chtěla na rozdíl od ostatních opravdu dělat média, a zrovna ta mne poslechla. Zatímco všichni ostatní chtěli dělat herectví, a tam je nevzali, tak šli na média, tak ta jediná z nich to vzala poctivě a opravdu byla dobrá, kdežto ty ostatní si myslely, že se to urodí samo. A ono se to neurodí samo. Čtení mimo obraz je speciální herecká disciplína!

Takže ta studentka si začala natáčet tréninky hlasu na mobil?

A ta holka, která doopravdy moji radu aplikovala, že si vzala mobil, přečetla si to do mikrofonu a vyslechla, a tak pořád dokola, pak přišla a vystřihla to. Měl jsem ji tady pak asi dvakrát v televizi. Ona se nakonec projevila úplně jinak, začala vydávat časopis na konzervatoři a zaměřila se do oblasti médií. U toho školního časopisu se naučila určitě fantastické věci, protože třeba to zalamování stránky, kam umístit fotografie. Dneska je na to moderní technika, to se všechno dělá na počítači. Já jsem si to užil sám ještě ručně, když jsem pracoval v nakladatelství. A zrovna tahleta dívka přišla a komentář, jak se říká, vystřihla. Zval jsem ji, tak přijď do televize, natočíme to. Potvrdila mi, že se řídila přesně podle mojí rady.  A já, vidíš, a mělo to úspěch. A víš proč? Protože jsi sebekritická. Ale dopadlo to nakonec tak, že se opravdu zaměřila na média. A všechny ty, co chtěly být ve skrytu duše herečkami, asi nakonec skončily s prázdnýma rukama a dělají někde barmanky.

To je vždy ta otázka možnosti snazšího uplatnění se jinde než ve vysněném zaměstnání, na které se musí trpělivě čekat…

Nejen to, ale že ony chtěly být herendy, a přitom neměly tu skromnost jako tahle holka, aby opravdu poslouchaly. Přišel za mnou jeden šestnáctiletý kluk. Jeho otec je divadelní režisér, ale není rodilý Čech, takže to nechal na mně. A ten kluk má nádherný hlas. Takový ten, co po něm ženský jedou, už jenom pro ten hlas. Tak jsem mu říkal, že bych ho jako vyzkoušel. Ale oni bydlí někde u Budějovic, tam někde ještě za Budějovicemi. Tak jsem ho zkoušel přes telefon. Říkám, jo, to je dobrý. Jenomže on, než přišel, tak se během té své domácí přípravy nějak zamiloval do svého hlasu, nebo lépe řečeno, vytvořil si představu, že to říká skvěle. A teď se objevil ve studiu a místo Dobrý den říkal tichounce Dobrý den. A já jsem mu říkal, ne, řekni normálně, Dobrý den. Nevěděl. Tak jsem říkal, hele, civilněji. Dobrý den. No, už to bylo civilnější, ale je to tak slabé, že to nemůžeme vyrovnat, srovnat hladinu tvého hlasu s ostatními. To by z toho strašně čnělo, jaký je to rozdíl oproti ostatním. Ty musíš říct Dobrý den! Dobrý den. Ne, sakra, zařvi! Dobrý den! Dobrý den. Pořád potichu. Dobrý, tak zařveš, nebo nezařveš! Dobrý den!

Já jsem mu to tehdy neřekl, ale zpětně mě to mrzí, že jsem mu dostatečně nevysvětlil, že svým mizerným výkonem ohrožuje nejen svoji hereckou budoucnost, ale vlastně i mě v mojí profesi. Každý mi v tu chvíli mohl v televizi říct: Proč jsi ho tam tahal, to ty máš zodpovědnost za výsledek! No, nakonec jsme to z něho nějak vyrvali, ale za neskutečného řevu a málem brachiálního násilí. Pak jsem to na konzervatoři vyprávěl jako příklad. A kladl jsem jim na srdce: Když ti řekne režisér „Vyskoč!“, tak vyskoč, ano? Protože tady jde o to, jestli s ním komunikuješ. Jestli posloucháš, co ti říká. Opusť svoji představu, jak myslíš, že by to mělo být, a pokus se uskutečnit představu režiséra! Nesnaž se být chytřejší než režisér!

A když se někdo dostane do brutální trémy, máš na to fintu?

Nemám, nemám, nemám.

Necháš ho projít se okolo televize?

