Netflixovský Gepard a umírání jedné epochy lidstva. TV glosář

Foto: Netflix

Popisek: Italský herec a režisér Kim Rossi Stuart jako otec rodu Don Fabrizio

Píše se rok 1860 a Evropou táhnou revoluce. Což popisuje slavný Gepard, kultovní dílo Viscontiho, z něhož teď Netflix udělal seriál.

Čas neomezeného panování vévodů, hrabat a knížat nad půdou i poddanými končí. Rodí se nová éra, v níž bohatnou ti, kterým by panstvo v noblesních oděvech nepodalo ani ruku. Mění se i Sicílie, přestože její čarokrásná krajina působí stále stejně romanticky. Čas vylámal zuby i nejsilnějšímu ze zdejších elegantních dravců.

Román Giuseppa Tomasiho di Lampedusy Gepard patří do klasické historické knihovny. Koncem padesátých let, kdy byl vydán, rozvířil vody literární veřejnosti po celém světě, ač se obrací do časů, které v době po 2. světové válce nikoho příliš nezajímaly. Autor ovšem příběh posledního ze šlechtického rodu Salinů čerpal z odkazu svých šlechtických předků i atmosféry Sicílie, kde prožil velkou část života. Román tak sice věrně popisuje dobu Garibaldiho tažení na Sicílii a zrod Italského království, především je ale emotivně nesmírně silným líčením rodinných vztahů v tradičních vysokých společenských kruzích a jejich proměnou v nastupující generaci.

Zatímco starý Salina na sklonku života z posledních sil bojuje o zachování důstojnosti pro sebe a svou dceru, jeho synovec a dědic rodového jmění se pružně přidává napřed k revolučním gardám, a posléze se žení s dcerou novodobého zbohatlíka. Obrazy sicilské krajiny, jíž v kočáře putuje rodina do letního sídla, zahrad se soškami rodového znaku tančícího geparda, elegance šlechtického plesu a na druhé straně neústupné tvrdosti zdejších mužů, těch, jejichž éra končí, i těch, kteří se derou na jejich místo, to vše se v rozsahem nevelkém románu volně prolíná a tvoří poutavou atmosféru smutku v okamžiku smrti, který teprve čeká na naději nového zrození.

Neorealismus kontra Viscontiho Gepard

Italská kinematografie přelomu padesátých a šedesátých let se nesla ve znamení doznívajícího neorealismu, stylu důsledně trvajícího na reálném obrazu doby. K obrazům válečné a poválečné doby, chudoby venkova i městského proletariátu, se ovšem v šedesátých letech již začíná přidávat i touha po velké filmové podívané, inspirované mimo jiné technickými možnostmi barevného filmu. V roce 1963 tak Luchino Visconti, kdysi neochvějný zastánce neorealistické metody, sahá po románu Tomasiho di Lampedusy, aby se tříhodinovým historickým velkofilmem zapsal do dějin kinematografie stejně jako autor předlohy do dějin literatury.

Legendární třičtvrtěhodinová scéna plesu, v níž se de facto nic neděje, jen hrdinové tančí v dokonalé choreografii dramatických proměn figur, nekonečná jízda kočáru zaprášenou letní krajinou, to vše je pro dnešního diváka téměř nestravitelné (ostatně o tom svědčí některé komentáře na ČSFD). Přinejmenším ale zůstávají nádherná výprava s dokonalými historickými kostýmy i okouzlující Burt Lancaster, Alain Delon a Claudia Cardinale v hlavních rolích. Podívat se na Viscontiho film po letech na velkém plátně je pro filmového fajnšmekra pořád velký zážitek.

Gepard 2025

Sáhnout po mnoha letech po románu Gepard a dát mu podobu seriálovou byl od italsko-britské produkce na Netflixu počin značně nečekaný. Můžeme ho přisuzovat částečně tomu, že na Netflixu prožívají velký úspěch romantické seriály typu Bridgertonovi nebo Belgravia, ty ovšem mají se skutečnou historií pramálo společného, snad jen kulisy a kostýmy. Na rozdíl od nich se autor adaptace Richard Warlow rozhodl držet předlohy a natočit minisérii, věrnou obrazu revoluční Sicílie a umírající šlechtické éry.

Šest epizod, které sledujeme celkem skoro šest hodin, umožnilo ve volném tempu střídat pomalé pasáže líčení prožitků a emocionálně vypjatých scén v šlechtickém sídle s dynamickými obrazy Garibaldiho tažení Itálií. Samozřejmě nechybí ani ples ani jízdy kočárem, nechybí ani střet starého šlechtice s drze se prosazujícím novým zbohatlickým starostou. Obrazy v seriálu mají daleko do manýristických kompozic ve Viscontiho filmu, kameraman Nicolai Brüel přesto v rámci možností televizní produkce natočil velké obrazy krajiny i drobnokresbu detailů v palácích a jeho zahradách velmi sugestivně a podařilo se mu stvořit nostalgií a smutkem zahalenou atmosféru románu.

Současná doba si žádá i méně rozmáchlé herectví. Italský herec Kim Rossi Stuart je v roli Dona Fabrizia, přezdívaného Gepard, mnohem odměřenější, jaksi přísnější, než byl Burt Lancaster. Jeho herecký výkon zaslouží pochvalu, stvořil muže trochu záhadného, svérázného, na jedné straně stále bojovného, na druhé plného smutku z toho, že nedokáže pro svou dceru změnit chod dějin a zachovat staré pořádky.

Jeho synovec Tancredi v podání Saula Nanniho je dokonalý protiklad svého strýce, mladík se srdcem dobrodruha, neomalený a bezohledně jdoucí za majetkem a prospěchem. Odkládá lásku k noblesní sestřenici Concettě (Bendetta Porcaroli), aby se prospěchářsky oženil s Angelikou, dcerou muže, jemuž nová doba dává zelenou. Dvacetiletá herečka Deva Cassel, dcera slavných hereckých rodičů Moniky Belluci a Vincenta Cassela, projevuje v roli primitivní měšťanské dcery temperament i ubohost, pro které ji budete litovat i nenávidět.

Podívaná, u které bolí srdce

Seriál Gepard naštěstí nemá tendenci sklouzávat k přílišnému romantizování doby ani samotného příběhu a zachovává nostalgický smutek románu. Proměna doby, která je nám již hodně vzdálená, se může někomu jevit jako ušlechtilá nuda. Skrývá v sobě ale osudové střety, které provázejí velké společenské změny vždy. Na pokraji jedné nejspíš stojíme dnes, jen teprve s odstupem dokážeme najít dnešní Dony Fabricie a Tancredie.

Ostatně Tomasi di Lampeduso napsal román Gepard také s nadhledem vnuka svých hrdinů. Smutek, s nímž odchází ze světa silný muž, by měl v sobě nést naději, že po něm přijdou jiní. Smutek Geparda je ovšem fatální, dělá tečku za jednou etapou a marně zatím vyhlíží do budoucnosti, která se jeví chaotická, bezobsažná a probouzející v lidech sobectví a cynismus. Historie se s lidskými osudy nepárá, umí být pěkně krutá. Román, film či seriál si ovšem mohou dopřát svou řádnou dávku individuálních emocí. Jak je divák procítí, je už na něm.

Zdroj: Netflix

Vložil: Ela Nováková