Ne, ne, to třeba měl Vápeník, později z něho byl docela dobrý speaker, ale zpočátku měl strašnou trému. Co je však zajímavé, že se tréma může i vrátit. To bylo tak. Léta s námi dělal, a pak se nějak zbláznil. Rozváděl se, měl nějaké těžké trauma. My jsme si říkali, jasně, víme, že by mohl být lepší, ale on to překoná, a pak zase bude všechno v pořádku. Ne, nepřekonal, a pak se někam vytratil. Vrátil se po dvaceti letech a má trému zase zpátky. Naštěstí dnes už jen režíruje…

Ale vraťme se na úplný počátek, když byl vůbec poprvé ve studiu. Měl přečíst asi čtyři řádky. Čtyři řádky! Já už také na mikrofon nemluvím, takže kdoví, jak bych to zvládl, ale myslím, že bych to v nouzi dal. A on se na těch čtyřech řádcích prostě zablokoval. Tak já jsem ty kluky, co tam seděli s ním, poslal ven. A nechal jsem jenom jeho: Tak mluv! Po několika slovech se zasekl. A já říkám: No vidíš, první větu už bychom měli! Tak zkus druhou! A ještě jednou! A pomaličku jsme to nějak zvládli. Takže to je možná ta metoda, jak trému překonat. Jenže kdo má dneska čas, lepit něco větu po větě?

Máš další podobnou zkušenost?

Zkušenost ne, ale spíše žertovnou historku z natáčení. Jirka Zavřel. Skvělý speaker, ale byl, jak se říká, samonasírací. Angličtina je hrozně krátká. Někdy. A nedá se to třeba ani jinak přeložit. Takže například v jednom filmu americký pilot řekl: „Flak is Flak“, což bylo do češtiny korektně přeloženo „protiletadlové dělostřelectvo je protiletadlové dělostřelectvo“. Tedy časově půl sekundy proti čtyřem sekundám! A já jsem mu to tam samozřejmě naschvál nechal. Jirka přišel, řekl první slovo a vytřeštil oči: Co to je? A já úplně medově: Hele, Jirko, umělec, to je od slova umět. Tak ukaž, co umíš!

A jakou máš v tomto zkušenost s režiséry ty jako herec?

Vávra mi v nějaké příležitostné roli říkal, pane Jančařík, v té větě musíte teda říct: Jen ho! Já jsem zaprvé té větě vůbec nerozuměl. Myslel jsem, že mám říct něco jako „Jen ho vodkrágluj!“ Ale pan režisér řekl: Ne, ne, ona je to taková středověká čeština, nic tam nedodávejte! Tak jsem to odkrákal a on zase: Ne, ne, ne, musí to mít projev! Jen ho! V duchu jsem si říkal, proboha, jaký tomu můžu dát projev, když vůbec nevím, co říkám? Ale tak jasně, řeknu to, jak chce. A on zase na mě: Vy ale vypadáte, jako že se u toho smějete! Já se s režiséry nehádám, ale měl jsem sto chutí mu v tu chvíli říct: Heleďte, držka stažená řevem a úsměv jsou si hrozně podobné. Jen ho! Pak doma jsem před zrcadlem přišel na to, že kdybych napjal svaly na krku, tak bych stáhl koutky úst dolů, což by opravdu nepřipomínalo smích. Ale na to jsem přišel až doma.

Takže měl pravdu?

Ten film jsem po letech viděl. Opravdu to nebylo dobrý, co jsem tam předváděl. Vypadalo to fakt, že se směju. Ačkoliv, no, to byl takový blik, že to bylo úplně jedno. Ale jak říkám, nehádám se s režisérem, a i když to považuju za pro mě jako těžký protiúkol, že tomu fakt nerozumím, co se po mně chce, tak si pořád říkám: Snaž se, snaž se to tam nějak najít! A pro mladé herce mám ještě jednu zcela zásadní radu: Nikdy nechoďte opilí, ani frťana si nedejte, než jdete na plac. Protože to z vás ucítí, a to bude rovnou váš konec. A uvědomte si, že málokterý režisér dává příležitost dvakrát.

Stalo se ti, že se někdo tak unavil, že jak nebyl zvyklý hovořit, už prostě nemohl dál, že mu ta mluvidla ztuhla?

To se mi stalo dokonce osobně. Hrál jsem zase nějakou pidiroli. Já jsem si tak přivydělával na škole. Studoval jsem filozofickou fakultu a později žurnalistiku a obě jsem dokončil. Ale prostě, jak jsem byl z té herecké rodiny, tak jsem chodil nejdřív statovat, a pak jsem začal dostávat pidirole. A teď jsem dělal postsynchrony, kde jsem měl asi dvě věty, nějak jsem to tam řekl, mluvil jsem sám na sebe, takže jsem to tam dal hned napoprvé, ale trému jsem měl. A pan režisér, já už fakt nevím, kdo to byl, dneska bych se mu omluvil, řekl, prosím vás, ještě mi tam zahrajte hlas toho hostinského. A teď v tu ránu mně vyschlo, protože to jsem doma nenacvičil. A najednou jsem cítil, jak se mi to všechno zavřelo na zámek, a ať jsem to zkoušel, jak zkoušel, pořád to bylo falešné. A když jsme to vyzkoušeli asi dvacetkrát, tak jsem začal prosit: Pane režisére, prosím vás, vidíte, že to ze mě nedostanete. Jsem blbý, špatný herec. Pusťte mě domů, vemte si někoho jiného. Utrácíme svůj čas, a tak dále. A ne, on trval na tom, že to řeknu. Já si myslím, že si to na konec namluvil sám. Nedostali to ze mě.

Je fajn, že jako režisér máš tuto zkušenost z druhé strany barikády, protože člověk se daleko líp dostane do hlavy herce, když to sám zná z praxe.

U toho šestnáctiletého kluka mě naštvalo, že on se strašně tím hlasem vytahoval. A že se rozhodl, že bude chytřejší než režisér. Že ví, jak mu to správně mluví. Ale když vidím na lidech, že si to chtějí vyzkoušet, že do té profese chtějí proniknout, tak dnes už díky těmto zkušenostem vím, o čem mluvím, a jsem schopen jim poradit.

Ty jsi z herecké rodiny?

Ano, moje matka byla členka Národního divadla, Alena Jančaříková.

Byla známá?

Matka byla dobrá herečka, měla šanci stát se hvězdou. Ale bohužel jeden idiot ji zabil, přesněji řečeno zavraždil. To jí bylo třiatřicet. Jaksi neměla šanci státi se „star“.

Ona zemřela za tragických okolností?

Ona to byla taková ututlaná aféra, protože do toho byl zapletený Jaroslav Marvan. On sám to moc dobrý člověk nebyl. Když si třeba uvědomíš, jak po válce nepomohl Vlastovi Burianovi, i když mohl, a sám dobře věděl, že Burian nebyl žádný kolaborant. Matka s Marvanem začala chodit. Ani nevím proč, ale byla tou dobou rozvedená, takže si mohla dělat, co chtěla. On se svou manželkou nemohl mít děti, a jak se ukázalo, byl to problém z její strany, nikoli z jeho. Protože poměrně rychle s ním moje matka přišla do jiného stavu. A v roce 1960 se narodila moje sestra.

A v roce 1961…

No, ona si určitě myslela, že si ji Marvan vezme. A on ji v tom asi udržoval. To ale jeho žena Márinka odmítala. Pravda byla taková, že by sice měl krásnou ženskou, ale s ní by přišli dva pacholci, kteří zlobili jak černá ruka. Takže by asi neměnil, protože u Márinky měl hotel. Ona s návštěvami komunikovala stylem, mistr spí, ne abyste ho vzbudili. Dokonce před lidmi se o něm měla vyjadřovat jako o mistrovi. Takže…

Který chlap by se tohodle vzdal?

No právě. On si myslel, že to prostě bude něco podobného, jako Přemysl Kočí a Astrid Štúrová, že prostě bude čekat, že si ji vezme. Jenže zrovna s Astridkou si po jednom představení dali skleničku, bydleli od sebe o jeden dům. To byly tři domy, kde bydleli členové Národního divadla, někteří z nich byli herci, ale spíš málo, většinou sboristi atd.

A tvoje matka byla členkou?

Matka nebyla sboristka, ta byla normálně členkou, to byl tehdy titul jako takový.

Po tom asi tehdy toužil každý herec…

To byla jednou velká legrace. Strýček Jedlička se stal elévem v Národním divadle. No a hned přemluvil nějakého svého kamaráda z Večerní Prahy, aby ho vyfotil, jak vystupuje před Národním divadlem z tramvaje, a napsal, že nový člen Národního divadla jde do práce nebo něco takového. V Národním pak jeden nejmenovaný mistr chodil po chodbách a vykřikoval, že každý, kdo vystoupí u Národního z tramvaje, je hned členem Národního divadla! To byl titul. To nebyl popis pracovního místa, to byl fakt titul.

Takže tvoje matka byla divadelní hvězda?

Členka činohry Národního divadla. On ji přijal Zdeněk Štěpánek, který byl asi dva roky také šéfem činohry Národního divadla. Vzal ji do Národního divadla z Plzně a začala tam hrát normálně role, ale po roce nebo tak nějak nastoupil do funkce šéfa činohry Otakar Krejča, který jí řekl do očí: Já vím, že uhrajete, co uhraje paní Tomášová a další, ale já dokážu vaši nepotřebnost pro Národní divadlo. A ona si pak stěžovala v partaji. Ona tam sice nebyla, ale myslím, že by tam časem taky vstoupila, protože to se tehdy požadovalo. Kupodivu Marvan v partaji nebyl. On byl stranou samozřejmě využíván. Například pokaždé při volbách byl členem volební komise. On tam naoko přišel, vyfotili ho do denního tisku a tak dále, něčím se omluvil a odešel. A ty dva dny tam prostě nebyl. Ale byl psanej, že je členem volební komise.

Odehrál to. Ale pojďme zpět ke dni vraždy.

No a holky popíjely a matka šla domů, vzala telefon a začala poštívat Marvanovu Márinku. Ta se samozřejmě naštvala, a protože to nebylo poprvé, tak zavolala Sejkovi, což byl její synovec a řekla, hele, běž tam, jeď tam do toho baráku a dej jí do huby. Tak on se sebral a jel k mojí matce. A opravdu, ona ho pustila normálně dál. Asi mu hodila klíč, protože ho znala. Takže si odemkl, přišel do prvního patra, tam se pohádali, a ona mu pak určitě říkala něco v tom smyslu, jako Vypadni, já jdu zavolat policii. Oni se možná prali už předtím, protože měla potrhané pyžamo. Ale možná, že jí ten osudový úder zasadil zcela nečekaně. Jak šla k telefonu, který stál na takovém vysokém radiátoru ústředního topení, tak tam ji udeřil asi pěstí a ona se druhou stranou hlavy praštila o to topení. Začala ji téct ze spánku krev a omdlela.

Takže ještě žila…

A on, debil, si myslel, že ji zabil. Takhle by to pořád bylo jen zabití, nikoli vražda. Tak údajně načmáral tužkou na obočí něco jako nemůžu dál na nějaký zmačkaný papír. Ten papír jsme nikdy neviděli, možná si ho estébáci jenom vymysleli, ale šel a pustil jí plyn, aby tím zakryl stopy. Ona se sice probrala, když odešel, šla k tomu plynu, a tam umřela, protože mezitím už byla… Už se toho nadýchala příliš.

Čímž se zabití změnilo ve vraždu.

Kdyby jí poskytl pomoc, kdyby jí zavolal doktory, a zjistilo se, že jo, tak by ho odsoudili za zabití. Takhle ho neodsoudili vůbec, protože národní umělec, už toho bylo dost, že se o něm povídá po celé Praze, že chodí s holkou o pětadvacet let mladší.

Takže z toho vrah vyvázl?

Vůbec ho neodsoudili. Babička, jak byla selka a chalupnice, říkala, to není pravda. Herečka Národního divadla se netráví v roztrhaném pyžamu.

Jasně.

Žádná žena by se netrávila v roztrhaném pyžamu. Ona tam měla nádherné šaty, protože druhý den měla vítat polskou delegaci na Hradě. Ona to prostě uměla, já nevím, možná i řeči uměla, to já nevím. Fotr mluvil plyně německy, to vím, ale... a polsky samozřejmě.

Kolik ti bylo?

Když se to stalo, tak deset a půl. To člověk ještě moc nechápal. Necelých jedenáct. V roce 1961 a bylo to před Vánocemi, nebylo mi ani jedenáct. A bráchovi bylo devět. A já jsem přijal to vysvětlení, že to byla sebevražda, protože to bylo takové nejjednodušší vysvětlení. Ona mi totiž jednou řekla, kdyby se se mnou něco stalo, tak budeš muset převzít zopovědnost, což byla blbost. Ale já si myslím, že si byla vědoma toho, že ten Sejk je nebezpečný.

Já jsem si tu větu tehdy špatně vyložil. Ona to věděla, opravdu jí hrozilo, že ten Sejk tam jednou přijde si to s ní vyřídit. A mimochodem, Sejk se pak dostal k Marvanovu majetku. Možná si to jen romanticky myslela, jako že bude trpět ve jménu lásky, nebo něco takového, ale rozhodně mi tu větu opravdu řekla. A já jsem si ji po její smrti přeložil, že uvažovala o sebevraždě. Teprve po letech můj bratr Petr dělal Třináctou komnatu nebo co a štáb sehnal kriminalistu, který byl první na místě. Jako šéf.

Takže až tehdy tě informovali?

A tehdy jsem to poprvé složil úplně dohromady. Došlo mi to, když říkal: My jsme tam přišli, ani jsme nestačili sebrat otisky, a už tam byla StB. Tam se nevyšetřovalo vůbec nic.

 

S autorem rozhovoru Markem Dobešem

Takže to je natočené ve Třinácté komnatě s tebou?

Ne, já jsem nedělal komnatu. Oni mě žádali jen o příspěvek. Ptali se, kde je Marvanův hrob, a já: No, on údajně leží na Slavíně. A já nevím kde. Protože on měl dostat tu desku s těmi velikými písmeny. Tam je. Já jsem kdysi byl uvnitř. Je tam taková malá chodbička, tam jsou ty urny. Možná tam má urnu, ale kdo má klíče, to já nevím. Takže o to mě požádali, abych tam na tom Slavíně tohle říkal, stylově.

Ale já jsem v podstatě přesvědčen, že pánbůh ho vlastně potrestal. On tak chtěl být tím nejlepším komikem, je paradox, že posmrtně opravdu dostal komika století. On dostal komedii století, ne nejdřív komika, a oni pozvali dceru toho Sejka, co mámu zavraždil. A já jsem v televizi produkčnímu řekl, že až budou příště potřebovat někoho z Marvanovy rodiny, tak zavolám jeho dceři. A on měl dceru? No, to se budete divit, měl. Dostal nejlepší komedii století za toho Anděla pitomýho. Za Anděla na horách.

A využili tvé nabídky?

Oslovili Alenku, aby přišla do televize. Šla si kupovat boty. V Plzni. A oni měli boty ze pštrosích per, ze pštrosí kůže. Volala manželovi, což je zubní chirurg, chudý nejsou: Hele, Pavle, můžu si koupit tyhle boty? Jsou trošku dražší. A on říkal: Aleno, vzpamatuj se, to nejsou lodičky! To máš na nohou přezkáče! On je celý život lyžař a člen Horský služby na Šumavě. A když potom přebírala tu cenu za tatínka, tak tam vyšla, ale čekal bys, že kameraman ji vezme celou. On ji vzal švenkem od těch bot nahoru. Všichni byli z těch praštěných bot v šoku. Jednou v životě je měla na nohou, aby převzala cenu po tatínkovi.

A má po něm i tantiémy?

Občas dostala nějaký tantiémy, ale v podstatě ji neuvěřitelně okradli. On zemřel nějak deset let před sametem, tak dostala dvě stě padesát tisíc, což tehdy byly slušný peníze, to ano, ale co to bylo? Bylo to v podstatě sto platů, jo, dá se říct. Čili tři a půl milionu na dnešní peníze. Po Marvanovi, který měl za natáčecí den tehdy, myslím, pět tisíc a zrovna dotočil seriál Hříšný lidi a k tomu ty tři celovečerní filmy, nebo kolik to bylo. Pořád natáčel.

Tantiémy ale chodí ještě sedmdesát let po smrti umělce…

On jí říkal Alenko, neboj, nikdy nebudeš chudá.

Takže, jak to bylo?

Oni měli osobní právničku, byla postižená, chodila o berlích. A ta asi přišla za paní Marvanovou, přinesla takhle tu závěť, no, to možná ani nezalepil, a řekla: Paní Marvanová, my obě víme, co tenhle papír obsahuje, že jo? A ta řekla, no tak dobře, jak by se to dalo udělat? Půlka je vaše automaticky, ale z té druhé polovinu zdědí ta holka. Co takhle se o ni podělit jedna ku jedné. Vy zdědíte miliony, ona nic.

On navíc Marvan nakupoval pozemky, a to mu všechno spravovala ta právnička. Možná, že tý Márince ani neřekla o těch pozemcích. A Márinka všechny ty peníze dala tomu Sejkovi, tomu vrahovi, a ten několik let nato zemřel na rakovinu, takže pánbůh existuje. Prachy po něm zdědila jeho dcera. Ale ona to nemohla přiznat, nějaký takový obrovský dědictví. Navíc by platila velkou dědickou daň. Takže co jí zbylo? Ona to údajně začala prochlastávat. A čím dál tím usilovněji. A prý se opravdu uchlastala. To ale nemůžu potvrdit. Mně to takhle bylo jen řečeno.

To je jako z televizního seriálu… A ty také ještě někdy hraješ?

Jo, občas mi někdo nabídne nějakou mlčící roli nebo něco takového, například mrtvolu v rakvi, tu hraju nejradši, to není složité.

Dělal jsi i komparz, jak to tak v hereckých začátcích bývá?

Matka i otec byli herci. A já jsem vystudoval filozofii, psychologii, a pak jsem si ještě hodil žurnalistiku. Druhou fakultu. I když jsem neměl vyznamenání na té filozofii, tak jsem si na žurnalistice udělal červený diplom. A ještě jsem je pošťuchoval, že jsem za celou dobu nepochopil, co mě vlastně učili. Při škole jsem si samozřejmě přivydělával také u komparzu, pak nějaké štěky a tak dále. A pak jsem si říkal, že si udělám kvalifikaci, a dotáhl jsem to na třetí výkonnostní třídu mezi herci.

Kolik jsi za to tehdy měl?

To bylo 320 Kčs za den. A to už chodily asistentky a říkaly, hele, už začínáš být drahý. V tom smyslu, že za to, co podávám za výkon, je těch 320 moc. Dělaly si ze mě legraci. A když přišla revoluce, tak jsem okamžitě přestal.

Proč?

Víš, tehdy herci neměli co žrát. Po sametové revoluci nikdo nechodil do divadel. A mně přišlo, že bych jim neměl vykrádat ještě i ty jednoduchý roličky. A doopravdy jsem pětadvacet let před kamerou nestál. Pak jsem to asi dvakrát zkusil.

Ale pořád to v sobě určitě máš, kdybys trénoval, tak to v pohodě zvládneš. Ty máš tu hereckou dikci, i když normálně mluvíš, tak svoji dikci strukturuješ.

To mám z rodiny. Protože to člověk odmala vidí a slyší. Otec uměl nazpaměť několik knížek. A s tím dělal kšeft. Jezdil po vlastech českých. Pro dospělé dělal třeba zpaměti Švejka. Uměl i Cirkus Humberto, Bylo nás pět, Nikolu Šuhaje. A také Reportáž psanou na oprátce. S tím vydělával velký love. Ale dělal ji dobře. Objevil něco, čemu se dneska říká one-man show. Mluvil všechny ty postavy. Takže po něm jsem třeba něco podědil.

Pojďme ještě k tvé současné profesi, jaký nejbizarnější dokument, jaký nejbizarnější zážitek sis ze zvukového studia při namlouvání komentářů odnesl?

Nebyl to paradoxně dokument, protože já jsem vedle těch asi čtyř tisíc dokumentů natočil i několik desítek, no přes stovku to moc nebude, tak řekněme ke stovce hraných filmů, a k tomu jsem natočil docela velké množství dabingu kreslených filmů. Třeba Byl jednou jeden člověk nebo Byl jednou jeden objevitel, asi dvě nebo tři řady z těchto sérií. A po sametové revoluci jsem dostal za úkol, že budu natáčet takový spíš polský dabing pro Českou televizi, vlastně jen dva hlasy, muže a ženu, a nakonec jsme to snad ukecali na dva muže a dvě ženy a byla to naprosto ulítlá sci-fi. Vesmířané byli něco jako ještěři, kteří se uměli převtělit do člověka, ale když je někdo odhalil, tak najednou bylo vidět, že mají pod tou lidskou kůží šupiny.

To je seriál V, ne?

Ne ne, tohle mělo sedmnáct dílů, což je velmi netradiční, obvykle to bývá sedm, devět, třináct, anebo pak je to nekonečné, nebo dvakrát třináct, třikrát třináct, ale tohle mělo dílů sedmnáct.

A proč to bylo tak ulítlé?

Protože asi v pátém dílu jeden zahynul v boji s těma vesmířanama, snad se to jmenovalo nějak jako Vesmířané, a teď si dovedu představit, že ten herec přišel za kamarády, když točili osmý, desátý díl, a říkal: Vy jste mě z toho vyšoupli, jste na mě zlí. A oni ho tam vrátili jako dvojče toho, co umřel, který se vrátil z vesmírné mise.

To by mohl být klon, ne?

Jo, a já řval smíchem už jenom při tom. Ale základní idea upadala, upadala, upadala a už to bylo obludné, čím dál blbější, čtrnáctý, patnáctý, sedmnáctý díl, strašný, hrozný. A já jsem byl strašně rád, že to skončilo, protože všichni jsme ve studiu řvali smíchy. Nebyli jsme schopní to natáčet.

Ona to nebyla komedie?

Nebyla to komedie. Byl to bizár. Nejbizarnější věc. Ono to podle mě jednou nebo dvakrát v té televizi šlo, ale naštěstí už tou dobou se objevil druhý program, třetí program a tak dále, takže to zaniklo a nikdo nic neví. Jo a pak jsem dělal, Emanuela se jmenovala taková ta nahotinka. Ona to byla taková erotika pro mateřské školky.

Ta holka byla moc hezká.

Ráda se svlíkla donaha. Emanuela asi, no. Asi sedm dílů. A jen jsem to dostal, že to budu režírovat pro Českou televizi, a toho byl plný dabing. A koho seženeme, kdo bude ochoten to dabovat. Nesmíme zapomínat, že to byla úplně jiná doba. Tak kolega dohodil svoji sestřenici. A když jsme nahrávali asi třetí díl, tak měla říct: „Proč žena nemůže říct, to jsem se včera nechala krásně ošukat.“ A teď ona ne. Že to neřekne. A já říkal: Vždyť na tom není nic tak strašného. Ale ona se rozplakala, že to neřekne za žádnou cenu. A já na ni: No ale poslyšte, jsme teprve ve třetím dílu, to máte docela štěstí. Protože já vás samozřejmě přeobsadím, to se namluví znova. Ale ten jeden díl stojí (tehdy), já nevím, šedesát tisíc. Tehdy se braly čtyři tisíce, bylo to brzy po revoluci. A tak jsem hodil cifru, možná jsem řekl sto tisíc, tak to budete dost dlouho splácet. Takže ona, plačící, to nakonec nějak řekla. Namluvila další díly, tam zas nebylo nic, fakt to bylo pro mateřský školky. A naštěstí nám to parlament hned zatrhnul. Ani se to nedostalo na obrazovky.

Že něco podobného nepatří na obrazovky České televize?

Že televize veřejné služby nebude dělat porno. Což je dobře, opravdu to tam nepatří.

Takže ona měla pravdu v podstatě.

Ona byla vlastně veřejnoprávní herečka.

A to byl plný dabing?

Zase to byl ten polský dabing. A Honza Vágner říkal, já si musím vzít nějaký pseudonym. Tak se ho ptám: A co by sis tak vzal? A on říkal, že bych třeba byl Honzovič. A já jsem zařval smíchem a říkám: Perfektní, já budu Jarmila Beránková. Což byla koncem bolševika docela sekernice, která byla šéfkou režisérů. V době, kdy já jsem byl dramaturgem. Po revoluci jsem povýšil. A proto jsem říkal, teď bych to té potvoře vrátil. Ale šéfové trvali na tom, že to musí být naše jména. Takže jsme je tam dali, ale naštěstí to parlament zatrhnul dřív, než to šlo na obrazovku. Ale ti Ještírci tam šli. To byla dost velká ostuda České televize.

Jaké jsou největší nešvary divadelních herců?

Takhle, zaprvé: Ony jsou to různé profese. Jsou herci, kteří neumějí dabing. Totálně neumějí dabing. A přitom jsou výborní na jevišti. Anebo mají tak strašné návyky mluvení, že jsou prostě nepoužitelní.

A mají je z jeviště, myslíš?

Ani ne, ale na jevišti to nevadí. Tam mluví sami za sebe. Když herec šišlá a mlaská a tak dále, tak musí hrát role, které se k tomu hodí. Prostě i když jsem se třeba snažil vyjít někomu vstříc, když jsem věděl, že je v těžké životní situaci, tak to většinou skončilo na jedné, dvou příležitostech. Protože to prostě nešlo. A pak přijdou herci, kteří jsou výborní jako dabéři. Pamatuju si jednu milou kamarádku, dneska velmi slavnou. A opravdu je dabérka. A já jí zadal komentář. Ona přišla, ale pořád jí to moc nešlo, až nakonec sama řekla: To po mně nemůžeš chtít, já jsem dabérka. Já nepřečtu pět stránek v jednom tahu.

Jednou Vápeník, už jsme o něm mluvili, četl komentář, a najednou zařval: „Jak to ten Honzovič dělá, že mluví pořád zajímavě? Takže jsou mezi herci i dobří dabéři, ale nejsou vhodní ke čtení komentářů. A pak jsou zase lidi, kteří krásně recitují. Viz třeba Fredy Strejček. Jednou přišel na komentář a začal hezky ze široka. Já na něj: Ne, Fredy, to je pomalé. Zkusil to rychleji, pořád to bylo pomalé atd. atd. Když pak odcházel tou Dabing Street, vykřikoval: Jančařík mě zničil, už mě nikdo nepustí do kostela!

V čem je kostel jiný?

Kostel je záludný, protože tam si musíš počkat, až se ti ozvěna vrátí. Prostě jiná akustika.

A on tam četl co?

On tam měl pořady o Komenském a tak dále. Já bych to cítil přece jen trošku civilnější. I když to bylo o knězi. Oni taky nemluví v soukromí pořád jako v kostele. Ale abych mu nekřivdil, on se opravdu naučil číst rychle!

Takže on si to divadlo přinesl do dabingu?

Ten kostel… Možná, že to nebylo tak silné, že jsem byl třeba já jenom přecitlivělý. Ale nebudu kritizovat Freda, zvláště když víme, že zůstal jako kvadruplegik na vozíčku a už léta pořádá v té Prosečnici pořady pro nejrůznější své přátelé, známé a tak dále, pro místní lidi, pro ty sestřičky, pro pacienty, kteří tam leží. Takže to je obdivuhodné, že tam každých čtrnáct dní, minimálně každý měsíc pořádá velké představení. Na několika z nich jsem byl. Ale bohužel ne tak často, jak bych měl být. Život je spousta práce.

Jak se liší standardní dabing od namlouvání komentářů, nebo jak se tomu říká přesně?

Přesně se tomu říká čtení mimo obraz. Dělí se na synchrony, na takzvané mluvící hlavy a komentář. Komentář je taková vyšší liga. V tomto našem oboru je to vlastně první liga. Dvojka jsou synchrony. Ale většinou jde o to, že se všechno musí číst tak zajímavě, aby z toho bylo cítit, že toho herce, který nám to říká, to ohromně zajímá. Že on sám je nadšený, že nám může sdělit tak mimořádně zajímavé věci, což samozřejmě, když máme medvěda ledního po sedmaosmdesáté, už asi není až tak zajímavé. Takže si s tím ten herec musí nějak poradit.

A pro synchrony je charakteristické, že nehrajeme, že zprostředkováváme překlad. Pravda, hrajeme s nimi, jak já říkám, na tři až pět procent. Když tam někdo pláče, tak nebudeme mít hubu roztaženou od ucha k uchu a nebudeme to říkat rozverným hlasem, což mě občas štve při zprávách v České televizi. Ale oni to zprávaři vlastně předem ani nevidí. Jsou zvyklí číst ze čtecího zařízení, a teď najednou si komentátor s hrůzou uvědomí, že tam bylo sedmatřicet lidí, kteří uhořeli, a on to rozjel: A nyní zpráva dne! Ale někdy jim to ani nedojde a čtou pořád tím nadšeným spíkrovským hlasem. Zpravodajský hlas!

Od kterého se komentáře určitě zásadně liší…

Komentáře jsou… To je strašně tenká linie. Musíš to prodat, ale zároveň musíš být civilní, musíš tam mít barvu, ale někteří jsou zase takzvaní krasohlasové. Já je nemám moc rád. Lid je miluje, velmi často je miluje. Ale když je chvilku poslouchám, tak zjistím, že je jim úplně ukradený, o čem čtou. Hlavně, že jim to zní dobře. Ale vedle toho jsou třeba… Jak on se jmenuje? Zbyšek Horák. To je neuvěřitelný tvor.

V čem?

My mu říkáme robot. On tam přijde a vychrlí deset stránek, aniž by se zarazil. A to ještě stačí s tím hlasem malovat. Stačí s ním malovat, i když je to takový úprk, který by někdo jiný už nepřečetl. A on je pořád srozumitelný, má důrazy tam, kam patří. Těchto Horáků není tolik. To byl Honzovič. To byl Vladimír Čech, to byl samozřejmě Strejček. Ten ví, kde má v té větě dát důraz, kde si s tím má pohrát. Ale u těchto civilních, jako je Zbyšek Horák, možná spousta lidí ani neví, že všechny ty filmy čte on.

Přednost tohoto typu herců je, že mají takový univerzální hlas. Pokud má herec nezaměnitelný hlas, tak ho moc často nepoužiješ. Oslovil jsem jednou jednoho z takovýchto mistrů, že bychom tedy přece po nějaké dlouhé době mohli něco udělat, a poprosil jsem ho, ať mi tam udělá nějaký synchrony. Jestli se urazil, že musí číst synchrony nebo co, on se vůbec nepřizpůsobil lidem okolo. A to jsme ještě dělali starým způsobem, že tam herci seděli všichni najednou. Menšík, když měl hrát hlavní roli v Lásky jedné plavovlásky, tak se uměl tak přizpůsobit, že ty dva neherce nejen nepřeválcoval, ale vytáhl je naopak k sobě. Ne, já jsem mistr a vidíte, jak oni jsou špatní?! Houbelec! Najednou to bylo všechno strašně přirozené v těch třech lidech. Herec, který se neumí přizpůsobit svému okolí, není dobrým hercem. Já jsem pak s ním také už nikdy nepokračoval.

Učí se komentáře a ten způsob práce na nich na škole?

Dnes s tím prý začali na DAMU. Ale ještě donedávna se to na žádné škole neučilo. Já nevím proč. Přitom to potřebuje jen jednoduché zařízení. Musí tam být monitor, na kterým běhá timecode. Musí tam být mikrofon a jednoduchý záznam. Nepotřebuje to třicet stop. Stejně jezdíme tak na čtyři stopy. Většinou víc nepotřebujeme. Ono by to stačilo. Úplně jednoduchý mixážní pult. No, a sednout si tam a mluvit.

 

Vložil: Marek Dobeš

HP, Nezapomenutelní Marka Dobeše, Tomáš Jančařík, Alena Jančaříková,